město

Jak vypadá svět z jiného než lidského pohledu? Překvapivě poetický snímek, který lze směle označit za zástupce pure cinema, nás prostřednictvím záběrů z bezpečnostních kamer z nejrůznějších koutů světa bere na pouť napříč ročními obdobími. Jednotlivé, na první pohled neutrálně zaznamenané útržky života vypadají jako rozpohybovaná výtvarná plátna či pohlednice, jež nám umožňují navštívit místa, která bychom jinak nikdy nenavštívili. Kamery, jakožto nástroje dohlížení, vyjevují nečekanou krásu industriálních prostorů, soukromých objektů i přírodní krajiny.„Autoportrét přebírá zodpovědnost za vlastní interpretace, představy a fikce každého okamžiku, ale stále se snaží nechat prostor subjektivnímu pohledu diváků a umožnit jim, aby si našli svůj vlastní smysl nebo pronikli do vlastních představ.“

Soubor krátkých němých snímků byl určen pro americký pavilon na Světové výstavě Expo v Bruselu v roce 1958. Filmové sekvence byly v pavilonu přehrávány v neustálé smyčce: nešlo v nich tedy o vyprávění příběhu a kresbu postav, ale spíše o ukazování záblesků z každodenního amerického života. Ve filmovém programu měly být prezentovány chlouby tehdejších Spojených států: moderní metropole, šťastné nukleární rodiny, technologické vymoženosti a plné regály supermarketů. Díky dynamické montáži a výrazné estetice se však režisérce podařilo vytvořit filmovou koláž připomínající avantgardní experimenty.„Měly ukázat záblesky z amerického života. Zatímco já točila v New Yorku a okolí a pak stříhala, Donn Pennebaker cestoval po státech a sbíral snímky, které mi pak posílal. Natočili jsme zhruba 30 smyček. Některé točil Penny, některé já, a Ricky Leacock a Wheaton Galentine každý udělali jednu. Já přišla s rytmickým střihem, aby ty tříminutové smyčky fungovaly. Musela jsem do cca 30 metrů filmu dostat hodně informací. Na Expu tyto smyčky měly velký úspěch.“ — Shirley Clarke

Uprostřed vřavy pouličních nepokojů se seznamuje filmařka a mladý levicový aktivista Pierre. Každou sobotu se potkávají, aby společně podpořili hnutí žlutých vest v pařížských ulicích protestující od listopadu 2018 za dostupné ceny bydlení a pohonných hmot, později však za celkovou ekonomickou spravedlnost a odstoupení francouzského prezidenta. Snímek sestává ze záběrů natočených ze srdce davu a autentických rozhovorů s odpůrci*kyněmi i příznivci*kyněmi hnutí. Introspektivní voiceover autorky přitom tematizuje její vášeň a romantické city, jež se v ní probouzí navzdory brutalitě a naléhavosti demonstrací. „Filmařka se rozhodla využít linie láskyplné vášně a nerozumného okouzlení jako zrcadla ohnivých, revolučních nadějí sociálního hnutí, které každý týden v ulicích Paříže shromažďuje jednotlivce z velmi odlišných horizontů.“ (Fabien Lemerciera)---Zdroj citátu:https://cineuropa.org/en/newsdetail/423280/

Uprostřed rozlehlé pouště na americkém Západě leží opuštěné ruiny města, v nichž přežívají poslední podivínští obyvatelé. Jedním z nich je mladý*á člověk, který*á se rozhodl*a opustit hektický ruch moderního života a zasvěcuje svůj život tvrdé práci. Přes den opravuje rozpadající se domy v městečku, v noci spí ve svém karavanu. Potkává přitom řadu místních i cestovatelů, s nimiž sdílí své radosti i pochyby. Časosběrný dokument funguje jako dvojí portrét: portrét figury vzdorující představám společnosti a portrét místa žijícího v minulosti, které je plné svérázných figurek a fascinujících životních příběhů.

