válka

Po druhé světové válce bylo do Baltského a Severního moře potopeno přibližně 1,6 milionu tun nevybuchlé vojenské munice. O desítky let později se tato válečná zátěž stala součástí mořského ekosystému a ohrožuje ryby, pobřežní ekonomiku i nové stavební projekty. Film sleduje vědce, rybáře i obyvatele pobřeží, kteří se s jejími následky denně potkávají a pokoušejí se hledat řešení problému, jehož skutečný rozsah zůstává skrytý pod hladinou. Od drobných organismů postupně přechází k rozsáhlým oblastem zasaženého moře a lidským aktivitám, které jsou s nimi nevyhnutelně propojené. Výrazný ekologický apel přitom nevytváří prostřednictvím katastrofických obrazů, ale pomalým, meditativním pozorováním krajiny nad i pod hladinou. Moře se stává tichým svědkem lidského jednání i prostoru, do něhož se dějiny fyzicky propsaly. Snímek tak připomíná, že následky válečných rozhodnutí nekončí s válkou, ale mohou po generace proměňovat přírodu i život lidí, kteří ji obývají.„Plavete v neznámých vodách nebo třeba jen v temném rybníce a máte ten nepříjemný pocit, jako by vás každou chvíli měl někdo chytit za nohu.“ — Agnė Dovydaitytė, Alexander BelinskiZdroj citátu: EAVE. 

Bolestivé je už jen to, když musíte opustit místo svého původu, jako se to stalo Alimu Al Azharimu v roce 1948 při vysídlování palestinských obcí v důsledku vzniku Státu Izrael. Ještě trýznivější může být skutečnost, když už se není kam vracet, protože taková lidská osada zanikla. V exploračním dokumentu se Ali ve společnosti režiséra a kameramana po desetiletích vypraví na cestu zpět do prostoru bývalé vesnice Saffuriya, kde sice už nežijí lidé, ale jinak tu bují bohatý život. Ali umí pojmenovat biologický druh každé rostliny, každého stromu a keře. Všech se jich dotýká, ochutnává je. Jsou to jeho staří známí. „Zatímco někteří lidé se vidí jako moucha na zdi, já se vidím jako moucha v polévce!“ — Avi MograbiZdroj citátu: Cineaste

„Tady to furt bouchá,“ svěřují se kameře obyvatelé Lymanu, ukrajinského města ležícího zhruba deset kilometrů od fronty. Dariia Kovalchuk se sem vydala z Prahy se svou kamarádkou. Donbas si pamatuje jako místo bezstarostných prázdnin a usínání pod hvězdami. Teď však nachází prázdné ulice a domy poznamenané ruským ostřelováním. Osobní cestovní deník zachycuje její probírání se vzpomínkami i letmá setkání s lidmi a kočkami. Návrat do krajiny dětství, kterou válka proměnila k nepoznání, se stává hledáním toho, co z někdejšího domova přetrvává a co lze uchovat alespoň ve filmových obrazech.„Když se dnes řekne Donbas, jako první vás napadnou zničená města a domy. Ale já si ho pamatuji jako místo svého šťastného a bezstarostného dětství.“

Na vyhlídce Sderot umožňuje návštěvníkům mincový dalekohled, který se po vhození pěti šekelů otevře na dvě a půl minuty, zahlédnout ruiny Gazy.„Soucit, i když se to zdá téměř nemožné, může být jediným výchozím bodem, od kterého může začít uzdravení.“Tento film vznikl nezávisle díky dobrovolné spolupráci všech tvůrců. Žádný člen tvůrčího ani produkčního týmu ani žádný člen filmového štábu neobdržel za svou práci na filmu žádnou finanční odměnu.

Experimentální dokument zprostředkovává traumatizující zkušenost „nucených zmizení“, k nimž dochází ve válkou zmítané Kolumbii. Ve filmu slyšíme výpovědi matek některých z desítek pohřešovaných mladých mužů. Doprovázejí je obrazy prázdných míst, kde byli ztracení spatřeni naposledy, ale i záběry ohně či dalších živlů, abstraktní sekvence barevných skvrn nebo prostě černé plátno. Dohromady snímek vytváří devastující impresi absence, nehostinných, opuštěných prostor, nad nimiž se vznáší přízračné vzpomínky na osoby, jejichž osud zůstává bolestnou záhadou. „Něco vám řeknu. Jedině Bůh to může změnit. Kolikrát už podepsali mírové dohody? A přesto masakry pokračují.“

Palestinský režisér Kamal Aljafari se po tříleté nepřítomnosti vrací do domu svých rodičů a sleduje v televizi zprávy z rozbombardované Gazy. Zpravodajské záběry zničených domů, ohořelých aut a lidí shánějících pitnou vodu proměňuje v home video zbavené původního informačního charakteru. Přibližuje gesta, tváře a detaily v pozadí a upravuje zvuk, takže ne všechny palestinské hlasy k nám dolehnou. Neustálé upozorňování na mediální zprostředkovanost jedné z největších humanitárních krizí posledních desetiletí dává vyniknout faktu, že výrazná medializace násilí nedokáže zabránit jeho pokračování.„Obraz vyjadřuje to, co slova nedokážou.“

