Souhvězdí

Šestnáctiletý Krzysztof Dymiński zmizel v květnu 2023, poslední stopy vedou na Gdaňský most přes řeku Visla, kde ho zachytily kamery v půl šesté ráno. Právě tam začíná jeden z nejsledovanějších případů moderní polské historie, který vyvolal kritiku policejní práce i vlnu solidarity po celé zemi. Potápěčský procedurál je však především meditací nad příběhem Daniela, otce, pro nějž se hledání stalo smyslem života. Drony, podvodní kamerová technika nebo člun se staly protetickou částí jeho těla, které dosáhne hlouběji a dále. Může tak donekonečna pátrat v bezedném vesmíru náhod a možností, ve kterém se může každý ztratit.„Danielův příběh mě nesmírně dojal – když jsem ho viděl, jak tam sám na tom ostrově stojí, a tu energii a emoce, které do toho vkládal, vybavil se mi Stařec a moře a Fitzcarraldo.“ — Michał MarczakZdroj: International Documentary Association

Bolestivé je už jen to, když musíte opustit místo svého původu, jako se to stalo Alimu Al Azharimu v roce 1948 při vysídlování palestinských obcí v důsledku vzniku Státu Izrael. Ještě trýznivější může být skutečnost, když už se není kam vracet, protože taková lidská osada zanikla. V exploračním dokumentu se Ali ve společnosti režiséra a kameramana po desetiletích vypraví na cestu zpět do prostoru bývalé vesnice Saffuriya, kde sice už nežijí lidé, ale jinak tu bují bohatý život. Ali umí pojmenovat biologický druh každé rostliny, každého stromu a keře. Všech se jich dotýká, ochutnává je. Jsou to jeho staří známí. „Zatímco někteří lidé se vidí jako moucha na zdi, já se vidím jako moucha v polévce!“ — Avi MograbiZdroj citátu: Cineaste

Násilí páchané na ženách je samo o sobě citlivé téma, především s ohledem na psychiku obětí těchto otřesných činů. Tři filmařky se přesto rozhodnou pro radikální tvůrčí a občanské gesto. Záznamy anonymních výpovědí znásilněných žen se stávají textovým podkladem pro scény, ve kterých přehrávají fatální čin z perspektivy oběti. S absentujícím násilníkem a v stupňující se imerzi se inscenovaný prožitek začíná až děsivě blížit tomu skutečnému. Zkušenost, které nejde porozumět ani ji simulovat, k nám prostřednictvím aktérek filmu promlouvá řečí svíravých tělesných reakcí a upřímných lidských emocí. „Vždycky jsem v sobě nosila touhu prolomit mlčení.“ — Mariia Lapidus, Rephrase Mag Zdroj citátu

Některé rodiny obývají horu Sinjajevina už po řadu generací. Zde chovají dobytek a vyrábějí, podle tvrzení jedné z hlavních představitelek filmu, „ten nejlepší sýr“. Hlavně ale cítí hluboké sepětí s krajinou, která se nachází v oblasti zvýšené ochrany přírody. Rozhodnutí černohorské vlády zřídit na území hory vojenské cvičiště proto narazí na rezolutní odpor místního obyvatelstva. Do čela protestů, které nabírají podporu na celostátní úrovni, se postaví místní svérázná farmářka. Právě o životě této osudem těžce zkoušené ženy a její nevlastní dcery vypráví poetický dokument mísící drama s všednodenností. „Zajímá mě vyprávění příběhu prostřednictvím světla, atmosféry a zvuku.“ — Biljana Tutorov, Sundance Institute Zdroj citátu

