Jan Jedlička: Stopy krajiny

Experiment s angažovaným občanem, olomouckým „tykadlovým“ řidičem autobusu Romanem Smetanou, rozvinutý do podoby akčního dramatu o statečnosti a (švejkovské) vytrvalosti. Část televizního cyklu situačních dokumentů Český žurnál posloužila jako základ celovečerního filmu, zosobňujícího příkladnou vytrvalost v občanské neposlušnosti. Řidič Smetana jako úběžník vlastních postojů, soudních rozhodnutí a mediálního inženýrství postmoderní doby. Ivan Langer v poloze „obyčejného občana“ okradeného o patnáct minut času zvídavými filmaři zápasící s dialektickou lehkostí s jednoduchou otázkou: Můžete do kamery říct, že jste se nedopustil korupčního jednání?

Petr Václav charakterizuje svůj film Skokan jako dokument s rysy pohádky. Fikční příběh o romském recidivistovi, který se vypraví hledat kariérní příležitosti na filmový festival v Cannes, je totiž natočený s důrazem na autenticitu. Do hlavní role obsadil Václav skutečného trestance Julia Oračka, kterého filmaři dostali z vězení na podmínku krátce před začátkem natáčení. Film natáčeli jen s hrubým scénářem, který se piloval přímo na place. Scény z Cannes vznikaly přímo v bezprostřední atmosféře festivalu. K pohádce se vrací závěr příběhu připomínající vysvobození zakleté princezny.„Většinu scén jsme natáčeli stylem improvizace, která využívala míst, do kterých jsme se dostali, a světelné atmosféry, která se naskýtala. Především jsem se snažil zachytit prožívání hlavního hrdiny.“ P. Václav

V otevřených výpovědích manželů, manželek i milenců ukazuje výrazně stylizovaný introspektivní snímek různé podoby manželství a pátrá po smyslu této instituce v pozdně konzumní společnosti. Prostřednictvím obrazově dominujícího textového rozhovoru ústřední dvojice R. a B. se divák postupně identifikuje s příběhy anonymních hrdinů, kteří bilancují naplnění lásky a sexuality v partnerských vztazích, vyrovnávají se se svým zklamáním nebo popisují nově objevenou hodnotu manželství. Metafory a koláže vyjadřují autorčinu perspektivu, a nakonec i překvapivý životní zvrat spojený s natáčením. „Nevěra je v podstatě nudné téma, které toho o vás ovšem hodně vypoví.“ B. Jíchová Tyson

FilmROMÁN o mimozemských civilizacích, které žijí nejen ve vesmíru, ale i na planetě Zemi. Snímek klasika českého dokumentu uvozují citace ze slavné operety Mam‘zelle Nitouche, kterou konfrontuje prostředí kláštera, divadla a kasáren. Do nich vstupuje i režisér, který chce poznat a pojmenovat tenkou hranici mezi niternou vírou v boha a institucionalizovaným náboženstvím.

V dokumentární eseji režisérka osobně provází dějinami elektronické a experimentální hudby od předválečných let po současnost. Dějištěm filmu je takřka mytický časoprostor, který slouží současně jako nahrávací studio i muzeum technologických artefaktů, umožňujících autorce hravé uchopení konceptu mluvících hlav. Zvukově a obrazově vrstevnatá výprava k počátkům snah o osvobození a konceptualizaci zvuku je současně rozpravou o podobách, možnostech a perspektivách akustického vztahování se ke světu, v níž se hlasy minulosti neustále překrývají se zvuky budoucnosti. „Hudební dokumenty obvykle staví pomník skladateli, kapele, subkultuře... Já jsem chtěla téma pojmout esejisticky a využít k tomu všechny dostupné prostředky, které film jako AV médium poskytuje." J. Ožvold

Bývalý úředník František Krause se již třicet let věnuje ornitologii. Ochraňuje a zkoumá ptáky, vyrábí pro ně budky a snaží se jim být co nejblíž. Ptactvo eviduje s matematickou přesností, záznamy archivuje a důsledně třídí všechny informace, které získá. Gogolův dokumentární portrét ukazuje, jak v sobě Krause propojuje lásku k přírodě s pozitivistickou úctou k faktům a logickému myšlení. Tuto pozoruhodnou symbiózu dotváří a jemně ironizuje mluvený komentář, který svým záměrně přehnaným důrazem na drobná fakta podvrací konvenční popisné výklady, na jaké jsme zvyklí z tradičních dokumentů o přírodě.DETAIL:„Tady vidíš, že z naší strany je ukončená nejmladší větev rodu Krausů.“ „A co po tobě zůstane?“ „Spousta ptačích budek.“

