vítězné filmy

Dokud roste zelená tráva: Deník v sedmi částech bude promítán ve dvou dnech — první polovina filmu 29.10. a druhá polovina 30.10. Prosíme o rezervaci lístků na obě projekce. Celková stopáž filmu je 7 hodin. Autorův filmový deník je osobní, hlubokou meditací o lidském bytí, času a místech, která obýváme. Odehrává se v americké přírodě, od kaňonů a pouští po lesy a jeskyně, kde skrze individuální osudy postav odhaluje univerzální zkušenosti života a smrti. Sleduje, jak lidská mysl strukturuje příběhy a vnímá plynutí času: mikrovteřiny se rozvíjejí do celých scén, měsíce ubíhají během vteřin. Vizuální odysea střídá velkolepé krajinné obrazy s intimními detaily každodennosti, v nichž stírá hranice mezi přírodou a civilizací a ukazuje člověka jako jejich průsečík. Skrze intimní výpovědi protagonistů divák postupně proniká do jejich životů a odhaluje jejich vzájemnou provázanost. Vrstvy významu se odhalují konfrontací různých záběrů, od plání přes městské scenérie až po interiér obývacího pokoje režisérovy matky, jejíž odchod je jedním z podstatných motivů. Sledování filmu je až psychedelickou zkušeností, která nabízí hluboký filozofický pohled na jsoucno, smrt a hodnotu přítomného okamžiku.„Je to film pro přemýšlivé publikum a každá kapitola se vydává svou vlastní cestou do hlubin.“ — Pat MullenZdroj citátu: POV: Canada’s Documentary Magazine.

Dokud roste zelená tráva: Deník v sedmi částech bude promítán ve dvou dnech — první polovina filmu 29.10. a druhá polovina 30.10. Prosíme o rezervaci lístků na obě projekce. Celková stopáž filmu je 7 hodin. Autorův filmový deník je osobní, hlubokou meditací o lidském bytí, času a místech, která obýváme. Odehrává se v americké přírodě, od kaňonů a pouští po lesy a jeskyně, kde skrze individuální osudy postav odhaluje univerzální zkušenosti života a smrti. Sleduje, jak lidská mysl strukturuje příběhy a vnímá plynutí času: mikrovteřiny se rozvíjejí do celých scén, měsíce ubíhají během vteřin. Vizuální odysea střídá velkolepé krajinné obrazy s intimními detaily každodennosti, v nichž stírá hranice mezi přírodou a civilizací a ukazuje člověka jako jejich průsečík. Skrze intimní výpovědi protagonistů divák postupně proniká do jejich životů a odhaluje jejich vzájemnou provázanost. Vrstvy významu se odhalují konfrontací různých záběrů, od plání přes městské scenérie až po interiér obývacího pokoje režisérovy matky, jejíž odchod je jedním z podstatných motivů. Sledování filmu je až psychedelickou zkušeností, která nabízí hluboký filozofický pohled na jsoucno, smrt a hodnotu přítomného okamžiku.„Je to film pro přemýšlivé publikum a každá kapitola se vydává svou vlastní cestou do hlubin.“ — Pat MullenZdroj citátu: POV: Canada’s Documentary Magazine.

Příběh zasazený do období pandemie a let následujících sleduje dvojici protagonistů, kteří se rozhodnou proměnit svou ulici v první komunitu poháněnou výhradně solární energií. Z vlastního domova v londýnské čtvrti Walthamstow rozvíjejí myšlenku propojující uměleckou praxi, aktivismus a každodenní život. Projekt vychází z přesvědčení, že i malé kolektivy mohou pomocí přímé akce a konkrétních činů ovlivnit podobu našeho světa. Zpočátku jde o snahu přesvědčit sousedy, že společný energetický systém je reálným řešením rostoucích cen i závislosti na korporacích. V době ekonomické nejistoty se iniciativa stává symbolem naděje a solidarity pro celé sousedství, které si pomalu ani nemůže dovolit zatopit. Tvůrčí dvojice zároveň pokračuje ve své tradici protestního umění – během nejtužší zimy v Británii tráví téměř měsíc na střeše domu, aby akcí získali prostředky i mediální pozornost. Vyprávění spojuje lehkost a humor s hlubším poselstvím o síle komunity, empatie a představivosti proměnit lokální sen v univerzální výzvu ke změně.„Snažíme se – prostřednictvím vyprávění příběhu jedné ulice, všech různých postav a historie tohoto místa – ukázat, že ve skutečnosti máme sílu měnit svět.“ — Hilary PowellZdroj citátu: BBC News.