Jeden z nejikoničtějších sociálních experimentů v Dánsku začal roku 1971, kdy se stovky mladých lidí nastěhovaly do opuštěné vojenské základny v Kodani a vytvořily zde paralelní společnost s vlastními pravidly Christiania. Teď se tam stěhuje Karl Friis Forchhammer a pokouší se pochopit příběh svých rodičů, kteří zde žili do jeho narození. Klade si otázku, jak být tolerantní a zároveň zabránit vnějším i vnitřním destruktivním společenským jevům. Kolektivní idealismus a rétorika svobody jednotlivce přilákala drogové gangy a násilí. Portrét paralelní společnosti představuje rychlokurz přežití v komunitě, kde nevyhrává většina, ale společenský konsensus.„O záležitostech, které se týkají dané oblasti, rozhodují její obyvatelé, přičemž hlavním principem je dosažení konsensu, nikoli rozhodování na základě většinového hlasování.“ — Leo BarracloughZdroj citátu: Variety

Ve světě plném hranic představuje film umění, kde přechod z jednoho místa na druhé je až neuvěřitelně snadný. Experimentálně pojatý found footage dokument řadí za sebe záběry z filmů různé provenience, které mají společné to, že tematizují exulantskou zkušenost. Postavy odlišného genderu, barvy pleti i kulturní zkušenosti si předávají slovo a vypovídají o pocitu vykořenění, hledání identity nebo o své neviditelnosti v očích většinové společnosti. Univerzálnost takové existenciální situace stvrzuje fakt, že ačkoli promlouvají různými jazyky, jako by hovořily jedinou řečí smutku a naděje.„Jazyky jsou živé organismy a každý z nich v sobě nese celý vesmír.“ — Lost for Words, přednáška-performance Silvie Maglioni a Graema ThomsonaZdroj citátu

Palestinský režisér Kamal Aljafari se po tříleté nepřítomnosti vrací do domu svých rodičů a sleduje v televizi zprávy z rozbombardované Gazy. Zpravodajské záběry zničených domů, ohořelých aut a lidí shánějících pitnou vodu proměňuje v home video zbavené původního informačního charakteru. Přibližuje gesta, tváře a detaily v pozadí a upravuje zvuk, takže ne všechny palestinské hlasy k nám dolehnou. Neustálé upozorňování na mediální zprostředkovanost jedné z největších humanitárních krizí posledních desetiletí dává vyniknout faktu, že výrazná medializace násilí nedokáže zabránit jeho pokračování.„Obraz vyjadřuje to, co slova nedokážou.“ — citace z filmu

Inspirovaná básnickou Knihou otázek od Pabla Nerudy, obrací finská vizuální umělkyně Heidi Piiroinen pozornost k samotné materialitě 16mm filmu. S využitím chemické techniky zvané mordançage rozleptává filmový pás, odlupuje vrstvy emulze a vytváří závojovité, neustále se proměňující textury. Tekutá estetika obrazu zhmotňuje říční proudy, delty a mokřady. Voda zde vystupuje jako živý organismus s vlastní pamětí, jehož proudění připomínají cestu krve oběhovým systémem. Neustálý pohyb se stává metaforou lidského bytí.   „Proč mi vlny kladou stejné otázky, jaké kladu já jim?“ — citace z filmu

Za rychlé doručení jídla nebo elektroniky vděčíme armádě vyčerpaných lidí, kteří čelí extrémním vedrům i riziku vyhazovu kvůli pracovnímu úrazu. Ve Spojených státech mnohým z nich došla trpělivost. Přímo v ulicích i během stávkových blokád před sklady firem Amazon a UPS zachycuje dvojnásobná držitelka Oscara Barbara Kopple otevřený střet newyorských kurýrů, řidičů a skladníků s korporátními šéfy. Syrové svědectví o dopadech algoritmů na trh práce a životy pracujících jasně dokládá, proč v éře gig ekonomiky zůstává odborová solidarita jednou z mála možností, jak účinně čelit tlaku nadnárodních společností.„Zjistila jsem, že se jedná o lidi, kteří se nevzdají a nenechají si šlapat po hlavě ani lidmi z UPS, ani z Amazonu. Byli silní a byli odhodláni bojovat ze všech sil, ať už v některých věcech zvítězili, nebo prohráli.“ — Barbara Kopple, The Hollywood Reporter Zdroj citátu: Barbara Kopple on Her New Labor Documentary, 'Union Town'

