Hudební krajina

Protesty proti úsporným opatřením čtené jako výraz pevnosti odporu vůči státu se prolínají s vyjádřením intimního souzvuku. Demonstrace spojení. Esejistická koláž smazává hranice mezi privátním a veřejným a zamýšlí se nad politikou soubytí. "Co kdyby revoluce propukla v domácnostech, vyšla z mikropolitiky nám blízkého, životů v našich kuchyních a ložnicích? Kdybychom odmítli zastaralé rodinné modely, dokázali bychom spojit realitu našich postelí s tou pouliční?" M. Hoolboom, H. Frise  

Obrazy zaznamenané na lomografický supersampler, který zachytí čtyři po sobě následující okamžiky vedle sebe v jednom rámu 35mm filmu, kupí iluze rytmického pohybu a vytváří obraznou melodii řítící se vpřed, zatímco obtisk momentu zůstává pěvně na místě. Bubenická performance zdůrazňuje minimalistickou prudkost vzorů. "Kam půjdeme v době, kdy se znovu chystá uzavření hranic? Pocit svobody je tentam. Snažím se zbořit vizuální hranice, abych je znovu postavil základy pro ducha svobody." S. A. Fruhauf

Vzhled města, jeho domů, pobřeží a pomeran- čovníkových sadů, převedený na vzory a barvy, vznikl z 35mm záběrů Madridu digitálně zvětšovaných natolik, až vytvářejí abstraktní grafické soustavy obrazců, které jsou pak jako fotogramy vytištěny na průhlednou pásku a nalepeny přímo na 16mm filmovou podložku. Klara Ravatová (1986), původem španělská filmařka a fotografka, žije a pracuje v Berlíně. Ve svých filmech reflektuje prolínání přítomnosti a vzpomínek, tematizuje pronikání archetypálních vzorců do lidského chování a pracuje s motivem krajiny, vnímané jako malířské plátno. Ve svých instalacích (například projekt Connected Smells) zkoumá možnosti čichu zprostředkovávat zasuté zážitky a vzpomínky.„Zrno jednoho snímku vytváří vzdušné částice, které prostupují naše vidění. Obrazy se stávají vůní no ci v jednom přímořském městě.“

Prošívání fotografie se stává dramatem zamotávání, proděrovávání a deformování vzpomínky, aby v nekonkrétních obrysech zneviditelnilo švy vyprávění o zamilování, průběhu, konci lásky a pohnutí k dalším příběhům, kdy rodinný obrázek odkazuje na vzorce chování a stereotypy napojené na milostné prožívání. „Vztahy s nám nejbližšími jsou vždy složitě propletenými nitkami.Křehké i pevné, vzbuzující závislost i touhu po samotě, skládající se do krásných vzorců i rozpadající se v bolestných střetech. Tento film je snahou rozmotat tento propletenec.“ P.-R. Jaiková

Čárový kód formuláře N-400, jímž se žádá o americké občanství, je „naturalizovaný“ (vý- raz používaný v řízení při získávání občanství, v procesu stávání se občanem USA) do obrazu, který se tak proměňuje v abstraktní portrét konkrétního žadatele, a zároveň promítnutý do zvuku tím, že vizuální kód je čten optickou zvukovou čtečkou. Christina Nguyenová (1988) pochází z Los Angeles. Studovala vizuální umění a mé- dia a molekulární biologii na University of California v San Diegu. Na California Institute of the Arts získala titul MFA v oboru film a video. Edgar Jorge Baralt (1988) pochází z Venezuely, vystudoval filmovou produkci na University of Central Florida a California Institute of the Arts nedaleko Los Angeles, kde také v současnosti žije a tvoří. Ve svých filmech se zabývá tématy paměti, plynutí času a proměnlivosti lidské identity.„Elektronická verze formuláře N-400 při vložení osobních informací vygeneruje čárový kód. My tuto proměnu lidské identity v data posunujeme její přeměnou v audiovizuální zážitek.“

Rozbíhavé vzpomínky staré tkadleny se propojují do snové pohlednice, kde moře odnáší dům a bůh si bere k sobě i dítě, a tíha života zprůsvitní do slepoty, v níž nejcitlivějšími zůstávají ruce, precizně navíjející vlákno vlněné příze.„Vlákno je spojením. Spojuje energii se substancí, energii s ideou, ideu se symbolem, světlo s příběhem, foton s halogenidy stříbra, krystalky stříbra s pohyblivým obrazem, s živým obrazem. Vlákno je film o snu a skutečnosti, o životě a o smrti spojenými vlněnou přízí.“ P. Bulgarelli

