Je mi 20 let

Muž, který nevydrží dlouho na jednom místě. Během posledních sedmi let se stěhoval šestnáctkrát a stěhuje se i teď. Při balení svých věcí pozoruje skrze okno své sousedy a natáčí je, aby na ně nezapomněl. Kompozice filmu je tak složena ze záběrů na okna, ve kterých se hýbají lidé, a komentáře skrytého pozorovatele. 

Holubi usedají na střechu zchátralého zemědělského stavení, nákladní automobil vysypává na hromadu starý chléb, dobytek pobíhá mezi automobily na vrakovišti, kozy se pasou v sousedství velkých přepravních kontejnerů...  Dokument, jehož leitmotivem je využití nezpracovaných potravin jako hnojiva a krmiva pro hospodářská zvířata, ukazuje v sérii bezeslovných prozaických výjevů jednu z podob zemědělství ve 21. století. Pomalé tempo a cyklické variování stejných stylistických parametrů navozuje poetiku zániku a rozkladu.„V průběhu čtyř ročních období jsem zaznamenala místo, kde končí naše nadprodukce. Pohřebiště, kde přebytky pojídají přebytky. Nekonečný koloběh zrodu a zániku.“ N. Krutilová

Čingiz, stejně jako další horníci, pracuje čtyřiadvacet hodin v těžkých podmínkách stísněného prostoru šachty, kde riskuje na každém kroku. I když se bojí o vlastní život, je za práci v dole vděčný, neboť mu umožňuje uživit rodinu. Observační kamera přechází od stylizovaných obrazových kompozic ranní cesty do dolu k dlouhým sekvencím, v nichž sleduje pohyb jednotlivých dělníků v šachtě, jejich rutinní činnosti, aby ve složeném obraze jedné směny intenzivně a bezprostředně ukázala hornický osud.„Jeden z hrdinů tohoto filmu opakuje slavnou pózu z filmu Titanic, chce být Jack. Zpívá o tom, jak prosí o dešťové kapky, až přijde čas lásky.“ E. Tashbaeva

Zatímco někteří vnímají televizi jen jako okrajovou zábavu, pro mnohé je neodmyslitelnou součástí každodenního života. Film sleduje dvě přítelkyně – sociální herečky, které se baví zejména účastí v různých TV show. Jejich životy se zdají velmi prázdné a štěstí hledají právě v televizních pořadech. 

Průměrný obyvatel Litvy je dnes dvakrát chudší než před deseti lety. Kontemplativní snímek sestává ze záběrů na dívku sklízející a prodávající jahody během pěti let ekonomických a politických změn v Litvě. Film pojednává o koloběhu života a trhu i vlivu celostátního hospodářství na lidskou existenci.

Citlivý filmový portrét vypráví životní příběh devadesátitříleté Rosemarie Aschenbachové a odhaluje její myšlenkový svět. Po několika životních ranách byla schopná se osvobodit a nyní píše svou disertační práci z filozofie. Všednost života kontrastuje s bohatstvím jejích názorů na život a smrt.

Ve čtyřicátých letech minulého století se polský spisovatel Andrzej Bobkowski vydal z jihu Francie do okupované Paříže a vše popsal v denících, v nichž stovky kilometrů jízdy na kole proměnil v hlubokou reflexi Evropy za války. O desítky let později stejnou trasou projíždějí Angelika a Filip a vše natáčejí. Do výzkumu o Bobkowského stopě v krajině a kultuře vstupuje střet nad interpretací spisovatelových deníků, přičemž debata tvůrčího páru vede až k reflexi jejich vztahu. V dokumentárním videodeníku tak z literárního díla povstává úvaha nad moderním životem, tvorbou, láskou.„Vztah jako věčný kruh kolem stále stejných věcí. Nezáleží na tom, kolikrát diskutujete, nikdy se navzájem plně nepochopíte. Ale co vás tedy spojuje?“ A. Herta, F. Jacobson

Katya a Matvei spolu žili na běloruském venkově. Pak se stalo něco, co nastartovalo přehodnocování jejich vztahu. Režisérčin debut je melancholickou studií dynamiky mezi dvěma milenci. Intenzivní prožitek z pnutí mezi oběma protagonisty kontrastuje s poklidným soužitím dvojice přátel na návštěvě.

V tomto dokumentu nezjistíme nic o stejnojmenném hudebním žánru, seznámíme se ale se skupinou dělníků rozebírajících vysokou budovu z betonu a kovů. Jejich práci tvůrci pozorují a zaznamenávají prostřednictvím promyšlených, obrazově působivých záběrů, místy komponovaných i do několika plánů.

Některá lokální náboženství byla ve Slovinsku praktikována ještě ve druhé polovině 20. století. Jako společný základ pro jejich vykreslení zvolila autorka přírodu coby nejmocnější entitu. Dominantním vizuálním prvkem jsou záběry lesů a stromů za proměnlivého počasí v různých ročních obdobích. Slovem i obrazem jsou současně představeny některé rituály, navracející člověka k místům, odkud vzešel, přičemž stejným směrem se navozením mystické atmosféry náboženských obřadů ubírá také film. „Film O Měsíci a Luně a jejich odrazu byl pro mě odrazovým můstkem – uvěřila jsem, že film by se měl obecně mnohem více blížit poezii.“ I. Vogrinc Vidali       

Čistě observační kamera vstupuje do domácnosti rodiny žijící na vesnici v dunajské deltě, kde s narozením další holčičky stoupá napětí pramenící z nelehkého soužití v rozvětvené rodině. V krátkometrážním snímku tematizuje režisérka mezigenerační střet tří žen odkázaných na sebe, přičemž do popředí vystupuje desetiletá Maria, která se musí starat o mladší sestry. V bezčasí tradičních venkovských vztahů, které film ukazuje v pozvolném tempu udávaném každodenností, je její dětská nevinnost vystavována babiččiným tvrdým příkazům, vyžadujícím úctu a správné jednání.„K Iordaně mě vedla zvědavost. Připustila jsem si být překvapená jejím světem, abych byla schopná dekontruovat jejich realitu.“ L. Popa

Věřit v Boha je super. Režisérka provádí sociální sondu do kmene mladých charismatiků ve svém rodišti na Slovensku. Popové písničky, stavy podobné extázi a moderní merchandising cílí na mladé. Co si o charismatickém hnutí, které se stalo fenoménem poslední doby, myslí zástupci jedné generace?