politika

Film se odehrává během osmého dne ruského válečného tažení na Ukrajinu. S deníkovou bezprostředností sleduje osm Ukrajinců a Ukrajinek žijících v Česku – podnikatelku, uklízečky, stavební dělníky nebo řidiče autobusu. Dál se věnují svým zaměstnáním, nemohou si dovolit vystoupit z dosavadních životů. Myšlenkami jsou ale stovky kilometrů daleko a všemi dostupnými prostředky pomáhají krajanům*kám. Zajišťují ubytování pro uprchlíky*lice, shánějí neprůstřelné vesty, volají blízkým, kteří se schovávají před dopadajícími bombami. Čeká je hektických, emocionálně náročných 24 hodin. Ne prvních, a ne posledních.„Skrze osobní příběhy konkrétních lidí film přináší intimní vhled do několika tváří války.“ — Oksana Moiseniuk---Zdroj: https://www.dokrevue.cz/clanky/osmy-den-valky

Amazonie, 19. století. Alexandrina byla ženou, jejíž rysy a barva pleti z ní udělaly objekt pozorování. Exponát, který mohl bílý kolonizátor zkoumat, hodnotit a vlastnit. Jenže odkaz, který Alexandrina a stovky dalších s podobným osudem zanechaly, přežívá dodnes. V jejich tvářích, rituálech, špercích a symbolech.„V této válce bojujeme proti smrti vzpomínek.“

V suterénu Rogosinova kina Bleecker Street Cinema se sešli palestinský básník Rašíd Husajn a izraelský novinář Amos Kenan. Staří přátelé, ale zároveň i zástupci dvou národů, které v 70. letech byly teprve na začátku dlouhé a zdaleka ještě neukončené cesty k vzájemnému porozumění a soužití na sdíleném území. Jejich vzdálenou domovinu, pro Husajna v emigraci dokonce nedostupnou, připomíná režisér vstřiháváním ikonických záběrů diskutovaných lokací a lidí. Podobná rozpolcenost se odráží i v dialogu dvou intelektuálů, bytostně se vzpírajících vnucované pozici nepřítele pro toho druhého.„Byl to prostý film, velice syrový, ale upřímný a úplně jiný než filmy, které se tehdy točily. Sklízel jsem za něj kritiku od extremistů na obou stranách. Přesto se mnoha lidem líbil, protože byl jiný.“ (Lionel Rogosin)---Zdroj citátu: https://festival.ilcinemaritrovato.it/film/arab-israeli-dialogue/

Kultovní koláž archivních materiálů ze 40. až 60. let minulého století přináší absurdně humorný pohled na život v atomovém věku. Podvratná juxtapozice amerických propagandistických snímků, naučných filmů, reklam či novinových zpráv přináší mediální obraz světa, ve kterém vyrůstala generace dnešních šedesátníků a šedesátnic. Studenoválečná paranoia a hrozba nukleární války se do jejich životů propsala v mnoha bizarních podobách. Dobová média vytvořila jakýsi hypotetický vesmír, paradoxní nukleární kulturu vybuchujících jaderných bomb, válečného heroismu a populárních písní s atomovou tematikou.„Film Atomic Café naznačuje určité jizvy na duši země a odváží se i zesměšňovat zvrácenou směsku našeho utopismu a paranoii.“---Zdroj citátu: https://www.villagevoice.com/2018/07/31/newly-restored-the-atomic-cafe-is-just-as-vital-as-ever/

Humorný dokument nás vrací do východního bloku během studené války, kdy auto bylo považováno nejen za malý zázrak a klíčový symbol technologického pokroku, ale i za prostředek boje proti imperialistickému třídnímu nepříteli, přičemž paradoxně reprezentovalo takřka nedostižný společenský status. Ovšem cesta lidí, kteří si svůj vysněný vůz dokázali vybrat i z malé hrstky dostupných socialistických značek a chtěli vykročit vstříc lepším zítřkům, byla mnohdy krkolomná a trvala celá desetiletí. Nostalgií nasáklá filmová odysea složená z několika autobiografií milovníků a milovnic trabantů i moskvičů, pro něž auto znamená více než dopravní prostředek, přibližuje fascinující automobilovou historii i trampoty socialistické doby.„Dost nás zajímají psychologické pohnutky vazeb na tato auta, reality, jež se dodnes děje. Je to prazvláštní forma nostalgie – ne tolik za socialismem a vlastním mládím, jako spíš za dobou, kdy si automobil každý dokázal opravit vlastníma rukama s pomocí jednoduchého nářadí. Většina šoférů se musela naučit poznat své auto skrz naskrz, pokud chtěli, aby bylo vůbec pojízdné. A to, že znali doslova celé vnitřnosti vlastního vozu, vytvářelo mnohem silnější vazbu mezi člověkem a strojem.“---Zdroj citátu: http://www.agitprop.bg/?fbclid=IwAR3saJ0PCSaA-x2D4Fbb6U4PZn_7X8JnXPAFggLfWe-ixAxDdeX_HS9qEL0#/works/WATCH

