vítězné filmy

Konceptuální vizuální umělec Ján Mančuška zemřel v roce 2011. Za krátkých 39 let své existence však stihl stvořit celou řadu pozoruhodných děl, z nichž mnohá byla vystavena v renomovaných galeriích po celém světě – včetně pařížského Centre Pompidou nebo newyorského MoMA. Ve své domovině se však jeho tvorba reflektující každodennost, sociální realitu nebo smysl jazyka nikdy srovnatelného věhlasu nedočkala. Společně s dětmi výtvarníka, jenž se nebál konfrontovat veřejnost s otázkou, co je významem umění, se režisér vydává na cestu, jež si klade za cíl nejen se Mančuškovi přiblížit, ale také ho odhalit v dosud nepoznaných odstínech, a zaplnit tak mezery, kterých se v souvislosti s blednoucí vzpomínkou na jeho osobnost objevuje čím dál tím více.„Snažíme se [Mančuškovy] práce zpřítomnit, znovu se s nimi konfrontovat. Nebýt odkázáni jenom na vzpomínání, na paměť, ale vlastně mít tu možnost to znova prožít, znova ty věci vidět.“ — Štěpán PechCitát z časopisu Artalk.

Může se někdo stát matkou, aniž by porodil dítě? Odpověď na tuto otázku společně hledají devětadvacetiletá režisérka Santwana, která zatím není připravena stát se matkou, a pětačtyřicetiletá dula Kata, která, ač sama bezdětná, pomáhá mnoha párům přivést jejich děti na svět. Vysoce intimní dokument nás s empatií seznamuje s nejkrásnějšími i nejzranitelnějšími okamžiky života, které se vážou k porodu. „Znáte Khalila Gibrana? Pamatujete si, co říká o dětech? Vaše děti nejsou vaše děti. Jsou to synové a dcery touhy Života po sobě samém. Přicházejí skrze vás, ale ne od vás, a ačkoli jsou s vámi, přece vám nepatří.“ — Kata

Drogy provází 73letého nonkonformistu Iana celý život, jenomže doba se změnila. Zatímco v 60. letech byly součástí kontrakultury, dnes se na levandulovou farmu daleko od okolního světa sjíždí narkomani, kteří nehledají jinou nebo lepší společnost, ale přivážejí si sem svá traumata. Nikola Klinger natočil na Super 16 nejen Ianovy vzpomínky, ale i nostalgickou kroniku společenských procesů. Jeho portrét individuální i kolektivní paměti ukazuje, že existují dva způsoby, jak užívat svobodu, buď jako léčivou bylinu, nebo jako jedovatou drogu.„Dnes nás učí být individualisty, ale myslím, že jsme závislejší než kdy dřív.“

Jedna z největších chorvatských loděnic Uljanik po více než 160 letech své existence zaniká. Místo, kde se vyráběly a posléze odtud i odplouvaly lodě impozantních rozměrů i nemalého významu, se proměnilo v průmyslový hřbitov pro vraky, nefunkční jeřáby a opuštěné dílny, které kdysi kypěly životem. Prostřednictvím koláže observačních záběrů však nyní pozorujeme takřka postapokalyptickou krajinu areálu, který se stal domovem pro racky, mořské živočichy a hladové kočky. Jak se původně významné rakousko-uherské lodní impérium v Pule dočkalo svého konce? Bývalá sláva Uljaniku i jeho cesta k zániku ožívá ve vzpomínkách nespočtu osob, z nichž mnohé Uljaniku zasvětily svůj pracovní i soukromý život. „Každý den chodím kolem Uljaniku a myslím na ty scény. Teď už si prostě nechci na tento okamžik vzpomenout.“

Časosběrný snímek sleduje pět let života osiřelé dívky Afrin, která žije se svými pěstouny na ostrůvku na řece Brahmaputra. Posledních několik let oblast sužují silné deště a ničivé povodně způsobené klimatickou změnou si berou obydlí i životy jejích obyvatel. Přeživší se stěhují do měst a nechávají za sebou zdevastovanou přírodu. Díky své hrdosti a odvaze se i Afrin podaří dostat do civilizace, kde se snaží najít lepší život a svého zmizelého otce. Vizuálně podmanivé záběry na zavodněnou krajinu a příběh dívky, která nechce být obětí okolností, vypovídají o současném konfliktu lidstva a přírody. „Brahmaputra znovu a znovu vypráví nové příběhy.“

