Česká radost

Film se odehrává během osmého dne ruského válečného tažení na Ukrajinu. S deníkovou bezprostředností sleduje osm Ukrajinců a Ukrajinek žijících v Česku – podnikatelku, uklízečky, stavební dělníky nebo řidiče autobusu. Dál se věnují svým zaměstnáním, nemohou si dovolit vystoupit z dosavadních životů. Myšlenkami jsou ale stovky kilometrů daleko a všemi dostupnými prostředky pomáhají krajanům*kám. Zajišťují ubytování pro uprchlíky*lice, shánějí neprůstřelné vesty, volají blízkým, kteří se schovávají před dopadajícími bombami. Čeká je hektických, emocionálně náročných 24 hodin. Ne prvních, a ne posledních.„Skrze osobní příběhy konkrétních lidí film přináší intimní vhled do několika tváří války.“ — Oksana Moiseniuk---Zdroj: https://www.dokrevue.cz/clanky/osmy-den-valky

Dětský film o největší hromadné sebevraždě 20. století rekonstruuje událost z roku 1978. Reverend Jim Jones přiměl téměř tisícovku stoupenců a stoupenkyň své sekty Chrám lidu, aby v osadě Jonestown v jihoamerické Guyaně vypili jed. Třetina z nich byly děti. Jan Bušta dává sadistům, voyerům a nekrofilům minutu na to, aby opustili kinosál. Jeho sebereflexivní dokument, který je výsledkem desetiletého časosběrného natáčení, nevyobrazuje drastické scény. Za zvuků audionahrávky z osudného dne sleduje koláž dětských přízraků, z jejichž úst zaznívá kázání o úniku před zkažeností světa.„Ve svém debutovém filmu nám Jan Bušta ‚v přímém přenosu‘ přináší elektrizující zážitek z demagogie a manipulace.á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN je také cinefilní poctou milníkům filmového experimentu, ‚demagogicky manipulující‘ se všemi aspekty filmového vyprávění a očekáváním publika.“---Zdroj citátu: https://www.filmcenter.cz/files/files/1645626325_czech-documentaries-2021-2022.pdf

Adam Ondra patří mezi nejlepší sportovní lezce na světě. Dechberoucí souhru rukou a nohou předvádí na přírodních skalách i umělých stěnách. Přes tři roky natáčený dokument soustředěně sleduje jeho přípravu na LOH v Tokiu. Několikanásobný mistr světa tráví většinu dnů tréninkem a na dlouhé povídání nemá čas ani povahu. Promlouvá za něj symfonie vyrýsovaných svalů a přítelkyně Iva. Zatímco Adam šplhá do výšin, vyhrává závody a čelí rostoucímu tlaku médií a sponzorů, Iva vlastní lezeckou kariéru obětovala, aby jej mohla jistit ze země. Film intimních lidských detailů a spektakulárních přírodních celků zkoumá hranice fyzické zdatnosti i partnerské blízkosti. „Teprve zapojení Ivy do Adamova příběhu nám umožnilo náš film prohloubit a doplnit o mimosportovní rozměr. A také nahlédnout Adama z jiné perspektivy, přitom od člověka jemu nejbližšího.“ (Petr Záruba)   --- Zdroj citátu:  https://www.dokrevue.cz/clanky/adam-ondra-posunout-hranice

„Vyhořelá skupina brněnských intelektuálů se rozhodne odjet do Koločavy na Ukrajině a odehrát tam představení Balady pro banditu.“ Těmito slovy uvádí autorský kolektiv svůj film, ve kterém z převážně dokumentárních obrazů skládají lyrickou grotesku o jedné epochální cestě, která může být cílem. Ale taky nemusí. Hlavním výrazovým nástrojem se tu stává střih, stavící vedle sebe, často do produktivního konfliktu, různé záběry, výpovědi i významy. Stejně jako v básni se před našima očima v plné síle manifestuje „poetická funkce“ umění, jeho schopnost sloužit jako primární nástroj vyjadřování krásy.„Mám tedy v tuto chvíli naději, že i druhý film na téma tohoto příběhu může cosi znamenat navzdory osudu. Že je třeba ještě cosi dodat, a to právě skrze zacházení s filmovou řečí. Já sním o jiném filmu.“---Zdroj citátu: https://www.lidovky.cz/orientace/kultura/zbojnicka-odysea-reziser-vladimir-moravek-pracuje-na-celovecernim-filmu-nikola-suhaj.A190823_144814_ln_kultura_jto

