válka

Ukrajinský Nikopol je na ráně ruských zbraní z více důvodů. Poblíž stála obří přehrada. Jen kousek dál se nachází Záporožská jaderná elektrárna. Se zničením nádrže přišli lidé o zdroj pitné vody. A elektrárna o chlazení. Přesto řada lidí, stejně jako kněz Bohdan, na Bohem prokletém místě zůstává…Reportáž z místa, na které dopadají rány biblických rozměrů, a přesto v něm lidé nepřestávají žít.„Film prostřednictvím Bohdanova příběhu hledá odpovědi na otázku, proč lidé zůstávají ve svém domově, přestože každý den může být jejich posledním.“ — TPS Remízek

Rafáh, město na hranici Gazy a Egypta, se po únosu izraelského vojáka 1. srpna 2014 stalo cílem čtyřdenního bombardování. Kolektiv Forensic Architecture analyzoval záběry z mobilních telefonů a satelitní snímky a pomocí synchronizace, 3D modelování, zkoumání tvarů kouřových mraků, stínů a kráterů sestavil přesný časoprostorový model událostí. Ten posloužil Amnesty International, která neměla fyzický přístup do oblasti, jako důkazní materiál při obvinění Izraele z válečného zločinu. Čistá práce s digitální stopou se tu proměňuje v obraz světa – detektivní vizualizaci destrukce a jejího dopadu na civilní obyvatelstvo. „Dnes se umělci zabývají vyšetřováním. Zkoumají korupci, porušování lidských práv, environmentální zločiny a technologickou dominanci. Oblasti, které obvykle nejsou považovány za umělecké, zároveň intenzivně využívají estetiku. Novináři a právníci se zabývají videi z otevřených zdrojů a satelitními snímky a vedou vizuální vyšetřování. Tuto kombinaci různých oborů autoři nazývají ‚investigativní estetikou‘: mobilizací citlivosti spojené s uměním, architekturou a dalšími podobnými praktikami za účelem sdělování pravdy mocným.“ — Matthew Fuller a Eyal Weizman, Investigative Aesthetics: Conflicts and Commons in the Politics of Truth, Verso Books, 2021

Obloha nad Francií se několikrát v roce zbarví do červena. Jsou to poletující zrnka písku ze Sahary a mohou připomínat hvězdnou oblohu nebo zrnění televizní obrazovky. Jenomže obsahují radioaktivní Cesium-137, které vzniklo, když Francouzi testovali nukleární zbraně v Alžírsku. Svědectví, které nikdy nemělo opustit vojenskou základnu, ukazuje, jaký dopad má válka na lidskou společnost, ale i na krajinu. „Svými filmy chci zviditelnit složité (neviditelné) sociální, politické a ekonomické problémy.“ — Katja Verheul

Ruští okupanti přišli a vzali Svitlaně téměř vše, nemohli ji ale připravit o vzpomínky na místa a chvíle předešlého života. Tragický portrét válečných ztrát se tak stává meditací o hodnotách, které jsou trvalé právě proto, že je žádná hrubá síla nemůže z individuálního vědomí vytrhnout, znásilnit a pohřbít. „Její filmy se zaměřují na detaily, které jsou často přehlíženy, a zkoumají klidnější stránky života, přičemž dávají prostor tomu, co často zůstává nevyřčeno.“ Source: FilmFreeway.

Sergej Loznica nás v dalším ze svých portrétů ukrajinské každodennosti v časech ruské okupace bere na exkurzi do kyjevského Národního přírodovědného muzea, které patří k těm největším na světě. Společně se školní třídou zde mezi dvojicí leteckých poplachů absolvujeme přednášku o paleontologii. Učitel zaníceně vypráví o dinosaurech a ježatých rybách a děti mu zvídavě a s pobavením naslouchají. Spolu s nimi jsme živým výkladem na chvíli přeneseni do světa vzdáleného miliony let, ve kterém sice oblohou nekřižovaly ruské rakety, ale v lecčem byl podobně nemilosrdný jako současná válečná realita.

Pro ni neexistovala jiná volba. Musela jít bojovat proti zlu, které zachvátilo její zemi. Zlu, které na vlastní kůži dobře poznala v roce 2014, když na Donbase strávila čtyři dny v ruském zajetí. Byla tak odhodlaná, že dokázala na dlouho opustit i svého malého syna. Teď mu v hlavě skládá dopisy, když jí nad hlavou létají vrtulníky a v blízkosti vybuchují minometné granáty. Sugestivní dokumentární portrét pobytu v těsné blízkosti válečné fronty staví na kontrastu neskutečné vůle žít a povinnosti nasazovat život pro vyšší věc. Ne pro národ, ne pro vlast, ale pro svobodnou budoucnost vlastních dětí. „Moje kamera mě doprovází od prvního dne války.“ — Alisa Kovalenko