Divadelní režisér Jan Kačena se v roce 2019 otrávil inhalováním výparů a nenávratně se mu poškodil mozek. Zatímco mu jeho partnerka natáčí film jako vyznání lásky, on leží ve stavu v bezvědomí. Ve snímku režisérka sleduje okamžiky každodenního života tří blízkých osob: českého rappera Tylera Durdena, malíře Tadeáše Pochmana a filmové režisérky Heleny Papírníkové. Naturalistickým způsobem přitom zachycuje drogovou závislost, sebedestruktivní sklony i rodinné problémy, které jsou předmětem intimních, často nepříjemných rozhovorů. Vytváří se tak deníková sonda do osudů umělecké bohémy pozdního kapitalismu. „Jestli třeba nejseš jenom rozmazlenej fracek, co si na toho anarchistu jenom trochu hraje.“

Martinu její expřítel polil kyselinou a způsobil jí popáleniny třetího stupně na horní polovině těla i téměř úplnou slepotu. Dokumentární portrét sleduje její životní příběh po tomto fatálním útoku – vyrovnávání se se ztrátou fyzické atraktivity, strach ze světa, který nevidí, i hledání nového smyslu života. Martinin příběh nese všechny rysy dobrého biopicu. Představuje silnou ústřední postavu procházející složitými situacemi a navzdory mnoha nástrahám nacházející štěstí. Od mainstreamové produkce se ale odlišuje přímočarostí, se kterou k nám Martina promlouvá, a potenciálem prolamovat mnohá tabu. „Když jsme začaly spolupracovat, byla tím útokem velmi traumatizovaná. S novináři se nestýkala a s natáčením dokumentu souhlasila jen s podmínkou, že kdyby chtěla, vše vyhodím do koše.“ Zdroj citátu: Vlasta.cz

Mužům stále patří privilegovaná pozice. Přesto do mediálního prostoru čím dál víc proniká pojem „krize mužství“, dochází k rozvolňování rolí a růstu nejistoty, co dnes vlastně znamená být mužem. Danou otázku si klade i režisér Jan Hušek. Do třinácti let se počůrával, čímž si vysloužil nelichotivou přezdívku z názvu filmu. Ve svém otevřeném videodeníku zachycuje fyzickou a duchovní transformaci při cestě od kluka k muži. Vrací se do lesů i ke kořenům dětských traumat. Kameru při tom otáčí jak na sebe, tak na různé učitele nebo svého otce. Možná znakem dospělosti nakonec není přepjatá mužskost, ale přijetí vnitřního pochcánka.„Utekl jsem v noci z domu a při chůzi lesem jsem pochopil, že stát se mužem je už jenom na mně samotném.“

Pojem eremocén popisuje pocit osamělosti v době environmentální krize a technologického rozvoje a klade si otázky o budoucím osudu lidstva. Snímek na pomezí sci-fi a filozofické eseje rozvíjí představu země utvářené umělou inteligencí, digitálními daty a blockchainem, v níž již lidská organická hmota nemá své místo. V této dystopické vizi budoucnosti hledá nelidská bytost své pradávné kořeny a nachází je v postavě autorky filmu. Dialog mezi virtuálními hlasy a autentickou tvůrkyní doplňují analogové záběry na každodenní život ve společnosti předtím, než svět ovládli nelidští aktéři a proudy dat. „Eremocén je epocha vyznačující se existenční a materiální izolací, které jsou důsledkem vyhubení mnoha jiných forem života.“ — E. O. WilsonCitát z časopisu The Bitter SouthernerDo češtiny je tlumočena první projekce filmu.

Silný východní vítr přináší sníh, déšť a také vzpomínky na otce. Toho zpřítomňuje pouze pár předmětů, novinové výstřižky a deníkové zápisky. Maia by jej ale chtěla poznat lépe, poskládat z fragmentů celistvý portrét. Opouští proto Argentinu, krajinu svého domova, a cestuje na Západní břeh Jordánu, odkud nepřítomný rodič pochází. Zprvu ale nachází jen další ruiny, pozůstatky domů zničených izraelskými okupanty. Stejně zvolna, jako se vlní klidné moře, mění se autorčina pouť ke kořenům v setkání s celým národem, který byl připraven o domov. Sdílený prožitek ztráty jí pomáhá zaplnit prázdné místo ve svém nitru. „Když se ti stala ta nehoda, máma nechala v deníku osm prázdných stránek. Je tam mezera od 19. září do 27. září 1986.“