Vlastní domov

Dokumentární projekt, v němž se Roman Štětina vrací k tématu rozhlasu, vznikl ve spolupráci s rozhlasovým režisérem Miroslavem Buriánkem. Štětina se zde pokouší uchopit rozhlasovou režii jako svébytný, ale skrytý umělecký výkon. Dokumentuje průběh zpracování Kolářovy básnické sbírky Návod k upotřebení z konce 60. let, které Buriánek studuje se členy divadelní společnosti KLAS. Aniž by Štětina divákovi zpřístupnil finální nahrávku, nabízí mu jedinečnou příležitost sledovat tvůrčí proces, jímž vzniká rozhlasová adaptace. Do voice-overu navíc vstupují interpretační komentáře, které reagují na situaci ve studiu. „Mluvte, tvořte, sdělujte geometricky. Žádné patlavé příbrusy lyrična. Jen smutek a touha. A respektujte pravidlo pravého úhlu.“ (Miroslav Buriánek)

Dokumentární esej nahlíží do vnitřního světa Angela Santagostina, muže trpícího chorobou ALS, která mu znemožňuje provádět běžné úkony a komunikovat bez pomoci speciálního počítače. Nemoc jej natrvalo uvěznila v invalidním vozíku, uchoval si však bohatý vnitřní život. Snímek zprostředkovává Angelovy sny, vzpomínky a fantazie v záběrech, jež evokují odpoutaný pohyb překonávající běžné horizonty, ať už jde o cesty vesmírem, plavání pod vodou, či jízdy v lunaparku. Symbolický kontrast mezi znehybněným tělem a nekonečnou duší utváří obraz člověka, který si tváří v tvář smrti zachovává obdivuhodnou důstojnost.„Angelo byl nejdelší i nejkratší poutí, kterou jsem v životě nastoupila, na každý pád byl tou nejkrásnější.“ 

Jan si říká Bizon, miluje kovbojky, je nevidomý a hrozí mu, že ztratí i sluch. Dokument Pavla Jurdy sleduje jeho cestu do Ameriky za náčelníkem kmene Navajo, který má pomocí rituálu zlepšit jeho sluch. Film je plný neokázalého humoru díky charismatickému Janovi, který v USA působí jako Don Quijote z Divokého západu – naivní dobrodruh ve světě, který je mnohem obyčejnější než jeho fantazie. Pozorovatelský, ale nikoli odtažitý snímek je zároveň ukázkou, jak se filmové médium může vztahovat k nevidomým tím, že neustále zdůrazňuje, jaký je rozdíl mezi tím, co vnímá Jan a co vidíme my.„Film není o slepotě, i když hlavní postavou je slepec. Je o veliké touze po životě. „Všichni jsme nějak postižení“, říká chlapík na cestě, která začiná havárií a končí vítěžstvím.“

Co může krajina vypovědět o dávné historii a způsobu, jakým je utvářena? Filmová esej George Clarka tento problém řeší zdánlivě nehybnými záběry kalifornské pouště doprovázenými minimalistickým chorálem. Zvolená forma zdůrazňuje na první pohled nepatrné posuny v rázu krajiny, která se stává jevištěm pro vyjednávání mezi egyptským archeologem a členy domorodého kmene na téma starověkých hrobek ukrytých pod vrstvami písku. Vzniká tak mnohovrstevnatý příběh rozkrývající stopy minulosti, krajinnou ekologii, ale i filmovou historii, vyjevující se v lokacích, jež kdysi sloužily k natáčení hollywoodských eposů.„Vzdálená ozvěna oscilující mezi poli působnosti ekologie, kinematografie a akustiky zkoumá mýtickou kontinuitu písku coby dějiště transformace, dějin i zachování. Někdy musíme pohřbít i věci, které milujeme.“

Radikální introspekce a filmový deník v jednom nás přivádí nejen do hluku jednoho indického města, ale především doprostřed života, který ustrnul na mělčině. Talentovaný umělec Nagnath, řečený Nagastyle, na základě svých deníkových záznamů rekapituluje, kam až se dostal při cestě za svým snem. Místo vytoužené filmové tvorby přišla nekonečná rutina brzkého vstávání, dlouhých cest v přeplněném autobuse a vysedávání ve sterilní kanceláři. Z krize se tak stává téma, z filmu možná i terapeutický prostředek, ale hlavně studie odcizení, podávaná bez zkreslujících filtrů a s naprostou otevřeností a všedností.   „Točil jsem během pracovní doby s pomocí dvou přátel a někdy i sám. Natáčení trvalo čtyři měsíce a střih osm a celý film je pro mě něco jako selfie...“ N. Kharat   Q&A - Nagnath Kharat:  

Soud s Radovanem Karadžićem sledoval před lety celý svět. Jaký je však příběh muže, který srbského válečného zločince obhajoval a jenž se předtím podílel i na obhajobě Slobodana Miloševiće? Autor snímku se věnuje nejen důvodům, které vedly Marka k přijetí obhajob, ale i často protikladným reakcím okolí a mrazivým důsledkům, jež na něm studium materiálů o srbské válce a hledání pravdy zanechalo. Skládá tak dohromady portrét srbského právníka, jenž kdysi právě kvůli Miloševićovi z rodné země odjel a kterého procesy výrazně formovaly nejen po stránce profesní, ale i v soukromí.DETAIL:Deset let stačilo. Viděl jsem již dost mrtvých těl, utrhaných rukou, podřezaných hrdel. Srdce vám zkamení, přestanete být schopni jakýchkoli emocí.