Po smrti otce při útoku dronu zůstává dvanáctiletý Mohabat se dvěma staršími bratry bez rodičovské ochrany. Otec je okolím vnímán jako mučedník a hluboká víra v Boha a následování Koránu pomáhají chlapcům přijmout bolestnou ztrátu jako součást Boží vůle. Mohabat se dostává do městského sirotčince, kde se ukazuje, že jeho zkušenost není výjimečná – mnoho zdejších dětí přišlo v důsledku války o rodiče a další blízké. Mezi chlapci přesto vznikají přátelství a společně si vytvářejí alespoň dočasný pocit bezpečí. Po psychickém zhroucení se Mohabat vrací do rodné horské vesnice, chodí do školy, pomáhá při sklizni a navštěvuje svého bratra Aja. Když starší bratr a nejbližší ochránce Mawladdin odchází přes Írán do Evropy, musí se stále osamělejší Mohabat postupně naučit spoléhat sám na sebe. Jeho jemný voiceover provází citlivý portrét předčasného dospívání, v němž se osobní utrpení prolíná s širšími sociálními důsledky dlouhotrvajícího konfliktu. Výpravné obrazy monumentálních afghánských hor i pestré městské krajiny přitom vytvářejí působivý kontrast ke všudypřítomným stopám války.„Chtěl bych jít do nebe. Protože to tam musí být hezké.“

Autorská reportáž ukazuje propast mezi válečnou frontou a klidným domovem skrze příběh českého zdravotníka. Zatímco na Ukrajině zažíval extrémní pocit smyslu, po návratu domů propadá hluboké prázdnotě a bezmoci najít v běžném životě jakoukoliv hodnotu.

Od války v Kosovu uplynulo už 25 let, ale obyvatelé Mitrovice, s albánskou většinou a srbskou menšinou, spolu stále ještě nemluví. Ruiny domů, které nikdo od války neopravil, dekadentní básně o umírajících matkách nebo izolované postavy mladých, zakořeněné v krajině zmrazené konfliktem, vypráví o minulosti a mlčení. Tichou prázdnotou neodbytně prorůstá rozkvetlá třešeň, která proti běhu dějin a vůli lidí podvratně roste a omamně voní v lyrickém západu slunce. Historie ale nekončí kýčem, obrázek se rozpadá do změti pixelů, až úplně ztratí smysl. Prázdnotu vyplní až budoucnost, která přinese nové významy.„Hlavní překážkou při natáčení byla nedůvěra mezi komunitami, kterou nakonec [Marko Grba Singh] využil ve svůj prospěch, protože, jak vysvětlil, ‚film je o chybějící komunikaci‘.“— Xhorxhina Bami, Balkan Insight

Už více než 100 000 ukrajinských lidí přišlo o končetinu v důsledku nespravedlivé války, kterou rozpoutalo Rusko. Jejich zjizvená těla ošetřují ve frontovém zázemí ruce ošetřovatelek. Toto je film o dotycích, útěšných a nezbytných, které se snaží znova uhníst z hmoty těla život tam, kde duše strádá.„To se podaří jen s odstupem času – v jejich případě po dvou a půl letech natáčení –, ale především díky důvěře, poutu a úctě, které se vytvoří s lidmi, příběhy a realitou, o nichž se rozhodnete vyprávět.“ — Giacomo Locci, FerraraToday.

Jak se proměňuje válka s rozvojem technologií a přesunem části bojů na obrazovky operátorů dronů? Snímek sleduje nově vytvořenou ukrajinskou jednotku bezpilotních systémů od prvního nasazení v Doněcké oblasti až po operace na ruském území. Každodennost novodobých bojovníků se odehrává ve studených sklepích a zákopech, kde se ničení mění v technický úkol a smrt v několik pixelů na monitoru. Krev téměř nevidí, lidské oběti však zůstávají stejně skutečné. Rutinu směn vyplňují počítačové hry, černý humor nebo péče o zvířata, klid však mohou kdykoli přerušit výbuchy a dělostřelecká palba. Film přitom střídá intimní portréty jednotlivých mužů s observačním zachycením jejich každodennosti, dynamikou válečného filmu i estetikou připomínající videohru. Skrze různorodé filmové prostředky tak nabízí komplexní pohled na technologickou proměnu současného válčení, v němž se fyzická vzdálenost od protivníka paradoxně potkává s bezprostředností okamžiku, kdy se člověk na obrazovce těsně před útokem podívá přímo do objektivu dronu.„Viděl jsem krev, roztrhaná těla, smrt – na vlastní oči. Ale válka se změnila. Zmodernizovala se, stala se něčím vzdáleným a novým.“