vítězné filmy

Po tři roky zaznamenává režisérka z oken svého bytu v 19. patře proměnlivou tvář Bogoty. V časosběrném materiálu se střídá den a noc, drobné situace v ulicích i velké události – ohňostroje, požár, demonstrace a nepokoje. Jejich politický kontext místy doplňuje zvuk televizních zpráv. Do pozorování města však postupně vstupuje také intimní život autorky: slyšíme rozhovory s jejím partnerem a čteme jejich vzájemné zprávy, od všedních otázek, co bude k večeři, až po vyhrocené okamžiky vztahu. Po smrti jejího životního a filmového partnera získává původně každodenní materiál nový význam. Zatímco obraz zůstává obrácený ven, k městu za okny, zvuk otevírá intimní prostor rodiny, jejíž členy a členky nikdy přímo nevidíme. Pohled z výšky zachovává odstup od dění hluboko pod okny, zároveň však zachycené obrazy prostupuje osobní zkušenost. Z fragmentů města, zvuků, zpráv a soukromých konverzací tak vzniká filmová úvaha o paměti, truchlení a významu, který obyčejné okamžiky získávají ve chvíli, kdy se stanou vzpomínkami. „Je to vyprávění v první osobě o rodině, která se dívá ven, zatímco příběh odehrávající se uvnitř ji postupně rozkládá.“ — Patricia Ayala RuizZdroj citátu: Rozhovor s režisérkou. ALZATE VARGAS, César. Entrevista a Patricia Ayala Ruiz: Un diálogo que no termina. Canaguaro: Revista de cine colombiano.

„Tady to furt bouchá,“ svěřují se kameře obyvatelé Lymanu, ukrajinského města ležícího zhruba deset kilometrů od fronty. Dariia Kovalchuk se sem vydala z Prahy se svou kamarádkou. Donbas si pamatuje jako místo bezstarostných prázdnin a usínání pod hvězdami. Teď však nachází prázdné ulice a domy poznamenané ruským ostřelováním. Osobní cestovní deník zachycuje její probírání se vzpomínkami i letmá setkání s lidmi a kočkami. Návrat do krajiny dětství, kterou válka proměnila k nepoznání, se stává hledáním toho, co z někdejšího domova přetrvává a co lze uchovat alespoň ve filmových obrazech.„Když se dnes řekne Donbas, jako první vás napadnou zničená města a domy. Ale já si ho pamatuji jako místo svého šťastného a bezstarostného dětství.“

Edison je pouliční prodejce sorbetu, který musí vyprodat všechny zásoby, aby mohl oslavit Vánoce, kterými žije celá Manila, jinak nedostane volno. Jenomže zákazníci a zákaznice se moc nehrnou. Observační portrét otevírá intimní pohled na realitu nejen filipínských pracovníků a pracovnic v obchodu a službách a tematizuje otázku pracovních podmínek a práva na odpočinek. „Vitali využívá film jako prostor pro reflexi a konfrontaci, v němž propojuje osobní zkušenosti s širšími systémovými reáliemi filipínské společnosti.“ 

V Britské Kolumbii, jednom z nejřidčeji osídlených regionů západního světa, se lesní požáry staly trvalou součástí života. Tamní společnost poznamenává závislost na návykových látkách i násilí a všude zůstávají stopy nepřítomnosti: spálené lesy i silnice lemované plakáty pohřešovaných lidí. Nikola Klinger natočil film o lidech, kteří čelí složitým výzvám, a přesto věří v lepší budoucnost. Skrze vzájemně propojené osudy místních skládá film vrstevnatý portrét krajiny a vztahu lidí k divočině, její magii a mýtům. Místní žijí ve stínu nevyjasněných úmrtí a zmizení mladých lidí. Únik před problémy nacházejí v sousedské soudržnosti a novodobých rituálech, jako je demoliční derby na místním vrakovišti. „Tam venku v buši je něco živého, cítíš to, ale nevidíš to.“

Autem sice duní popový hit „Lásko má, já stůňu“, ale dvojice kamarádek nemá na romantiku náladu. Vybavené parukami a kečupem se vyrážejí pomstít klukovi, který jedné z nich ublížil. Rozjívená road movie Karolíny Hovězákové převádí ženský vztek do ustavičného pičování, drobných výtržností a spikleneckého smíchu. Cesta za odplatou se současně stává vyznáním přátelství, díky němuž přestává být ublížená láska středobodem jejich světa. Roztřesená digitální kamera a okázale neumělé prolínačky dávají chaotickému tažení podobu punkového videa, které se odmítá podřídit jak estetickým, tak společenským konvencím. „To prej není dobré, když kouříš a u toho jíš, že z toho můžeš dostat větší rakovinu.“

Ze série záběrů lidí prohledávajících skládku v konžském hlavním městě Kinshasa se přesouváme do ateliéru místního malíře, kterému pár dní před výstavou dojdou barvy. Jeho pokusy získat peníze a posléze zahájit kariéru pouličního křesťanského kazatele rámují dokufikční portrét města, kde nic nemá valnou cenu – včetně umění. Observační film nám zprostředkovává fascinující obrazy každodenního chodu Kinshasy a zároveň se nám skrze příběh hlavního hrdiny snaží přiblížit obtížnost existence ve městě tržišť, odpadků a slumů, kde umělecká tvorba rozhodně není považována za společenskou prioritu.