Uprostřed vřavy pouličních nepokojů se seznamuje filmařka a mladý levicový aktivista Pierre. Každou sobotu se potkávají, aby společně podpořili hnutí žlutých vest v pařížských ulicích protestující od listopadu 2018 za dostupné ceny bydlení a pohonných hmot, později však za celkovou ekonomickou spravedlnost a odstoupení francouzského prezidenta. Snímek sestává ze záběrů natočených ze srdce davu a autentických rozhovorů s odpůrci*kyněmi i příznivci*kyněmi hnutí. Introspektivní voiceover autorky přitom tematizuje její vášeň a romantické city, jež se v ní probouzí navzdory brutalitě a naléhavosti demonstrací. „Filmařka se rozhodla využít linie láskyplné vášně a nerozumného okouzlení jako zrcadla ohnivých, revolučních nadějí sociálního hnutí, které každý týden v ulicích Paříže shromažďuje jednotlivce z velmi odlišných horizontů.“ (Fabien Lemerciera)---Zdroj citátu:https://cineuropa.org/en/newsdetail/423280/

Na přelomu 60. a 70. let byla segregace ve Spojených státech amerických ještě živou a pro mnohé stále žitou vzpomínkou. Afroameričtí populární hudebníci a hudebnice v té době promlouvali k veřejnosti jedním z nejsilnějších hlasů o problémech rasové diskriminace a společenského násilí. Do zákulisí oblíbené country a bluesové produkce nás bere intimní a citlivý dokument propojující osobní výpovědi muzikantů, jejich hudbu a záběry z afroamerických komunit. Titulní černé kořeny totiž neodkazují jen k barvě pleti, ale metaforicky vyjadřují i povahu zkušenosti, ze které život minority vyrůstá.„Black Roots přivádí pět Afroameričanů k jednomu kavárenskému stolku: z rodinných vzpomínek, postřehů o současné situaci i touze po odplatě za nespravedlnosti vyrůstá silný obraz hrdosti na vlastní původ, zloby, zastrašování, veselí, bojové nálady i krásy.“---Zdroj citátu: https://festival.ilcinemaritrovato.it/en/film/black-roots/

V 80. letech minulého století byly desítky namibijských dětí vychovány v socialistickém Československu. Speciální vzdělávací program měl za cíl vychovat z dětí novou generaci politicky uvědomělé elity. Tento experiment ale skončil začátkem 90. let v důsledku zásadních politických změn v obou zemích. Děti byly bez ukončeného základního vzdělání a bez jakékoliv jazykové a psychologické přípravy nuceně přesídleny do Namibie, kde se nedokázaly kulturně adaptovat. Dokumentaristé pátrali po stopách dnes již dospělých namibijských dětí a sledovali jejich osudy jak v Namibii, tak v České republice po dobu tří let.“Nikdo nemá právo brát dětem jejich dětství a mrzačit jejich sny. Je jedno v jaké době, zemi, kultuře nebo ideologii se tak děje – prostě je to zločin.”