Standardní telefonní podvod se mění v terapeutické sezení v momentě, kdy umělkyně s tvůrčím blokem odmítne hrát roli pasivní oběti. Namísto típnutí hovoru nebo výsměchu nabídne falešnému IT technikovi vlastní citovou prázdnotu a pocit vyhoření. Záměrná manipulace na obou stranách telefonní linky postupně přerůstá v intimní zpověď dvou osamělých cizinců, kteří jsou oběťmi téhož vykořisťovatelského systému. Krátkometrážní esej o globální nerovnosti a odvrácené straně online vigilantismu umně balancuje mezi absurditou, sarkasmem a tragédií.„Dnes je známo, že mnohá takzvaná podvodná call centra nejsou jen pochybná pracoviště. Jsou součástí rozsáhlejších struktur, v nichž dochází k vykořisťování, nucené práci a obchodování s lidmi.“

V roce 2002 na střední škole v Severní Karolíně hromadně omdlela skupina roztleskávaček. Patnáctiminutový snímek se tento záhadný incident nesnaží rekonstruovat. Pomocí found footage videí z internetu rozebírá mýty a rituály amerických středních škol. Šepot dospívajících hlasů, tísnivé ambientní zvuky a záměrně deformované obrazy dívčích těl v předepsaných pózách odkrývají vrstvy latentního, genderově podmíněného násilí. Lynchovská koláž z fragmentů kolektivní paměti rámuje kolaps středoškolaček především jako formu fyzického vzdoru vůči nepolevujícím nárokům a požadavkům systému.„Střední školy zůstávají kolébkou světa, který je rozdělen podle pohlaví, šablonovitý a hierarchický. (…) Zajímalo mě, jak byla tato měkká síla, tyto všední obrazy hluboce vryté do naší kolektivní představivosti znovu využity a zkresleny.“ — Lilith Grasmug, z rozhovoru pro FID Marseille.

První vesmírná stanice NASA se jmenovala Skylab a během 24 týdnů se na ní v letech 1973 a 1974 vystřídaly tři posádky. Členové té poslední z nich se zapsali do dějin mimo jiné jako první astronauti vůbec, kteří vstoupili do stávky. S ohledem na citlivou povahu zdrojových materiálů sledujeme dokumentární rekonstrukci, ve které vystupují herci v improvizovaných kulisách a strukturu vyprávění udávají inscenované repliky komunikace mezi Skylabem a vesmírným střediskem. O to víc ale vyniká tísnivá atmosféra pracovních podmínek, kdy jsou zástupci náročné profese úmyslně tlačeni za hranu svých možností.„Žít pro mě neznamená jen přežívat. Žít znamená žít svůj život.“ — Graeme ArnfieldZdroj citátu: Business Doc Europe

Mladá gruzínská trans žena Adelina strávila jedenáct let zavřená v rodinném domě, kde ji rodiče skrývali ze strachu před nenávistí konzervativní společnosti. Teprve útěk do Vídně jí přináší vytouženou volnost a možnost věnovat se milovanému tanci. Pouta s minulostí se ale přetínají těžko. Zatímco si na periferii cizího města zvyká na novou exilovou realitu, její matka v Gruzii čelí šikaně. Režisér Rati Tsiteladze pomocí vtahujících obrazů a zvukového designu zpřítomňuje hrdinčin vztah k vlastnímu tělu i rodině. Při tom nahlíží pod povrch prožitého traumatu a ukazuje, jak těžké může být nalezení opravdového domova. „Už od dětství jsem chtěla být tanečnicí.“ 

