příroda

Stručný obsah dokumentu zní jako netradiční pohádka – starý poustevník a mladá dívka, která umí komunikovat s ptáky, zaslechnou jednoho dne zpěv neznámého ptáka a vydávají se do lesa a opuštěného dolu, aby jej našli. Ačkoli ve skutečnosti příběh zahrnuje moderní nahrávací zařízení a mikrofony, na jeho pohádkové poetičnosti mu to neubírá. Snímek, jehož středobodem je ptačí zpěv, nabádá k soustředěnému poslechu, a zároveň vede k zamyšlení nad tím, že i tak běžný zvuk, jako je zpěv ptáků, má v sobě něco záhadného.„Hluboko v lesích svět přírody vybízí stejnou měrou k tomu, aby byl předmětem zájmu vědců a předmětem touhy básníků.“---Zdroj citátu: https://www.cinemadureel.org/en/films/7h15-merle-noir-2/  

V roce 1772 Angličanka Mary Delany napsala své neteři: „Našla jsem nový způsob, jak imitovat květiny.“ Onou imitací byla umělecká forma decoupage, popisující vystřihování a skládání obrazů. Půvab a botanická přesnost díla poutá pozornost doteď, mezi jinými nejmenovanou programátorku, která se pokouší najít způsob, jak zachytit živost rostlin do obrazové podoby. Za tímto účelem vytváří algoritmus, který by, podobně jako Delany, jejíž ilustrace rozhýbává, propojil vědu a krásu.„Jako režisérka jdu opačným směrem, než jsem byla naučena: nemám žádný zájem o to, co je nazýváno ‚krásným obrazem‘. Zkoumám limity kompozitního videa, mezi přeexponováním a absolutní temnotou, abych posunula hranice digitálních obrazů.“ (Miléna Trivier)---Zdroj citátu: https://screen.brussels/fr/professional/milena-trivier

Pláž Sidi Bouzid nedaleko marockého přístavního města Al-Džadída je proslulá svou průzračnou vodou a neobyčejnou biologickou rozmanitostí. Žijí zde desítky druhů mořských řas. Některé z nich jsou ovšem farmaceutickými a potravinářskými firmami využívány při výrobě agarového prášku. Nedaleko se nacházejí také továrny na výrobu rybích konzerv a fosfátových hnojiv, způsobující znečištění vod a ovzduší. Dokument formou performativních intervencí stírajících rozdíl mezi lidským a přírodním prozkoumává mnohovrstevnatý vztah místních obyvatel k ekosystému, který představuje současně zdroj úžasu i obživy.„To on vám dal moře, abyste z něho jedli skvostné maso a získávali ozdoby, jež nosíte.“---Zdroj citátu: Nápis na šáfiovském emblému citovaný ve filmu

Jak vypadá svět z jiného než lidského pohledu? Překvapivě poetický snímek, který lze směle označit za zástupce pure cinema, nás prostřednictvím záběrů z bezpečnostních kamer z nejrůznějších koutů světa bere na pouť napříč ročními obdobími. Jednotlivé, na první pohled neutrálně zaznamenané útržky života vypadají jako rozpohybovaná výtvarná plátna či pohlednice, jež nám umožňují navštívit místa, která bychom jinak nikdy nenavštívili. Kamery, jakožto nástroje dohlížení, vyjevují nečekanou krásu industriálních prostorů, soukromých objektů i přírodní krajiny.„Autoportrét přebírá zodpovědnost za vlastní interpretace, představy a fikce každého okamžiku, ale stále se snaží nechat prostor subjektivnímu pohledu diváků a umožnit jim, aby si našli svůj vlastní smysl nebo pronikli do vlastních představ.“

Nejnovější objev z filipínských archivů, etnografický dokument z roku 1913, přepisuje dějiny kinematografie. Vznikl devět let před snímkem Nanuk, člověk primitivní od Roberta Flahertyho a stává se tak prvním celovečerním dokumentárním filmem na světě. V pěti výjevech zachycuje různé aspekty života domorodých obyvatel. Představuje jeden z mála pozitivních dopadů kolonizace, která přinesla na Filipíny kinematografii. Jejím nositelem byl tajemník pro vnitřní záležitosti Filipín Dean C. Worcester. Snímek pořídil na konci své politické kariéry, než se s ním vydal na lukrativní přednáškové turné po Spojených státech.

Eva Eisler je významná česká designérka a šperkařka. Krátký film ukazuje její kreativní proces od zrození nápadu až po realizaci a představuje základní stavební kameny její tvorby: čistotu, eleganci a minimalistickou neotřelost. Její kovové konstrukce přitom kontrastují se zasněnou, něžnou estetikou filmu.„Jak v životě, tak v práci – pokud chceme být upřímní – bychom měli neustále hledat podstatu věcí a sami sebe.“---Zdroj citátu: Rozhovor s Evou Eisler, Heroine, 15. 9. 2020. https://www.heroine.cz/kultura/3049-ceska-stopa-ve-svetovem-designu-sperky-evy-eisler-nosila-i-zaha-hadid

Řeka Guadiana, spojnice Portugalska a Španělska, mohutný pramen dodávající životní energii celému jihovýchodu Pyrenejského poloostrova, může utichnout. Stejně jako další řeky je ohrožována klimatickými změnami, kvůli nimž spějí k zániku i rytmické melodie, které vodní tok po staletí rozeznívaly.„My, lidské bytosti, jsme morová rána. Mor, který zahlcuje jeho vlastní planetu. A co je nejhorší, mor, který si je vědom toho, že takový je.“