Zasněžené vrcholky hor, malebné vesničky a spořádaná města. Takové je Rakousko, které známe z cestopisů. Stejné Rakousko, do jehož maloměšťácké morálky už od 60. let bodá kritický osten spisovatelky a dramatičky Elfriede Jelinek. Její dokumentární portrét se ale nespoléhá na pouhou biografii slavné literátky. Namísto toho hledá důvody, proč autorčino konstatování nevyřízených účtů z minulosti národ pobuřuje do té míry, že se k provokativní nositelce Nobelovy ceny za literaturu obrátil zády. Osobní je politické. Jazykový experiment je politický nástroj. Historie je stín, který se bude vznášet nad občany a občankami země, dokud mu sami nevyjdou naproti.„Mám pocit, že jsem od svého dětství nezažila nic, nebo nic opravdu důležitého. Obecně myslím, že se v umělcích během dětství nahromadí tolik frustrace a bolesti, že s tím vystačí na celý život.“

Na polsko-běloruských hranicích začala na přelomu roku 2021 a 2022 krize, když se syrští migranti a migrantky pokusili*y dostat přes hranice. V prostoru mezi zeměmi trpí zimou, hladem a nemocemi. Skupina polských dobrovolnic se jim snaží zajistit humanitární pomoc, mnohdy ale marně. Komunikace přes SMSky často zůstane bez odpovědi, nikdo neví, co se s nimi stalo. To vede k frustraci, znepokojení a vyčerpání, které zachycuje snímek, pečlivě sledující práci dobrovolníků a dobrovolnic.„Uprchlická krize v Polsku hned tak nezmizí, a co teprve, když se nad ní člověk zamyslí v celosvětovém měřítku? Občas si možná říkáte, že jste zbyteční, ale i přesto můžete pomoct alespoň pár lidem z mnoha.“ (jedna z dobrovolnic)

O dvou bytech, ve kterých bydlí sám. O dovolené, na které by chtěl umřít. O astrologických intervalech, které při komponování přiřazuje jednotlivým planetám. Skladatel Jan Klusák napsal hudbu k největším filmovým klenotům 60. let. Ani s devadesátkou na krku ale nepřichází o svébytný humor a nadhled. „Za mého dětství slušnej člověk umřel v sedmapadesáti a byl od něj pokoj.“ — Jan Klusák

Pro někoho kretén, pro jiné génius. Zoran je legenda srbského sídliště, muž, který prý bez dokladů procestoval svět. Pak mu kvůli politice, válce a MDMA přeskočilo. „Viděl jsem to na vlastní oko“, přisvědčuje poloslepý stařec. Jasné odpovědi na otázku, kdo vlastně byl Zoran, se v závěru napůl vážného pátrání sice nedočkáme, ale jisté je, že kdyby neexistoval, museli by si jej místní vymyslet. „Znám ho od sedmi let, mám nekonečno příběhů.“

Změť mořského pobřeží, travnatých plání a hustých lesů splývá na časem poškozeném filmovém políčku v jeden rozostřený obraz a vytváří tak asociativně propojený deník impresí a vzpomínkových fragmentů, které se míhají pamětí stejně nepředvídatelně jako vlny přelévající se na pláži jedna v druhou.„Krátká únorová skica z pobřeží Baltského moře.“---Autor citátu: Peter Podolský

Mara znamená v běloruštině sen, ve smyslu naděje, ve slovanské mytologii se tak označuje žena duch, která se lidem zjevuje ve spánku a přináší buď sny, nebo noční můry. Umělecké zosobnění této mytické postavy se ve stejnojmenném filmu prochází ulicemi Minsku v letech 2020–2021. Během protestů proti diktátorskému režimu je symbolickým vyjádřením nadějí i následných hrůz pro občany*ky dožadující se svých prostých práv i svobod. A pro režisérku filmu je ztělesněním alter ega, které jí v poetické zkratce umožňuje mluvit o nejosobnějších obavách i tužbách tváří v tvář neradostné realitě nepřející snům.„Nechtěl jsem natočit typickou filmovou ,reportáž‘. Nejdůležitější pro mě bylo ukázat, co dokáže provést trauma s lidskou duší.“---Zdroj citátu: https://eefb.org/country/belarus/sasha-kulak-on-mara/

Miko je kamioňák, po otci Rom a především člověk, který chtěl pomoci potřebným. Když česká vláda po chemických útocích na syrské civilisty a civilistky v roce 2018 hledala důvody, proč nepřijmout pár desítek dětí z řeckých utečeneckých táborů, vzal Miko spravedlnost do vlastních rukou a společně s iniciativou Češi pomáhají připravil pro dětské uprchlíky a uprchlice zázemí. Vládní představitelé ale dali přednost politickým zájmům. Zachrání situaci alespoň parlamentní volby a výměna na ministerstvech? Nelichotivý, ale přesně artikulovaný portrét Česka jako země, která nabídne pomocnou ruku jen, když se jí to vyplatí.„Dnešní stát ti vlastně nedovoluje jednat podle svého svědomí.“

