příroda

Když se režisérka a etnoložka Hana Nováková setkala s losem, změnilo jí to život. A nebyla první. Prastarým totemovým zvířetem, jedním z největších savců severní polokoule, jsou již po staletí fascinováni lidé napříč kontinenty a kulturami. Zatímco dříve si jej chtěli podmanit, dnes mu spíš naslouchají. Režisérčina filmová odysea je výsledkem několikaletého pátrání po losím tajemství. Vede z českých lesů přes ruskou domestikační stanici až na území původních obyvatel Kanady. Koláž příběhů, vyprávěných z osobní, spirituální i vědecké perspektivy, ukazuje losa jako průvodce mezi světy, symbol rovnováhy a obnovy a možnou odpověď na otázku, jak můžeme uzdravit náš vztah k přírodě.„Natáčení živočichů napříč planetou je věc neobyčejně výpravná – a to tím spíš, jde-li člověku o ‚procesový film‘, tedy o rozehrané pozorování dějů, u nichž často tak úplně nevíme, jak skončí, byť je jisté, že jejich rozbuškou bylo právě natáčení.“ — Hana NovákováZdroj citátu: Dok.revue

Genealogické putování za původem exotických druhů rostlin začíná v Královské botanické zahradě v Madridu. Právě zde byla nalezena tajemná skříňka se semeny rostlin z výpravy do Jižní Ameriky v roce 1936. Putování zpět časem i prostorem na jih Peru zahrnuje rozkrývání vrstev pohnuté minulosti. Vědecké poznání a katalogizace flory pomáhá vysvětlit povahu koloniální extrakce všeho cenného a napomáhá k nastolení alespoň částečné spravedlnosti a vymýcení historických křivd. Národní dědictví zde funguje jako nesamozřejmý sociální konstrukt, o nějž je nutno bojovat a pečovat o jeho celistvost. Ambientní zátiší haciend odkrývá tušenou bestialitu otrokářských dob. „Přítomnost pozorovatele nemůže být neutrální. Ať už o tom ví, či nikoliv.“

Snímek na pomezí hraného a dokumentárního vyprávění vychází z knihy samotného režiséra a rozvíjí napětí mezi osobní pamětí a imaginací. Autor se vrací do svého dětství, kdy sdílel každodenní dobrodružství s kamarádem Zetou, s nímž z koruny stromu pozorovali okolní svět a vytvářeli fiktivní příběhy o sousedech. Po letech se tyto vzpomínky prolínají s rekonstrukcí posledních hodin života Zety, který tragicky zahynul jako člen posádky autobusu. Hlas herce nám představuje jeho myšlenky a pocity při cestě tak, jak si je představuje autor snímku. Střetávají se s reálnými výpověďmi a telefonickými konverzacemi cestujících v současnosti, zatímco projíždějí suchou a hornatou chilskou krajinou. Část snímku prochází ulice z autorových vzpomínek prostřednictvím Google Street View, čímž se otevírá otázka digitální paměti, zachycení místa a času a prolínání reality s jejím virtuálním otiskem. Dílo tematizuje ztrátu blízkého, paměť a způsoby, jakými lze prostřednictvím filmového obrazu a vyprávění uchopit pomíjivost.„Hledal jsem tvého tátu na Facebooku. Řekl mi, že tě přijali jako stevarda u autobusové společnosti a že ses už nikdy nevrátil.“

Snímek zachycuje ambivalentní povahu tyrolské krajiny v okolí hory Bürglkopf. Idylu alpské přírody, pasoucí se dobytek, zurčící potoky a dechberoucí panoramata narušuje vědomí, že na vrcholu hory se nachází uprchlické centrum. Vstup nepovolaným je zakázán, kontakt s lidmi uvnitř nežádoucí, pohled za stěny kamerám zcela odepřen. Přísný režim, který musí žadatelé o azyl dodržovat, jim zajišťuje jediné: minimální šanci na setrvání v bezpečí Rakouska. Režisérka však navzdory restrikcím nachází způsob, jak mimo areál centra v kulisách hlubokých lesů v podhůří vést rozhovory s jeho obyvatelstvem. Jejich autentická svědectví odhalují nejen osobní zkušenosti a důvody k útěku, ale i realitu každodenního života samotného zařízení. Komplexní obraz doplňují výpovědi těch, kteří centrem prošli a usadili se v Rakousku, i kritické hlasy místních projevujících silnou empatii. Ukazuje se, že i tváří v tvář nelidskému byrokratickému aparátu si člověk může zachovat důstojnost a naději. „Když jsi mi řekl, že ta kráva má lepší život než my, zlomilo mi to srdce.“