Ammar a Bilal mají oba za sebou zkušenost uprchlíků žijících v současném Německu. Potkávají se díky tomu, že s nimi vedou rozhovor herečka a herec, pro něž to má být inspirace pro připravovanou inscenaci. Dokumentární film Chuť soli ale sleduje jejich vzájemné rozhovory, každodenní život každého z nich a nakonec i divadelní performanci, která na základě rozhovorů vznikne. Snímek tak vypráví o zkušenosti exilu třemi různými prostředky. Ammar a Bilal mluví o svých tíživých zkušenostech se samotnou migrací i s jejich životem v novém domově. Kamera je zároveň sleduje v distancovaných záběrech podtrhujících jejich vykořeněnost v německém městském prostředí a nakonec i v uměleckém divadelním ztvárnění. Díky tomu se snímek dá sledovat jako svědectví na téma současných migračních vln, zachycení jejich každodenní existence i empatické ztvárnění jejich životního pocitu. „Měli jsme dva různé pocity. Zaprvé jsme cítili radost, že opouštíme to zlé místo a tu bolest, kterou jsme tam zažili. A zadruhé strach z toho, čemu budeme čelit. Bylo to poprvé v životě, kdy jsem viděl moře.“

České komponistce Vítězslavě Kaprálové bylo 22 let, když v roce 1937 odjela studovat hudbu do Paříže. O tři roky později kvůli nemoci umírá. Dokument pojatý jako dialog napříč časem a generacemi se vydává po jejích stopách. Krátké, ale intenzivní období skladatelčina života rekonstruuje pomocí archivních záběrů a dopisů plných bezprostředních dojmů, které mladá umělkyně sdílela se svou rodinou v Československu. Její odkaz paralelně ožívá díky nové generaci dirigentek, jako je Bianca Maretti, která s orchestrem nacvičuje některé skladby své předchůdkyně. Portrét Kaprálové se tak stává poctou všem ženám, které se vzdor jazykovým bariérám, předsudkům i svému původu dokázaly prosadit v prostředí klasické hudby. „V Paříži se chystají na válku. Čekáme napjatě, co řekne dnes Hitler. Myslíme, že to bude směrodatné pro celý vývoj situace.“ — citace z filmu

Dokumentaristka Karel Malkoun pochází z Libanonu, ale poslední roky žije v Kanadě. V roce 2022, kdy v její rodné zemi vrcholila ekonomická krize, se rozhodla, že se sem vypraví navštívit svou rodinu. Z krátkého výletu vytvořila kolážovitý deník, ve kterém reflektuje svůj vztah k vlasti, jež se nachází ve vleklém rozkladu. Snímek je složený z bezprostředních momentek zachycujících autorčin pobyt, které prokládá vloženými titulky sloužícími jako osobní, často poeticky formulované glosy a postřehy. Film díky tomu nezastírá silně subjektivní perspektivu, ale zároveň na ní staví důležitou výpověď, která ukazuje proměnu libanonské společnosti na všednodenních detailech typu vzhledu samotného města nebo v intimní sféře života autorčiny rodiny. Malkoun vytvořila bezprostřední, surovou a záměrně neutříděnou impresi zachycující absurditu a náhlost situací, jež ji samotnou coby rodačku navracející se z ciziny zaskočily. „Vzali se za války. Narodili jsme se jim za války. Vyrostli jsme za války. Do školy jsme chodili za války. Vzali jsme se a měli svoje děti za války. Zemřeme za války. A je jedno, jestli je to ekonomická válka, nebo opravdová.“