Martin Imrich žije a studuje v Praze. Pochází ale z Jižní Moravy, kam se také vydává na pěší pouť, aby překonal rozpor mezi „tím, kým jsem, a tím, kým jsu“, jak říká. Jeho videodeník, doprovázený upřímným mimoobrazovým komentářem, zachycuje útržkovitou formou cestu ke kořenům i pátrání po smyslu podobného uměleckého projektu.„Vlašim a Benešov jsou nejodpornější místa na světě a lituju všech lidí, kteří tam musí žít.“

V dokumentu inspirovaném knihou esejí Winfrieda Georga Sebalda se Sergej Loznica zabývá otázkou, zda je etické využívat civilní obyvatelstvo k válečným cílům a zda je možné morálně ospravedlnit užití prostředků hromadného ničení. Sestřih archivních záběrů zobrazuje německá města rozbombardovaná spojeneckými vojsky za druhé světové války a podává hrůzné svědectví o destrukci a jejích důsledcích, jež v mnoha kruzích zůstaly promlčené.„Podíváme-li se na můj nejnovější film, zkoumá princip, jenž se po druhé světové válce stal přijatelným, takřka standardním jevem. Útoky na civilní obyvatelstvo jsou dnes prakticky pravidelným prvkem válečné strategie. V současnosti lze tento princip sledovat na Ukrajině, ale krátce předtím se totéž dělo v Sýrii, zatímco okolní svět lhostejně přihlížel. Mám pocit, že tato idea, tento princip spočívající v masovém ničení by měl být podroben zkoumání a reflexi, a to nejen politiky, ale i filozofy, antropology a sociology, prostě všemi, kdo studují projevy lidské společnosti.“ — Sergei Loznitsa---Zdroj citátu: https://www.hollywoodreporter.com/movies/movie-news/ukrainian-director-sergei-loznitsa-history-destruction-cannes-2022-1235151641/

Štefan Pongo odešel z Česka do Británie, aby spolu s rodinou unikl rasovým stereotypům a diskriminaci. Aby měl normální život. A také ho má, tedy až do chvíle, než se rozhodne na internetu reagovat na rasistické řeči českého prezidenta Miloše Zemana. Dráha osudu řidiče kamionu tak nabere úplně jiný směr. Citlivě pojatý osobnostní i rodinný portrét, film-argument, který proti zjednodušujícím, šovinistickým hodnocením staví plnokrevný obraz, v němž jsou rasové otázky více problémem k řešení než žitou skutečností. Je to vyprávění o cestě tam a zpátky napříč státy, přesvědčeními i naším svědomím.„Vrtalo mi hlavou, jak se žije Romům, kteří emigrovali do Velké Británie, tak jsem se tam vydal a našel kamioňáka Štefana Ponga a jeho báječnou velkou rodinu.“---Zdroj citátu: http://www.romea.cz/cz/kultura/premiera-dokumentarniho-filmu-pongo-calling-probehne-v-patek-na-mezinarodnim-filmovem-festivalu-docfest-v-sheffieldu  

Studující učitel Ondřej, právnička Denisa a policista Petr jsou Romové, jimž se v Británii otevřel svět plný příležitostí, které by v Česku a na Slovensku hledali jen těžko. Mnohovrstevnatý, místy velmi intimní dokument, který obsahuje řadu scén natočených mobilními telefony samotných protagonistů*ek, vykresluje každodenní starosti i malá vítězství tří postav, které reprezentují vzdělanou a ambiciózní, a přesto stále zranitelnou komunitu Evropanů*ek, a pomáhají chopit se nabízených možností i ostatním. Kromě otázek o vykořeněnosti a hledání vlastní identity po Brexitu se humanismem protkaný snímek ptá i na to, jak jejich osudy ovlivnila epidemie covidu.„Tento film se během posledních čtyř let výrazně posunul. Pandemie nás přiměla využít nový koncept natáčení prostřednictvím iPhonů, jimiž jsme zachycovali životní osudy našich protagonistů z intimní blízkosti, což nám poskytlo možnost zkoumat fungování komunity zevnitř. Volba natáčecích postupů byla navržena tak, aby umožnila lidem zvyknout si na přítomnost kamery, a tento materiál se tak velmi rychle stal jádrem snímku, přičemž záznamy pořízené štábem poskytovaly flashbacky do doby před nástupem pandemie.“---Zdroj citátu: https://www.cinelinkindustrydays.com/2021-docu-talents-from-the-east/one-more-question

