Je mi 20 let

Zatímco někteří vnímají televizi jen jako okrajovou zábavu, pro mnohé je neodmyslitelnou součástí každodenního života. Film sleduje dvě přítelkyně – sociální herečky, které se baví zejména účastí v různých TV show. Jejich životy se zdají velmi prázdné a štěstí hledají právě v televizních pořadech. 

Ve čtyřicátých letech minulého století se polský spisovatel Andrzej Bobkowski vydal z jihu Francie do okupované Paříže a vše popsal v denících, v nichž stovky kilometrů jízdy na kole proměnil v hlubokou reflexi Evropy za války. O desítky let později stejnou trasou projíždějí Angelika a Filip a vše natáčejí. Do výzkumu o Bobkowského stopě v krajině a kultuře vstupuje střet nad interpretací spisovatelových deníků, přičemž debata tvůrčího páru vede až k reflexi jejich vztahu. V dokumentárním videodeníku tak z literárního díla povstává úvaha nad moderním životem, tvorbou, láskou.„Vztah jako věčný kruh kolem stále stejných věcí. Nezáleží na tom, kolikrát diskutujete, nikdy se navzájem plně nepochopíte. Ale co vás tedy spojuje?“ A. Herta, F. Jacobson

V malé estonské vesnici Soonlepa žijí poslední tři obyvatelé – čarodějnice, umělec a filolog. Životy všech se mají změnit, když čarodějnici Aino diagnostikují rakovinu. Melancholicky laděný snímek zachycuje každodenní život opuštěné vesnice a rozhovory plné vzpomínek na mládí i debat o umění a poezii. 

Některá lokální náboženství byla ve Slovinsku praktikována ještě ve druhé polovině 20. století. Jako společný základ pro jejich vykreslení zvolila autorka přírodu coby nejmocnější entitu. Dominantním vizuálním prvkem jsou záběry lesů a stromů za proměnlivého počasí v různých ročních obdobích. Slovem i obrazem jsou současně představeny některé rituály, navracející člověka k místům, odkud vzešel, přičemž stejným směrem se navozením mystické atmosféry náboženských obřadů ubírá také film. „Film O Měsíci a Luně a jejich odrazu byl pro mě odrazovým můstkem – uvěřila jsem, že film by se měl obecně mnohem více blížit poezii.“ I. Vogrinc Vidali       

Katya a Matvei spolu žili na běloruském venkově. Pak se stalo něco, co nastartovalo přehodnocování jejich vztahu. Režisérčin debut je melancholickou studií dynamiky mezi dvěma milenci. Intenzivní prožitek z pnutí mezi oběma protagonisty kontrastuje s poklidným soužitím dvojice přátel na návštěvě.

Čingiz, stejně jako další horníci, pracuje čtyřiadvacet hodin v těžkých podmínkách stísněného prostoru šachty, kde riskuje na každém kroku. I když se bojí o vlastní život, je za práci v dole vděčný, neboť mu umožňuje uživit rodinu. Observační kamera přechází od stylizovaných obrazových kompozic ranní cesty do dolu k dlouhým sekvencím, v nichž sleduje pohyb jednotlivých dělníků v šachtě, jejich rutinní činnosti, aby ve složeném obraze jedné směny intenzivně a bezprostředně ukázala hornický osud.„Jeden z hrdinů tohoto filmu opakuje slavnou pózu z filmu Titanic, chce být Jack. Zpívá o tom, jak prosí o dešťové kapky, až přijde čas lásky.“ E. Tashbaeva

Věřit v Boha je super. Režisérka provádí sociální sondu do kmene mladých charismatiků ve svém rodišti na Slovensku. Popové písničky, stavy podobné extázi a moderní merchandising cílí na mladé. Co si o charismatickém hnutí, které se stalo fenoménem poslední doby, myslí zástupci jedné generace? 

Holubi usedají na střechu zchátralého zemědělského stavení, nákladní automobil vysypává na hromadu starý chléb, dobytek pobíhá mezi automobily na vrakovišti, kozy se pasou v sousedství velkých přepravních kontejnerů...  Dokument, jehož leitmotivem je využití nezpracovaných potravin jako hnojiva a krmiva pro hospodářská zvířata, ukazuje v sérii bezeslovných prozaických výjevů jednu z podob zemědělství ve 21. století. Pomalé tempo a cyklické variování stejných stylistických parametrů navozuje poetiku zániku a rozkladu.„V průběhu čtyř ročních období jsem zaznamenala místo, kde končí naše nadprodukce. Pohřebiště, kde přebytky pojídají přebytky. Nekonečný koloběh zrodu a zániku.“ N. Krutilová

Idea i příběh filmu začínají ve vlaku při nahrávání vzkazu na mobil, které se zničehonic s přejezdem státní hranice přeruší. Reálná situace iniciuje přenos do sféry umění: z krátkého vzkazu se stává dokumentární dopis, jehož autorka básnivou formou medituje nad významem a všudypřítomností hranic – těch geografických, historických i kinematografických. Za doprovodu neodbytného hučícího zvuku s ní absolvujeme existenciální procházku čtyřmi městy skládanou z aktuálních obrazů a záběrů pořízených režisérčiným otcem před čtvrtstoletím, které nás vždy přivedou k nějaké viditelné či neviditelné hranici. „Ve filmové škole jsem měla za úkol natočit video esej na téma ‚Hranice ve filmu‘. Po prvotním přemýšlení o tom, kde film ‚končí‘, mi došlo, že nejprve musím zjistit, kde končím já.“ J. Šatun       

Muž, který nevydrží dlouho na jednom místě. Během posledních sedmi let se stěhoval šestnáctkrát a stěhuje se i teď. Při balení svých věcí pozoruje skrze okno své sousedy a natáčí je, aby na ně nezapomněl. Kompozice filmu je tak složena ze záběrů na okna, ve kterých se hýbají lidé, a komentáře skrytého pozorovatele. 

Citlivý filmový portrét vypráví životní příběh devadesátitříleté Rosemarie Aschenbachové a odhaluje její myšlenkový svět. Po několika životních ranách byla schopná se osvobodit a nyní píše svou disertační práci z filozofie. Všednost života kontrastuje s bohatstvím jejích názorů na život a smrt.

Studentský dokument z prostředí kyrgyzských hor je v souhře formy a obsahu senzuálním diváckým zážitkem. V roztřeseném obraze ruční kamery zachycené epizodické momenty, jako je dojení kozího mléka nebo koupel v léčivém prameni uprostřed pastviny, skládají autentický záznam života místních pastevců, kteří bez ohledu na nepřízeň živlů musejí svá stáda dovést na pastvu. Ve své průzračnosti umožňuje neučesanost filmu, natáčeného v horách nad jezerem Issyk-kul, přemítat nad přírodou a přirozeností. „V dětství jsem pomáhal bratrovi vyhánět z vesnice do hor koně. Měl jsem na to dobré vzpomínky a po studiu režie dokumentárních filmů jsem se rozhodl toto téma zpracovat.“ E. Omurbekov