Česká radost

Když se režisérka a etnoložka Hana Nováková setkala s losem, změnilo jí to život. A nebyla první. Prastarým totemovým zvířetem, jedním z největších savců severní polokoule, jsou již po staletí fascinováni lidé napříč kontinenty a kulturami. Zatímco dřív si jej chtěli podmanit, dnes mu spíš naslouchají. Režisérčina filmová odysea je výsledkem několikaletého pátrání po losím tajemství. Vede z českých lesů přes ruskou domestikační stanici až na území původních obyvatel Kanady. Koláž příběhů vyprávěných z osobní, spirituální i vědecké perspektivy ukazuje losa jako průvodce mezi světy, symbol rovnováhy a obnovy a možnou odpověď na otázku, jak můžeme uzdravit náš vztah k přírodě.„Natáčení živočichů napříč planetou je věc neobyčejně výpravná – a to tím spíš, jde-li člověku o ‚procesový film‘, tedy o rozehrané pozorování dějů, u nichž často tak úplně nevíme, jak skončí, byť je jisté, že jejich rozbuškou bylo právě natáčení.“ — Hana NovákováZdroj citátu: Dok.revue

Petrovi bude brzy osmnáct. Už teď má postavu dospělého muže. A značnou sílu. Občas ji obrací proti sobě, občas proti blízkým. Včetně otce, který jej sám vychovává. Výbuchy agrese jsou pro dospívajícího chlapce způsobem, jak dát průchod pocitům a potřebám, jež kvůli poruše autistického spektra neumí artikulovat jinak. Jeho hendikep vyžaduje být neustále ve střehu. Petrův otec, sestra Vanesa i dvojice asistujících se navzdory tomu – a navzdory finančním i institucionálním omezením – snaží pro chlapce vytvořit přijímající, bezpečné prostředí. Intimní, tři roky natáčený observační dokument dává vyniknout především trpělivosti a obětavosti lidí, kteří se své životy rozhodli zasvětit péči o druhé. „Film by měl být proto poctou lidem na pečujících pozicích. Chceme ukázat, s čím vším se v životě musejí potýkat, jejich motivace i pochybnosti, a také to, co jim život nebo práce s hendikepovanými lidmi přináší.“ — Martin TrabalíkZdroj citátu: Dok.revue

Co určuje hodnotu uměleckého díla? Jedna z nejvíc diskutovaných a zároveň nejhůř uchopitelných otázek současného trhu s uměním stojí v centru situační satiry Jana Strejcovského. Ze své pozice se nad tím zamýšlejí kontroverzní sběratel umění Robert Runták, galeristka Olga Trčková nebo intermediální umělec Jiří David. Z mozaiky sebevědomých výroků a nepravděpodobných setkání různých světů a názorů vyplývá, že roli hraje příběh, pověst, čas, vkus, emoce, trendy i kontakty. Nakonec jde ale hlavně o dohodu. Mezi tím, kdo umění vytváří, a tím, kdo za něj platí. S vírou a očekáváním publika si pohrává také film od Strejcovského. Možná sledujeme skutečnost, možná mystifikační provokaci.

Inspirován deníkovými filmy Jonase Mekase i domácími videi svého otce, skládá Michal Böhm z mnoha obrazových fragmentů upřímný autoportrét vlastní touhy po otcovství. Šest let života, desítky gest, úsměvů i zamlklých tváří zachycených hbitým okem osmičkové kamery. Rozchod s partnerkou, nový vztah, matčina vážná nemoc, setkání s přáteli. Demonstrace, pandemie, válka a svatby. Věci pomíjivé i zásadní. Život jako tkanivo prchavých impresí a kamera jako nástroj, který je zachycuje, tvaruje a uchovává pro příští generace. A nad tím vším úvahy nad budoucností a odkazem, který po sobě zanecháme, a pochybnosti, jestli je tohle ten správný svět a správná chvíle na to mít dítě.„Ve zvukové stopě ale něco být muselo, a osmimilimetrová kamera sama o sobě žádný zvuk nenahrává. Takže jsem nakonec užíval útržky rozhovorů a výňatky z vlastních i cizích promluv.“ — Michal BöhmZdroj citátu: Dok.revue