Je filmová kamera neutrálním médiem, nebo se i za ní skrývá ideologie? Režisérky snímku zkoumají, jakým způsobem se do vývoje a současné podoby filmových technologií propisuje rasismus. Jejich online debaty při přípravě filmu přitom ukazují, o jak kontroverzní téma se stále jedná. Přestože před i za kamerou již dávno nestojí pouze bílí lidé, bílé kůži jsou média stále přizpůsobena. Film sestává ze tří rozmanitých esejí, v nichž autorky sdílí své osobní zkušenosti s předpojatostí technologií, konfrontují stereotypní přemýšlení o filmu a reálně ukazují, jak odlišné je snímat tmavou a bílou pleť.„Kinematografie jsou pro mě diváci, co si viděné odnesou zpět do své reality.“ (Rosine Mbakam)

Švýcarsko je jednou z mála evropských zemí, v níž stále platí povinná vojenská služba. Snímek dává nahlédnout za stěny kasáren, v nichž se vojáci účastní povinných drilů a cvičení, zároveň však nachází způsoby, jak si krátit dlouhou chvíli. Sledujeme mladé rekruty při každodenních činnostech: jídle, úklidu pokojů i videohovorech s okolním světem. Součástí montáže jsou však i domácí vlogy mužů, kteří již vojenským výcvikem prošli a o své zkušenosti, historky i frustrace se dělí s internetem. Mezi zábavnými úryvky z vojenského života se tak vyjevují problematické aspekty militarizované společnosti. „Lidé, kteří se mnou sdíleli pokoj naříkali / hej, nechci vždycky po ránu slyšet hip hop / řekl jsem, je mi to jedno, musím zničit špatné pocity z vojny.“ ---Zdroj citátu: Rap vojáka z filmu Over Our Hills (28:40-28:56)    

Kombinace queer cinema a angažovaného dokumentu podává naléhavou zprávu o nutnosti společenské transformace. Pracuje s juxtapozicí sexuální menšiny a revoluce v roce 1986, ve kterém padl režim diktátora Ferdinanda Marcose. Svobody může být dosaženo pouze proměnou socioekonomických a politických struktur.

Snímek v historických souvislostech propojuje epidemii s migrací, kolonizací a xenofobií, aby vytvořil kontext pro dění ve světě zasaženém pandemií covidu-19. S pomocí voice-overu a koláže archivních videí, fotografií a tiskovin vzniká příběh o opakujících se vzorcích lidského chování v době krize, které odhalují nelichotivou podstatu takzvané civilizace.„Měli bychom tedy přemýšlet o propuknutí pandemií jako o metaforickém připomenutí společenské nespravedlnosti, na niž bychom se měli zaměřit.“ (Patricia J. Williams)

Impresionistická městská symfonie zachycuje Manilu jako místo fascinujících kontrastů. Chudoba se střetává se stavebním rozmachem, čekání a statičnost žebráků se spěchajícími auty a chodci. Protipóly jsou jak významotvorným, tak stylistickým prvkem. Jedno poeticky zrcadlí druhé.

Hnědouhelný důl a elektrárna Turów na česko-polsko-německých hranicích přinášejí napětí do mezinárodních vztahů. Pro Poláky Turów znamená zdroj obživy, ale Češi se obávají, že případné rozšíření dolu povede k úbytku pitné vody a k dalším ekologickým problémům. Tento konflikt s nadhledem symbolizuje česko-polská soutěž o nejlepší bramborový salát, kterého se účastní i Teresa, jejíž rodina v elektrárně pracuje.„Víte, my jsme malí páni, my to nerozhodneme. To víte, že by to bylo špatný, kdyby tu nebyla voda, ale my tomu nerozumíme prostě, to je mezi nima nahoře.“ — Nejmenovaná aktérka

