české filmy - krátké

(Trans)formace. Z dítěte, z ženy na muže. Stojíš na hranici, máš pochyby, kdo by je neměl. A ve světě ti chybí způsob, jakým by ses s tím vyrovnal, když jsi queer. Pokusíš se ho najít a zjistíš, že už jsi možná dávno dospěl. Poprvé se na svoje dětství díváš seshora, jednou nohou pořád v něm. Tento film vznikl v rámci workshopu My Street Films 2025 pod lektorským vedením Mariky Pecháčkové.Tento film bude uvedený v online edici MFDF Ji.hlava.

Amnion – plodový obal chránící zárodek života – se ve filmu stává metaforou intimního prostoru, v němž lze sdílet bolest a hledat cestu k uzdravení. Citlivý portrét tří žen, jejichž život poznamenala stejná zkušenost náhlého odloučení, je od počátku nesen meditativní zvukovou stopou, která formuje prostředí, v němž se osobní zkušenost stává vyslovitelnou. Rituální gesta – kroje, společné vaření, objetí – vytvářejí ochranný obal, jenž dovoluje bolest nejen vyjádřit a sdílet, ale i proměnit.„Skutečné uzdravování znamená otevřít se pravdě svého života.“ – doprovodný materiál k filmu

„Bardo“ je buddhistické označení stavu mezi smrtí a znovuzrozením, kdy vědomí člověka opouští tělo a hledá novou formu. Něco podobného zažila Viera Čákanyová při terapii tmou. Její krátký experimentální film je pokusem přeložit tuto transcendentální zkušenost, setkání s jiným rozměrem bytí, do obrazů a slov srozumitelných i těm, kdo sestup do vlastního podvědomí neabsolvovali. Zatímco se v abstraktních obrazcích generovaných umělou inteligencí přelévají barvy a mísí textury, ve zvukové stopě zní ambientní hudba a asociativní proud režisérčiných myšlenek a pocitů. Metafyzická pouť nevede k jasným odpovědím. Otevírá ale prostor pro vnímání toho, co přesahuje jazyk, rozum a běžné chápání reality. „Nemohu se rozhodnout mezi bytím a nebytím, jednáním a nečinností. Celý život jsem uvězněna v tomto dilematu.“ — citace z filmuPřed projekcí 28. října v sále DIOD proběhne křest nové knihy teoretičky Jany Dudkové s názvem Člověk na okrAI: Postantropocén Viery Čákanyovej. Kniha vychází v edičním oddělení Slovenského filmového ústavu.

Zdánlivě čistě observační fascinaci hmyzím tělem narušuje diegetická zvuková stopa složená z výrazných frekvencí, jimž jsou pozorovaní živočichové vystaveni. Vědecko-filmový experiment, který vyústí ve vizuální přepis jejich zvukových reakcí do barevných stop na reproduktoru, uzavírá tragická pointa.„Snímek zachycuje, jak některý hmyz reaguje na zvukové frekvence, které se využívají například i ve vojenství.“ — doprovodný materiál k filmu

Co by mohlo být na první pohled neživější – a tedy protikladnější k filmu – než říše minerálů? Nora Štrbová tuto tezi zpochybňuje, obrací ji naruby a z kamenů dělá vysoce kinetický předmět. V tomto humorném esejistickém filmu natočeném na 35mm film dostávají kameny konečně hlas, pozorují nás, soudí nás a především… nás snášejí.

Dokument je o nemocech, které nezůstávají jen v hlavě. A ta, když se rozpadne, rozpadne se i domov. Film zkoumá pevnost rodinných vazeb a hledá odpověď na otázku, co znamená stát při druhém, i když se jeho svět zdá být nepřístupný.Tento film vznikl v rámci workshopu My Street Films 2025 pod lektorským vedením Mariky Pecháčkové.

Proč si nevyprávíme příběhy o bolesti? Jsou příliš intimní, chaotické, „ženské“? Děloha+ je kolektivním svědectvím o životě s endometriózou a chronické bolesti, která se nevejde do reprodukční rétoriky, ani patriarchálního pojetí těla.Tento film vznikl v rámci workshopu My Street Films 2025 pod lektorským vedením Terezy Reichové.

