politika

Zmrazení vajíček dnes ženám umožňuje oddálit tikání biologických hodin. V České republice máme již téměř padesát center, kde se tyto zákroky provádějí. Navíc po vlně pandemie se počet žen, které podstoupily tento zákrok, zpětinásobil. Aktuálně se tedy jedná o nepřehlédnutelný demografický jev, který se významně podílí na vývoji populačního přírůstku. Dlouhodobě ale statistiky příliš optimismu nevzbuzují.

Shiv se již před osmi lety přestěhoval se svou ženou i mladým synem z Nepálu za lepším životem do Polska. Nyní se ve Varšavě živí rozvážením jídla a po nocích jako taxikář. Syn v pubertě přitom chodí za školu, manželka sedí nešťastná doma. Časosběrný portrét sleduje jejich zdánlivě obyčejný život i mezilidské konflikty. Neporozumění, staré křivdy i odlišné hodnoty vedou k rozkladu rodinné pohody a bolestivým odloučením. Snímek citlivě zobrazuje problémy, s nimiž se imigranti a imigrantky v Evropě potýkají, a zároveň zaměřuje pozornost na jejich individuální životní osudy, sny a naděje. „Nemůžeš odejít ze školy, aby ses stal YouTuberem. Takhle to nefunguje.“

Tvrdé české palice vydržely už mnoho dat končících osmičkou, od Přemyslovců po Sověty. Miloš Kopecký ve filmu-anketě vede švejkovský rozhovor s krejčovskou pannou a s hlavou vytesanou do kamene debatuje o významu Alexandera Dubčeka a Pražského jara.

Doslova s příjezdem prvního parního vlaku se v Poberouní objevili „lufťáci“ – víkendoví hosté, kteří si tu postavili chaty pro rekreaci a začali na geologické vrstvy kupit nové nánosy, tentokrát vzpomínek zachycovaných záznamovými zařízeními. Audiovizuální rozměr paměti jednoho kraje je tématem experimentálního dokumentu, seskládaného z found footage materiálů pořízených jeho obyvateli a obyvatelkami v průběhu takřka století. Osnovou mu pak jsou vzpomínky Gizely Šmidlíkové, které vycházely v 90. letech v novinách, a různé vizuální a ideové asociace rozvíjené na podkladu hypnotického hudebního podkresu. „Pomocí kontemplativního, observativního ‚nedokumentu‘ jsem zpracovávala paměť místa, zobrazení místního kulturního života a velký význam železnice pro celé Dolní Poberouní.“Zdroj citátu: Magdaléna Kašparová

Dokument se vydává po stopách kontroverzní osobnosti MUDr. Františka Kriegla, který se narodil v židovské rodině v Haliči, zachraňoval životy jako frontový lékař ve Španělsku, Číně, Barmě a Indii a po druhé světové válce se dal do služeb KSČ a Lidových milic. V roce 1968 se stal jedním z hlavních představitelů našeho státu a jako jediný člen unesené delegace si zachoval tvář a oficiálně neodsouhlasil „bratrskou pomoc“, což pro něj mělo citelné profesní i společenské následky.

Jednou z nejprominentnějších vysokoškolských institucí v Nigérii je univerzita v Ibadanu, založená ještě v éře britské koloniální nadvlády. Nyní zde studuje přes 30 tisíc lidí. Hrstka z nich se každý čtvrtek schází v jedné z poslucháren, kde v rámci filmového klubu sledují vybraná díla afrických filmařů. Snímky tematizující stále aktuální problémy postkoloniálních zemí vyvolávají vášnivé diskuze. Díky pohotové ruční kameře se sami stáváme jejich účastníky a účastnicemi. Během protestů proti policejní brutalitě se studentský zápal pro politické a společenské otázky, podnícený zhlédnutými filmy, přelévá i mimo zdi univerzitní budovy. „Řekl bych, že jde o pokus zviditelnit realitu nigerijských studentů a studentek. Chtěl jsem zobrazit jejich obyčejnou krásu a inteligenci, kterou projevují navzdory problémům, jimž čelí.“ — Alain Kassanda Zdroj citátu: New Directors/New Films

Reportérka fiktivní televize, původem z Ukrajiny, vyráží na cestu po Slovensku a klade na památných místech lidem otázky o povaze fašismu a duši slovenského národa. Dokumentární esej usiluje na podkladu vyřčených slov a obrazů davových scén zachytit podobu společnosti na okraji politického spektra. „Podle Centra pro výzkum etnicity a kultury mají lidi na Slovensku všeobecně odpor k extremistickým hnutím. Ale zároveň se 75 procent z nich ztotožňuje hned s několika jejich idejemi.“ Zdroj citátu: Aktuality.sk

