Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací

24. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava

ji-hlavadok-revuecdfEmerging producersInspirační fórum
Jedné noci
Jedné noci
Jedné noci
Jedné noci

Jedné noci

režie: Noor Abed, Mark Lotfy
originální název: One Night Stand
země: Palestine, Egypt
rok: 2019
délka filmu: 24 min.

synopse

Film je založený na reálném setkání filmařů s neznámým Evropanem jedné noci roku 2017 v bejrútském baru. Jednalo se o muže na cestě ke kurdským milicím bojujícím ve válce proti Islámskému státu na území Sýrie. Konverzace byla tajně nahrávána na mobilní telefon a slouží jako scénář pro animované modely situací i herecké ztvárnění onoho večera. Kromě fascinující sondy do myšlení člověka, který je ochoten obětovat vlastní život pro boj za svobodu, je snímek i formální polemikou o zdánlivé autenticitě dokumentárního filmu a možnostech reprezentace reality pomocí simulace a modelové situace.

„Dnes je válka konstantní stav přípravy na absolutní destrukci za frontou. Už nemáme prostředky k tomu, abychom ji pochopili nebo rozlišili vojáka od občana.“ M. Lotfy, N. Abed

biografie

Noor Abed (1988) pochází z Jeruzaléma a studovala v New Yorku, Los Angeles, Palestině a Bejrútu. Tvoří multimediální díla na pomezí performance, filmu a nových médií, do nichž často zahrnuje současný tanec a divadlo.

Mark Lotfy (1981), narozený v Alexandrii, je experimentální filmař a producent. Zabývá se hranicí mezi fiktivními narativy a dokumentárním filmem, novými médii a internetovými memy.

více o filmu

režie: Noor Abed, Mark Lotfy
producent: Mark Lotfy, Noor Abed, Christine Tohme
kamera: Mazen Hashem
střih: Michel Abuzakham
zvuk: Michael Fawzy

další filmy v sekci

Usmívat se do telefonu
Observační dokument zkoumá na fenoménu call centra problematiku současné práce. „A“ zaměstnaná v zákaznickém centru Nike se rozhodne zdokumentovat poslední týdny před návratem do Španělska. Ledabyle odložená kamera zachycuje osamocenou „a“, její kolegy nebo bezcílně směřuje do prostoru s cizími hlasy a zvuky. Odhaluje rozpor mezi obrazem, jak ho prezentují média a jak je propagován mezi zaměstnanci, a jejím vnímáním, které poznáváme z textové zprávy mezi „a“ a „k“ vstupující do obrazu. Pocity demotivace a odcizení se dostávají do konfliktu s požadavkem působit stále pozitivně a entuziasticky.„Usmívat se do telefonu zkoumá problematiku současné práce, podtrhuje politickou relevantnost dokumentování situace na pracovišti a zpytuje formy reakcí a vzdoru proti obrazům pracovních podmínek vytvořených mocnými.“

Usmívat se do telefonu

Aitziber Olaskoaga
Nizozemsko, Španělsko, Spojené státy / 2016 / 38 min.
sekce: Opus Bonum
Mezinárodní premiéra
Strašidla obcházejí Evropou
Uprchlický tábor v Idomeni sdružoval běžence z Blízkého východu, kteří zkoušeli přejít evropské hranice. Když řecká policie tábor zavřela, uprchlíci se postavili na odpor a začali blokovat železniční dodávky zboží. Minimalistický dokument Marie Kourkoutaové tyto události nejen pozoruje, nýbrž formuje vycizelovanými statickými obrazy, jež otevírají prostor dění uvnitř i vně záběru, a v závěrečné černobílé sekvenci k nim nabízí poetický komentář. Postupně tak vyvstává bezútěšný portrét lokality, v níž si uprchlíci v nekonečných zástupech snaží uchovat poslední zbytky individuálních svobod. “Thi s film i s a call to welcome the refugees that cros s the European borders , as well as the ghosts that return with them.”