Přijde dneska zase „sousída“? No jasný, v jedenáct jako vždycky. Tento film je snahou zachytit esenci přátelství mé babičky a její sousedky, které se už přes dvacet let dvakrát denně setkávají u kafíčka, a povídají si o všem možném, co je napadne.Tento film vznikl v rámci workshopu My Street Films 2025 pod lektorským vedením Terezy Reichové.

Co to znamená mít dvojče a co znamená být dospělým dvojčetem? Film sleduje dva bratry, kteří se vracejí do rodného města, kde spolu prožili celé dětství i dospívání. Skrze vzpomínky a rozhovory reflektují, jaké to bylo vyrůstat jako dvojčata a co to pro ně znamená dnes.Tento film vznikl v rámci workshopu My Street Films 2025 pod lektorským vedením Kateř Tureček.Tento film bude uvedený v online edici MFDF Ji.hlava.

Režisérka Allegra Stodolsky se rozhodla pokračovat v práci své babičky a vyprávět příběh jejich příbuzné Lisy Fittko. Film, který reflektuje důležitost hodnot, za něž se tehdy bojovalo – a které jsou dnes v Evropě znovu ohroženy. V Berlíně 30. let se Fittko již v mládí politicky angažovala a připojila se k levicovému mládežnickému odboji, který bojoval proti vzestupu nacismu. Pomocí archivních záběrů, rekonstrukcí a hlasu samotné Lisy Fittko tento dokument vypráví příběh odvahy mladé ženy, která pochopila, že svoboda není samozřejmostí, a rozhodla se vzdorovat, místo aby mlčela tváří v tvář útlaku.„Žena, která dospěla v době vzestupu fašistického režimu a rozhodla se zůstat bdělá i tváří v tvář strachu.“

Paranoidní schizofrenie. Složitá diagnóza, se kterou se autorka dokumentu potýká již dva a půl roku. Dokument vypráví jak onemocnění samotném, tak o každodenním životě s nelehkým onemocněním a strastiplné životní cestě. Tento film vznikl v rámci workshopu My Street Films 2025 pod lektorským vedením Terezy Reichové.Tento film bude uvedený v online edici MFDF Ji.hlava.

FIlm je uměleckým pojetím reflexe gentrifikace v oblasti Prahy 7 Holešovice. V naprosto strhujícím snímku dojde k odletu celého domu pomocí nafukovacích balónků

Čtyřminutová stop-motion animace složená z fotografií, akvarelů a fungálních pigmentů rozehrává obraznost hub v nekonečné škále tvarů a podob. S nadsázkou a humorem nechává vyrůstat fascinující mykologické univerzum a evokuje nekonečně rozvětvený, tajemný svět podhoubí a jeho skrytou komunikaci.„Co uděláte, když se vám začíná hroutit svět? Jdu se projít a když mám opravdu štěstí, najdu houby. Houby mě přivádějí zpět k rozumu, a to nejen – jako květiny – svými bujnými barvami a vůněmi, ale také tím, že se objevují nečekaně a připomínají mi, jaké štěstí mám, že se tam zrovna nacházím.“ — Anna Lowenhaupt Tsing, The Mushrooms at the End of the World (Princeton University Press, 2015), str. 1.

Film je o křehkém hledání maskulinity v moderním světě. Skupina mužů prochází kurzem, který by měl nadobro změnit jejich přístup k životu, ženám a sobě samým.

Jaroslav Kořán je po několik desetiletí spojený s vlastním perkusivním nástrojem Orlojem snivců a dalšími projekty mezi experimentem a ambientem. Snímek Magické pohyby je stoprocentním filmovým ambientem, také však reprezentuje čistotu a odvahu osobního pohledu. Divákův pocit obklopení umocňuje vícekanálový zvuk. „Každý fragment je mikropříběhem, který skládá naše životní vjemy, a společně tvoří esenci paměti pozorovatele. Film působí jako malba živou fotografií a vyvolává údiv nad každodenní magickou stránkou reality,“ uvádí autor.Magické pohyby uvádíme společně s filmem Jana Šípka Slunovrat v bloku Český ambientní film. Oba snímky, které uvádíme v premiéře, jsou překvapivým důsledkem české hudební scény akustického experimentu. Zároveň výrazně přenášejí do filmového média specifické rysy ambientní hudby: hypnotičnost, jinou rychlost času, kontemplaci s detaily světa i jeho tušenou jednotou.