Kompozice koláží z časopisů, deníkových skic a otisků na kůži, doprovázená dívčí zpovědí ve voice-overu, vypráví příběh o tom, jak se ženské tělo proměňuje v objekt – pouhou nádobu mužské touhy – v celé škále forem sexuálního násilí: od nenápadného pouličního harašení až po znásilnění. Nápaditá stop-motion animace propojuje kresbu, fotografii i reálné objekty. „Kde končí nevinnost a kde začínají poznámky, které mohou vést k sexuálnímu násilí? Jak to ovlivňuje její vnímání sebe sama?“ — z doprovodného materiálu k filmu

Film řízený chaotickou energií pražských ulic je tvořen několika bezprostředními anketními sondami. Společně podávají obraz celospolečenské apatie i hodnotového světa současné české mládeže. Tu kromě samotné autorky zastupují více i méně střízliví mladí lidé svěřující se kameře bez ostychu se svými postoji ke klimatické krizi, feminismu nebo válce na Ukrajině. Mluví ale také o smyslu života, tajemství dobrého sexu nebo lásce, jejíž hledání (a nenacházení) představuje jedno z ústředních témat filmu. „Jsme moc málo času na tomhle světě, abychom byli plní nenávisti.“

Snímek zachycuje ambivalentní povahu tyrolské krajiny v okolí hory Bürglkopf. Idylu alpské přírody, pasoucí se dobytek, zurčící potoky a dechberoucí panoramata narušuje vědomí, že na vrcholu hory se nachází uprchlické centrum. Vstup nepovolaným je zakázán, kontakt s lidmi uvnitř nežádoucí, pohled za stěny kamerám zcela odepřen. Přísný režim, který musí žadatelé o azyl dodržovat, jim zajišťuje jediné: minimální šanci na setrvání v bezpečí Rakouska. Režisérka však navzdory restrikcím nachází způsob, jak mimo areál centra v kulisách hlubokých lesů v podhůří vést rozhovory s jeho obyvatelstvem. Jejich autentická svědectví odhalují nejen osobní zkušenosti a důvody k útěku, ale i realitu každodenního života samotného zařízení. Komplexní obraz doplňují výpovědi těch, kteří centrem prošli a usadili se v Rakousku, i kritické hlasy místních projevujících silnou empatii. Ukazuje se, že i tváří v tvář nelidskému byrokratickému aparátu si člověk může zachovat důstojnost a naději. „Když jsi mi řekl, že ta kráva má lepší život než my, zlomilo mi to srdce.“

Asllan se po desetiletích v exilu vrací se svou dcerou do rodné kosovské vesnice, aby spolu s místními obyvateli znovu oživili svět jeho dětství, který zničila válka. Prostřednictvím inscenovaných vzpomínek, rozhovorů s pamětníky a intenzivní spolupráce s komunitou se snaží dopátrat pravdy o minulosti a pochopit, jak utvářela přítomnost. Proces rekonstrukce vzpomínek odhaluje napětí mezi idealizovanou minulostí a realitou poznamenanou ztrátou, traumatem a vykořeněním. Osel přítomný v příběhu funguje jako metafora trpělivosti, kontinuity a paměti, zároveň je však zcela reálným, symptomatickým zvířetem pro vesnický život a každodenní rytmus komunity. Intimní dialog mezi otcem a dcerou se proměňuje v širší reflexi kolektivní paměti, identity a vztahu člověka k domovu, přičemž film ukazuje sílu komunity ve společném hledání smyslu a porozumění. Dílo propojuje prvky dokumentární rekonstrukce, performativního gesta a poetického realismu, čímž vytváří vrstevnatou výpověď o vztahu mezi minulostí a přítomností. „Všechno bylo tak intenzivně tady a teď. Každý byl tak plný života.“