Elena Lacková (1921–2003) byla významná romská spisovatelka, dramatička a sociální pracovnice. Její pravnučka Alžběta Ferencová alias Zea je zpěvačkou, tanečnicí a herečkou. Snímek vytváří paralely mezi dvěma rodinně spřízněnými ženami, které navzdory společenským předsudkům věnují svůj život umělecké tvorbě. Skrze archivní materiály a povídání pamětníků se odhaluje nelehký osud Eleny Lackové: od vyrůstání v romské osadě přes období romského holokaustu až po emancipační práci za komunismu. V poetickém vyprávění se přitom vyjevuje, jak může v naší společnosti osobní nabývat politických rozměrů. „Celkově mi v mediálním prostoru chybí prostor k tomu, abychom se my Romové mohli vyjadřovat. Proto je potřebné, abychom se o ten prostor hlásili.“Citát z časopisu A2larm.

Rumunský senior Constantin Reliu nemá žádné doklady, práva ani nárok na důchod. Pětadvacet let pracoval v Turecku. Poté byl ze země deportován. Po návratu do vlasti zjistil, že je považován za mrtvého. Systém odmítá formálně uznat, že stále žije. Ale zatím mu nedošly síly na boj s byrokratickým aparátem. Dokumentaristka Ilinca Calugareanu se suchým humorem zaznamenává jeho osamělou a strastiplnou snahu získat zpět ztracenou identitu. Příběh, připomínající absurdní výchozí situací snímky rumunské nové vlny, je ale temnější a spletitější, než se zpočátku zdá. A autorka se do něj stále více zaplétá. „Třiašedesátiletý muž, který byl v roce 2016 prohlášen za mrtvého, je pro stát neviditelný.“

Jaký dopad mají olympijské hry na svá pořadatelská města? Atény, Tokio, Peking a Paříž – města, která kvůli olympiádě změnila urbanistický plán celých čtvrtí a navždy tak proměnila svou podobu. Nevyužívané sportovní stadiony chátrají a obrůstá je tráva, zatímco pozornost veřejnosti se soustředí na výstavbu nových stadionů za miliardy, kvůli nimž se musí vystěhovat i tisíce obyvatel, aby jim uvolnili místo. Režisérka cestuje po hostitelských městech olympijských her a zkoumá tento neudržitelný cyklus, který má devastující vliv na ekonomiku města, životní prostředí, ale i na životy obyčejných lidí.„Myslím, že ruiny jsou živé a uvnitř nich existuje zároveň současnost, minulost i budoucnost.“Do češtiny je tlumočena druhá projekce filmu.

Dokumentární film První máj pojednává o více než stoletém vývoji oslav a smyslu tohoto dne. Strukturou je složený ze vzpomínek, novinových úryvků, výpovědí nalezených v archivech apod. – všechny tyto pasáže oživují herci svými hlasy a vžívají se do rolí novinářů, továrníků, strážníků, dělníků i obyčejných lidí, kteří sledují první máj někdy se zájmem a vervou, někdy s odstupem či ironicky.

Bohumil Modrý, nejlepší hokejový brankář světa, který se výraznou měrou podílel na prvních mezinárodních úspěších československého hokeje po 2. světové válce. V roce 1948 dostal nabídku jít chytat do NHL. Jeho hvězdnou sportovní kariéru i šťastný rodinný život zničil v roce 1950 vykonstruovaný politický proces. Na následky věznění a ozáření v roce 1963 předčasně zemřel ve věku 46 let.

Původně šestidílný televizní seriál nabízí podrobný vhled do politických změn v několika posledních dekádách v Brazílii. Transformace režimu, zavedení ústavy, rozvoj lidských práv, ale i neustále bobtnající soudnictví, jehož vysoko postavení protagonisté a protagonistky paradoxně stojí nad zákonem. Snímek se bez užití typických mluvících hlav obrací k archivním záběrům, televizním reportážím, hraným filmům i náladotvorným uměleckým videoklipům a vytváří tak dokumentární koláž. Historické události vypráví ze současné, kritické perspektivy a odhaluje mechanismy stojící za bezprávím v jihoamerických státech. „Nesvrhují mocné zbraněmi nebo bitvami, ale pery, tresty a v koordinaci s ministerstvy.“ Zdroj citátu: Ponte Jornalismo

