Česká radost

„O této zemi jsme věděli jen to, že je uprostřed Evropy a že nemá ráda muslimy,“ vzpomíná Amira na první kontakt s Českou republikou. V roce 2015 se po útěku z válkou zmítané Sýrie právě tato země stala pro ni a jejích šest dětí novým domovem. Časosběrný dokument po dobu 10 let sleduje, jak se rodina Alhariri navzdory odlišné víře, kultuře a tradicím integruje v českém prostředí. Zatímco Amira se stává kulturní kotvou rodiny, její manžel Abdul tvrdě pracuje v malém kebabovém podniku. Nejstarší syn Kenan je poznamenaný válečnými prožitky a těžko si hledá nové hodnoty. Jeho mladší bratr Montaser má ve svých zděděných hodnotách naopak jasno. Syn Adnan a dcera Zaina od první třídy perfektně zapadají mezi české spolužáky, nejmladší děti Hamud a Kamar mají na svou cestu ještě čas. Amira ví, co život v Evropě nabízí, ale nepřestává věřit v návrat do rodné vlasti. „Co znamená pro Mohameda Mekka, to je pro Čecha tahle hora Říp.“ — citace z filmu

Když se režisérka a etnoložka Hana Nováková setkala s losem, změnilo jí to život. A nebyla první. Prastarým totemovým zvířetem, jedním z největších savců severní polokoule, jsou již po staletí fascinováni lidé napříč kontinenty a kulturami. Zatímco dříve si jej chtěli podmanit, dnes mu spíš naslouchají. Režisérčina filmová odysea je výsledkem několikaletého pátrání po losím tajemství. Vede z českých lesů přes ruskou domestikační stanici až na území původních obyvatel Kanady. Koláž příběhů, vyprávěných z osobní, spirituální i vědecké perspektivy, ukazuje losa jako průvodce mezi světy, symbol rovnováhy a obnovy a možnou odpověď na otázku, jak můžeme uzdravit náš vztah k přírodě.„Natáčení živočichů napříč planetou je věc neobyčejně výpravná – a to tím spíš, jde-li člověku o ‚procesový film‘, tedy o rozehrané pozorování dějů, u nichž často tak úplně nevíme, jak skončí, byť je jisté, že jejich rozbuškou bylo právě natáčení.“ — Hana NovákováZdroj citátu: Dok.revue

„Bardo“ je buddhistické označení stavu mezi smrtí a znovuzrozením, kdy vědomí člověka opouští tělo a hledá novou formu. Něco podobného zažila Viera Čákanyová při terapii tmou. Její krátký experimentální film je pokusem přeložit tuto transcendentální zkušenost, setkání s jiným rozměrem bytí, do obrazů a slov srozumitelných i těm, kdo sestup do vlastního podvědomí neabsolvovali. Zatímco se v abstraktních obrazcích generovaných umělou inteligencí přelévají barvy a mísí textury, ve zvukové stopě zní ambientní hudba a asociativní proud režisérčiných myšlenek a pocitů. Metafyzická pouť nevede k jasným odpovědím. Otevírá ale prostor pro vnímání toho, co přesahuje jazyk, rozum a běžné chápání reality. „Nemohu se rozhodnout mezi bytím a nebytím, jednáním a nečinností. Celý život jsem uvězněna v tomto dilematu.“ — citace z filmuPřed projekcí 28. října v sále DIOD proběhne křest nové knihy teoretičky Jany Dudkové s názvem Člověk na okrAI: Postantropocén Viery Čákanyovej. Kniha vychází v edičním oddělení Slovenského filmového ústavu.

Petrovi bude brzy osmnáct. Už teď má postavu dospělého muže. A značnou sílu. Občas ji obrací proti sobě, občas proti blízkým. Včetně otce, který jej sám vychovává. Výbuchy agrese jsou pro dospívajícího chlapce způsobem, jak dát průchod pocitům a potřebám, jež kvůli poruše autistického spektra neumí artikulovat jinak. Jeho hendikep vyžaduje být neustále ve střehu. Petrův otec, sestra Vanesa i dvojice asistujících se navzdory tomu – a navzdory finančním i institucionálním omezením – snaží pro chlapce vytvořit přijímající, bezpečné prostředí. Intimní, tři roky natáčený observační dokument dává vyniknout především trpělivosti a obětavosti lidí, kteří se své životy rozhodli zasvětit péči o druhé. „Film by měl být proto poctou lidem na pečujících pozicích. Chceme ukázat, s čím vším se v životě musejí potýkat, jejich motivace i pochybnosti, a také to, co jim život nebo práce s hendikepovanými lidmi přináší.“ — Martin TrabalíkZdroj citátu: Dok.revue