Mājā – sanskrtský pojem označující závoj, iluzi či klamný odraz, který zakrývá pravou podstatu skutečnosti, a přitom ji sám vytváří. Film tuto prastarou metaforu překládá do pomalu plynoucích černobílých obrazů: uhrančivé detaily, střídání světla a stínu, proudění vody, které se rozplývá na dívčině tváři jako průsvitný závoj. Ústředním symbolem snímku je zrcadlová kostka – klam i brána, v níž se realita tříští v dimenzi odrazů a otevírá se prostor pro tiché usebrání. „Skrze tuto vizuální meditaci hledám způsob, jak se vyrovnat s nestálostí světa a najít v ní harmonii – ne jako únik, ale jako hlubší přijetí.“ Zdroj citátu: doprovodný materiál k filmu

Kompozice koláží z časopisů, deníkových skic a otisků na kůži, doprovázená dívčí zpovědí ve voice-overu, vypráví příběh o tom, jak se ženské tělo proměňuje v objekt – pouhou nádobu mužské touhy – v celé škále forem sexuálního násilí: od nenápadného pouličního harašení až po znásilnění. Nápaditá stop-motion animace propojuje kresbu, fotografii i reálné objekty. „Kde končí nevinnost a kde začínají poznámky, které mohou vést k sexuálnímu násilí? Jak to ovlivňuje její vnímání sebe sama?“ — z doprovodného materiálu k filmu

Giganti ze skla a kovu, co rostou přímo před očima. Indikátoři nové doby, která se pyšní rychlostí a dostupností. Co jsme ale pro život v dokonalosti museli obětovat? Co zůstalo ležet zapomenuté v prachu pod lesklými giganty modernity? Co všechno tam zůstalo pohřbené i z nás samotných?Tento film vznikl v rámci workshopu My Street Films 2025 pod lektorským vedením Mariky Pecháčkové.Tento film bude uvedený v online edici MFDF Ji.hlava.

Film je prostorem pro setkání dvou míst, mezi nimiž autorka hledá spojení. Snaží se o přijetí kořenů, kterým se musela vzdálit, aby se mohla skutečně nadechnout. Zkoumá odlišné světy a napětí mezi tradicemi a touhou po svobodě.

Zkuste si představit, že jste skupina kamarádů a kamarádek, která se zná z klimatického hnutí. Několik let jste spolu s dalšími lidmi bojovali za spravedlivější budoucnost, ale nic se výrazně neposunulo, a tak už jste trochu unavení. Teď jedete na víkend na chalupu, odpočinout si, a během toho se na jeden den ocitnete v apokalypse. Kolektivní film, cvičení prvního ročníku KDT o přátelství ve stínu nejisté budoucnosti.

Někdy zapomínáme vnímat vnitřní krásu druhých bytostí. Někdy nám v tom brání něco, co se mezi námi stalo a zanechalo v nás bolest. Občas ale nastanou chvíle, kdy ji najednou spatříme. Třeba když zpomalíme. Nebo když ten druhý odejde. Tenhle film je o vnitřní kráse – těch druhých i nás samotných.Tento film vznikl v rámci workshopu My Street Films 2025 pod lektorským vedením Mariky Pecháčkové.Tento film bude uvedený v online edici MFDF Ji.hlava.

Kolik dveří za sebou musí člověk zamknout, aby dokázal otevřít to, co má v sobě? Snímek, který odhaluje prostor za zavřenými dveřmi a vysvléká do naha.Tento film vznikl v rámci workshopu My Street Films 2025 pod lektorským vedením Mariky Pecháčkové.

