Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací

24. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava

ji-hlavadok-revuecdfEmerging producersInspirační fórum
Věci, které se neříkají
Věci, které se neříkají
Věci, které se neříkají
Věci, které se neříkají

Věci, které se neříkají

režie: Ali Razi
originální název: Ânché Ké Némigooyim
země: Írán, Francie
rok: 2018
délka filmu: 52 min.

synopse

Videodeník mladé íránské herečky určený příteli v exilu. Lamento zmařených nadějí ve vzpomínkách na kontroverzní prezidentské volby (2009), po kterých následovaly nejmasivnější protesty od islámské revoluce. Autor znovu inscenuje paralelní realitu starou osm let – předvolební extáze rámuje nedokončené zkoušení Macbetha. Znovuprožívání situací, které se nemohou vrátit, palčivě rezonuje s motivem smíření s realitou. Marné herecké gesto hodné zapamatování je vyzývavým vzdorem proti totalitě zapomínání a poctou obětem autokratického režimu. Horečnatost voleb je tlumena skepsí hlavních aktérů – také byli mladí a naivní.

„Existuje prázdný prostor, z kterého se vynořuje smysl? Můžeme prázdnotu naplnit realitou – svou vlastní realitou? Jsou obrazy, jež si pamatujeme, tytéž obrazy, nebo jejich odrazy?“ A. Razi

biografie

Ali Razi (1978), původem z íránského Shirazu, je oceňovaným nezávislým filmovým a divadelním režisérem. Jeho autorské projekty se většinou pohybují na hraně dokumentu a fikce, prozkoumávají vztah individuality a moci. První film Dvacet dní, které otřásly Teheránem (2010) byl promítán na řadě festivalů.

více o filmu

režie: Ali Razi
producent: Ali Razi
scénář: Ali Razi
kamera: Ata Mehrad, Ali Razi, Masoud Shokrnia
střih: Ali Razi
hudba: Ali Kalantari

další filmy v sekci

Metafyzika a demokracie
V průměru na šest vteřin spočine náš zrak na reklamní ploše. Přitom jsou reklamní poutače asi nejobvyklejším kanálem ideologie, jak se s ní setkáváme ve viditelné podobě. Na tomto rozporu zakládá režisér Luis Ortiz svůj dokumentární film à la thèse. Obrazový podklad snímku tvoří 57 minutových statických pohledů na reklamní plochy. Ve zvukové stopě přitom zaznívají texty, které zpochybňují danost ideologie jako takové (Borgesova povídka Tlön, Uqbar, Orbis Tertius) a upozorňují na její nepatřičné zaměňování s ontologií (kritikové neoliberalismu, například Ignacio Ramonet či Noam Chomsky).„V době politického extremismu se musím ptát, které mechanismy vedou v takzvaných moderních společnostech k oslabení demokracie. Zjednodušující výroky pravice si žádají nových progresivní odpovědí.“ 

Metafyzika a demokracie

Luis Ortiz
Německo, Kolumbie / 2016 / 59 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Den 32
Tváří v tvář možnému konci světa shromažďuje autor filmové záznamy lidské existence jako odkaz něčemu nebo někomu přicházejícímu po nás. Dokument vystavěný z pohledů do historie kultury, války, sportu tvoří pomyslnou archu připravenou přežít potopu. Dokumentární esej staví pomníky vynalézavosti i zkáze člověka. Přírodní živly bouří obrazovkou ve své nejsilnější formě. Doprovodný komentář, takřka v básnickém jazyce, podává svědectví o životě: hluboce osobní a generické zároveň. Vědomí nevyhnutelného konce nutí režiséra podniknout enigmatickou pouť za sběrem záznamu míst, lidí, jevů naší civilizace. „Vždy na mne silně působily dvě věci. Konec světa a zánik obrazu. Nevěděl jsem, že by obé mohlo nastat současně a už vůbec jsem netušil, že by mohly být provázány. Proto vznikl Den 32.“ A. V. Almeida

Den 32

Andre Valentim Almeida
Portugalsko / 2017 / 85 min.
sekce: Opus Bonum
Mezinárodní premiéra
Western, rodina a komunismus
První záběry filmu ukazují demonstrace a protesty Pařížanů, které střídají výkřiky politických hesel íránských aktivistů. Zatímco v Paříži je situace velmi vyostřená, ve stejné době v Íránu panuje klidná atmosféra. Francouzská rodinka zde cestuje v karavanu a poznává tak místní zemi. Otec natáčí záběry z cest i svou ženu a dcery. První třetina filmu naznačuje, že tématem je národnostní otázka, konkrétně pak íránských občanů, zbylé dvě třetiny však ukazují Francouze na dovolené. Z formálního hlediska jsou zajímavé záběry pořízené ruční kamerou, dále velmi přesvícené, až bílé záběry a dvojexpozice. „Možná je politika násobkem experimentů a vynálezů v rovnici se dvěma neznámými: ‚já‘ a ‚my‘. Nejde o to tuto rovnici jednou provždy vyřešit, ale spíš se o to snažit. Znovu. (Nejistá jara národů, Maria Kakogianni, 2017)“ L. Krief