Vzpomínky stařičkých lidí v pečovatelském ústavu zaznívají v přetržitých výpovědích doprovázených fotografiemi jich samých a jejich blízkých, míst a událostí, které v paměti zůstaly, ale efemérnost vzpomínek na ně zviditelňují zásahy malbou do obrazů zachycujících uplynulý čas. Belgická výtvarnice Charlotte Dunkerová (1987) ve svých filmech využívá malířské techniky a experimentuje s materiály citlivými na světlo. Tematizuje ticho jako příležitost k sebereflexi a proměnlivost pravdy v závislosti na kulturním kontextu. Na MFDF Ji.hlava byl uveden její film Jupiter Lolopop (2014), v němž mozaikou 3 564 maleb nechává ožívat mikropříběhy všedních dní.„Na tvorbě tohoto díla se formou série workshopů podíleli obyvatelé pečovatelského ústavu. Hlavním tématem je zde po cit plynutí času, jenž navozují rodinné fotografie.“

Autor vychází z principu konkrétní hudby, vrství a důmyslně překrývá obrazy do takové mohutnosti, až vznikají abstraktní kompozice osobních vzpomínek, a tematizují tak jejich proměnlivost díky selektivitě paměti i možné- mu rozlišení digitálního média. Japonský filmař a programátor Makino Takaši (1978) byl ve své tvorbě ovlivněn londýnskými Quay Brothers, vyznává eklektický přístup a čerpá z videoartu a rozmanitých filmových technik. Obraz a hudební doprovod vnímá jako rovnocenné složky díla. Za svůj film Generator (2012) získal cenu Tiger Award na MFF v Rotterdamu.„Začít konkrétním, přejít k abstraktnímu a následně užít abstraktní k vytvoření konkrétní abstrakce byla výzva.“

Barva kůže a filmu se stává středem diskurzu: rasově smíšená příslušnost autorky se odráží v otiscích krajiny a ruptur v ní, ale také v barvách prošlého filmu Kodachrome, jehož typické vizuální vlastnosti se rozpustily v čase a odstíny jsou sotva vidět, a jen tíživě zachytává obraz těla, které nespadá do jasných kategorií.  "Kde film selhává, případně se nám vzpírá? Když natáčím na celuloidový pás, snažím se točit záběry, jež stvrzují prostor kultury smíšených ras a kulturního prostoru mezi nimi." R. Storr  

Součástí filmového materiálu je želatina, která se vyrábí ze zvířecích kostí a kůží – i koňských. Světelné otisky, audiovizuální sny, se vepisují do částeček zvířecích těl. Subtilní zvukové detaily vybírají subjektivní důrazy z obrazů ukazujících koně jako atrakci, užitek i mýtus v precizní found footage koláži.  "V roce 1900 bylo na Manhattanu zapojeno do různých prací na 130 000 koní. Koně byli středobodem našeho života. Jak říká Jeremy Bentham: ,Otázka nezní, zda jsou koně schopny uvažování, nebo zda mohou mluvit. Ale spíše, zda jsou schopni trpět?' " M. Hoolboom  

Miniatura inspirovaná osobností předního současného francouzského filozofa. Křehkost nahlížení na možnosti jedinečnosti a podřízení ve vztahu k odlišnému. Předměty zde nefungují jako symboly; kyvadla z krystalů a anonymní postavy zdůrazňují mnohost průhledů a zásadní nediskurzivnost vyjádření jemných subjektivit. "Film vypráví o duálním charakteru pátrání člověka po vlastní identitě v protikladu s touhou někam patřit." A. Zwirchmayr  

Otec autora beze slova prochází bytem, sedí v křesle, čte noviny. Obraz zastřený prachem, od něhož se odráží odpolední slunce, ukazuje části čtenáře, až se nakonec vyjeví celá figura, přičemž režisér zůstává jen netečným pozorovatelem zjevení.„Suzuki: V mysli začátečníka víří plejády možností, v mysli znalce je jich jen pár.“ M. Hoolboom