Kanada, Japonsko, Antarktida. Hluboko pod zemí zbudovaly vědecké instituce gigantické teleskopy, jejichž účelem je emitovat neviditelné částice a zkoumat vlastnosti těles menších než atom. Radioaktivní šum neutrin a jeho vizualizace nabízí hypnotizující poetický ponor do provozu komplexních zařízení a subatomárních hlubin černých děr. Abstraktní obraznost gigantických strojů jako z vědeckofantastického filmu kontrastuje s exaktním výzkumem částicových vědců a vědkyň. Meditativní zkoumání nás přivádí k esenciálním otázkám, které zaměstnávají vědeckou, stejně jako filozofickou a uměleckou obec: Proč existuje hmota a ne spíše nic? „Studovat naši galaxii je jako stát uprostřed lesa, a toto je jako dívat se na něj z výšky. Pomocí infračerveného záření, rádiových vln a rentgenu vidíme hlouběji do celkové struktury, ale zvenčí je stále nemožné černou díru zahlédnout.“ — komentář z filmu

Digitálně animovaná glitch skladba vrství, abstrahuje a mutuje technologické stopy pozůstatků – pompejských reliktů, torz, rentgenových snímků, záběrů zvířat – do rytmického celku. Pole se střídavě plní a vyprazdňuje, zatímco zvukově vrní a šumí; minimalistická audiovizuální kompozice přitom dosahuje absolutní, byť nevystižitelné přesnosti. „Stejně jako mýtus o stvoření, [film] představuje potenciál vytvořit a uvolnit něco nového, jako pixelová prapolévka. Zdůrazňuje akt sledování, pozorování, vnímání a přijímání obrazů. Ukazuje vztah mezi fotografickou technologií, samotným přístrojem, ‚strojem‘, a složitými zkresleními vnímání a představivosti. Vytvořeno pomocí nefunkčního zařízení pro speciální efekty z 90. let.“ — doprovodný materiál k filmu

Pohoří Sandia v Novém Mexiku, ležící na východním okraji Skalistých hor, spojuje strmé zasněžené útesy s vyprahlostí pouští u svého úpatí. Vizuální portrét této krajiny, v němž hory ožívají, pulzují a proměňují se, doprovází audiomix znění extrémních teplot a písní kmenů Pueblo, které zde odedávna žijí. Techniky vycházející z tradice experimentálního filmu, jako jsou pookénkové kopírování, malba, koláž či rytí do materiálu, vtahují digitální obraz do plynutí vizuálního transu. „Díla Mélissy Faivre jsou pohlcující, halucinogenní, nebo dokonce vyvolávají závratě, v závislosti na vašem vnímání nebo možná na vaší divácké zkušenosti. Jsou bohatá na barvy, pohyb a asociace. Filmy jsou založeny na kamerových záběrech a fotografiích reprodukovaných snímek po snímku a vrstvených s videozáznamy pomocí kompozice a montáže, čímž vytvářejí nové představy. […] Montáž dosahuje úrovně mnohonásobného rozptýlení, které se jeví jako čistá fantazie; zároveň má potenciál vyvolat vaše individuální vzpomínky a asociace.“ — Walden Kunstausstellungen Zdroj citátu: http://www.galerie-walden.de/INFECTED%20REALITY-english.pdf

