válka

Film se odehrává během osmého dne ruského válečného tažení na Ukrajinu. S deníkovou bezprostředností sleduje osm Ukrajinců a Ukrajinek žijících v Česku – podnikatelku, uklízečky, stavební dělníky nebo řidiče autobusu. Dál se věnují svým zaměstnáním, nemohou si dovolit vystoupit z dosavadních životů. Myšlenkami jsou ale stovky kilometrů daleko a všemi dostupnými prostředky pomáhají krajanům*kám. Zajišťují ubytování pro uprchlíky*lice, shánějí neprůstřelné vesty, volají blízkým, kteří se schovávají před dopadajícími bombami. Čeká je hektických, emocionálně náročných 24 hodin. Ne prvních, a ne posledních.„Skrze osobní příběhy konkrétních lidí film přináší intimní vhled do několika tváří války.“ — Oksana Moiseniuk---Zdroj: https://www.dokrevue.cz/clanky/osmy-den-valky

„Před válkou jsem měla mnoho přátel, mnozí z nich už jsou mrtví,“ komentuje jedna z vypravěček školní fotku svých spolužáků*aček. „Měli jsme perfektní život, ale nikdy jsme nebyli spokojeni,“ dodává lakonicky. Gymnázium v Mostaru je spojilo, válka za nezávislost rozdělila. Mozaika vzpomínek na počátek 90. let je skládána z dobových pohlednic a tichých záběrů míst, kde se kdysi válčilo. Jejich dnešní klid kontrastuje s emotivními úryvky z dopisů chorvatských studentů*ek. Popisují v nich svůj útěk za hranice, zážitky z uprchlických táborů i přetrvávající nenávist k nepřátelům, kteří je připravili o domov i mládí.„Vzali mi všechno, všechno, co jsem měla. Vyhnali mě z domova, okradli mě, uvěznili mého otce, zničili mé město a všechno, co jsem na něm milovala.“

František Fajtl a Filip Jánský byli jedni z mála československých letců, kteří se za druhé světové války zúčastnili bojů na všech významných evropských válčištích a vyšli z nich živí. Právě různým místům a osudům, ale i cestám jim napříč je věnován ojedinělý střihový dokument, spojující autentické výpovědi přímých svědků událostí a málo známé archivní záběry. Vzniklý amalgám obrazů, proslovů a hudební/zvukové složky není ani zdaleka jen typickou historickou ilustrací. Před našima očima se odvíjí sugestivní vylíčení života v bezútěšných podmínkách, daleko od domova a blízko smrti.„Když jsem v Národním filmovém archivu viděl na plátně hrubý materiál, který s československými letci za války natočil režisér Jiří Weiss, zajímavě se mi to propojilo s texty knih obou letců.“---Zdroj citátu: https://protisedi.cz/trailer-good-old-czechs/

Argentinský prozaik Félix Bruzzone si před několika lety koupil dům poblíž rozlehlé vojenské základny Campo de Mayo u Buenos Aires. Nešlo o náhodnou volbu. Jeho matka byla během vlády vojenské junty na přelomu 70. a 80. let unesena a držena právě tam. Cílem spisovatelovy autoterapeutické mise je odhalit také ostatní temná tajemství dané lokality. Idylická okolní příroda vytváří ostře kontrastní podklad ke krutostem páchaným argentinskou vládou, o nichž vyprávějí místní pamětníci. Z jejich výpovědí Bruzzone skládá obraz místa, které významně přispělo k rozvratu jeho rodiny i celého národa.„Tento film je jako báseň ve smyslu, že nejde o snímek, jenž by trval na pečlivých podrobnostech. Rozvíjí se postupně, za pomoci symbolismu, a snaží se nalézt způsoby, pakliže je to tedy možné, jak překonat zármutek. Rozhodně to není bezprostřední materiál připomínající učebnici historie.“ — Jonathan Perel---Zdroj citátu: https://www.latinolife.co.uk/articles/camuflaje-camouflage-2022-jonathan-perel

V lednu 1946 se v Kyjevě pod taktovkou Sovětského svazu konal soudní proces s nacistickými generály, důstojníky a jejich kolaboranty zodpovědnými za válečné zločiny. Snímek rekonstruuje průběh soudního procesu pomocí unikátních archivních záběrů ze soudní síně. V mrazivých výpovědích svědků*kyň a přeživších z masakru v Babím Jaru a z koncentračních táborů ožívají děsivé zločiny proti lidskosti proběhnuvší během války, které kontrastují s chladnokrevným popisem událostí nacistickými obžalovanými.„Pokud nebudeme mluvit o traumatech a tragédiích minulosti, budou nás navždy pronásledovat.“ (Sergej Loznica)---Zdroj: https://www.theatlantic.com/culture/archive/2022/04/sergei-loznitsa-donbass-interview-russia/629509/

