město

Po tři roky zaznamenává režisérka z oken svého bytu v 19. patře proměnlivou tvář Bogoty. V časosběrném materiálu se střídá den a noc, drobné situace v ulicích i velké události – ohňostroje, požár, demonstrace a nepokoje. Jejich politický kontext místy doplňuje zvuk televizních zpráv. Do pozorování města však postupně vstupuje také intimní život autorky: slyšíme rozhovory s jejím partnerem a čteme jejich vzájemné zprávy, od všedních otázek, co bude k večeři, až po vyhrocené okamžiky vztahu. Po smrti jejího životního a filmového partnera získává původně každodenní materiál nový význam. Zatímco obraz zůstává obrácený ven, k městu za okny, zvuk otevírá intimní prostor rodiny, jejíž členy a členky nikdy přímo nevidíme. Pohled z výšky zachovává odstup od dění hluboko pod okny, zároveň však zachycené obrazy prostupuje osobní zkušenost. Z fragmentů města, zvuků, zpráv a soukromých konverzací tak vzniká filmová úvaha o paměti, truchlení a významu, který obyčejné okamžiky získávají ve chvíli, kdy se stanou vzpomínkami. „Je to vyprávění v první osobě o rodině, která se dívá ven, zatímco příběh odehrávající se uvnitř ji postupně rozkládá.“ — Patricia Ayala RuizZdroj citátu: Rozhovor s režisérkou. ALZATE VARGAS, César. Entrevista a Patricia Ayala Ruiz: Un diálogo que no termina. Canaguaro: Revista de cine colombiano.

Hybridní polohraný experiment začíná jako anketa o drobných krádežích v obchodech. Poměrně střízlivá analýza systémového přesouvání přebytků však zakrátko zmutuje v konspirační sci-fi, jehož paranoidní mladí hrdinové nacházejí souvislosti mezi kryptozoologií, technofeudalismem a vesmírnými entitami. Snímek s vyhraněnou lo-fi estetikou staví logiku současného konzumerismu na roveň iracionální víry v mimozemšťany. Co když je ale právě návrat k mýtům a magickému myšlení tou nejúčinnější formou kolektivní rezistence vůči globálním krizím dneška?  "Proč my máme zachraňovat svět?"

Ze série záběrů lidí prohledávajících skládku v konžském hlavním městě Kinshasa se přesouváme do ateliéru místního malíře, kterému pár dní před výstavou dojdou barvy. Jeho pokusy získat peníze a posléze zahájit kariéru pouličního křesťanského kazatele rámují dokufikční portrét města, kde nic nemá valnou cenu – včetně umění. Observační film nám zprostředkovává fascinující obrazy každodenního chodu Kinshasy a zároveň se nám skrze příběh hlavního hrdiny snaží přiblížit obtížnost existence ve městě tržišť, odpadků a slumů, kde umělecká tvorba rozhodně není považována za společenskou prioritu.

Cílevědomý videomaker dostane za úkol natočit krátké video na sociální sítě, které má propagovat myšlenku, že městská parkoviště jsou ekologická. K ruce má kameramana a nešikovného inženýra. Všudypřítomná šedivá krajina a absurdita celého úkolu však trojici vtáhnou do tragikomické spirály recenzování parkovišť. Film je součástí programu DELTA | Emerging Italian Filmmakers Across Europe: A Project by Bellaria Film Festival.

Od války v Kosovu uplynulo už 25 let, ale obyvatelé Mitrovice, s albánskou většinou a srbskou menšinou, spolu stále ještě nemluví. Ruiny domů, které nikdo od války neopravil, dekadentní básně o umírajících matkách nebo izolované postavy mladých, zakořeněné v krajině zmrazené konfliktem, vypráví o minulosti a mlčení. Tichou prázdnotou neodbytně prorůstá rozkvetlá třešeň, která proti běhu dějin a vůli lidí podvratně roste a omamně voní v lyrickém západu slunce. Historie ale nekončí kýčem, obrázek se rozpadá do změti pixelů, až úplně ztratí smysl. Prázdnotu vyplní až budoucnost, která přinese nové významy.„Hlavní překážkou při natáčení byla nedůvěra mezi komunitami, kterou nakonec [Marko Grba Singh] využil ve svůj prospěch, protože, jak vysvětlil, ‚film je o chybějící komunikaci‘.“— Xhorxhina Bami, Balkan Insight