Legendární hotel Chelsea v New Yorku se nachází v kritickém momentu své existence. Už osm let trvající rekonstrukce znamená naději pro majitele, že jej zase otevřou v jeho plné slávě a kráse. Pro více než 50 pravidelných nájemníků*ic už tak těžké životní podmínky uprostřed staveniště mohou ale vyústit v ještě tíživější situaci existenční. Právě unikátní moment na předělu tematizuje dokument, který z profilů obyvatel*ek různého věku a zájmů skládá dohromady historický obraz ikonické budovy. Hotelu, který se v popkulturní představivosti, ale zjevně i ve skutečnosti, pozvedl nad místo pouhého přebývání.„Naším záměrem bylo udržet si odstup od mytologie a zároveň snaha o její dekonstrukci. Chtěli jsme vpustit diváky do hotelu Chelsea zadním vchodem a ukázat jim něco jiného, než co si většina lidí obvykle představuje.“---Zdroj citátu: https://www.cineuropa.org/en/interview/422124/

Pier Luigi, zvaný Gigi, je venkovský policista, který tráví dny vyšetřováním drobných přestupků, flirtováním s novou kolegyní přes vysílačku a hádáním se se sousedem o své přerostlé zahradě. Jeden případ sebevraždy mu však nedá spát, a tak začíná vyšetřovat, zda se za ním neskrývá něco víc. Pomalé vyprávění, absurdní situace a charakter hlavního hrdiny evokují evropský umělecký film. Příjemná atmosféra nenuceného plynutí času a příběhy ze života Gigiho a lidí kolem něj vytváří poutavý, empatický a místy až snově poetický snímek. „Poetický komediální dokument připomínající Tatiho film Můj strýček.“ — Cirriere della Sera---Zdroj citátu: https://shellacfilms.com/international-sales/gigi-la-legge

Spršky zabarvených světelných paprsků protínají temnotu jako o silvestrovské noci. Zatímco se ale oslavné ohňostroje po zahřmění rozplynou do nicoty, po roztříštěných sklenicích zůstává materiální artefakt. Řezavé střepy se tak stávají připomínkou reálné stopy, kterou na nebi zanechává lidská atrakce.„Odjakživa mě fascinovala monumentálnost ohňostroje, proto jsem se rozhodl ztvárnit jeho nápodobu.“---Zdroj citátu: Z. Picpauer https://fud.ujep.cz/sites/digitalni-media/student/zdenek-picpauer/

Bělehradské Muzeum revoluce se mělo stát dalším brutalistním monumentem oslavujícím socialistickou Jugoslávii. Plán však nebyl realizován a v opuštěné stavbě z roku 1961 nyní žijí lidé bez domova. Mezi ně patří mladá matka se svou dcerou nebo stárnoucí Mara. Jejich životy nemohou být vzdálenější utopickým vizím o dokonalém světě. Srbský tvůrce Srđan Keča přetavil svou videoinstalaci z roku 2014 do snímku, jenž s pokorou nahlíží do křehkého osobního vesmíru stojícího mimo společenské struktury. Všímá si, jak uprostřed nicoty, na periferii státních zájmů, mimo zorné pole většinové populace, proplouvají lidské životy.„Existuje celý ‚porno‘ žánr zachycování socialistických ruin, obzvlášť v případě fotografií jugoslávských pomníků, jež jsou představovány, jako by je vystavěla nějaká mimozemská civilizace, a který si pohrává s odkazy na sci-fi, nicméně tyto budovy mají svou historii, a historii zároveň i zachycují.“---Zdroj citátu: https://povmagazine.com/srdan-keca-on-museum-of-the-revolution-and-documenting-paradise-lost/

Čas není přímka, ale kruh, který nemá konec ani začátek. Život není pohyb vpřed, ale kličkování tam a zpět mezi tím, co by člověk chtěl, a tím, co by měl dělat. A někdy se proto ocitne uprostřed noci na křižovatce a nezbývá mu než v dešti přemítat, kterou ze tří cest si vybrat.„Když se dívám na sebe, vždy si přeji, abych sama sebe měla raději.“

Poslední nezrekonstruovaný socialistický obchodní dům Prior už nevyhovuje standardům moderních nákupních center. Připomíná spíš zachovalý skanzen, v němž se zastavil čas a umožnil jeho svérázným obyvatelům donekonečna prožívat 80. léta. Film o tom, jak to vypadá, když genius loci pozře všechno kolem.„Tady nic nedává smysl.“

Štefan Pongo odešel z Česka do Británie, aby spolu s rodinou unikl rasovým stereotypům a diskriminaci. Aby měl normální život. A také ho má, tedy až do chvíle, než se rozhodne na internetu reagovat na rasistické řeči českého prezidenta Miloše Zemana. Dráha osudu řidiče kamionu tak nabere úplně jiný směr. Citlivě pojatý osobnostní i rodinný portrét, film-argument, který proti zjednodušujícím, šovinistickým hodnocením staví plnokrevný obraz, v němž jsou rasové otázky více problémem k řešení než žitou skutečností. Je to vyprávění o cestě tam a zpátky napříč státy, přesvědčeními i naším svědomím.„Vrtalo mi hlavou, jak se žije Romům, kteří emigrovali do Velké Británie, tak jsem se tam vydal a našel kamioňáka Štefana Ponga a jeho báječnou velkou rodinu.“---Zdroj citátu: http://www.romea.cz/cz/kultura/premiera-dokumentarniho-filmu-pongo-calling-probehne-v-patek-na-mezinarodnim-filmovem-festivalu-docfest-v-sheffieldu  