Přípírava výstavy, shon, a neviditelná práce. Cvičení prvního ročníku Katedry dokumentární tvorby FAMU "Postup práce". Reproduktivní práce je podpůrná, udržovací a pečující činnost, která umožňuje práci produktivní a kreativní. Termín se začal používat v kontextu debaty o chodu domácností a neplacené práci, kterou odvádějí většinou ženy. Na reproduktivní práci ale narazíme všude tam, kde je třeba něco organizovaně udržovat. Zpravidla není vnímána jako atraktivní či prestižní a často vede k vyhoření – je totiž mimořádně náročná, ale zároveň neviditelná.

Dvě narativní i estetické roviny – stylizovaný ateliérový pokoj s hororovým nádechem, který nedokáže opustit fiktivní Nora, a slídivý záznam ruční kamery sledující vynervovanou dívku v reálném prostředí – propojuje tělo a zkušenost hlavní postavy se sexualizovaným násilím. Variace na ibsenovskou ženu, jejíž příběh přebírá a přepisuje muž, vytváří protipól k obrazu současné hrdinky, která zajíkavě a s bolestí mluví za sebe a nechce se nechat utišit.„Nikdy neuvidíme všechny fragmenty, ani se nás příběh nedotkne takovým způsobem, jako ve velkých filmech, budeme možná trochu zmatení. Nora se nestane naší dokonalou, silnou hrdinkou, přesto nás zve sdílet s ní smutnou procházku městem a kousek toho podivného pokoje.“ — z doprovodného materiálu k filmu

„Nikdo si nemůže dovolit tady bydlet,“ říká romská žena sedící před vchodem novostavby. Uprostřed místa, které jsme nazvali Bronxem, staví developer dům s čipovým vchodem. Když se do Brna vrací moje babička, která v něm vyrůstala, už ho nepoznává. Město láká investory, ale nevytrácí se z něj život?Tento film vznikl v rámci workshopu My Street Films 2025 pod lektorským vedením Kateř Tureček.Tento film bude uvedený v online edici MFDF Ji.hlava.

Vrstvení vzpomínek čtyř pamětníků se propisuje jako sebeironická zkamenělina města, které mizí pod tíhou těžby uhlí. Když padá domov, co si přejeme zachovat?

Adaptace storyboardu L’amore è un lepidottero (1941) italského umělce a experimentálního filmaře Bruna Munariho staví proti snivému melodramatu na válečném pozadí giallo estetiku italských krváků. Výsledkem je rapidní koláž, která propojuje počítačovou animaci, improvizované záběry, archivní materiál i obrazy generované umělou inteligencí. Každý prvek mluví jiným vizuálním jazykem, dohromady však vytvářejí paradoxní „ručně vyrobenou“ estetiku, v níž se technologie střetává s nostalgií.„Proces filmu zrcadlí zprávy o gigantech Silicon Valley, kteří pirátí terabajty historických zdrojů a ničí miliony fyzických knih, aby nimi nakrmili své stroje. Zatímco jejich výplach AI svinstva znečišťuje naše prostředí, Replica záměrně zpracovává problematický historický materiál a přináší jeho očistu skrze současné nástroje.“ — autorova explikace

Film vychází z video-deníkových záznamů, jež si autorky sdílely na trase Brazílie/Peru – Florida. Juxtapozice obrazů každodennosti na obou stranách Ameriky, spojených jedním mořem, je provázena textovými fragmenty v češtině a španělštině. Ty odkazují k operaci Kondor, během které v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století USA podporovaly diktatury v Latinské Americe, i k vizi „barevných padáků“ brazilského myslitele a aktivisty Ailtona Krenaka, jenž vyzývá, abychom na konci světa využili svou tvořivost a vyrobili si padáky, s nimiž lze oddálit pád. “Možná tedy musíme objevit padák. Ne odstranit pád, ale vymyslet a vyrobit miliony barevných, hravých, a dokonce příjemných padáků.” Zdroj citátu: Krenak, Ailton. Ideias para adiar o fim do mundo / Ideas to Postpone the End of the World. São Paulo: Companhia das Letras, 2019

Kdo jsou lidé, kteří se nacházejí – dnes, nebo dříve ve své minulosti – napůl cesty mezi uměním a školou? Jejich výpovědi jsou zkušenostmi učitele i studenta, od každodenní práce na uměleckých školách po hledání rovnováhy mezi řemeslem, pedagogikou a vlastním životem. A otázka, co po nás zůstane.Tento film vznikl v rámci workshopu My Street Films 2025 pod lektorským vedením Kateř Tureček.Tento film bude uvedený v online edici MFDF Ji.hlava.