Ani více než 25 let od hrůzných válečných zločinů spáchaných v bývalé Jugoslávii se tato tragická historie neuzavírá – pro příbuzné obětí, pro znesvářené národy ani pro českého vyšetřovatele, který se po letech navrací na místa pátrání. Dokumentární cesta zpět se neubírá jen po drahách prchajících zločinců, ale je vedena i snahou zachytit něco z étosu právě v té době ustaveného Mezinárodního soudního Haagu a jeho dvojaké podstaty – prostřednictvím nezávislého vyšetřování válečných zločinů usilovat o nastolení smíru v případě komplikovaných etnických, národnostních a jiných konfliktů.„Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii odsoudil pouze zlomek pachatelů – stovku klíčových aktérů konfliktu, kteří nesli vojenskou nebo politickou odpovědnost. Přirozeně to však mělo také neoddiskutovatelný symbolický rozměr.“---Zdroj: https://www.denik.cz/ze_sveta/jugoslavie-valka-chorvatsko-20210815.html  

Ani více než 25 let od hrůzných válečných zločinů spáchaných v bývalé Jugoslávii se tato tragická historie neuzavírá – pro příbuzné obětí, pro znesvářené národy ani pro českého vyšetřovatele, který se po letech navrací na místa pátrání. Dokumentární cesta zpět se neubírá jen po drahách prchajících zločinců, ale je vedena i snahou zachytit něco z étosu právě v té době ustaveného Mezinárodního soudního Haagu a jeho dvojaké podstaty – prostřednictvím nezávislého vyšetřování válečných zločinů usilovat o nastolení smíru v případě komplikovaných etnických, národnostních a jiných konfliktů.„Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii odsoudil pouze zlomek pachatelů – stovku klíčových aktérů konfliktu, kteří nesli vojenskou nebo politickou odpovědnost. Přirozeně to však mělo také neoddiskutovatelný symbolický rozměr.“---Zdroj: https://www.denik.cz/ze_sveta/jugoslavie-valka-chorvatsko-20210815.html

Jestli je na sebe hrdá? Zeptal se roku 2020 otec jedné z dobrovolnic po jejím návratu z mise ve Středozemním moři, při které zachraňovali topící se uprchlíky*ice. V odpověď vznikl medializovaný dopis a následně i film–ilustrace pocitu zhnusení a bezmoci, složený z mořských vln a různých filmových materiálů.„V červnu 2020 se jedna z mladých dobrovolnic vracejících se na plavidle humanitární pomoci Sea Watch 3 rozhodla napsat dopis svému otci. Jeho text se prolíná s filmovými materiály různých formátů (animovanými, Super 8, archivními záběry…).“---Zdroj citátu: https://www.shortfilmwire.com/en/film/200110598/En-col_re

Hlavním motivem dokumentu je cesta. Cesta metaforická, duchovní, cesta hmatatelná, lesní stezka, silnice, chodník, drogový trip nebo cesta do zahraničí. Režisérka slepuje koláž mikropříběhů lidí a míst, kteří se k cestě vyjadřují. Její dokument osciluje mezi hravým absurdnem, existenčními a existenciálními otázkami, environmentalismem a společenským komentářem. Dynamičnost a rytmus vyprávění pak určují přeskoky mezi různými formami záznamu, jako je analogový film, digitální film či natáčení na mobilní telefon. „Já myslím, že existuje představa dobrodružství, že jdete někam rovně a nevíte kam dojdete. To je totiž jedno, kam jdete, hlavně, že někam dojdete.“ — Roman Prahl, historik umění

Režisérka Nataša Urban opustila rodné Srbsko před mnoha lety. Teď se ale skrze otcův cestovatelský deník a rozhovory s rodinou a blízkými vrací na místa, kde vyrůstala a která se mezitím stala zpustošenými mementy válečného konfliktu v bývalé Jugoslávii. Ve vesnicích, kde se dříve autorka procházela s rodiči, zůstaly lidské i betonové ostatky. Velké dějiny balkánského poloostrova požírají ty menší, rodinné – šťastné vzpomínky na dětství jsou v paměti zavalovány tím, co vyhřezlo z objevených masových hrobů. Hledět na krvavé obrazy jugoslávské historie je stejně bolestivé jako dívat se přímo na zatmění Slunce. „Potom, aby zahladili stopy, zničili tábor pro válečné zajatce v roce 1992, rok poté, co jej postavili. A lidé z okolní vesnice pak přicházeli pro cihly, které si na traktorech odvezli a použili je ke stavbě tamního kostela.“