V řadě názorů a připomínek historických událostí, které film věnovaný kupónové privatizaci prezentuje prostřednictvím rozhovorů s historiky a tehdejšími účastníky, se jako ústřední ukazuje konflikt dravého kapitalistického uspořádání a sociálněji pojatých alternativ, který je v české politice dodnes živý. Právě pro důraz na tehdejší debatu o sociálních aspektech společnosti má tato reminiscence počátků českého kapitalismu aktuální vyznění. Strohou a věcnou metodou mluvících hlav snímek odhaluje, že těsně po revoluci byla značná část obyvatelstva pro nějakou formu socialismu, a pátrá po důvodech obratu ke kapitalistické orientaci. DETAIL:„A proto jsem libertarián, a proto jsem pro volnej trh, že prostě desetitisíce to musej zkusit, aby se to jednomu povedlo, a je to v drtivý většině náhoda, když se mu to povede.“

FilmFRONTMANje portrétem kytaristy a zpěváka Oldy Říhy, zakladatele a vůdčí osobnosti skupiny Katapult. Podobně jako úspěšná kapela má i dokument svoje hard rockové a pop rockové okamžiky, když city stárnoucího rockera zachycuje nejen při hraní či v klidu šumavské chalupy, ale především v situaci, kdy se musí vyrovnat se smrtí baskytaristy, svého celoživotního přítele.

Filmový štáb měl původně v plánu natočit film o fenoménu pirátství v Somálsku. Tvůrci ovšem netušili, že se svého záměru záhy budou muset vzdát – místní s nimi totiž hrají dvojí hru, jež poznání somálské reality znemožňuje. Ve filmování však pokračují a díky soustavnému připomínání vlastní zprostředkovanosti se dokument stává svébytnou reflexí natáčecího procesu. Snímek ukazuje, jak lze postupovat, když nic nevychází podle plánu, a zároveň zpochybňuje mýty, které Západ o tamější situaci vytváří v domnění, že je schopen chaotické skutečnosti porozumět.DETAIL:„Na počátku jsem chtěl udělat film o pirátech v Somálsku, ale nakonec vznikl film o pirátství v každém z nás. Výsledný snímek je tedy ve skutečnosti také o pirátech, byť jde o piráty trochu jiného ražení.“

Citlivý portrét dědy Miroslava Bendy, zasloužilého sokola a obyčejného člověka s neobyčejnou vitalitou a ideály, odkrývá pomocí nostalgie i situační komiky příběh lidské houževnatosti a optimismu. Snímek má povahu časosběrného dokumentu – obsahuje rodinná videa i archivní filmové materiály. Do mikrokosmu vesnice Křenovice u Slavkova u Brna nás uvádějí dvě Japonky, jež se rozhodly Bendu navštívit díky jeho dlouholetému přátelství s univerzitním profesorem z Tokia. Společně s Bendou se divák přenáší na jedinou japonskou benzínku v Evropě, strahovský stadion i do New Yorku za americkými sokolkami. „Děda Benda mě fascinuje schopností povýšit banalitu na svátek, je jako zenový mistr, kterého se zeptali na smysl života a on odpověděl: ‚Když se ti chce jíst, jez, když se ti chce spát, spi.‘“ P. Jurda

V originálním pojetí filmu jako počítačové hry předkládá autorka osobní reportáž z Budapešti, kde strávila rok na studijním pobytu. Divák pasovaný do role účastníka hry prochází několika levely, které ho uvádějí do všednodenních momentů dotýkajících se citlivých bodů současné maďarské společnosti: nahlíží hlavní město očima turisty, ale většinou je nucen se ze subjektivního pohledu maďarských občanů zamýšlet nad svobodou umění, právem na vzdělání, problematikou lékařské péče a v komplexním měřítku diskutabilní politickou situací, v níž je opakovaně skloňováno jméno maďarského premiéra Viktora Orbána.„Nejnáročnější polohou toho filmu bylo udržet se před svou vlastní paranoiou před normalizovaným myšlením, které mé postavy a systém, o kterém jsem točila, neustále produkují.“ K. Turečková

FilmPOLITIK pátrá po důvodech negativního mediálního obrazu Jiřího Paroubka. Někdejší předseda sociální demokracie a český premiér byl některými médii a internetovou komunitou zesměšňován a šeredně karikován jako ztělesnění zla a odporná postava, která vede zemi do záhuby. Režisér si vytiskl jeho nejznámější zpodobnění a vydal se ptát novinářů, technařů i samotného politika.