Historický dokument koncipovaný jako diskuze nad dějinami i metodou tvorby, i tak se dá číst film o Portugalské koloniální výstavě, pořádané roku 1934 v Portu. Z archivních tiskových a obrazových materiálů skládá dvojice výzkumnic obraz události oficiálně prezentované jako přehlídka zahraničních úspěchů jihoevropské země. Z odstupu více než 70 let ale vyniká jednoznačně rasistický rozměr celé akce. Objektivizace pohledu procházejících návštěvníků na titulní Rosinhu a další zástupce nuceně sem dovlečených příslušníků afrických etnik nachází paralelu ve fungování zoo, muzeí a podobných institucí. „Titulní Rosinha je guinejská rodačka, která se stala symbolem první Portugalské koloniální výstavy pořádané Estado Novo v roce 1934. Je to výlet do minulosti pro lepší pochopení současnosti.“ Zdroj citátu: IndieLisboa International Film Festival

8. května 2019 Žluté vesty rehabilitují hrobku Gustava Courbeta v Ornans. Nedaleko odtud si malířovo dílo přivlastňuje Christian Corouge, bývalý člen skupiny Medvedkine, militantního filmového kolektivu. Ale „nebudeme diskutovat o malování, každý si vezme, co chce, je mi to jedno!“.

Taxikář a jeho pasažér projíždějí kubánskými vesničkami a hovoří spolu o cestování, zlomených srdcích a lidském osudu. Jeden mluví anglicky, druhý španělsky, ale přesto najdou vzájemnou důvěru a porozumění. Pasažér, filipínský filmař, sděluje taxikáři šokující důvod, proč se nachází na Kubě, a žádá jej o spolupráci při svém pátrání. Zdánlivě dokumentární prolog otevírá cestu do posledních dní bývalého generála filipínského diktátora ukrývajícího se na banánové plantáži. Historie kolonialismu a politické diktatury se vyjevuje na horoucím kubánském slunci ve snímku stojícím na pomezí reality a fikce. „Je to strhující antiklimatický příběh, který se odehrává v naprostém klidu a v hrůze tak absolutní, že je zaměnitelná s každodenním životem; je mu imanentní, a proto definitivní, všudypřítomná, absolutní jako vzduch.“ — Antonio Enrique Gonzáles Rojas, Rialta Magazine Zdroj citátu: Rialta Magazine

Film se natáčel v tureckém regionu u hranic s Irákem a Sýrií, v oblasti, která je „tavicím kotlíkem těch, kteří utíkají z válečných zón a zde se setkávají s lidmi různého původu: Asyřany, Iráčany, Kurdy, Araby, Armény a Turky“. A také zde překvapivě pobíhá spousta dětí s analogovými foťáky. Jejich pohled, přenášený na celuloid, mění prostor nestabilních kontur v kulisy velkých příběhů a poetických her. Titulní temná komora je pak místem, kam se všichni pravidelně navracejí, aby byli svědky zázraku, kdy se z roztoku vývojky vynoří obraz jako výsledek společného působení kreativity a světla. „Děti se potulují po oblasti a dívají se na svět skrze hledáčky analogových fotoaparátů, v intimní představě média jako formy hry a způsobu, jak vytvořit alternativní realitu v konfliktní zóně.“ Zdroj citátu: MoMA

Dokumentární mozaiku tvoří čtyři příběhy ze slovenských romských osad. Protagonisté nezapadají ani do majoritní společnosti, ani do vlastní komunity. Důvodem je sexuální orientace, náboženská víra nebo tělesné postižení. Z věcné observace jejich boje o důstojný život je ale patrné, že nezahořkli. Naopak v sobě den co den nacházejí sílu a naději k překonávání běžných překážek a vystupování mimo škatule, do nichž byli situováni druhými lidmi i svým původem. Od ostatních přitom nežádají víc než to, s čímž sami nemají problém – schopnost chápat a přijímat své bližní v jejich jinakosti. „Film je věnován všem, kterým není lhostejný osud ostatních, kteří hledají cestu ke spojení, ne k rozdělení, kteří myslí více na druhé než na sebe, kteří více dávají, než berou, kteří nesoudí, ale snaží se pochopit druhé.“ – Juraj Baláž Zdroj citátu: The Film New Europe (FNE) Association

Slona zastřelit a je po problému, říká neviditelné pražské zastupitelstvo, které rozhoduje o financování kultury. Trpce satirický komentář ke katastrofálnímu stavu budov Národní galerie, České televize a pražských památek upozorňuje na to, že všichni jsme sloni, kterým padá na hlavu střecha zvěřince.