Inspirován deníkovými filmy Jonase Mekase i domácími videi svého otce, skládá Michal Böhm z mnoha obrazových fragmentů upřímný autoportrét vlastní touhy po otcovství. Šest let života, desítky gest, úsměvů i zamlklých tváří zachycených hbitým okem osmičkové kamery. Rozchod s partnerkou, nový vztah, matčina vážná nemoc, setkání s přáteli. Demonstrace, pandemie, válka a svatby. Věci pomíjivé i zásadní. Život jako tkanivo prchavých impresí a kamera jako nástroj, který je zachycuje, tvaruje a uchovává pro příští generace. A nad tím vším úvahy nad budoucností a odkazem, který po sobě zanecháme, a pochybnosti, jestli je tohle ten správný svět a správná chvíle na to mít dítě.„Ve zvukové stopě ale něco být muselo, a osmimilimetrová kamera sama o sobě žádný zvuk nenahrává. Takže jsem nakonec užíval útržky rozhovorů a výňatky z vlastních i cizích promluv.“ — Michal BöhmZdroj citátu: Dok.revue

Otec Christine zemřel, když byla ještě malé dítě, a ona zůstala v opatrovnictví sadistické matky, která ji bila a psychicky týrala. Christine je dodnes přesvědčena, že matka jí zatajila dopis na rozloučenou od milovaného otce. Jeanův otec spáchal před několika lety sebevraždu a zanechal obsáhlý dopis, který však Jean nikdy nenašel odvahu přečíst. Společně se proto Christine a Jean vydávají na svéráznou road movie napříč francouzským venkovem, aby navštívili matku Christine a pokusili se konfrontovat minulost. Během cesty v prosluněné atmosféře letních dní, ve směsi humoru a ironie, odkrývají ze sedadel svého kabrioletu hluboká rodinná traumata a hledají způsoby, jak jim porozumět. Setkávají se s přáteli i náhodnými kolemjdoucími a v autentických rozhovorech narážejí na skutečnost, že bolest způsobená těmi nejbližšími je univerzální lidskou zkušeností. Postupně se otevírá otázka, nakolik jsme určeni tím, co jsme zdědili od rodičů. Jak překonat generační trauma a zajistit, abychom svým blízkým neublížili tak, jak bylo ublíženo nám?„Asi jsem dlouho věřila, že je inteligentní, že mě může něco naučit o životě. Ale ve skutečnosti vůbec ne, její život stál za hovno.“ — Christine

Těžkopádná slova se odrážejí od obrazů němých zdí jako další clona. Černobílé záběry pořízené ruční 16mm kamerou sledují prázdné chodby, slepá okna a mříže bývalého koncentračního tábora Risiera di San Sabba v Terstu. Prostupuje je roztříštěná a nervní elektronická skladba Artikulation Györgyho Ligetiho. Paměť nehybných zdí rámuje úryvek z italského překladu knihy La trasparenza del male (Průhlednost zla) Jeana Baudrillarda.„Během workshopu natáčení a vyvolávání 16mm filmu, který vedla Labbash Film v Terstu, jsem zavítal do Risiera di San Sabba – místa, o němž jsem do té doby jen slyšel… Přemýšlel jsem o tom, jak složitá a dvojznačná je historie, jak může mít jedna otázka deset různých odpovědí, které si navzájem odporují, a dospěl jsem k závěru, že cokoliv v tom krátkém čase, který mi byl dán k realizaci tohoto filmu, vytvořím, musí být co nejvíce vzdáleno rétorické představě reprezentace zla.“ — Mario BlaconàZdroj citátu: PerSo Film Festival.