Western, rodina a komunismus

Laurent Krief
Francie / 2018 / 83 min.
sekce: Opus Bonum
Mezinárodní premiéra
Na druhé straně jednoho
Filmové pojednání o nejrůznějších podobách náklonnosti, lásky a partnerského soužití a obtížném hledání jejich individuálního vyjádření pod tlakem tradice a společenských konvencí. Lidé z celého světa hovoří o lásce a intimitě i o jejich převrácených pólech a násilí, jež se vynoří, když jsou spontánní podoby emoce zadušeny kompromisy. Kontrastní využití různých video a filmových nosičů spolu s nesynchronním propojením obrazu a zvuku podtrhuje specifickou atmosféru otevřenosti filmu založeného na odvážných výpovědích. Umírá láska, když podléhá konformitě a stává se ideologií?„Natáčela jsem jen, když jsem měla pocit, že mé záběry se stávají láskyplným záznamem momentu sdílení. Samo filmování nám dávalo žít, tak úporně samotářské i zásadně pluralitní, dokáže být.“ A. Marzianová

Na druhé straně jednoho

Anna Marziano
Francie, Itálie, Německo / 2017 / 53 min.
sekce: Opus Bonum
Evropská premiéra
Kaťuša: Raketomety, lidové písně a etnografické refrény
Co může způsobit letmo zaslechnutý útržek melodie, která zní až bolestivě povědomě? V domě paměti plném osobních fotografií se za zvuku flašinetové melodie režisérka snímku probírá historií své rodiny, která byla nucena před druhou světovou válkou prchnout ze Sovětského svazu. V experimentálním snímku s antropologickým zaměřením se zamýšlí nad fenoménem paměti, vázané na populární melodii a sdílený zážitek zpěvu. Umělá lidová píseň Kaťuša jako by akcelerována odpalem ze stejnojmenného raketometu prolétla civilizačním nebem, přitom se však stala soundtrackem k nejedné lidské tragédii.„Tento experimentální dokument, výsledek roků bádání, hledání v archivech a shánění výňatků z rodinných, státních i ostatních sbírek, hloubá nad vznikem a koloběhem kulturní paměti národa a jeho národních i nacionalistických příběhů.“

Kaťuša: Raketomety, lidové písně a etnografické refrény

Kandis Friesen
Kanada / 2016 / 38 min.
sekce: Opus Bonum
Mezinárodní premiéra
Skokan
Petr Václav charakterizuje svůj film Skokan jako dokument s rysy pohádky. Fikční příběh o romském recidivistovi, který se vypraví hledat kariérní příležitosti na filmový festival v Cannes, je totiž natočený s důrazem na autenticitu. Do hlavní role obsadil Václav skutečného trestance Julia Oračka, kterého filmaři dostali z vězení na podmínku krátce před začátkem natáčení. Film natáčeli jen s hrubým scénářem, který se piloval přímo na place. Scény z Cannes vznikaly přímo v bezprostřední atmosféře festivalu. K pohádce se vrací závěr příběhu připomínající vysvobození zakleté princezny.„Většinu scén jsme natáčeli stylem improvizace, která využívala míst, do kterých jsme se dostali, a světelné atmosféry, která se naskýtala. Především jsem se snažil zachytit prožívání hlavního hrdiny.“ P. Václav

Skokan

Petr Václav
Česká republika, Francie / 2017 / 93 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Také známý jako džihádista
Konceptuální dokument inspirovaný slavným filmem Masaa Adachiho Ryakushô renzoku shasatsuma (A.K.A. Serial Killer, 1969) vychází z tzv. landscape theory. Její zástupci usilují zachytit v umění formující vlivy prostředí na osobnost, působení konkrétních míst na život člověka. Režisér snímku takto rozebírá cestu mladého Francouze alžírského původu z domoviny do Sýrie a zpět, od společenské jistoty k radikalismu a zmaru. Aniž by nám jedinkrát hlavního protagonistu konkrétně ukázal, skládá v celku jeho obraz ze série záběrů ulic, pláží, budov a textového komentáře zápisů z výslechů a vyšetřování. „Fûkei je japonsky ‘krajina’. Fûkeiron je návrh: otočte kameru o 180 stupňů, a nefilmujte předmět natáčení, ale krajinu, kterou spatřil.“ E. Baudelaire

Také známý jako džihádista

Eric Baudelaire
Francie / 2017 / 101 min.
sekce: Opus Bonum
Východoevropská premiéra
Fonja
Deset mladistvých delikventů z největšího převýchovného zařízení na Madagaskaru se zapojilo do čtyřměsíčního workshopu, v němž se učili pracovat s filmovou kamerou, stříhat, vytvářet jednoduché filmové triky a vyprávět vlastní příběhy. Kamera se pro ně stala nástrojem k novému uchopení reality, umožňujícímu jim vyjádřit se svobodně navzdory izolaci, ve které žijí. Film podává upřímné svědectví o životě v přísně hierarchizované uzavřené komunitě tak, jak jej vnímají sami mladí filmaři, kteří dostali příležitost nejen objevit a rozvinout svůj kreativní potenciál, ale také navázat nová přátelství.  „Chci oslovit diváky a šířit velkého ducha a kreativitu této silné skupiny slibných mladých filmařů z věznice Antanimora na Madagaskaru, inspirovat a vytvořit mimo jiné.“ L. Zacher    
osobní program