Jakub Strach alias NobodyListen je úspěšný český DJ a hudební producent. Portrétní snímek o jeho tvorbě a životě lze vnímat jako generační výpověď mladých mileniálů*ek z klubového prostředí. Během stovek odehraných koncertů a chystání věhlasné party Addict se protagonista filmu musí vyrovnávat s následky zranění ovlivňujícími jeho image. Záběry ze zákulisí koncertů se mísí se scénami každodenního života, v nichž se Nobody zamýšlí i nad temnými stránkami klubové scény, jako jsou drogy nebo misogynie. Při natáčení přitom udeří pandemie a vyjeví existenční nejistoty spojené s prací v kulturním sektoru.„Žádné zázračné dítě jsem nebyl, a jak už to tak v životě bývá, velkou roli hrály náhoda a štěstí.“---Zdroj: Rozhovor na Akutálně.cz, 30. 10. 2019. Dostupné z: https://magazin.aktualne.cz/nobodylisten-drogy-dnes-teenagerum-prijdou-cool-oslavuji-je/r~6b347e0cf9aa11e982ef0cc47ab5f122/

Poetický příběh vztahu proletářské dvojice v letech hospodářské krize a nezaměstnanosti – ze všech filmových režií E. F. Buriana je jeho poslední film Chceme žít (1949) pravděpodobně nejhorší. Záměr vytvořit silné filmové dílo, které by spojovalo moderní výrazové prostředky s ideologickými kánony socialistického realismu, zcela ztroskotal. Ježek s Tarnovskim tyto „trosky“ objevili a pokusili se na nich znovu vystavět stavbu z beznaděje a marnosti života. Ježek fotochemickou cestou přepsal vybrané pasáže s co největší mírou pokory k dílu velkého avantgardisty, Tarnovski podobným způsobem zviditelňuje zvukovou stopu. Improvizované setkání zvuku a obrazu v dialogickém módu může přinést různá nedorozumění ústící v nejednoznačný kompromis. „…když jsem přečetl stejnojmennou knihu, kterou napsal Karel Nový už ve 30. letech, vůbec jsem si nedokázal představit (…) když si odmyslíme všechno to souložení a potraty, nic se tam neděje (…) kapitalisté jsou hrozní (…) lehké náznaky nějaké psychologie, když se hrdinové rozhodovali, zda krást, či nekrást, kurvit se, či nekurvit, žebrat, či nežebrat. (…) váhají tak leda nad tím, jestli jsou hodni svého místa mezi soudruhy, ale samozřejmě jen chviličku…“

Meditativní dokument Petra Michala sleduje současný život uznávané překladatelky Anny Kareninové. Film se do velké míry zabývá jejím vztahem s již zesnulým manželem a básníkem Petrem Kabešem a samotou, s níž se překladatelka musela vyrovnat. Nejedná se o konvenční dokumentární portrét, jelikož režisér neklade otázky a nechává Kareninu nahlas vyřknout její myšlenky a pocity, pozoruje ji nenucenou kamerou při práci či horských výpravách. Zároveň snímek představuje implicitní důkaz lásky k analogovému médiu, nejen knize, ale také analogovému filmu, jehož vlastnosti jsou nejen viditelné, ale téměř i hmatatelné.„Vím, že ta samota je nějaký úkol, proto abych udělala nebo dokončila to, na čem jsme se dohodli jednak s Petrem a na čem jsem se dohodla vlastně se svým osudem.“ — Anna Kareninová

Dokumentární opera netradičním způsobem zpracovává životní příběh československého hudebního skladatele Jana Kapra (1914–1988). Tento dříve oslavovaný a komunistickým režimem protežovaný skladatel byl však v průběhu 70. let umlčen a vymazán z historie. Snímek využívá Kaprových hudebních kompozic stejně jako amatérských filmových záběrů a pomocí dadaisticky hravého libreta odhaluje jeho život a tvorbu na pozadí historických změn. Zákulisní záběry z nahrávání sboru přitom dekonstruují biografický žánr a ukazují, jak náročné může být interpretovat archivní materiál, paměť a lineární vyprávění.  

Mnohovrstevnatý snímek na jedné straně funguje jako autobiografický portrét nebinárního člověka, zároveň však přibližuje široké spektrum obtíží i radostí, kterými prochází trans a nebinární lidé v Česku. Osobní je v tomto filmu politické, a proto se v kaleidoskopu situací objevují intimní rozhovory s maminkou u smažení řízků, záběry na krojované slavnosti Jízdy králů na Slovácku, povídání o svých coming outech u ohně i vážná témata diskriminační české legislativy týkající se trans osob. Civilní charakter snímku přitom umocňují autentické rozhovory a záběry z ruční kamery provázející životy protagonistů*ek. „Šak si moja."