Strašidla obcházejí Evropou

Maria Kourkouta, Niki Giannari
Francie, Řecko / 2016 / 99 min.
sekce: Opus Bonum
Mezinárodní premiéra
Plni očekávání
Vyhledáme-li si ve španělsko-českém slovníku slovo "expectante", zjistíme, že jde o adjektivum, které lze přeložit jako "vyčkávající" nebo "očekávající". Ne náhodou tento jednoslovný název nese zneklidňující peruánský film, který nás zavede do potemnělého města, ve kterém skupinka mladých přátel tráví jeden ze svých volných večerů. Přestože bydlí v relativně bezpečné čtvrti, poskytují i zamčené dveře a branky jejich domovů bezpečí pouze iluzorní, což je úvaha platná napříč celým světem. Kamera, jejímž černobílým pohledem sledujeme zpovzdálí dění filmu, jako by jen vyčkávala, než dostane šanci zaútočit.„Myslím, že kinematografie má vyvolávat pocity a usilovat o osobní jazyk jako o způsob manifestace naší individuální vize.“ F. Rodriguez Rivero

Plni očekávání

Farid Rodriguez Rivero
Peru, Portugalsko / 2018 / 77 min.
sekce: Opus Bonum
Mezinárodní premiéra
De Sancto Ambrosio
Prvních deset minut filmu v divákovi evokuje otázku, kdy se začne něco dít. Ono se však nic velkého dít nezačne. Dělníci pracují na stavbě, děti si hrají, turisté si prohlížejí místní krásy, svatba, pohřeb, ale také prázdné ulice či pohledy na střechy budov; jedním slovem mikrokosmos. Snímek ukazuje město z úplně odlišné perspektivy, předkládá útržky ze života na první pohled ničím nezajímavých lidí, kteří zkrátka jsou. Kamera běží bez toho, aniž by si jí kolemjdoucí všimli, protože je strategicky umístěná na vyvýšeném místě. Celý film je tak natočen čistě z nadhledu. „Vždycky mě fascinovala možnost vylézt na střechy budov a přemýšlet o městě. Jeden rok na středověké zvonici byl jako pobyt ve stroji času, který čas proměnil v něco hmatatelného.“ A. Di Bias

De Sancto Ambrosio

Antonio Di Biase
Itálie / 2018 / 50 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Život a smrt Óscara Péreze
Óscar Alberto Pérez (1981–2018) byl venezuelský policista a po nástupu Nicoláse Madura do funkce prezidenta také aktivní odpůrce jeho režimu. V červnu roku 2017 zaútočil z helikoptéry na Nejvyšší soud, v lednu 2018 jej venezuelská národní garda vypátrala a navzdory tomu, že se vzdal, ho společně s pěti dalšími rebely zastřelila. Snímek je jeho netradičním portrétem, koncipovaným jako střihový dokument, na němž se podílel sám Pérez. Veškerý audiovizuální materiál, ze kterého jej střihač Romain Champalaune složil, totiž pochází z Pérezových profilů na sociálních sítích. „Příběh Oscara Péreze vypráví o zoufalství v dnešní Venezuele a vyjadřuje také pochybnosti o naší době. Odráží naši neschopnost měnit věci ve složitém světě, v němž převládají sociální média.“ R. Champalaune   
osobní program

Život a smrt Óscara Péreze

Romain Champalaune
Francie / 2018 / 45 min.
sekce: Opus Bonum
Mezinárodní premiéra
Také známý jako džihádista
Konceptuální dokument inspirovaný slavným filmem Masaa Adachiho Ryakushô renzoku shasatsuma (A.K.A. Serial Killer, 1969) vychází z tzv. landscape theory. Její zástupci usilují zachytit v umění formující vlivy prostředí na osobnost, působení konkrétních míst na život člověka. Režisér snímku takto rozebírá cestu mladého Francouze alžírského původu z domoviny do Sýrie a zpět, od společenské jistoty k radikalismu a zmaru. Aniž by nám jedinkrát hlavního protagonistu konkrétně ukázal, skládá v celku jeho obraz ze série záběrů ulic, pláží, budov a textového komentáře zápisů z výslechů a vyšetřování. „Fûkei je japonsky ‘krajina’. Fûkeiron je návrh: otočte kameru o 180 stupňů, a nefilmujte předmět natáčení, ale krajinu, kterou spatřil.“ E. Baudelaire