Válečná novinařina je v žurnalistickém světě vskutku speciální disciplínou. I elitní žurnalisté se sklánějí před těmi několika odvážnými, kteří se vydávají do míst konfliktů a z extrémního prostředí přinášejí kvalitní zpravodajství. A zřejmě i největší cynik vnímá, že jejich práce si zaslouží úctu a obdiv. Dokumentarista Petr Jančárek mluví s řadou reportérů, kameramanů a fotografů o tom, jak svoji profesi vnímají.

Pohled z předního sedadla do zadní části vozu tvoří většinu záběrů tohoto minimalistického dokumentu. Automobil pendluje tam a zpět mezi oblastmi ohroženými boji na Ukrajině a polskou hranicí. Jeho řidič a zároveň režisér filmu převáží válečné uprchlíky a uprchlice do pociťovaného bezpečí. Projíždí rozbombardovanými městy, kolem zničené vojenské techniky a přes další a další kontrolní stanoviště. Ve tvářích jeho pasažérů a pasažérek se zračí někdy uvolnění, někdy vyčerpání, ale skoro vždy obavy z věcí budoucích. S sebou si kromě těch pár nezbytností natěsnaných v kufru vezou traumata a strach o ty, které museli nechat doma. „Nikdy jsme lidi nestavěli do situace, kdy by měli pocit, že musí něco udělat, aby byli evakuováni.“ Zdroj citátu: Point of View Magazine

Rok 1953 byl pro československé občany rokem velkého smutku. Povinné truchlení zasáhlo do jejich životů po smrti Stalina a Gottwalda. Smutek upřímný přinesla měnová reforma, která zruinovala jejich celoživotní úspory. Zpětným pohledem byl rok 1953 vrcholem společenské beznaděje.

Propustit dějiny na svobodu. A to dějiny novodobé, uzavřené více než čtvrt století v opuštěné uherskohradišťské věznici s unikátními prostory dochovanými z 50. let minulého století. Prázdnotu areálu autoři naplňují situačním setkáním s budovou, přírodou a s lidmi, které spojuje zkušenost s daným místem a které často jejich životní zkušenost naopak rozděluje. Společná minulost jako východisko ke společné budoucnosti. „Do hradišťské věznice jsem jako kluk chodil do družiny, aniž bych při hrách na bývalém vězeňském dvoře tušil, co se tam před dvěma dekádami dělo. Prázdnotu zdejšího areálu uzavřeného od 90. let vnímám jako projev dějinné prázdnoty v nás. Vězení dějin pak považuji za příležitost otevřít areál i sebe samotné, abychom se potkali jako živí i mrtví přes to, že pocházíme z různých generačních, ideových a sociálních světů.“ – Jan Gogola ml.

Silný východní vítr přináší sníh, déšť a také vzpomínky na otce. Toho zpřítomňuje pouze pár předmětů, novinové výstřižky a deníkové zápisky. Maia by jej ale chtěla poznat lépe, poskládat z fragmentů celistvý portrét. Opouští proto Argentinu, krajinu svého domova, a cestuje na Západní břeh Jordánu, odkud nepřítomný rodič pochází. Zprvu ale nachází jen další ruiny, pozůstatky domů zničených izraelskými okupanty. Stejně zvolna, jako se vlní klidné moře, mění se autorčina pouť ke kořenům v setkání s celým národem, který byl připraven o domov. Sdílený prožitek ztráty jí pomáhá zaplnit prázdné místo ve svém nitru. „Když se ti stala ta nehoda, máma nechala v deníku osm prázdných stránek. Je tam mezera od 19. září do 27. září 1986.“

Bez neziskových organizací není fungující demokratická společnost. Působí tam, kam nedosáhne stát. Přitom důvěra v neziskový sektor je u nás trvale nízká – podle posledního průzkumu jim nedůvěřuje na 60 procent dospělých. Dokumentární film na pozadí příběhů několika neziskových organizací zkoumá současný přístup Čechů k dárcovství a paradox plynoucí z konstantní nedůvěry vůči neziskovému sektoru na jedné straně a rostoucí štědrosti Čechů na straně druhé.