Miko je kamioňák, po otci Rom a především člověk, který chtěl pomoci potřebným. Když česká vláda po chemických útocích na syrské civilisty a civilistky v roce 2018 hledala důvody, proč nepřijmout pár desítek dětí z řeckých utečeneckých táborů, vzal Miko spravedlnost do vlastních rukou a společně s iniciativou Češi pomáhají připravil pro dětské uprchlíky a uprchlice zázemí. Vládní představitelé ale dali přednost politickým zájmům. Zachrání situaci alespoň parlamentní volby a výměna na ministerstvech? Nelichotivý, ale přesně artikulovaný portrét Česka jako země, která nabídne pomocnou ruku jen, když se jí to vyplatí.„Dnešní stát ti vlastně nedovoluje jednat podle svého svědomí.“

Nejseverněji položené město na světě Longyearbyen je nejlidnatějším sídlem norského souostroví Špicberky. Česká sociální antropoložka se zde pokouší najít nový domov se svou rodinou, zatímco pracuje na výzkumu společenských proměn v tamější komunitě. Ztráta pracovních míst v těžebním průmyslu i komplikované vztahy mezi norskými rodáky, cizími přistěhovalci a turisty přispívají k proměně nálad ve městě, zatímco okolní zasněžená pohoří tají a laviny ohrožují každodenní existenci místních obyvatel. Portrét mikrokosmu ledového městečka je přitom syrovým obrazem současného globalizovaného světa. „V tom kouzlu je skrytý taky to riziko. Protože kdyby si každej řekl, že by sem chtěl jet a užít si čistoty a prostoru, tak už tady ani čistota ani prostor nebude.“  

Dokumentární snímek vycházející z výzkumné metody field-recordingu dává prostor zaznít fyzickým místům, kde se odehrávají významné energetické, přírodní, ale i politické procesy. Režisér, hudebníci Václav Havelka a Pan Throrarensen, filozof Lukáš Likavčan a field-recordistka/a Sara Pinheiro a Magnús Bergson se ptají, o čem vypovídají zvuky, jimž v běžném životě nepřikládáme význam, a jak předznamenávají vývoj událostí, které ovlivňují životy nás všech. Zvuk se zde stává nástrojem, který leckdy dokáže zachytit geologický čas lépe než obraz.„Cílem česko-islandského uměleckého projektu je zaměřit se zejména skrze zvuk na kritické infrastruktury a zlomová místa budoucnosti.“ — Ivo Bystřičan---Zdroj citátu: https://www.ceska-krajina.cz/2869/zvuky-prirody-v-rezervaci-velkych-kopytniku-dnes-nahravali-umelci-v-ramci-mezinarodniho-projektu/

Dokumentární snímek vycházející z výzkumné metody field-recordingu dává prostor zaznít fyzickým místům, kde se odehrávají významné energetické, přírodní, ale i politické procesy. Režisér, hudebníci Václav Havelka a Pan Throrarensen, filozof Lukáš Likavčan a field-recordistka/a Sara Pinheiro a Magnús Bergson se ptají, o čem vypovídají zvuky, jimž v běžném životě nepřikládáme význam, a jak předznamenávají vývoj událostí, které ovlivňují životy nás všech. Zvuk se zde stává nástrojem, který leckdy dokáže zachytit geologický čas lépe než obraz.   „Cílem česko-islandského uměleckého projektu je zaměřit se zejména skrze zvuk na kritické infrastruktury a zlomová místa budoucnosti.“ — Ivo Bystřičan   --- Zdroj citátu: https://www.ceska-krajina.cz/2869/zvuky-prirody-v-rezervaci-velkych-kopytniku-dnes-nahravali-umelci-v-ramci-mezinarodniho-projektu/

Štefan Pongo odešel z Česka do Británie, aby spolu s rodinou unikl rasovým stereotypům a diskriminaci. Aby měl normální život. A také ho má, tedy až do chvíle, než se rozhodne na internetu reagovat na rasistické řeči českého prezidenta Miloše Zemana. Dráha osudu řidiče kamionu tak nabere úplně jiný směr. Citlivě pojatý osobnostní i rodinný portrét, film-argument, který proti zjednodušujícím, šovinistickým hodnocením staví plnokrevný obraz, v němž jsou rasové otázky více problémem k řešení než žitou skutečností. Je to vyprávění o cestě tam a zpátky napříč státy, přesvědčeními i naším svědomím.„Vrtalo mi hlavou, jak se žije Romům, kteří emigrovali do Velké Británie, tak jsem se tam vydal a našel kamioňáka Štefana Ponga a jeho báječnou velkou rodinu.“---Zdroj citátu: http://www.romea.cz/cz/kultura/premiera-dokumentarniho-filmu-pongo-calling-probehne-v-patek-na-mezinarodnim-filmovem-festivalu-docfest-v-sheffieldu  

