Námořník

Stopy neustávajícího větru a hrany ostrého světla vytvářejí v prostoru hmatatelné i iluzorní útvary a v trpělivých pozorováních ukazují písečné a světelné kompozice saharské pouště na místech regionu Táfílált, který byl dnem prehistorického oceánu, jak naznačuje subtilní zvuková skladba. Terra Jean Longová (1983) žije v kanadském Torontu a pedagogicky působí v centru the Liaison of Independent Filmmakers of Toronto (LIFT). Ve svých filmech vypráví osobní příbě- hy, zasazené do prostředí na pomezí snu, fikce a reality. Své snímky prezentovala na festivalech jako Edinburgh International Film Festival nebo International Documentary Festival Amsterdam.„Nad oblastí Táfílált v maro cké části saharské pouště se kdysi rozkládal Rheický o ceán. Film Před 350 miliony let zázračně nalézá v této krajině přítomnost o ceánu, hlubinu času v záhybech prostoru.“

Valivým pohybem se přibližuje obraz města rozložený na posloupnost zorných plánů, jejichž ozvěny umožňují doplnit imaginární celek místa. Velkoměstská symfonie minimalismu buduje panoramatický výhled do dálky, přičemž znejišťuje skutečnost zviditelňováním urbánní přeplněnosti.  "Život je překvapivě prostý. Všechny lidské bytosti totiž opakují nezvratný osud přírody. Všechno je jen stopa a mizí." M. Yi  

Pohled na krajinu amerického Jihozápadu, kde roste největší žijící organismus světa – kolonie osik stará šedesát tisíc let –, byl natáčen digitální kamerou přes otvory promítací cívky 16mm filmu, aby zviditelnil příznačný efekt projekce filmového materiálu, která rytmicky zvlňuje vzduch v prostoru před promítačkou. Patrick Tarrant (1969) pochází z australského Melbourne a působí jako pedagog na London South Bank University. Je autorem meditativních snímků čerpajících z atmosféry měst a městských periférií.„Nestandardním využitím 16mm projektoru deformuji třírozměrný prostor, abych tak donutil diváka k zamyšlení nad naší transformací z člověka, jenž se bojí přírodního světa, v člověka, který se bojí o něj.“

Textury nerostů precizně ukládané přes sebe zdůrazňují pevnost, ale i proměnlivost v čase. Části vzorů se vstřebávají do jiných, nerozbitnost se ztrácí v průhlednosti. Animace neživých povrchů a podloží země zhušťuje čas geologické proměny trvající v reálném dějinném běhu i miliony let.Mezera mezi kameny postupně zarůstá, skála se proměňuje jako by měla organické tělo, průrva je rychle zakrytá další vrstvou, původní barva se vpíjí a nechá vyniknout vzoru nové matérie.

Nejnovější film legendárního experimentálního filmaře skládá zpravodajské záběry obřích vzducholodí s důrazem na monstróznost jejich konstrukcí a až děsivé působení na realistických zobrazeních, z nichž ale autor zdůrazní mýtotvornost těchto objektů, dojem tajemství a zřejmého úžasu, které vyvolávaly ve své době. Zlatá éra vzducholodí nastala mezi světovými válkami, kdy lítaly až k severnímu pólu, prvně přeletěly Atlantik či dokonce kolem světa. Za války je pak především Německo používalo pro námořní průzkum, ale i k vzdušnému teroru proti civilistům. Později ještě sloužily hlavně v USA jako létající radarové stanice.

Vlna za vlnou se valí. Reálné pohyby oceánu překreslené výpočty počítačově generované animace se rozlévají do rámu obrazu podle aktuálních důrazů větru a jejich viditelnost daná přírodním svitem se vyjevuje v odlescích bílých ploch. Monotónnost zvuku jen zvýrazňuje nekonečnou nepravidelnost pozorovaného. „Pomocí 3D počítačové grafiky lze formovat zcela nové obrazy. Lidé je většinou mají jen na zábavu, rozhodně je však možné využít jich k vytváření nových idejí a metod prozkoumávání experimentálního vyjádření.“ J. Nišimura

Ze zelené plochy se vynořují obrysy stromu stojícího na okraji deštného pralesa, větve se lehce pohupují a do souvislé pláně soustavy listů vyřezávají pomalé stopy pohybů. I když se na některém místě už plocha obrazu zacelila, může se z ní digitálním rozkladem odštěpit další kus, přičemž tento proces neustane, dokud se strom nerozplyne do jednolité mlhy.  