Film o tom, že roky ani kilometry nemohou zabránit znovu se setkat a uskutečnit dávný sen. Příběh o snaze obnovit třídní spojenectví.Po deseti letech se dávní přátelé znovu potkávají, aby zjistili, jaká propast mezi nimi vznikla – a zda ji dokážou překlenout. Beat se stává zbraní, texty manifestem.Tento film vznikl v rámci workshopu My Street Films 2025 pod lektorským vedením Terezy Reichové.Tento film bude uvedený v online edici MFDF Ji.hlava.

Minimalistický hudební doprovod spolu se zvukovým designem replik a emocionálně vypjatých skřeků z krimidramatu rotujícího kolem postavy vyšinutého zločince zceluje vertikální montáž 16mm filmových pásů. Výsledkem je lehce paranoidní a sebeironická melange, utvářená jako strukturální film.„Tento insitní 16mm film vznikl kolektivní spoluprací v rámci 16mm dílny na festivalu České vize 2025. […] Zadání znělo: vytvořte společně strukturální filmový experiment. Na dotaz, co to je?, jsem odpověděl, že to není podstatné, ať si to představí nebo se zeptají AI. Nevím, jestli to udělali a co si představovali, ale i když je výsledkem tvar složený pouze z omylů a chyb, má (alespoň pro mě) neopakovatelné kouzlo nechtěného.“ — Martin Ježek

Třetí část trilogie o reprezentaci, umění a politice je koláží obrazů a citací s kongeniálním zvukovým designem Iana Mikysky. Zatímco Signatury některých věcí (2022) zkoumaly roli uměleckých děl a institucí ve společnosti a The Commodity Catalogue (2023) se věnoval zbožnímu charakteru umělecké tvorby, závěrečná část namísto syntézy přináší subverzi: odhaluje rozpory umělecké analýzy, které neústí v jasnou politickou pozici, ale samy sebe podrývají.„Tichý imperativ akumulace vládne již nade vším a vše do sebe absorbuje, včetně naděje. Je to nový typ religiozity, který vykládá svět, proniká vším a je schopen ospravedlnit cokoliv. Ani tento skromný disentní film, hledající skrze svou dopředu deklarovanou rezignaci možnosti vyjádření, ničím nepohne, nic neosvětlí. Bude také absorbován.“

Rytmus, rutina a splynutí s vodou... Plavec David se den co den připravuje na blížící se závody. Tato reportáž se noří do jeho světa – do prostoru soustředění, kde rozhoduje dech, dotek a rytmus, a kde zrak ustupuje jiným smyslům.

Voice-over této intimní, obrazově křehké videozpovědi líčí tělesně prožívané záchvaty úzkosti, paniky a radikální ztráty sebedůvěry, které dovedou autorku až na samý okraj existence. Právě toto místo, kde vše pozbývá význam i naléhavost, umožňuje nejen pustit se a padat, ale také se znovu chytnout a držet.„Už se držím je intimní výpověď o vnitřním boji mezi tlakem být silná, mít vše pod kontrolou a potřebou dovolit si cítit a selhat. Největší síla se totiž někdy rodí právě v okamžiku, kdy sami sobě dovolíme se vzdát.“ — z doprovodného materiálu k filmu

Dvě vnučky a mezi nimi rozdíl dvacet let. Spojují je (mimo jiné) hluboce zakořeněné vzpomínky na babičku. Balada o tom, co zůstává a co se ztrácí. O prchavých vzpomínkách a silných citech. Jaké to bylo v minulosti, jaké je to teď a jak se s tím vším vyrovnat?Tento film byl přihlášen do soutěže My Street Films Award.Tento film bude uvedený v online edici MFDF Ji.hlava.