Po smrti otce při útoku dronu zůstává dvanáctiletý Mohabat se dvěma staršími bratry bez rodičovské ochrany. Otec je okolím vnímán jako mučedník a hluboká víra v Boha a následování Koránu pomáhají chlapcům přijmout bolestnou ztrátu jako součást Boží vůle. Mohabat se dostává do městského sirotčince, kde se ukazuje, že jeho zkušenost není výjimečná – mnoho zdejších dětí přišlo v důsledku války o rodiče a další blízké. Mezi chlapci přesto vznikají přátelství a společně si vytvářejí alespoň dočasný pocit bezpečí. Po psychickém zhroucení se Mohabat vrací do rodné horské vesnice, chodí do školy, pomáhá při sklizni a navštěvuje svého bratra Aja. Když starší bratr a nejbližší ochránce Mawladdin odchází přes Írán do Evropy, musí se stále osamělejší Mohabat postupně naučit spoléhat sám na sebe. Jeho jemný voiceover provází citlivý portrét předčasného dospívání, v němž se osobní utrpení prolíná s širšími sociálními důsledky dlouhotrvajícího konfliktu. Výpravné obrazy monumentálních afghánských hor i pestré městské krajiny přitom vytvářejí působivý kontrast ke všudypřítomným stopám války.„Chtěl bych jít do nebe. Protože to tam musí být hezké.“

Když mladý ruský režisér vyplňuje žádost o trvalý pobyt v Česku, jako otcovo povolání uvádí raději jen „učitel“. Ve skutečnosti je jeho otec vlivným ruským politologem, který schvaloval anexi Krymu a dodnes obhajuje Putinův režim. Georgij Mežujev se v osobním dokumentu, tvořeném archivními domácími videi i videohovory na dálku, snaží pochopit otcův ideologický postoj. Proč pomáhal legitimizovat systém, kvůli němuž teď jeho synovi hrozí vězení za spolupráci s opozičními médii? Intimní snímek reflektuje probíhající válečný konflikt skrze pohled do propasti mezi synovskou láskou a morální odpovědností.„Můj protest proti režimu byl protestem proti otci.“

Poetický experimentální film o paměti, násilí a tíživém dědictví poválečného etnického čištění v Československu, se vrací do okolí Bukové hory na Broumovsku, kde byly roku 1945 zavražděny nebo ubity ženy, děti a staří lidé. Prostřednictvím animací, archivních filmových materiálů a observačních záběrů zkoumá, jak trauma etnického násilí přetrvává v lidech i v krajině. „Jsou místa, kde se stala chyba. Skončila válka, role se obrátily. Ti, kdo byli vespod, rychle získali navrch, prosby o život nebyly vyslyšeny, odplata převážila nad vším ostatním.“ Zdroj citátu: etc. galerie

Pět herců hledá autorku v ironické esejistické spekulaci na téma vlivu bohatého Západu na africký kontinent. Snímek nás uvádí do situace, kdy se pětice herců sejde v zahradě koloniální vily, kde mají zkoušet divadelní hru z alternativní reality, v níž všechny mezinárodní organizace i neziskové iniciativy opustily východní Afriku. Režisérka hry však nedorazila. Bloumání herců prokládané záběry opuštěných exteriérů nicméně doprovází vypravěčský voice over, který nás seznamuje s řadou absurdních peripetií týkajících se divadelního projektu, ale především samotné situace současné Afriky. „Mladý muž jménem Mahoro, což znamená ‚mír‘. Je pouhou fikcí, výmyslem režiséra, a neměl by mít vlastní vůli ani moc. Ale tento muž míru dohnal režiséra na pokraj šílenství.“