Meditativní snímek odhaluje městská i přírodní zákoutí, jimiž vedou nekonečné záhyby průmyslového potrubí, které své okolí obtáčí jako had uroboros. Potrubí vede pohled kamery přes rozsáhlá pole i sídliště a spojuje tak vodáky na řece, hrající si děti i zurčící potok, jejichž počínání je němým svědkem.„Jsme tu společně a naše činy ovlivňují další lidi a prostor, ve kterém se nacházíme.“---Zdroj citátu: https://afo.cz/host/sarah-lomenova/

Abdi prožil dětství v Mogadišu během občanské války. Teď navrhuje a vyrábí nábytek v Nizozemsku. Dříve byl opakovaně svědkem násilí a válečných zločinů. Sám po emigraci porušil zákon a skončil ve vězení. Jeho sousedem je shodou okolností filmař Douwe Dijkstra. Společně se rozhodli rekonstruovat a zároveň lépe prozkoumat Abdiho mládí a dospívání plné traumatizujících incidentů. Vedle ne vždy spolehlivých vzpomínek jim k tomu slouží Dijkstrovo studio na speciální efekty se zeleným plátnem a množstvím miniatur. Film je současně životopisem i podnětnou dekonstrukcí snahy o uchopení něčí minulosti.„Pracuji velmi investigativním postupem zahrnujícím hledání informací a pokusy. Ale zjišťuji, že tento přístup, jako bych točil film o filmu, nikdy není o technické stránce věci. Pro mě je to vždy o tom ukázat svůj pohled filmaře nebo jak se stavím k danému tématu, postavě nebo předmětu.“ — Douwe Dijkstra---Zdroj citátu: https://businessdoceurope.com/locarno-ff-neighbour-abdi-by-douwe-dijkstra/

Platy generálních ředitelů raketově rostou. Mzdy řádových zaměstnanců a zaměstnankyň se zvýšily jen nepatrně. Podle jednoho průzkumu vnímá pětina pracujících své šéfy jako soupeře. Většina z nich v práci není spokojena a nepovažuje ji za naplňující. Aby John Webster této dynamice lépe porozuměl, bere si na pomoc myšlenky antropologa Davida Graebera a vrací se k raným továrním modelům. Realitu za nablýskanou korporátní fasádou přibližují dnešní zaměstnanci: stres, nekompetentní vedení, syndrom vyhoření. Černohumorná analýza kapitalistické práce hledá odpověď na otázku, jestli lze být dnes v práci vůbec šťastný. „Doufám, že lidi přinutí k diskuzi o tom, co se děje na pracovišti – pravděpodobně polovina až dvě třetiny zaměstnanců [v kancelářích] se totiž cítí podobně – a aby začali zpochybňovat způsob, jakým se zde pracuje.“ — John Webster ---Zdroj citátu: https://businessdoceurope.com/cphdox-interview-the-happy-worker-or-how-bullshit-took-over-the-workplace-by-john-webster/

Meditativní symfonie o městu a smrti. Režisér snímku se vrací do míst, kde před osmnácti lety natočil film o sebevraždě. Nyní v přeplněných ulicích Teheránu i v jeho zanedbaných zákoutích s oprýskanými zdmi pátrá po důvodech, které přivedly tři sestry k rozhodnutí společně ukončit své životy. „Jejich životy byly shrnuty v několika větách; všechny věty jsou v minulém čase, není v nich budoucnost ani přítomnost.“

Opatrovatelka, parta dělníků a řidič dálkového kamionu. Narodili se na Slovensku, po vstupu země do EU ovšem využili možnosti pracovat v libovolné zemi schengenského prostoru. Během týdenních pracovních turnusů v Rakousku, Německu nebo na evropských dálnicích se snaží sžít s cizím prostředím a neztratit kontakt s dětmi a partnery. Kvůli jejich budoucnosti za lépe placenou prací odcestovali. Teď je vinou své nepřítomnosti ztrácejí. Neví, co je čeká, až se vrátí domů. Trojice posmutnělých příběhů skládá lakonický portrét globalizovaného pracovního trhu, který lidem sice umožňuje plnit si sny, ale často za cenu velkých obětí.