Dům ve zdevastovaném stavu dává válečným uprchlíkům*icím z Náhorního Karabachu to nejzákladnější přístřeší už 30 let. Tři generace, včetně dětí a vnuků lidí, kteří museli opustit své rodné vesnice, živoří v domě na předměstí Baku. Spojují je podobné problémy: pocit ztráty domova, vykořenění, stesk, zášť a nemoci. „Od konce druhé války se mi často zdálo o našem domě.“

Režijní dvojice se setkává a promlouvá s veterány z portugalské koloniální války, aby zaznamenala jejich vzpomínky, zkušenosti, pocity. Nejde ale jen o jejich vyprávění, ale o setkání a sdílení samotné. Rozhovory se prolínají s archivními záběry, které naznačují, že snímek není jen nostalgickou podívanou, ale zamyšlením nad válkou a cenou za mír obecně. „Existuje zde kontinuita, při pohledu na dějiny si uvědomujeme, že mír je téměř utopie, a tyto záběry jsme pořídili proto, že šlo o válku, která se táhla celá léta a která jako by nás pronásledovala, která je velmi stará a niterná.“ — Marta Ramos  ---Zdroj citátu: https://comunidadeculturaearte.com/entrevista-jose-oliveira-e-marta-ramos-para-fazer-um-filme-tem-de-haver-um-compromisso-com-alguma-realidade/

Film začíná vzpomínkami Travise Wilkersona na dětství, jehož podobu formovala studená válka a matčina posedlost atomovou bombou. Život v permanentním strachu z jaderného holocaustu mu způsoboval noční můry. Po vítězství Donalda Trumpa se vrátily. Ve snaze pochopit kořeny svých neuróz se autor vydává na terapeutický roadtrip po Spojených státech. Doprovází jej jeho dcery a manželka, spolutvůrkyně dokumentu. Navštěvují nukleární sila i místa spjatá s vyhlazováním domorodého obyvatelstva. Rodinný výlet se stává podkladem pro pronikavou kritiku národní ideologie založené na destrukci a vyvolávání paniky.„Tento film je příběhem naší země – přestože nám osobně nikdy nepatřila –, naší rodiny, ale také násilí páchaného na domorodém obyvatelstvu, bez něhož bychom ji dnes neobývali.“ — Erin Wilkerson---Zdroj citátu: https://www.melodieundrhythmus.com/mr-2-2022/strahlende-zukunft/

V dokumentu inspirovaném knihou esejí Winfrieda Georga Sebalda se Sergej Loznica zabývá otázkou, zda je etické využívat civilní obyvatelstvo k válečným cílům a zda je možné morálně ospravedlnit užití prostředků hromadného ničení. Sestřih archivních záběrů zobrazuje německá města rozbombardovaná spojeneckými vojsky za druhé světové války a podává hrůzné svědectví o destrukci a jejích důsledcích, jež v mnoha kruzích zůstaly promlčené.„Podíváme-li se na můj nejnovější film, zkoumá princip, jenž se po druhé světové válce stal přijatelným, takřka standardním jevem. Útoky na civilní obyvatelstvo jsou dnes prakticky pravidelným prvkem válečné strategie. V současnosti lze tento princip sledovat na Ukrajině, ale krátce předtím se totéž dělo v Sýrii, zatímco okolní svět lhostejně přihlížel. Mám pocit, že tato idea, tento princip spočívající v masovém ničení by měl být podroben zkoumání a reflexi, a to nejen politiky, ale i filozofy, antropology a sociology, prostě všemi, kdo studují projevy lidské společnosti.“ — Sergei Loznitsa---Zdroj citátu: https://www.hollywoodreporter.com/movies/movie-news/ukrainian-director-sergei-loznitsa-history-destruction-cannes-2022-1235151641/

Švýcarsko je jednou z mála evropských zemí, v níž stále platí povinná vojenská služba. Snímek dává nahlédnout za stěny kasáren, v nichž se vojáci účastní povinných drilů a cvičení, zároveň však nachází způsoby, jak si krátit dlouhou chvíli. Sledujeme mladé rekruty při každodenních činnostech: jídle, úklidu pokojů i videohovorech s okolním světem. Součástí montáže jsou však i domácí vlogy mužů, kteří již vojenským výcvikem prošli a o své zkušenosti, historky i frustrace se dělí s internetem. Mezi zábavnými úryvky z vojenského života se tak vyjevují problematické aspekty militarizované společnosti. „Lidé, kteří se mnou sdíleli pokoj naříkali / hej, nechci vždycky po ránu slyšet hip hop / řekl jsem, je mi to jedno, musím zničit špatné pocity z vojny.“ ---Zdroj citátu: Rap vojáka z filmu Over Our Hills (28:40-28:56)    