Intimní anonymizovaný portrét osmnáctileté dívky, která vytrpěla sexuální násilí a hledá s pomocí terapeutů cestu ven. Mladá dívka poznamenaná děsivým incidentem znásilnění nachází pomoc v terapeutických sezeních se zkušenými terapeuty. Postupně si osvojuje vlastní život, nabývá sebedůvěru a připravuje se na střet s realitou. Ten je ztělesněn soudním přelíčením, ve kterém se ještě jednou a hluboce musí vrátit k paralyzujícímu sexuálnímu setkání. Symbolicky i fakticky tak nabývá ztraceného hlasu, který může změnit její vyrovnání s minulostí i životy tisíců mladých dívek s podobným osudem.  „Oba víme, co se stalo. Ale já chci, abys věděl, co se mi dělo potom.“

Káhira se v tomto filmu stává prostorem, v němž se osobní vzpomínky setkávají s historickou pamětí a dějiny se propisují přímo do podoby města. Režisérka prochází jejími ulicemi a prostřednictvím volných asociací propojuje minulost Egypta s vlastním životním příběhem poznamenaným stěhováním v důsledku politických událostí i nahodilými vzpomínkami na předchozí návštěvy země. Na své cestě potkává obyvatele města: muže, který krmí toulavé psy, nebo ženu provozující útulek pro více než sto koček. Zvířata jsou výraznými aktéry filmu i neodmyslitelnou součástí Káhiry, její každodennosti, historie a náboženství. Lyrické výjevy se mísí s nepřikrášlenými záběry z ulic a archivními materiály, poetický voice-over s výpověďmi místních. Vzniká tak asociativní mozaika, v níž se hranice mezi osobní zkušeností a dějinami neustále rozostřuje. Závěrečná návštěva školky pro osiřelé děti z Gazy vrací snímek naléhavě do současnosti a propojuje aktuální politickou situaci s historickými událostmi, jejichž stopy režisérka během svého putování hledá.„Svůj domov nacházím v srdci Káhiry. Tady se ztrácím, a když se bezcílně procházím, cítím se svobodná.“

Básně i houby skrývají to nejpodstatnější pod povrchem. Své o tom ví lyrik a houbař Petr Hruška. Jeho portrét se odvíjí v rytmu všedních dní, kdy se setkává s rodinou a přáteli, smaží houby nebo korzuje ostravskými ulicemi a vzpomíná na zaniklé nonstopy. Stejnou nenuceností se vyznačuje jeho účast na domácích i zahraničních literárních akcích. Obyčejné situace a setkání vytvářejí podloží pro Hruškovy úvahy o stárnutí, neklidné geopolitické situaci či schopnosti otevřít se druhému. Přestože momenty z básníkova života nejsou nijak stylizovány, díky všímavé kameře se mnohé z nich mění v básnické obrazy. „Každé umění je vandalismus, protože ničí zavedený pořádek a snaží se vytvořit nějaký nový.“

V katolickém nápravném zařízení pro dospívající dívky v Lodži se každodenní život řídí disciplínou, dohledem a vynucenou poslušností. Nenápadná kamera pozoruje vztahy mezi dívkami i jejich interakce s dospělými zaměstnanci. V intimních rozhovorech vypráví o událostech ze své minulosti: o zneužívání drog, násilí v rodině i trestné činnosti. Rozmanité osudy spojuje vědomí, jak obtížné je uniknout vlivu rodiny a prostředí, v němž člověk vyrůstá. Pokusy vzepřít se vlastní minulosti navíc probíhají v prostoru prostoupeném strachem a nedůvěrou, kde se dívky navzájem udávají. Přesto mezi nimi vznikají přátelství a chvíle vzájemné blízkosti a tíživou každodenností místy probleskuje humor. Snímek obrací známé mechanismy vězeňských filmů k ženským protagonistkám a zdůrazňuje specifičnost jejich zkušenosti v nápravném zařízení. Osamělost i bezmoc vůči instituci odhalují obecnější logiku systému, který se pokouší napravovat důsledky společenských nerovností, aniž by se obracel k jejich řešení. „Zlomené srdce pořád bolí, ale míň než dřív.“

Mít perfektní vztah, tisíce lajků na Instagramu, úspěšnou kariéru a ideálně i světlejší pleť. Mladé hrdiny a hrdinky z různých sociálních vrstev, žijící v Soulu, Novém Dillí a Nairobi, spojuje tentýž cíl: všichni chtějí „zářit“. Vizuálně oslnivý dokument Martina Páva dekonstruuje fenomén vnějškové atraktivity jako normy globálního kapitalismu. Snímek nahlíží do soukromí lidí lapených v síti společenských očekávání a tlaku na dokonalost. Za jejich obsesí vlastním vzhledem se však rýsuje hlubší krize identity a hledání odpovědi na otázku, zda v dnešním propojeném světě zůstává nějaký prostor pro to, abychom byli sami sebou.„Když ve Vietnamu natáčejí reklamy na kosmetiku, říkají: Můžete mít tak světlou pleť jako Korejci.“