Studující učitel Ondřej, právnička Denisa a policista Petr jsou Romové, jimž se v Británii otevřel svět plný příležitostí, které by v Česku a na Slovensku hledali jen těžko. Mnohovrstevnatý, místy velmi intimní dokument, který obsahuje řadu scén natočených mobilními telefony samotných protagonistů*ek, vykresluje každodenní starosti i malá vítězství tří postav, které reprezentují vzdělanou a ambiciózní, a přesto stále zranitelnou komunitu Evropanů*ek, a pomáhají chopit se nabízených možností i ostatním. Kromě otázek o vykořeněnosti a hledání vlastní identity po Brexitu se humanismem protkaný snímek ptá i na to, jak jejich osudy ovlivnila epidemie covidu.„Tento film se během posledních čtyř let výrazně posunul. Pandemie nás přiměla využít nový koncept natáčení prostřednictvím iPhonů, jimiž jsme zachycovali životní osudy našich protagonistů z intimní blízkosti, což nám poskytlo možnost zkoumat fungování komunity zevnitř. Volba natáčecích postupů byla navržena tak, aby umožnila lidem zvyknout si na přítomnost kamery, a tento materiál se tak velmi rychle stal jádrem snímku, přičemž záznamy pořízené štábem poskytovaly flashbacky do doby před nástupem pandemie.“---Zdroj citátu: https://www.cinelinkindustrydays.com/2021-docu-talents-from-the-east/one-more-question

Na půdorysu jednoho pražského bytu (2+kk) čerství spolubydlící nehledají východisko lockdownu, který se tím stává spíše kulisou za okny. Formou všudypřítomné ruční kamery se odhaluje realita (ne)plynoucího času pandemie. Zatímco se protagonisté vzájemně odhalují a svěřují z předešlých nenaplněných vztahů, pozorujeme, jak se v domácnosti přirozeně doplňují. Pohled dovnitř, na obyčejné události, postupně proměňuje byt na autonomní svět představ a melodií. Film je tak manifestem tvorby jako úniku z jinak zavřeného světa. Vznikající přátelství s nadsázkou otevírá obecnější otázky lidské potřeby společenské interakce a sdílení života.

Snímek představuje sondu do současných podob alternativních modelů partnerských vztahů. Polyamorie, otevřené manželství či dlouhodobý milenecký poměr pro mnohé z protagonistů*ek představují naplňující životní styl, zároveň se však stále musí vyrovnávat s nepochopením společnosti nebo konflikty uvnitř vztahů. Režisérka sleduje vývoj vztahů protagonistů*ek napříč několika léty a v intimních rozhovorech ohledává radosti, strasti i nejistoty, které nezvyklé podoby lásky přináší, a odhaluje tak potřebu redefinice toho, co v dnešní době znamená partnerství. “Partnerské vztahy silně ovlivňují naše životy. Jako režisérku mě zajímá, jak se v našich osobních životech odráží doba, a zároveň jak naše osobní životy dobu mění,“ dodává Počtová.

„Zkuste popsat, jaký to je vidět“, vybízí filmový štáb jeden z nevidomých aktérů dokumentu Jany Ševčíkové. Stejnou výzvou je pro něj vyjádřit, jak skutečnost vnímá a prožívá člověk se zrakovým hendikepem. Ševčíková proto slepotu nevysvětluje. Na příkladu každodenních situací empaticky a bez patosu ukazuje, jak se s ní žije šesti lidem, kteří nepřestávají snít, toužit a hledat způsoby, jak být v životě stejně svobodní jako vidoucí většina. Zdroje energie nacházejí v práci, sportu, tanci i vztazích. Do jejich světa nás přenáší i šerosvitná černobílá kamera a vrstevnatá zvuková stopa."Co tě nezabije to tě posílí aspoň na chvíli boj se nic."

Vizuálně strhující interaktivní zkoumání prostoru, který reprezentuje zákoutí mysli a duše, ztrácející se v propadech depresivních a úzkostných stavů. Autobiografické vyprávění skládá útržky příběhů a popisy vnitřních pohnutí, přičemž vtahuje diváctvo do propracovaného světa někdy ilustrativních, někdy metaforicky propojených animací s důmyslnou zvukovou kompozicí, aby mohlo porozumět příčinám i prožívání deprese, snahám vymanit se z její temnoty i pocitům marnosti a tíhy. Otevřené, až deníkově intimní poznámky navigují pouť místnostmi, poschodími a různými prostředími, které ztvárňují projevy vnitřní tíhy.