Devastující kroniku o pozvolném rozkladu jedné rodiny propadající se do dluhové pasti natočil režisér Zhu Yudi především ve společnosti svého otce. Jeho renovační firma se totiž v posledních letech stále více propadá do dluhů díky investicím do různých projektů v čínských městech. Zhu se se svým otcem vydává na jednu z jeho pravidelných obchodních cest, na nichž se pokouší vymáhat neproplacené pohledávky od zadavatelů. Zachycuje ale také stále se stupňující rodinné rozmíšky a pád otce do čím dál většího zoufalství. Na jedné osobní tragédii tak snímek ukazuje existenční tíseň vyvolanou nedávnou krizí čínského realitního sektoru. Mladý filmař s profesionální kamerou zachycuje konfrontační situace a skládá je do tvaru, v němž figuruje nejen jako pozorovatel, ale coby jejich přímý účastník, který zpoza kamery komentuje dění a zároveň mluví se svými protagonisty. Jeho film je bezprostředním autentickým dramatem, které zůstává v intimní sféře, ale zároveň vypovídá o stavu čínské společnosti. „Táta se mnou o svých dluzích doma mluví málokdy. Nemluvě o tom, jak přesně vymáhá cizí dluhy. Nikdy jsem nebyl v Heibei, takže by mě ani nenapadlo, jak je to náročné.“

Třetí část trilogie o reprezentaci, umění a politice je koláží obrazů a citací s kongeniálním zvukovým designem Iana Mikysky. Zatímco Signatury některých věcí (2022) zkoumaly roli uměleckých děl a institucí ve společnosti a The Commodity Catalogue (2023) se věnoval zbožnímu charakteru umělecké tvorby, závěrečná část namísto syntézy přináší subverzi: odhaluje rozpory umělecké analýzy, které neústí v jasnou politickou pozici, ale samy sebe podrývají.„Tichý imperativ akumulace vládne již nade vším a vše do sebe absorbuje, včetně naděje. Je to nový typ religiozity, který vykládá svět, proniká vším a je schopen ospravedlnit cokoliv. Ani tento skromný disentní film, hledající skrze svou dopředu deklarovanou rezignaci možnosti vyjádření, ničím nepohne, nic neosvětlí. Bude také absorbován.“

Manželka má svého muže poslouchat na slovo a žít jen pro něj. Tak by se dal ve zkratce vyjádřit postoj části žen hlásících se k fenoménu wedLOCK tradWIFE. Tento film je vystavěn z jejich výpovědí na sociálních sítích, v šokující koncentraci a bolestné brikoláži s dobovými záběry z 50. let 20. století. „Tradwife označuje ženu, která se hlásí k tradičním genderovým rolím, to znamená spíš ke starosti o domácnost než ke kariéře.“ — Martin Šemelík, Oddělení současné lexikologie a lexikografie Ústavu pro jazyk český Akademie věd

Podobenství utvářené evokativními obrazy odhalených i zahalených tváří, tradičních látek a volně se pasoucích zvířat, je vklíněno mezi řádky jednoho odstavce z Boccacciova Dekameronu. Vizuální intermezzo v příběhu dívky, jež – spící – připlula z Liparských ostrovů na severoafrické pobřeží poblíž města Súsy v dnešním Tunisu, zrcadlí západní představy o někdejším berberském pobřeží.„Dívka uslyševši latinská slova, domnívala se, že protivný vítr zahnal ji zpět k Lipari, a ihned povstavši, ohlédla se kolem, ale nepoznavši kraj a vidouc se na břehu, tázala se hodné ženy, kde se nalezá.Na to hodná žena odpověděla:‚Dcero má, jsi poblíže Susy v Berbersku.‘Dívka slyšíc to rmoutila se, že jí Bůh neseslal smrt, obávajíc se hanby a příkoří, a nevědouc co počít, usedla na dno lodice a dala se do pláče.“ Zdroj citátu: Giovanni Boccaccio. Dekameron. Díl druhý. Praha: Alois Hynek, 1897. s. 124–132. Přeložil Jan J. Benešovský-Veselý.