Západoukrajinský Lvov se nachází poměrně daleko od frontové linie. Ve školách dál probíhá výuka, historické centrum zaplavují turisté, místní se scházejí v kavárnách. Přesto je normalita života neustále nabourávána důsledky ruské agrese. Na hřbitovech jsou den co den vykopávány nové hroby pro padlé vojáky, smuteční hudbu protíná zvuk sirén. Vitalij Manskij se ve Lvově narodil. Jeho tříhodinový portrét rodného města je zároveň poctou tamějším lidem, kteří si navzdory permanentní nejistotě snaží zachovat důstojnost, soudržnost a odvahu. Ukrajinský režisér k tomu nepotřebuje komentář. Koloběh života a umírání, radosti a smutku zprostředkovávají jen výmluvné obrazy a střihy. „Myslel jsem si, že Lvov je věčné město a že ho znám velmi dobře… Avšak s vypuknutím první války v roce 2014 a později s vypuknutím války v plném rozsahu, když jsem projížděl Lvovem na cestě někam jinam, začal jsem si všímat postupných změn.“ — Vitalij Manskij

Režisérka Allegra Stodolsky se rozhodla pokračovat v práci své babičky a vyprávět příběh jejich příbuzné Lisy Fittko. Film, který reflektuje důležitost hodnot, za něž se tehdy bojovalo – a které jsou dnes v Evropě znovu ohroženy. V Berlíně 30. let se Fittko již v mládí politicky angažovala a připojila se k levicovému mládežnickému odboji, který bojoval proti vzestupu nacismu. Pomocí archivních záběrů, rekonstrukcí a hlasu samotné Lisy Fittko tento dokument vypráví příběh odvahy mladé ženy, která pochopila, že svoboda není samozřejmostí, a rozhodla se vzdorovat, místo aby mlčela tváří v tvář útlaku.„Žena, která dospěla v době vzestupu fašistického režimu a rozhodla se zůstat bdělá i tváří v tvář strachu.“

Slovenské lesy se staly středobodem kulturních válek. Pro soukromé vlastníky, lesníky a myslivce jde o komoditu, již je třeba „vychovávat pilou“. Ochránci přírody oproti tomu prosazují bezzásahový přístup. Bezuzdná těžba dřeva a masivní odstřel medvědů, kteří se z hlučných lesů přesouvají blíž lidským příbytkům, podle nich ničí ekosystém. Probíhající debata o tom, komu patří les, je stejně polarizovaná jako společnost. Často nerozhodují racionální argumenty a dlouhodobé koncepce, ale momentální emoce a ideologie. Zuzana Piussi dává ve svém analytickém dokumentu prostor všem zúčastněným stranám a spolu s nimi přemýšlí nad budoucností slovenské krajiny v časech vytrácející se schopnosti vzájemné komunikace. „Film začal vznikať pred ôsmimi či deviatimi rokmi, keď vznikla kampaň My sme les. Niečo som vtedy natočila a film odložila. Čakala som, ako sa téma bude vyvíjať. K materiálu som sa vrátila po rokoch a zistila som, že sa toho veľa nezmenilo. Starý materiál nezostarol, ale dozrel, tak som film dokončila.“ — Zuzana Piussi

České komponistce Vítězslavě Kaprálové bylo 22 let, když v roce 1937 odjela studovat hudbu do Paříže. O tři roky později kvůli nemoci umírá. Dokument pojatý jako dialog napříč časem a generacemi se vydává po jejích stopách. Krátké, ale intenzivní období skladatelčina života rekonstruuje pomocí archivních záběrů a dopisů plných bezprostředních dojmů, které mladá umělkyně sdílela se svou rodinou v Československu. Její odkaz paralelně ožívá díky nové generaci dirigentek, jako je Bianca Maretti, která s orchestrem nacvičuje některé skladby své předchůdkyně. Portrét Kaprálové se tak stává poctou všem ženám, které se vzdor jazykovým bariérám, předsudkům i svému původu dokázaly prosadit v prostředí klasické hudby. „V Paříži se chystají na válku. Čekáme napjatě, co řekne dnes Hitler. Myslíme, že to bude směrodatné pro celý vývoj situace.“ — citace z filmu

Za „mýdlo s jelenem“ je dnes označováno leckteré mýdlo na praní. Úplně na začátku ovšem šlo o výrobek Schichtových závodů v Rynolticích u Liberce. Ve sklepě jednoho tamějšího domu založil Georg Schicht v půlce 19. století malý rodinný podnik, který se později rozroste do nadnárodního koncernu. Zkouškou stability se pro pokrokovou firmu stala nejprve první světová válka, pak rozpad Rakouska-Uherska. Největší otřes přišel s odsunem německého obyvatelstva po druhé světové válce a konfiskací majetku. Schichtovi potomci jsou dnes rozptýleni po celém světě. Jejich pátrání po vlastních kořenech tvoří páteř dokumentu, který poutavě rekonstruuje historii jednoho podniku i jedné rodiny. „Roku 2017 jsem v Mnichově natáčela rozhovor s Constantinem Wernerem […]​ Barvité vyprávění Constantina Wernera o rodinné historii mne natolik upoutalo, že jsem se o osudy Schichtů začala zajímat hlouběji.“ — Taťána Marková