V lednu 2009 zažili diváci a divačky nejdrastičtější přímý vstup do živého vysílání v dějinách izraelské televize. V telefonátu z Gazy se ozýval pláč palestinského doktora Izzeldina Abuelaishe, kterému právě izraelská armáda při bombardování jeho domu zabila tři dcery. Otcovo zoufalství pohnulo dějinami a izraelský premiér bezprostředně po medializaci tragédie vyhlásil příměří mezi Izraelem a Palestinou. To však netrvalo dlouho, a tak si Abuelaish, známý jako Nelson Mandela Středního východu a pětkrát nominovaný na Nobelovu cenu za mír, uložil za cíl ukončit konflikt mezi oběma zeměmi. Jedině tak by smrt jeho dcer získala smysl, říká doktor, který odmítá nenávist a léčí jak Palestince, tak Izraelce. Přímočarý a emotivní portrét, jehož název odkazuje na Abuelaishovu knihu I Shall Not Hate, ukazuje, jak vyléčit celou společnost. „Potřebujeme odvážné vůdce s morální odvahou. Lidi, co riskují a myslí na lidské cíle a budoucnost, ne na to, jak se udržet u moci. Protože dějiny na ně nikdy nezapomenou.“ — citát z filmu

Klaustrofobní nácvik války jako ubíjející rutina, která je ale zároveň neustále prostoupena hrozivým napětím. Takhle vypadá pohled na tréninkové soustředění na bojové lodi NATO Louise-Marie v podání dokumentu Připravit se!. Observační snímek sleduje posádku nových i zkušených námořníků a také několika námořnic, jak procházejí sérií simulací nepřátelských útoků, ale také přednášek, večerů v posilovnách nebo nezávazných hovorů při večeři. Všechno je jenom jako, ale z mnoha poznámek velících důstojníků jasně vyplývá, že by stejná situace mohla velmi brzy nastat i doopravdy. Film nemá ústřední figuru, ale zaměřuje se na několik osobností, které nezkoumá příliš jako individuality – zajímá se spíš o to, jak zapadají do celkové dynamiky týmu. Snímek koncentrovaný do časoprostoru jediného válečného stroje jako by mezi řádky ukazoval, že přes všechen armádní dril se na skutečnou válku tak docela připravit nedá – a tohle vědomí je v gestech a chování jednotky neustále přítomné. „Vidím tu hodně tváří, které znám. Ale vidím i přinejmenším stejně tváří, které neznám. Tváří mladých lidí. Mnoho zkušeností a málo zkušeností dává dohromady tak akorát zkušeností, abyste zvládli úkol, před nímž teď stojíte.“

Nesrozumitelné hlaholení tlampače, troubení aut, záda chlapců hledících do dálky, ohně, odpadky, pusté domy a skupina vojáků zabydlují smyslově nasycenou krajinu, kterou ovládá funkční chaos. Mozaika mikrodějů s několika obrazovými plány připomíná malby Pietra Bruegela s tím rozdílem, že se nejedná o žánrový výjev od holandského mistra. Jednozáběrové svědectví v reálném čase, kousek po kousku odkrývá násilný střet Palestinců s izraelskými vojáky na Západním břehu. Vykresluje mechanismus okupace, který se cyklicky zavírá sám do sebe a začíná tam, kde končí. „Prostřednictvím přeformulování, odvolávání se na to, co se odehrává mimo obrazovku, nebo hraní si se střihy či délkou záběrů se umělkyně snaží vytvořit prostory, které nám umožňují znovu nabýt pohyblivost a kritického ducha.“ Zdroj citátu: https://juliettelemonnyer.com/about

 V roce 1967 došlo k rozsáhlým archeologickým vykopávkám poblíž koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau, při nichž se podařilo odhalit přes 16 000 objektů, které patřily deportovaným osobám. Vykopávky se staly námětem čtrnáctiminutového dokumentárního filmu, který přímo na místě natočil režisér Andrzej Brzozowski. Po stopách tohoto snímku a celé události se pak vydala Ania Szczepańska se svým filmem Vykopané, na němž pracovala 14 let. Její autorský dokument sleduje autorčino pátrání po okolnostech vzniku filmu i po tom, jaký význam měly samotné vykopávky. Dějiny polských krátkometrážních dokumentárních snímků, často promítaných v kinech jako předfilmy, se prolínají s dějinami archivářství týkajícími se historie koncentračních táborů v Polsku. Režisérka zároveň natáčí sebe sama i svůj štáb při rozpravách o obecnějších tématech souvisejících s vnímáním nedávné historie a jejího otisku v současnosti zmítané mnoha novými válečnými konflikty.  „Když jsem se svým pátráním začínala, netušila jsem, že mě tento čtrnáctiminutový film bude zaměstnávat celých čtrnáct let, že změní můj pohled na Polsko, že mě změní jako člověka, tečka.“ 

Ještě před deseti lety byl Volodymyr Zelensky jen jednou z mnoha tváří z ukrajinských televizních obrazovek. Hvězdu z něj udělal až satirický seriál Sluha národa z roku 2015, kde ztvárnil učitele dějepisu, který se stane prezidentem. To, co začalo jako fikce, se o čtyři roky později stalo realitou. Francouzský dokument sleduje právě proměnu populárního televizního komika ve státníka stojícího v první linii ruské invaze. Archivní záběry, rodinné fotografie, televizní vystoupení a rozhovory se Zelenským a lidmi z jeho nejbližšího okolí vytvářejí vrstevnatý portrét muže, který vždy toužil po velkém publiku. Jeho osobní vývoj film současně klade do širšího kontextu postsovětské Ukrajiny, rovněž hledající vlastní identitu. „Je to portrét muže, který se stal prezidentem a vůdcem země ve válce, přestože ho na to nic v jeho životě nepřipravilo. Je to portrét muže, ale také implicitně jeho generace a země – Ukrajiny.“ — Lisa Vapné