Mění se fyzikální vlastnosti hornin v lidské přítomnosti? Filmaři sledují práci vědkyně, která naslouchá proměnám zvukových frekvencí v rozsáhlé pustině po sopečném výbuchu. Její geoakustický výzkum podněcuje úvahy o možnosti existence vědomí u neživých objektů a o jejich vzájemné komunikaci. „Vrchol Mount Everestu tvoří mořský vápenec: jen předsudek nás může vést k přesvědčení, že země pod našima nohama není živá.“ — Conrad Anker, horolezec

Východoaustralská krajina, zrozená z vyhaslých sopek a ztuhlé magmy, pustá i bujná, se napojuje na Tichomořský vulkanický oblouk. Vícenásobné expozice na 16mm materiálu přímo v kameře, které vytvářejí vizuální překryvy a narušují gravitační logiku obrazu, spolu s dynamickým střihem muchlají čas i prostor – přítomnost se propadá do hlubin geologické paměti. Environmentální vizuální báseň doprovázejí terénní nahrávky a hudební kompozice Lawrence Englishe.   „Natočeno na území kmenů Turrbal, Yuggera, Jinibara, Gubbi Gubbi, Wakka Wakka, Jarowair, Barrumgum, Quandamooka a Butchulla v Austrálii. Uznáváme je jako tradiční strážce a nositele znalostí této země. Suverenita nebyla nikdy postoupena.“ 

V polovině roku 2024 zastihla Čad největší sucha za poslední dekády, většina dobytka uhynula, lidé se přestěhovali jinam, město zaniklo. Náhodné setkání u studny s vodou ve zpustlé prefektuře Batha otevírá okno do situace středoafrické země ovlivněné klimatickou změnou. „Sucho a povodně v Čadu nejsou ojedinělé – odrážejí širší klimatické změny, které jsou z velké části způsobeny průmyslovými zeměmi.“ — Bentley Brown

Marion Guillard je ornitoložka a filmařka od mládí zachycující divokou přírodu. Záběry přírody dominují také její autobiografické eseji. Autorčin mimoobrazový hlas ale vypráví o něčem jiném než o cestě po Spojených státech, na kterou kdysi vyrazila se svou rodinou – o jejím složitém vztahu k vlastnímu tělu a sexualitě. Mezi zdánlivě nesouvisejícími tématy postupně vyvstávají paralely. Bulimie, kterou Guillard trpěla jako teenagerka, se netýkala jen jídla z fast foodů. Podobně se neomezovala ani v pořizování záběrů krajiny, které jí pomáhaly odklonit pozornost od vlastní tělesnosti. S odstupem let si uvědomuje, nakolik byla v obou případech – při pohledu na sebe samu i na vnější svět – determinována kulturou a společností. „Série sekvencí ilustrujících různé formy zobrazení přírody, jako jsou filmy o divoké přírodě, přírodní parky a zoologické zahrady, se odehrává na pozadí mých osobních zkušeností jako filmařky zabývající se divokou přírodou, vizuální umělkyně, ornitoložky, ženy a těla.“ — Marion Guillard

Menominíové jsou propojeni s přírodou sdílenou moudrostí péče o kulturu stromů a lesů. Oživování tradičních způsobů těžby stejně jako snahy zachovat permakulturní volnost se střetává s převažujícími přístupy extenzivní těžby dřeva pro lidskou potřebu. Komplexní téma vztahu lidských komunit a lesů je nahlíženo z mnoha perspektiv – architekti, dřevorubci, učitelé, ekonomové i aktivisté vysvětlují naši bytostnou civilizační provázanost se stromy jako strážci krajiny i paměti. Osvětový dokument nabízí naději v podobě příkladů přirozené rekultivace i citlivé péče. „Když mluvím o (životním) prostředí, nemám na mysli pouze špinavé řeky, klimatickou změnu nebo kyselé deště. Mám na mysli také lidi. Proto mne velmi zajímají rurální komunity a způsoby, jak se sžívají se svým prostředím, co z něj čerpají. To mne přirozeně přivedlo k tématu péče o lesy na celém světě.“ — Fred Pearce, environmentální novinář