Fonja

Ravo Henintsoa Andrianatoandro, Lovatiana Desire Santatra, Sitraka Hermann Ramanamokatra, Jean Chrisostome Rakotondrabe, Erick Edwin Andrianamelona, Elani Eric Rakotondrasoa, Todisoa Niaina Sylvano Randrialalaina, Sitrakaniaina Raharisoa, Adriano Raharison Nantenaina, Alpha Adrimamy Fenotoky, Lina Zacher
Madagaskar, Německo / 2019 / 80 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Volný pokoj
Kamera pohlíží na americký motel u hlavní silnice. Je přesně takový jako stereotyp uložený v našich představách. Dokument sleduje čtyři protagonisty v útrobách pokojů na jednu noc, kde už několik let prožívají svůj osobní očistec. Drogy, kriminalita a špatná rozhodnutí jsou jejich neřestmi. Pomalý tok jednotlivých sekvencí a místy rozmazaný obraz nastolují atmosféru bezčasí a neurčeného prostoru. Stejně tak se pravděpodobně cítí kvarteto neschopné vyjít z bludného kruhu každodenní apatie. Čtyři dokumentární portréty skládají obraz neútěšného života jednotlivců bdících nad malým plamínkem naděje. „,Byla jsem v pekle a vrátila se / zpátky. / A řeknu / vám: / bylo to / báječné‘ (z díla Louise Bourgeoise)“ A. Kandy Longuet

Volný pokoj

Alexandra Kandy Longuet
Belgie / 2018 / 80 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Albâtre
Tekuté krajiny, vpíjející se jedna do druhé, proměňují promítací plátno na malířské. Digitální dekompozice obrazů v živé interakci se skladbami Carlose Grätzera poukazuje na prostupnost mezi klasickým a abstraktním malířstvím a harmonii mezi výtvarným uměním, filmem a hudbou. Záběry evokující Monetův obraz Imprese – východ slunce či Renoirova lesní zákoutí se propadají do rastrů a mění se v beztvarou hmotu barev, z níž vyrůstají nové kompozice. Zatímco impresionisté zobrazovali statický okamžik, Perconte zachycuje moment v neustálém pohybu.„Film Albâtre odráží moji touhu vyjádřit energii této velmi zvláštní části Francie, kam vítr všude přináší vůni moře, kde nic není stálé a kde tak rád točím: pobřeží Horní Normandie mezi městy Le Havre a Dieppe.“ J. Perconte

Albâtre

Jacques Perconte
Francie / 2018 / 41 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
29 26
Film 29 26 je audiovizuálním záznamem myšlenek a pocitů dvou šestnáctiletých a dvou devatenáctiletých dívek, které v monolozích odkrývají své obavy i představy o životě, jaký povedou za deset let. Režisér jejich promluvy podkládá stylizovanými i realistickými obrazy jich samotných, pořízenými za různých okolností a na různý materiál, čímž vzniká originální dílo propojující prvky několika uměleckých odvětví, která jsou autorovi blízká. Dlouhé záběry tváří aktérek, snímaných ve velkých detailech, ozvláštňuje expresivním svícením a prokládá poetickými, experimentálně pojatými pasážemi.„‚Ve světě blízko nás roste strach‘ – film 29 26 se snaží být intimním a upřímným holdem či portrétem dospívání. Společně vytvoříme nový prostor někde mezi performancí a filmem v naději, že si jednou budeme pamatovat, kdo jsme byli.“ P. Velho

29 26

Pedro Velho
Portugalsko / 2018 / 40 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Karusel
Chronofotografická návštěva muzea ve věku jeho digitální reprodukovatelnosti. Takto charakterizuje režisér projekt Karusel stojící na hraně dokumentu a výtvarného umění. Snímek pomocí nekomentovaných obrazů usouvztažňuje prostor muzea, jeho návštěvníky a digitální záznamové technologie. Díky změněné rychlosti snímání se z návštěvníků stávají přízraky, u nichž je nejzásadnější jejich pohyb, diktovaný spíš potřebou všechno dokumentovat pomocí fotoaparátů než touhou prohlížet si vystavené objekty. Závěr pak ukazuje, že nejpozoruhodnějšími exponáty dnešních muzeí jsou jejich návštěvníci. „Nemusíte vidět. Nemusíte cítit. Nemusíte se dělit. Musíte jen sledovat průvodce, otáčet se a obdivovat.“ A. Gerber

Karusel

Arnaud Gerber
Francie, Německo / 2018 / 35 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Ministerstvo kultury
Fond kinematografie
Evropská unie
Město Jihlava
Kraj Vysočina
Česká televize
Český rozhlas
Aktuálně.cz
Respekt