Dobová ilustrace ze spisu Oculus Artificialis Teledioptricus z roku 1685 připomíná dobu, kdy byl zrak vnímán jako aktivní paprsek vycházející z oka. Vizuální umělec Gregor Eldarb na tuto myšlenku navazuje svým analogovým experimentem. Za pomoci lupy, slunečního svitu, magnetu a olejovité kapaliny s magnetickými vlastnostmi vytváří v objektivu kamery krystalické struktury a amorfní krajiny. V kombinaci s digitálním displejem a minimalistickým hudebním doprovodem Stefana Nemetha se zkoumání lidského pohledu mění v působivou podívanou, v níž se historické představy o vidění střetávají s dnešní fascinací zářícími obrazovkami. „   Podoby se jako blány třepotají vzduchem, a kamkoli je zavane, zjevují se v kaňonech.“ — Johann Zahn, Umělé oko na dálku neboli dalekohled

V omšelém resortu s bazény, palmami a sály vyzdobenými křišťálovými lustry se sešlo několik stovek seniorů a seniorek, aby v rámci zdejší konference o dlouhověkosti polykali hrsti pilulek, posilovali a naslouchali přednáškám o prodloužení života. Joshua Oppenheimer zachycuje jejich nemládnoucí těla v tichých, nehybných kompozicích, které prokládá detailními záběry organismů pod mikroskopem. Drobní tvorové bojují o přežití podobně jako stárnoucí lidé pod ostrým kalifornským sluncem. Úhledný, přitom znepokojivý snímek nahlíží do prostředí, kde je strach z vlastní konečnosti rozpouštěn v kolektivní iluzi o nesmrtelnosti.   „Revoluce proti smrti je mou básní o těchto obavách, o smrtelnosti, kapitalismu, zoufalém popírání – a naší společné touze po sounáležitosti a lásce.“ — Joshua Oppenheimer (Interaction)

Každou první sobotu v měsíci se na chorvatských náměstích schází členové ultrakonzervativního náboženského hnutí Rytíři neposkvrněného srdce Panny Marie. Pokaždé je tam i umělkyně a aktivistka Arijana Lekić-Fridrih, dokud ji nevykáže policie, protože ženám je vstup zakázán. Fascinující observace zachycuje střet protichůdných sil ve veřejném prostoru, i koexistenci dvou ženských archetypů – svaté rodičky, která se tiše usmívá ze svatého obrázku, a bohyně v rudých šatech, která svou performancí bojuje proti patriarchálnímu násilí na ženách.„Veškeré umění je politickým vyjádřením.“ — Arijana Lekić-Fridrih Zdroj citátu

Vězeňský procedurál uzavírá trilogii, do níž patří ještě Savage Flowers (2017) a In the Open (2017). Tentokrát režisér nesleduje vězně, ale věznitele. Režisér se na šest měsíců stěhuje na studentské koleje a natáčí výuku na francouzské akademii vězeňské správy. Snaží se nahlédnout do myslí nesmělých studentů a studentek, z nichž se stává nástroj moci. Fascinující observace představuje vězení jako etický a filozofický problém. Na kolektivní postavě studentstva zrcadlí celou instituci, která učí pravidlům, jak zacházet s lidským materiálem, a zároveň, jak tato pravidla obcházet. Problémem vězení není špatný dozorce, ale samotná podstata vězení.   „Každý, kdo má nějakou moc, ji může zneužít.“ — citace Montesquieuho jednou z postav filmu

Johanna pracuje jako dělnice v továrně na luxusní hodinky v Ženevě. Její manželka právě odjela na delší návštěvu svých příbuzných do Mexika, léto je v plném proudu a Johanna pořádně neví, jak jej prožít. Až jednoho dne najde letáček nabízející bezplatné sešrotování starých automobilů a ona začne přemýšlet, co by mohla udělat s Volkswagenem Beetlem, který jí rezaví v garáži. Inscenovaný dokument ze života transgender ženy nás bere na strhující jízdu za splněním osobních tužeb navzdory traumatům a strachu. A to může znamenat třeba účast v automobilovém závodě ve vozu, který jste si sami opravili. „Když Johanna vypráví o svém životě, okamžitě si představíte film.“ — Céline Carridroit Zdroj citátu: Variety