Interregnum

Ruba Atiyeh se narodila v Libanonu, ale společně se zbytkem rodiny vyrůstala v exilu. Filmový experiment Vlastní domov je vyjádřením pocitu odcizenosti, který formoval její identitu. S pomocí kamery a upřímných dialogů se snaží přiblížit své matce a skrze její osud, nároky a očekávání pochopit vlastní podstatu, přiblížit se svým kořenům. Intimní autoterapeutický videodeník, v němž se podmanivě prolínají vzpomínky režisérky i její matky, lze sledovat jako záznam snahy o nalezení takového narativu, v němž nám nebude náležet role cizince. Záznam z Q&A s režisérkou a štábem: 

Místo v Maroku jménem Warzazát slouží už od úsvitu kinematografie jako oživlý depozitář komparzu do filmů s arabskou tematikou. O tom, jak elektrizující energie filmu prostupuje zdejšími lidmi, vypráví poetický dokument pracující záměrně s přiznanou inscenací. V této „hře doopravdy“ tvůrci snímku dekonstruují film jako imitaci života, která se ale pro několik zpovídaných komparzistů stává více než skutečností. Příběh totality pohyblivých obrázků z lokace, kde byste ji rozhodně nehledali. „Jde nám o ideologie a představy, které formují ojedinělé komunity. Ve snímku Bez hluku, pouštní komparz jsme se rozhodli s pomocí komparzistů z Warzazátu ztvárnit obrazy, coby úvahy nad iluzorností filmu.“ G. Lepore, Maciej a Michał Mądracki

Rodina autorky filmu upadne do krize, když je jejímu otci diagnostikována Parkinsonova choroba, při níž mozek přestane produkovat dopamin – hormon zodpovědný za pohyb svalstva a pocit štěstí. Natalia svým rodičům, bývalým levicovým sociálním aktivistům, zároveň odhalí svou homosexuální orientaci, pro kterou nemají pochopení. Režisérka ve svém důvěrném a kontemplativním snímku zpovídá své příbuzné ohledně jejich životních příběhů a snaží se v mezigeneračním dialogu dospět k vzájemnému respektu a rodinné harmonii, která by mohla pomoct nemocnému otci. „Točit filmy je pro mě způsob, jak prožívat svět. Cítím, že to je ta nejorganičtější forma, která mi umožňuje jej obývat. Můj první celovečerní film, Dopamin, vznikl z potřeby a představuje nádherný exorcismus.“ N. Imery Almario 

Pětadvacetiletý student literární akademie Daniel se vypořádává se svojí netradiční sexuální orientací, jejíž vnímání je ve společnosti zatíženo řadou předsudků. Se svým údělem homosexuálního pedofila seznamuje rodinu, přátele, společnost – a prostřednictvím tvůrčího psaní i sám sebe. Dokument empaticky zachycuje veřejné i privátní momenty jeho zpovědi. Danielova hluboká sebereflexivita a důraz na jiné než čistě sexuální hodnoty umožnila tvůrcům představit situaci pedofila komplexně a lidsky. Jeho šarm, sebeironický nadhled a smysl pro nadsázku pak snímku dodaly překvapivou lehkost a vtip.    DETAIL:„Dej tam radši nějaký kluky...“ „Dobře, tak jednu pedo-hymnu.“

Portrét sleduje každodenní život Syřana Gevara, který se svou rodinou odjel do Francie a v Remeši na severovýchodě země chce požádat o azyl. Gevarovou vášní bylo pěstování rostlin na vlastní zahradě a je rozhodnutý se této zálibě věnovat i na novém místě. Na předměstí si pronajímá malý pozemek, aby zde mohl trávit čas se svou rodinou. Film není jen o Gevarově vášni pro zahradničení, ale z překvapivého úhlu ukazuje realitu života válečných uprchlíků v nové zemi a jejich útrapy spojené s žádostí o azyl, jazykovou bariérou či problémem najít si práci a uživit rodinu. „Film Gevarova země se zabývá otázkou, jak vzniká – prací či hospodařením s půdou – organické pouto mezi člověkem a prostorem“ Q. Barhamji

Nápad natočit tento poetický, mozaikovitý dokument se v hlavě filmařky Mykaely Plotkinové zrodil ve chvíli, kdy v knihkupectví narazila na citát básníka Manoela de Barrose o „akcentu místa svého původu, který si neseme v očích“. Nikdy se jí už nepodařilo jej znovu najít, ale zato v průběhu několika následujících let za pomoci dalších spolupracovníků, zejména střihačky C. A. Saquieresové, zrealizovala zamýšlený projekt. Vznikla filmová esej spojující úvahy o vlastní identitě a národnostních kořenech několika rodáků z brazilského města Recife, žijících v zahraničí, s obrazy míst, na kterých pobývají.„Nikdy jsem se necítila jako cizinka, ale stejně tak jsem vlastně nevěděla, odkud pocházím. Film Through Foreign Eyes (Cizíma očima) hledá příběh, který mi nikdo nevyprávěl. Musela jsem ho natočit. Vznikl z potřeby pochopit život.“ M. Plotkinová