Také známý jako džihádista

Eric Baudelaire
Francie / 2017 / 101 min.
sekce: Opus Bonum
Východoevropská premiéra
Deštníková revoluce
Hongkongské protesty z roku 2014, někdy nazývané jako „deštníková revoluce“, vyjadřovaly nespokojenost části místní společnosti s intervenující, restriktivní politikou pevninské Číny. Především mladí lidé odmítali oklešťování samosprávných pravomocí ve prospěch komunistické vlády. Režisér Čchen C`-chuan  se ve svém participativním dokumentu účastní s kamerou v ruce dění na ulicích ostrovního města. Ve dvaceti kapitolách/memorandech filmu jeho mladí hrdinové spontánně vyjadřují přímo na scéně své pocity a komentují průběh revoluce, která se s krutou dějinnou setrvačností převalila přes ně.„Možná, že než Čína převezme veškerou moc, dojde ke změně všeobecného mínění, já ale chtěl ve svém filmu zdokumentovat takzvanou deštníkovou revoluci s nadějí, že se stane připomínkou našich původních snah a přesvědčení.“

Deštníková revoluce

Tze Woon Chan
Hongkong, zvláštní administrativní oblast Číny / 2016 / 133 min.
sekce: Opus Bonum
Evropská premiéra
Fonja
Deset mladistvých delikventů z největšího převýchovného zařízení na Madagaskaru se zapojilo do čtyřměsíčního workshopu, v němž se učili pracovat s filmovou kamerou, stříhat, vytvářet jednoduché filmové triky a vyprávět vlastní příběhy. Kamera se pro ně stala nástrojem k novému uchopení reality, umožňujícímu jim vyjádřit se svobodně navzdory izolaci, ve které žijí. Film podává upřímné svědectví o životě v přísně hierarchizované uzavřené komunitě tak, jak jej vnímají sami mladí filmaři, kteří dostali příležitost nejen objevit a rozvinout svůj kreativní potenciál, ale také navázat nová přátelství.  „Chci oslovit diváky a šířit velkého ducha a kreativitu této silné skupiny slibných mladých filmařů z věznice Antanimora na Madagaskaru, inspirovat a vytvořit mimo jiné.“ L. Zacher    
osobní program

Fonja

Ravo Henintsoa Andrianatoandro, Lovatiana Desire Santatra, Sitraka Hermann Ramanamokatra, Jean Chrisostome Rakotondrabe, Erick Edwin Andrianamelona, Elani Eric Rakotondrasoa, Todisoa Niaina Sylvano Randrialalaina, Sitrakaniaina Raharisoa, Adriano Raharison Nantenaina, Alpha Adrimamy Fenotoky, Lina Zacher
Madagaskar, Německo / 2019 / 80 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
NU
„Strašná zima přišla. Sníh padal v nekonečných poryvech. Vítr zchladil vzduch i zemi. Slunce přestalo svítit. Tři zimy šly jedna za druhou, bez léta, které by je vystřídalo.“ Těmito slovy začíná dokumentární dystopie koncipovaná jako osobní korespondence mezi ženou-přírodou a posledním žijícím mužem. Na pozadí obrazů přírodních scenérií a vylidněných výdobytků civilizace se v recitační dikci střídají poetizovaná vyznání citů, popisy banálních prožitků i symbolických situací. V posledních momentech lidstva se obnovuje zpřetrhané pouto mezi milující matkou a znovu nalezeným ztraceným synem.„Miloval jsi mě, jako muž miluje ženu – i s jeho nejhoršími chybami. Chtěl jsi mě vlastnit, ovládat, kontrolovat, svlékat. Dusil jsi mě a uchvacoval. Miloval jsi mě jen kvůli sobě a bral sis všechno, co bylo moje. A nevěděl jsi, že zemřeš.“ F. Cousseau