Život obyčejných lidí ve čtvrti Chapéu Mangueira v Riu je ovlivněný dlouhodobým řáděním drogových gangů. Observační dokument nás zavádí do jedné ze zdejších domácností přežívajících v sousedství, kde často zní výstřely a kde policie se svými brutálními praktikami jen eskaluje celou situaci. Ve snímku, jehož název je portugalskou obdobou kondolenční fráze ‚Zůstává navždy v našich srdcích‘, režisérka přímo interaguje se svými protagonisty a natáčí je ruční kamerou v každodenních situacích. Zdůrazňuje tak míru, do níž se neustálý pocit ohrožení stal neopomenutelnou součástí jejich existence. „Bylo to v roce 2015, zcela náhodou, během mé první cesty do Brazílie, kdy jsem objevila čtvrť Chapéu Mangueira. Zabloudila jsem v úzkých uličkách a potkala jsem Sueliho, který pořádal grilovačku a s nímž jsem okamžitě pocítila spojení. Zaujatá a dojatá, a to i přes zjevné násilí, jsem se rozhodla přestěhovat se do Chapéu Mangueira.“ — Emma Boccanfuso, Business Doc Europe Zdroj citátu 

Káhira se v tomto filmu stává prostorem, v němž se osobní vzpomínky setkávají s historickou pamětí a dějiny se propisují přímo do podoby města. Režisérka prochází jejími ulicemi a prostřednictvím volných asociací propojuje minulost Egypta s vlastním životním příběhem poznamenaným stěhováním v důsledku politických událostí i nahodilými vzpomínkami na předchozí návštěvy země. Na své cestě potkává obyvatele města: muže, který krmí toulavé psy, nebo ženu provozující útulek pro více než sto koček. Zvířata jsou výraznými aktéry filmu i neodmyslitelnou součástí Káhiry, její každodennosti, historie a náboženství. Lyrické výjevy se mísí s nepřikrášlenými záběry z ulic a archivními materiály, poetický voice-over s výpověďmi místních. Vzniká tak asociativní mozaika, v níž se hranice mezi osobní zkušeností a dějinami neustále rozostřuje. Závěrečná návštěva školky pro osiřelé děti z Gazy vrací snímek naléhavě do současnosti a propojuje aktuální politickou situaci s historickými událostmi, jejichž stopy režisérka během svého putování hledá.„Svůj domov nacházím v srdci Káhiry. Tady se ztrácím, a když se bezcílně procházím, cítím se svobodná.“

Kodaňská čtvrť Tingbjerg vznikla jako ambiciózní sociální experiment. Urbanista a vizionář Steen Eiler Rasmussen se pokusil naplnit sen o propojení různých sociálních skupin v přívětivém prostředí malých bytovek obklopených zelení. Do konce 20. století se tento experiment proměnil v noční můru doprovázenou výbuchy etnického násilí, policejní represe i politické demagogie. V roce 2018 přichází starosta Kodaně s novým experimentem: umístit do veřejné zástavby vybrané rodiny v nových bytech s výhodnou odkupní cenou. Prvotní idealismus po čtyřech letech vyprchá a mladé rodiny bilancují, co jim účast v experimentu dala a vzala. Je ghetto privilegovaných v jiném ghettu řešením vleklých problémů?„Ptáte-li se, zda Tingbjerg dopadl podle mých představ, říkám ano. Vcelku a na povrchu to vypadá jako moje původní vize.“ – „Je něco, co se pod tímto povrchem nezdařilo?“ – „Ano, obyvatelstvu se v něm nedaří tak, jak jsem předpokládal.“ — Steen Eiler Rasmussen