I o neobydlené souostroví se mohou vést vleklé teritoriální spory – obzvlášť jedná-li se o bohaté naleziště ropy. Spíše než historie mezinárodního konfliktu či jeho řešení ovšem režiséra zajímá, jak otázka vlastnictví rezonuje mezi nacionalisty ze soupeřících zemí.  Prostor tak dostávají patriotickým patosem nasáklé ceremonie japonské strany, snaha čínských úřadů komplikovat svými procedurami činnost záškodníků státních zájmů i expresivní protesty tchajwanských aktivistů plné bizarních rituálů. Touha lépe pochopit situaci vede režiséra k účasti na zoufalých pokusech o vylodění na ostrovech. Při eskalaci konfliktu se tak ocitá v první linii, aniž by však ztratil odstup nestranného pozorovatele.DETAIL:„Narodil jsem se jako Američan, koluje ve mně ale tchajwanská a čínská krev. Krev ideologie. Pro mne, tak jako pro zesnulého filozofa Bishopa Berkeleyho, být znamená být vnímán.“

Leden 2011 se v Egyptě nesl v duchu protirežimních demonstrací. Zatímco v Káhiře se shromáždily desetitisíce protestujících, chudí vesničané na jihu země sledovali vyhrocené události z náměstí Tahrír pouze na televizních obrazovkách a v denním tisku. Právě z jejich perspektivy zachycuje dokument politické změny v Egyptě – od svržení prezidenta Mubaraka po zvolení Muhammada Mursího. Odkrývá naděje a zklamání zpovídaných vesničanů a ukazuje, že i přes bouřlivé události v zemi se v jejich životech de facto nic nezměnilo.DETAIL:„Kdybych já byla soudce v jeho procesu, okamžitě bych mu dala trest smrti.“

Říjen 1989. Student jedné z bukurešťských středních škol je zadržen při výlepu protirežimních plakátů a na několik dní internován v budově tajné policie. Následné restrikce dopadají jak na jeho rodinu, tak blízké, přátele a spolužáky. Třídním srazem po dvaceti letech se začíná exkurz do vzpomínek, které se momentem šoku vryly nesmazatelně do paměti, avšak každému trochu jinak. Více než věcná stránka události zajímá režiséra Gabriela Tempeu jejich subjektivní výklad z perspektivy „mluvících hlav“. Postmoderní forma orální historie ve výpovědích těch, kteří mají často větší část života ještě před sebou.„Pomocí osobních, subjektivních, nadmíru detailních vzpomínek na výjimečnou událost jsem se pokusil dát divákovi zahlédnout celistvý obrázek jedné pohnuté doby.“ Gabriel Tempea

Příspěvek do cyklu Český žurnál sleduje, jak se do našeho prostředí čím dál více vrací vojenský duch. Pokusy obnovit brannou výchovu nebo povinnou vojenskou službu a celkově připravovat národ na příští velkou válku jde ruku v ruce se strachem společnosti z Rusů, muslimů nebo libovolných jiných „nepřátel“. Observační přelet nad kulometným hnízdem českého militarismu se stává groteskní i zneklidňující vojenskou přehlídkou. Lze ji chápat jako zprávu o tom, jak snadno se lidé nechají zmanipulovat médii k paranoii, ale i coby varování před možností, že se extremismus stane součástí školních osnov.„Rozhodla jsem se poznat motivace lidí, kteří se ve jménu míru chystají na válku, a tak jsem začala natáčet kaleidoskopický obraz vzrůstajícího vojenského ducha.“

Lidé se mění z lovců v oběti a na města za ohlušujícího rachotu dopadají rakety i meteory ve stejný den. Mysteriózní dokufikce zachycuje očima herečky Ebru Ojenové historickou paměť jednoho kurdského města na východě Turecka, kam násilně vtrhne ozbrojený konflikt a stanné právo uvrhne život do nehybného bezčasí. Originální spojení výrazových prostředků s recyklovaným video materiálem propojuje jednotlivé fragmenty filmu do vizuálně a hudebně sjednocených kapitol na pomezí politického komentáře a dokumentární eseje o mizejícím světě. „Naše chování závisí na místě, kde žijeme a na tamní historii. Obé formuje naše vzpomínky, způsob, jakým je zaznamenáváme. To, co se tehdy stalo je jen vybledlou vzpomínkou, filmem Meteority přetvářím obraz toho, jak na vše vzpomínáme.“ G. Keltek

Dokumentární esej nahlíží do vnitřního světa Angela Santagostina, muže trpícího chorobou ALS, která mu znemožňuje provádět běžné úkony a komunikovat bez pomoci speciálního počítače. Nemoc jej natrvalo uvěznila v invalidním vozíku, uchoval si však bohatý vnitřní život. Snímek zprostředkovává Angelovy sny, vzpomínky a fantazie v záběrech, jež evokují odpoutaný pohyb překonávající běžné horizonty, ať už jde o cesty vesmírem, plavání pod vodou, či jízdy v lunaparku. Symbolický kontrast mezi znehybněným tělem a nekonečnou duší utváří obraz člověka, který si tváří v tvář smrti zachovává obdivuhodnou důstojnost.„Angelo byl nejdelší i nejkratší poutí, kterou jsem v životě nastoupila, na každý pád byl tou nejkrásnější.“