Islámský stát bývá prezentován jako unikavé, odosobněné zlo, zhmotňující se jen během teroristických útoků. Režisérka Zaynê Akyol se neurčité hrozbě rozhodla pohlédnout do tváře a dát jí konkrétní tvar. Získala unikátní přístup k desítkám zadržených džihádistů z celého světa. Zároveň vyzpovídala jejich manželky. Místo výslechu, na který jsou zvyklí, je nechává volně vyprávět o dětství, víře, snech a zkušenostech i historii obávané organizace. Jejich mrazivou vizi celosvětového chalífátu, kterou neopouštějí ani po pádu ISIS, konfrontuje s leteckými záběry Sýrie zdecimované právě fanatiky stavějícími ideologii nad lidské životy. „Natáčení tohoto filmu bylo pro mě velmi emotivní. Proto jsem se vydala za tím Druhým, za tím nepřítelem světa, abych mu naslouchala a snažila se mu porozumět. Takové setkání by samozřejmě nikdy nebylo možné, kdyby nebylo záminky k natočení filmu.“---Zdroj citátu: https://womenandhollywood.com/hot-docs-2022-women-directors-meet-zayne-akyol-rojek/

Ani více než 25 let od hrůzných válečných zločinů spáchaných v bývalé Jugoslávii se tato tragická historie neuzavírá – pro příbuzné obětí, pro znesvářené národy ani pro českého vyšetřovatele, který se po letech navrací na místa pátrání. Dokumentární cesta zpět se neubírá jen po drahách prchajících zločinců, ale je vedena i snahou zachytit něco z étosu právě v té době ustaveného Mezinárodního soudního Haagu a jeho dvojaké podstaty – prostřednictvím nezávislého vyšetřování válečných zločinů usilovat o nastolení smíru v případě komplikovaných etnických, národnostních a jiných konfliktů.„Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii odsoudil pouze zlomek pachatelů – stovku klíčových aktérů konfliktu, kteří nesli vojenskou nebo politickou odpovědnost. Přirozeně to však mělo také neoddiskutovatelný symbolický rozměr.“---Zdroj: https://www.denik.cz/ze_sveta/jugoslavie-valka-chorvatsko-20210815.html  

Ani více než 25 let od hrůzných válečných zločinů spáchaných v bývalé Jugoslávii se tato tragická historie neuzavírá – pro příbuzné obětí, pro znesvářené národy ani pro českého vyšetřovatele, který se po letech navrací na místa pátrání. Dokumentární cesta zpět se neubírá jen po drahách prchajících zločinců, ale je vedena i snahou zachytit něco z étosu právě v té době ustaveného Mezinárodního soudního Haagu a jeho dvojaké podstaty – prostřednictvím nezávislého vyšetřování válečných zločinů usilovat o nastolení smíru v případě komplikovaných etnických, národnostních a jiných konfliktů.„Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii odsoudil pouze zlomek pachatelů – stovku klíčových aktérů konfliktu, kteří nesli vojenskou nebo politickou odpovědnost. Přirozeně to však mělo také neoddiskutovatelný symbolický rozměr.“---Zdroj: https://www.denik.cz/ze_sveta/jugoslavie-valka-chorvatsko-20210815.html

Jestli je na sebe hrdá? Zeptal se roku 2020 otec jedné z dobrovolnic po jejím návratu z mise ve Středozemním moři, při které zachraňovali topící se uprchlíky*ice. V odpověď vznikl medializovaný dopis a následně i film–ilustrace pocitu zhnusení a bezmoci, složený z mořských vln a různých filmových materiálů.„V červnu 2020 se jedna z mladých dobrovolnic vracejících se na plavidle humanitární pomoci Sea Watch 3 rozhodla napsat dopis svému otci. Jeho text se prolíná s filmovými materiály různých formátů (animovanými, Super 8, archivními záběry…).“---Zdroj citátu: https://www.shortfilmwire.com/en/film/200110598/En-col_re

Režisérka Nataša Urban opustila rodné Srbsko před mnoha lety. Teď se ale skrze otcův cestovatelský deník a rozhovory s rodinou a blízkými vrací na místa, kde vyrůstala a která se mezitím stala zpustošenými mementy válečného konfliktu v bývalé Jugoslávii. Ve vesnicích, kde se dříve autorka procházela s rodiči, zůstaly lidské i betonové ostatky. Velké dějiny balkánského poloostrova požírají ty menší, rodinné – šťastné vzpomínky na dětství jsou v paměti zavalovány tím, co vyhřezlo z objevených masových hrobů. Hledět na krvavé obrazy jugoslávské historie je stejně bolestivé jako dívat se přímo na zatmění Slunce. „Potom, aby zahladili stopy, zničili tábor pro válečné zajatce v roce 1992, rok poté, co jej postavili. A lidé z okolní vesnice pak přicházeli pro cihly, které si na traktorech odvezli a použili je ke stavbě tamního kostela.“