Krajina, architektura, zvířata, lidé. Různá roční období. Práce i odpočinek. Časy klidu i časy krize. Z obrazových materiálů zachycených v průběhu mnoha let sestavil Martin Kollár kolektivní portrét současného Slovenska, které pohledem jeho kamery působí povědomě a zároveň dystopicky. Statické záběry ožívají díky pohybu postav i hře různoběžných linií. Každý vypráví samostatný mikropříběh. Někdy s pointou, jindy bez. Jednotlivé obrazy na sebe současně rytmicky, graficky i tematicky navazují, případně vtipně kontrastují. Mozaika všedních i absurdních výjevů tak podává nečekaně systematickou zprávu o chaosu a vyšinutosti doby, v níž žijeme. „Povedali sme si, že film nemusí mať ani žiadny príbeh, ani hlavného hrdinu. Jediným limitom by mali byť iba fyzické hranice Slovenska. Vo vnútri týchto hraníc sme chceli mať absolútnu slobodu pri naplnení zaznamenávania reality.“ — Martin Kollár

Co určuje hodnotu uměleckého díla? Jedna z nejvíc diskutovaných a zároveň nejhůř uchopitelných otázek současného trhu s uměním stojí v centru situační satiry Jana Strejcovského. Ze své pozice se nad tím zamýšlejí kontroverzní sběratel umění Robert Runták, galeristka Olga Trčková nebo intermediální umělec Jiří David. Z mozaiky sebevědomých výroků a nepravděpodobných setkání různých světů a názorů vyplývá, že roli hraje příběh, pověst, čas, vkus, emoce, trendy i kontakty. Nakonec jde ale hlavně o dohodu. Mezi tím, kdo umění vytváří, a tím, kdo za něj platí. S vírou a očekáváním publika si pohrává také film od Strejcovského. Možná sledujeme skutečnost, možná mystifikační provokaci.

Film řízený chaotickou energií pražských ulic je tvořen několika bezprostředními anketními sondami. Společně podávají obraz celospolečenské apatie i hodnotového světa současné české mládeže. Tu kromě samotné autorky zastupují více i méně střízliví mladí lidé svěřující se kameře bez ostychu se svými postoji ke klimatické krizi, feminismu nebo válce na Ukrajině. Mluví ale také o smyslu života, tajemství dobrého sexu nebo lásce, jejíž hledání (a nenacházení) představuje jedno z ústředních témat filmu. „Jsme moc málo času na tomhle světě, abychom byli plní nenávisti.“

Inspirován deníkovými filmy Jonase Mekase i domácími videi svého otce, skládá Michal Böhm z mnoha obrazových fragmentů upřímný autoportrét vlastní touhy po otcovství. Šest let života, desítky gest, úsměvů i zamlklých tváří zachycených hbitým okem osmičkové kamery. Rozchod s partnerkou, nový vztah, matčina vážná nemoc, setkání s přáteli. Demonstrace, pandemie, válka a svatby. Věci pomíjivé i zásadní. Život jako tkanivo prchavých impresí a kamera jako nástroj, který je zachycuje, tvaruje a uchovává pro příští generace. A nad tím vším úvahy nad budoucností a odkazem, který po sobě zanecháme, a pochybnosti, jestli je tohle ten správný svět a správná chvíle na to mít dítě.„Ve zvukové stopě ale něco být muselo, a osmimilimetrová kamera sama o sobě žádný zvuk nenahrává. Takže jsem nakonec užíval útržky rozhovorů a výňatky z vlastních i cizích promluv.“ — Michal BöhmZdroj citátu: Dok.revue

Film stojící na pomezí lyrické eseje a environmentální detektivky sleduje dvojici lidí, kteří se s neobyčejnou vnímavostí naučili naslouchat tichu české krajiny. Klára se svými psy pátrá po travičích ohrožených dravců, Pavel ručně kosí jarní louky a obnovuje mokřady poznamenané suchem a odlesňováním. Přírodní ekosystém vnímají jako svou bytostnou součást a věří, že má smysl jej chránit, i když jde zdánlivě o marný boj. V pozvolném rytmu krajinných změn, za zvuků větru, ptáků a hudby vycházející přímo ze země, se snímek inspirovaný myšlenkami kulturního ekologa Davida Abrama ptá, zda je ještě možné obnovit rovnováhu mezi člověkem a přírodou, která nám mizí před očima dřív, než jsme ji schopni pochopit. „Říkáme, že za hynutí lesů může sucho a kůrovec. Máme snahu to takhle zjednodušovat. Asi je to přirozené. Každý z nás, i ten nejzavilejší kolega lesník, ale ví, že ve skutečnosti je to jinak.“ — citace z filmu