NU

Frédéric Cousseau, Blandine Huk
Francie / 2018 / 54 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Ztracený ráj
Život autorky a zároveň hlavní postavy filmu je determinován dvojím strachem. Na jedné straně se její svět hroutí pod nánosem osobních i dějinných tragédií, na straně druhé ji děsí i ztráta vzpomínek na vše, co je jí drahé. V dokumentu stírajícím hranice mezi intimním a veřejným se snaží všechny dostupné stopy paměti zachránit, ať už jde o záběry zesnulého manžela či ruiny někdejších bejrútských monumentů. Pomalu plynoucí obrazy, téměř bez hudebního doprovodu, dovolují, aby střípky paměti vynořující se z povrchu materiálních věcí, včetně hrdinčina těla, dostaly prostor k samovolnému působení. „Tento film je prostoupen dojmy ze ztrát a postupného mizení. Z jednotlivých úmrtí, ztracených míst a ztráty jak osobní, tak kolektivní paměti.“ R. Mitriová

Ztracený ráj

Reine Mitri
Libanon / 2017 / 61 min.
sekce: Opus Bonum
Mezinárodní premiéra
Na druhé straně jednoho
Filmové pojednání o nejrůznějších podobách náklonnosti, lásky a partnerského soužití a obtížném hledání jejich individuálního vyjádření pod tlakem tradice a společenských konvencí. Lidé z celého světa hovoří o lásce a intimitě i o jejich převrácených pólech a násilí, jež se vynoří, když jsou spontánní podoby emoce zadušeny kompromisy. Kontrastní využití různých video a filmových nosičů spolu s nesynchronním propojením obrazu a zvuku podtrhuje specifickou atmosféru otevřenosti filmu založeného na odvážných výpovědích. Umírá láska, když podléhá konformitě a stává se ideologií?„Natáčela jsem jen, když jsem měla pocit, že mé záběry se stávají láskyplným záznamem momentu sdílení. Samo filmování nám dávalo žít, tak úporně samotářské i zásadně pluralitní, dokáže být.“ A. Marzianová

Na druhé straně jednoho

Anna Marziano
Francie, Itálie, Německo / 2017 / 53 min.
sekce: Opus Bonum
Evropská premiéra
27× čas
Dokumentaristka Annick Ghijzelingsová využila svého pobytu v Polynésii k natočení osobité meditace nad fenoménem trvání. Zpomalila plynulý chod času, aby se v 27 krátkých fragmentech mohla zamyslet nad různými formami jeho reprezentace. Činí tak funkční souhrou poetického komentáře, pomalých záběrů přírody a místního života i výjevů sahajících do rozličných vrstev minulosti. Postupně tak utváří mnohoznačný obraz času, který zpochybňuje neprostupnost hranic mezi uměním, vědou a filozofií, mezi vyspělou a domorodou kulturou i mezi minulostí, současností a budoucností.„Příběhy, které neinklinují k popisnosti ani odborným vysvětlivkám. Často jsou mimo hledáček kamery, stěží vyřčené, šeptané do ucha jako tajnosti mezi přáteli, které vábí ke sdílení.

27× čas

Annick Ghijzelings
Belgie / 2016 / 73 min.
sekce: Opus Bonum
Mezinárodní premiéra
Ministerstvo kultury
Fond kinematografie
Evropská unie
Město Jihlava
Kraj Vysočina
Česká televize
Český rozhlas
Aktuálně.cz
Respekt