Moskva a Kyjev. Angela a Vlad. Dva mladí talentovaní lidé, které spojuje neobvyklá záliba v extravagantním a veřejném zdolávání zakázaných částí velkoměsta. Výškové stavby, podzemní tunely nebo nákladní vlaky jsou novou kratochvílí mladé generace, která touží vystoupit ze zajetých kolejí i předvídatelné budoucnosti a proslavit se díky riskantnímu „urbex“ videu mezi vrstevníky. Logikou sociálních sítí se však stávají součástí komerčního fenoménu, který může vynášet nemalé peníze, ale zároveň je nutí do čím dál bláznivějších kousků. „Jsme městský průzkumníci, kočko!“ „Tento film je portrét nové generace, o které málokdy slyšíme, je o lidech vytvářejících extrémní fenomén.“ A. M. Hoplandová

Italský dokument pojednávající o každodenních životech pětice slabozrakých osob je zároveň experimentem založeným na analogii filmové kamery a lidského oka. Tvůrci se pokoušejí technickými prostředky filmového obrazu přiblížit divákům způsob, jakým vidí okolní svět lidé trpící slabozrakostí. Všechny záběry filmu využívají různě silnou míru rozostření, která má odpovídat tomu, jak nezřetelně slabozrací protagonisté vnímají předměty kolem sebe.DETAIL: „Chápu to jako věc, která přímo souvisí s mým problémem s očima. Jsem slabozraká a úplnou slepotu by mi mohl přivodit i porod nebo kojení.“

Arťomovi je 18 let a má jediné přání: jít do války, bojovat za svou vlast – Ukrajinu. Tomu podřizuje vše. Chodí oblečený ve vojenských barvách, sleduje válečná videa na internetu, ve volném čase nacvičuje se svými přáteli bojové situace. Nebo alespoň to, o čem si myslí, že jsou bojové situace. Z války si jako malé dítě bere jen vnější efekt. A má tu smůlu, že boje zuří tak svůdně blízko. Observační dokument předkládá fascinující studii kultu boje a války v postsovětských kulisách, kde mu podléhají ti nejméně vhodní, nejméně disponovaní. Arťomův závěrečný střet s realitou je toho pádným důkazem.„Ve válce nejde o zbraně, tanky a bomby. Válka je v mysli vojáků, velitelů a davu. Vzrušuje jejich duše, uchvacuje jejich životy, zasahuje jejich představivost… a pak je zničí. Válka je stav mysli.“ C. Clément-Delmas

„Deštníkové hnutí“ je označení pro vlnu pouličních protestů, které probíhaly v Hongkongu od září do prosince roku 2014 jako reakce na represivní postupy vlády ČLR vůči hongkongským občanům nespokojeným s plánovanými změnami volebního systému. Filmařka Liu To ve svém celovečerním debutu zachytila občany západní části Kowloonu Mong Kok, jejichž podíl na protestech možná nebyl tak viditelný jako v případě vůdčích aktivistů, ale byl neméně významný. Dokumentem, který je podobně jako režisérčin první film rytmizován titulkovými vstupy a zatmíváním obrazu, nás provede dvojice postav označených jako mistr a chlapec." 'Jsme ubohé nuly. Ale aspoň jsem bojovali', lidi z Mong Koku." T. Liu

Leden 2011 se v Egyptě nesl v duchu protirežimních demonstrací. Zatímco v Káhiře se shromáždily desetitisíce protestujících, chudí vesničané na jihu země sledovali vyhrocené události z náměstí Tahrír pouze na televizních obrazovkách a v denním tisku. Právě z jejich perspektivy zachycuje dokument politické změny v Egyptě – od svržení prezidenta Mubaraka po zvolení Muhammada Mursího. Odkrývá naděje a zklamání zpovídaných vesničanů a ukazuje, že i přes bouřlivé události v zemi se v jejich životech de facto nic nezměnilo.DETAIL:„Kdybych já byla soudce v jeho procesu, okamžitě bych mu dala trest smrti.“

Město Kobani leží v Sýrii na pomezí sféry vlivu Islámského státu, Turecka a Kurdů. Zástupci těchto tří znepřátelených stran se v něm utkali mezi lety 2014 a 2016 během válečného konfliktu, jenž stál život mnoho civilních obyvatel včetně třiatřiceti tureckých občanů, kteří sem dříve z různých důvodů přišli. Tvůrci filmu, koncipovaného jako vzpomínka na ně, symbolicky následují jejich osudovou cestu a vydávají se do zničeného města. Záběry z ní jsou dvojexpozicemi doplněné o tváře pozůstalých, vyprávějících o svých předčasně zemřelých příbuzných a kamarádech. „Film Set-Off byl cvičením o tom, jak a co říct po neoplakané katastrofě, cestou analogickou k té jejich i sněním uprostřed konfliktní zóny, kde krajina dekonstruuje mocenské režimy.“ M. E. Büyükcoskun