Včelí královna neboli matka, trubci a dělnice. Pracovitost, pospolitost a nezištnost ve jménu funkčního společenství, v němž nezbývá prostor pro egocentrismus. Poetická esej líčí fascinující svět včelích úlů, jejichž uspořádání dává za příklad lidské societě. Díky pozorování hmyzu a rozhovorům se včelaři i odkazům z knihy Radomila Hradila Včely a jejich svět se dozvídáme, že včela, jakožto objektivně nejdůležitější stvoření na Zemi, se stala ohroženým druhem přičiněním lidstva, jehož chamtivost a sobeckost může dospět k jeho záhubě. Je však zřejmé, že pro Zemi vše dobře dopadne, ať už s lidstvem, či bez něj…

Ani více než 25 let od hrůzných válečných zločinů spáchaných v bývalé Jugoslávii se tato tragická historie neuzavírá – pro příbuzné obětí, pro znesvářené národy ani pro českého vyšetřovatele, který se po letech navrací na místa pátrání. Dokumentární cesta zpět se neubírá jen po drahách prchajících zločinců, ale je vedena i snahou zachytit něco z étosu právě v té době ustaveného Mezinárodního soudního Haagu a jeho dvojaké podstaty – prostřednictvím nezávislého vyšetřování válečných zločinů usilovat o nastolení smíru v případě komplikovaných etnických, národnostních a jiných konfliktů.„Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii odsoudil pouze zlomek pachatelů – stovku klíčových aktérů konfliktu, kteří nesli vojenskou nebo politickou odpovědnost. Přirozeně to však mělo také neoddiskutovatelný symbolický rozměr.“---Zdroj: https://www.denik.cz/ze_sveta/jugoslavie-valka-chorvatsko-20210815.html  

Ani více než 25 let od hrůzných válečných zločinů spáchaných v bývalé Jugoslávii se tato tragická historie neuzavírá – pro příbuzné obětí, pro znesvářené národy ani pro českého vyšetřovatele, který se po letech navrací na místa pátrání. Dokumentární cesta zpět se neubírá jen po drahách prchajících zločinců, ale je vedena i snahou zachytit něco z étosu právě v té době ustaveného Mezinárodního soudního Haagu a jeho dvojaké podstaty – prostřednictvím nezávislého vyšetřování válečných zločinů usilovat o nastolení smíru v případě komplikovaných etnických, národnostních a jiných konfliktů.„Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii odsoudil pouze zlomek pachatelů – stovku klíčových aktérů konfliktu, kteří nesli vojenskou nebo politickou odpovědnost. Přirozeně to však mělo také neoddiskutovatelný symbolický rozměr.“---Zdroj: https://www.denik.cz/ze_sveta/jugoslavie-valka-chorvatsko-20210815.html

Hlavním motivem dokumentu je cesta. Cesta metaforická, duchovní, cesta hmatatelná, lesní stezka, silnice, chodník, drogový trip nebo cesta do zahraničí. Režisérka slepuje koláž mikropříběhů lidí a míst, kteří se k cestě vyjadřují. Její dokument osciluje mezi hravým absurdnem, existenčními a existenciálními otázkami, environmentalismem a společenským komentářem. Dynamičnost a rytmus vyprávění pak určují přeskoky mezi různými formami záznamu, jako je analogový film, digitální film či natáčení na mobilní telefon. „Já myslím, že existuje představa dobrodružství, že jdete někam rovně a nevíte kam dojdete. To je totiž jedno, kam jdete, hlavně, že někam dojdete.“ — Roman Prahl, historik umění

Již před pandemií žilo v České republice téměř 24 tisíc lidí bez domova. V následujících měsících se s bytovou nouzí kvůli růstu nezaměstnanosti začala potýkat řada dalších Čechů. Jejich realitu na vlastní kůži zakouší také Filip, pražský student sociální práce. Protagonista bezprostředního videodeníku natáčel v ulicích Ústí nad Labem. Během parných dnů se jeho existence scvrkla na hledání místa, kde by se najedl a přespal. Narůstající únavu a apatii prosvětlují krátké okamžiky radosti z projevů lidské solidarity nebo teplého jídla, které v daných podmínkách nepředstavuje samozřejmost, ale podmínku přežití. „Autobiografický videodeník sociálního pracovníka, který se rozhodl strávit týden na ulici v cizím městě. Je domov místo uvnitř, nebo venku?”---Zdroj citátu: od autorky