Ohledávání místa, rostlin, kamenů, budov i hřbitova ve vesnici, která leží na severovýchodu Katalánska na hranici s Francií ve skalnaté zátoce a kde zemřel a je pochován Walter Benjamin. Taktilní setkání s místem provádí prototyp haptické kamery, která z nečekaných perspektiv snímá objekty, jichž se její uživatel dotýká. Agata Merglerová je postgraduální studentkou humanitních věd na kanadské University of York, zde pracuje na vývoji aparátů, které sní- mají to, čeho se jejich uživatel dotýká. Cristian Villavicencio Ruiz (1984) pochází z Ekvádoru a studuje doktorát na Baskické univerzitě v Leioa. Ve své tvorbě zkoumá vztah mezi hmatovou a vizuální percepcí a jejich posuny při digitálním přenosu vjemů pomocí nejmodernější techniky.„Díky d oma vyrobeným prototypům digitálních ‚haptických kamer‘ máme v naší společné práci možnost zpo chybňovat hegemonii vizuality a úlohu d otyku ve výrobě filmů.“

Inspirováni rozkladem pohybu ve studiích Eadwarda Muybridge a Etienne-Julese Mareye autoři zobrazují pohyby člověka stoupajícího po schodech. Použitím zrcadlového efektu však vtiskují obrazům novou, z reality vyjmutou časovost, analýzu pohybu nahrazují konstrukcí nekonečného zmnožení. Původní chronofotografie umožnily v sériovém nasnímání kontinuálního pohybu zobrazit jeho jednotlivé fáze, které byly již v 70. letech 19. století zachyceny na bleskový expoziční čas tisíciny vteřiny.

Do zastaveného záběru desetiproudové cesty velkoměstského bulváru mezi mrakodrapy vstupují uplynulé (či budoucí?) pohyby, auta, reklamy, lidé, jejichž výrazněji nebo jen jemně viditelná stopa zápasí s punktem obrazu o naléhavost aktuálnosti a nelineárnost času, který se pohybuje dopředu i vzad. Korejský režisér I Mjon (1973) vystudoval hudební skladbu. Žije a působí v Soulu, věnuje se hudební tvorbě a videoartu. Na MFDF Ji.hlava byl uveden jeho krátký snímek Pole (2014), v němž vycházel z pozic urbánní ekologie. Ve svých snímcích kombinuje klasický hudební doprovod s melancholickými pohledy na městské scenerie, žijící jakoby vlastním, na člověku nezávislým způsobem.„Korejsky je název filmu 적. Vyslovené ale mají tyto čínské znaky více významů. Lze je číst jako terč, nepřítel, mít pravdu, stavět, stopa, ticho, postoupit, dokázat, šlapat, pozorovat, odhalit, hněvivý, potkat a strach.“

Bloudění okrajem temnoty se zachytává na zrnitých předmětech a vytahuje ze tmy váhavé znaky hledaného útočiště. Jemnou prací se světlem autor kreslí jedinečné místo ponořené do ticha i nejistoty orientace na rubu konkrétních vyobrazení krajin a domů. „Tématem, které v mých dílech zkoumám jsou ‚cesty‘, ať už jsou to cesty fyzické, nebo metafyzické. Nepřímo se tak dotýkám osamění člověka a samoty míst.“ SJ. Ramir

Prošívání fotografie se stává dramatem zamotávání, proděrovávání a deformování vzpomínky, aby v nekonkrétních obrysech zneviditelnilo švy vyprávění o zamilování, průběhu, konci lásky a pohnutí k dalším příběhům, kdy rodinný obrázek odkazuje na vzorce chování a stereotypy napojené na milostné prožívání. „Vztahy s nám nejbližšími jsou vždy složitě propletenými nitkami.Křehké i pevné, vzbuzující závislost i touhu po samotě, skládající se do krásných vzorců i rozpadající se v bolestných střetech. Tento film je snahou rozmotat tento propletenec.“ P.-R. Jaiková