Protagonistou snímku je důchodce Pavel, který ve svém bytě hromadí další a další věci. Pavel je přesvědčen o hodnotě své sbírky, ačkoli ji vlastně nezná. Film medituje nad tématem hromadění věcí a potřebou vlastnit obecně. Tvůrce ozvláštňuje obraz s pomocí rotoskopie, jež umocňuje omšelost ukazovaného prostoru.„Já jsem se přesvědčil, že nepřítelem jsem já sám. Nejhůř se pere sám se sebou.“ — Pavel, protagonista

Impresionistická městská symfonie zachycuje Manilu jako místo fascinujících kontrastů. Chudoba se střetává se stavebním rozmachem, čekání a statičnost žebráků se spěchajícími auty a chodci. Protipóly jsou jak významotvorným, tak stylistickým prvkem. Jedno poeticky zrcadlí druhé.

Yoyogi je park, nacházející se v centru Tokia. Yoyogi je dějištěm, ale také hlavní postavou tohoto dokumentu. Záměrem režiséra ale není představit historii parku – až na úvodní titulek se o něm publikum nedozví žádná fakta. Dokument bez mluveného komentáře zachycuje park a jeho návštěvníky pouze statickou kamerou a jemným střihem. Děti hrající si na památníku, objímající se dvojice pod deštníkem na lavičce, mladíci soutěžící v rapu, bezdomovec, kterého míjí kolemjdoucí, dívka natáčející TikTokové video, skupinka černochů zpívající píseň v cizím jazyce. Meditativní observace.„Tento film kombinuje dvě zvláštní a zdánlivě se překrývající specifika. Na jednu stranu je zde odtažité, téměř vědecké pozorování v jeho suchosti, pozorování obyčejných scén ze života lidí v parku, na druhou stranu je zde pocit jakéhosi kouzla a neskutečnosti toho, co se odehrává.“---Zdroj citátu: https://allfilm.ee/work/yoyogi-haiku/

Hlavním motivem dokumentu je cesta. Cesta metaforická, duchovní, cesta hmatatelná, lesní stezka, silnice, chodník, drogový trip nebo cesta do zahraničí. Režisérka slepuje koláž mikropříběhů lidí a míst, kteří se k cestě vyjadřují. Její dokument osciluje mezi hravým absurdnem, existenčními a existenciálními otázkami, environmentalismem a společenským komentářem. Dynamičnost a rytmus vyprávění pak určují přeskoky mezi různými formami záznamu, jako je analogový film, digitální film či natáčení na mobilní telefon. „Já myslím, že existuje představa dobrodružství, že jdete někam rovně a nevíte kam dojdete. To je totiž jedno, kam jdete, hlavně, že někam dojdete.“ — Roman Prahl, historik umění

Excentrický polský pár vlastní jednu z největších zastaváren v Evropě, kde se každý den s trojicí oddaných zaměstnanců pokoušejí vydělat si na živobytí. Vykupují a prodávají téměř vše: náboženské relikvie, knihy o sexu i mamutí zub. Zároveň jsou důležitou součástí komunity slezského maloměsta, pro jehož občany jsou samaritány i terapeuty. Tragikomický snímek na příkladu jedné až absurdně rozmanité zastavárny tematizuje socioekonomické problémy polského pohraničí, od chudoby, nedostatku pracovních míst až po alkoholismus a domácí násilí.„Na film je radost se dívat díky jeho tragikomickému pohledu, a to, že se titulní zastavárna nachází na ulici Vytrvalosti, mluví za vše.“ (Marta Bałaga)---Zdroj citátu: https://www.cineuropa.org/en/newsdetail/423793/

Již před pandemií žilo v České republice téměř 24 tisíc lidí bez domova. V následujících měsících se s bytovou nouzí kvůli růstu nezaměstnanosti začala potýkat řada dalších Čechů. Jejich realitu na vlastní kůži zakouší také Filip, pražský student sociální práce. Protagonista bezprostředního videodeníku natáčel v ulicích Ústí nad Labem. Během parných dnů se jeho existence scvrkla na hledání místa, kde by se najedl a přespal. Narůstající únavu a apatii prosvětlují krátké okamžiky radosti z projevů lidské solidarity nebo teplého jídla, které v daných podmínkách nepředstavuje samozřejmost, ale podmínku přežití. „Autobiografický videodeník sociálního pracovníka, který se rozhodl strávit týden na ulici v cizím městě. Je domov místo uvnitř, nebo venku?”---Zdroj citátu: od autorky