Sang se celý život potýká se stigmatizující nálepkou „dítě prachu“. Tak jsou nazýváni nechtění potomci vietnamských žen a amerických vojáků. Během války ve Vietnamu se jich narodily desítky tisíc. Velká část své otce nikdy nepoznala. Sang po něm ani padesát let od konce konfliktu nepřestává pátrat. Doufá, že se mu s pomocí testu DNA konečně podaří zjistit, kam patří. Aby ale našel svou novou rodinu, musí opustit tu stávající. Stejně jako kdysi jeho otec. Emočně náročnou cestu za sebepoznáním a přijetím přesto zvládá se stoickým klidem. Stejnou vyrovnaností se vyznačuje nevtíravá kamera Mikaela Lypinského a jemně melancholický soundtrack argentinského skladatele Joaquína Garcíi. „Otcovství ve Vietnamu je tvým společenským postavením. Když se ti stane něco zlého, tvůj otec je tvým pojištěním na celý život… nemít otce znamená, že nemáš společenský význam.“ — Weronika Mliczewska

V srpnu 1968 vpadly do Československa ruské tanky. O půl století později vyrážejí dva Češi a jedna Češka opačným směrem. Míří napříč Ukrajinou až k frontové linii, aby na vlastní oči viděli ruskou agresi, o které si myslí své – „je to celé nesmysl“. Právě proto si je režisér Robin Kvapil vybral coby aktéry své tragikomické road movie. Stejně jako Ivo, Petra a Nikola má ve věcech jasno. Jen si myslí pravý opak. A věří spíš lidem, kteří přišli o své domovy a blízké, než dezinformačním kampaním. Putování bombardovanou krajinou nepodává jen emotivní zprávu o odvaze Ukrajinců a Ukrajinek a jejich schopnosti normálně žít v nenormálních časech. Je také výpovědí o tom, že nám na vlastní pravdě mnohdy záleží víc než na cizích životech. „Charkovská metropole je zhruba jen třicet kilometrů od ruských hranic, přestože si můžete k snídani v kavárně dát latté s avokádovým toastem, v pozadí jsou téměř vždy slyšet salvy dělostřelectva. Cítil jsem velikou odpovědnost za celý štáb, ohromný respekt k Ukrajincům, kteří se v tomto snaží žít a přežít.“ — Jakub Drocár, Punk Film

Snímek zkoumá online sexuální práci na platformě OnlyFans skrze příběhy tří reálných tvůrkyň. Sledujeme proces tvorby obsahu, konverzace s předplatiteli i každodenní dynamiku jejich partnerských a pracovních vztahů. OnlyFans je zde nahlíženo jen jako další forma práce v podmínkách pozdního kapitalismu, kde hranice mezi soukromým a veřejným de facto přestávají existovat. Platforma se stává místem ekonomické, ale i emoční směny, v níž tvůrkyně často poskytují iluzi vztahovosti a péče a zároveň v ní samy hledají potvrzení vlastní hodnoty. Ukazuje se, jak silný je dopad digitálního světa na rodinné vazby a mentální zdraví. Film se věnuje také partnerům tvůrkyň, kteří čelí faktu, že jejich partnerka nejen vystavuje své tělo, ale navazuje i pseudoromantické vazby s fanoušky. Popularita OnlyFans je čtena jako projev současné krize mužské osamělosti, kde potřeba lásky a péče vstupuje do transakčního rámce.„Pro ty muže jsem vlastně terapeutkou, akorát jsem u toho nahá.“

Zatímco před pár lety byly sociální sítě a silná vizuální identita vítaným doplňkem, dnes představují nezbytnou součást politického úspěchu. Příkladem politika, který dokázal efektivně spojit tradiční hodnoty s moderními marketingovými nástroji, je jihomoravský lidovecký hejtman Jan Grolich. Oblibu si získal bezprostředností a nadhledem. Stejně vystupuje v observačním dokumentu Jakuba Ondráčka. Ten nabízí autentický vhled do zákulisí Grolichovy kampaně před krajskými volbami v roce 2024, jejichž průběh narušily povodně. Kamera nezaujatě sleduje živé diskuze o podobě volebních plakátů, rozdávání koláčů potenciálním voličům a voličkám i povolební dilema, jak naložit s dosaženým výsledkem a přitom neztratit pracně vytvořenou image člověka, který chce dělat věci po svém. „Jenom v tom případě, že budeme mít extrémně dobrý výsledek, tak se ve mně možná probudí spasitelský komplex, a v tom případě přichází v úvahu, že bych kandidoval na předsedu, ale já doufám, že se ve mně neprobudí.“ — citace z filmu