Lidé se od nepaměti snaží pochopit, popsat, napodobit a přeložit do vlastní řeči zpěv ptáků. Možná v naději, že s nimi budou moct komunikovat. Film vyprávěný z budoucí perspektivy, poté, co proběhlo šesté masové vymírání druhů, je pojat jako ironický průlet dějinami těchto pokusů o navázání mezidruhového dialogu. Prostřednictvím série setkání s hudebníky a muzikology formuluje otázku, zda ptačí zpěv plní pouze biologickou funkci, nebo má také poetické kvality a pevná pravidla. Mnohdy absurdní snaha prolomit tajemství zvířecího jazyka ovšem není vedena pouze zvídavostí, ale též znepokojivou touhou po dominanci.„Hlavní myšlenkou filmu je překlad. Nevěřím v bezprostřední vztah se zvířetem – naše vztahy jsou vždy zprostředkovány třetími stranami, technickými prostředky.“ — Érik Bullot.---Zdroj citátu: https://blogs.mediapart.fr/cinema-du-reel/blog/110322/entretien-avec-erik-bullot-realisateur-de-langue-des-oiseaux

Argentinský prozaik Félix Bruzzone si před několika lety koupil dům poblíž rozlehlé vojenské základny Campo de Mayo u Buenos Aires. Nešlo o náhodnou volbu. Jeho matka byla během vlády vojenské junty na přelomu 70. a 80. let unesena a držena právě tam. Cílem spisovatelovy autoterapeutické mise je odhalit také ostatní temná tajemství dané lokality. Idylická okolní příroda vytváří ostře kontrastní podklad ke krutostem páchaným argentinskou vládou, o nichž vyprávějí místní pamětníci. Z jejich výpovědí Bruzzone skládá obraz místa, které významně přispělo k rozvratu jeho rodiny i celého národa.„Tento film je jako báseň ve smyslu, že nejde o snímek, jenž by trval na pečlivých podrobnostech. Rozvíjí se postupně, za pomoci symbolismu, a snaží se nalézt způsoby, pakliže je to tedy možné, jak překonat zármutek. Rozhodně to není bezprostřední materiál připomínající učebnici historie.“ — Jonathan Perel---Zdroj citátu: https://www.latinolife.co.uk/articles/camuflaje-camouflage-2022-jonathan-perel

Popularita poutní cesty do Santiaga de Compostela stále roste. Čtyři české poutní příběhy inspirovaly i nového poutníka, který se teprve vydává na svou dlouhou pouť. Dostává se mimo svou komfortní zónu a poznává nejen kouzlo poutnictví, ale i sám sebe. Když potká poutník poutníka na cestě do Santiaga de Compostela, tak je první otázka jasná: Odkud jdeš? Protože každý krok se počítá. O tom svědčí čtyři příběhy poutníků: Kvakina, jenž vyšel z Boskovic. Olgy, která pouť zvládla v seniorském věku. Maria, jehož si cesta přivolala sama, a Petra, který ochrnul na půl těla a když vstal z invalidního vozíku, vydal se na cestu. Do toho budeme sledovat poutníka Kamila Bartoška, který je známý jako Kazma Kazmitch – bavič a mystifikátor.

Marek Holeček patří mezi nejvýznamnější české a světové horolezce současnosti. Na ty nejvyšší hory těsně pod nebem leze bez kyslíku náročným alpským stylem. Jeho extrémní přístup k horám i životu mu přináší úspěchy a také problémy. Film Mára jde do nebe sleduje jeho pět pokusů o prvovýstup na náročnou horu Gašerbrum I v pákistánském pohoří Karákóram. Dívá se na ně očima Máry Holečka a zároveň očima lidí okolo něj, očima lidí, kteří čekají, zda se vrátí. Úspěšná totiž byla až pátá expedice a film sleduje i ty nepovedené a dokonce ty tragické. Během nich přišel díky omrzlinám o několik článků prstů na noze a také o kamaráda a spolulezce, jenž přímo před ním spadl z výšky tisíc metrů.

Ve dvou věznicích v severozápadní části USA probíhá experiment zaměřený na mentální zdraví. Vězněným jsou pouštěna videa přírody, kterou někteří již desítky let nezažili. Film je meditací o izolaci, lidském vztahu k přírodě a o skutečnosti, jak nesamozřejmý je zpěv ptáků či procházka v lese. „Modrý pokoj, který je zároveň meditací i provokací, poukazuje na škody způsobené odepřením přístupu do přírody a na to, jak se všichni stáváme vězni, když je nám odepřena základní lidská potřeba společenství s přírodou.“ (Angie Driscoll)---Zdroj: https://hotdocs.ca/whats-on/hot-docs-festival/films/2022/blue-room

Neúspěšný pokus polárníka Roalda Amundsena dosáhnout v roce 1925 letecky severního pólu je tématem unikátního archivního dokumentu. Záběry pořízené v ledové pustině na 16mm kameru doplňují umělé postsynchrony imitující křupání sněhu, dunění větru a další zvuky z konce světa.„Jak zachytit dobytí místa, jež je naprosto prázdnou zeměpisnou abstrakcí?“---Zdroj citátu: https://marvinwayne.com/en/la-banquisa

Naoto Matsumara je jediný stálý obyvatel v okolí jaderné elektrárny Fukušima, kde v roce 2011 došlo k závažné jaderné havárii. Matsumara zůstal a svůj čas v zóně věnuje péči o opuštěná zvířata. Observační dokument je zamyšlením nad katastrofami lidmi stvořených technologií, nad ekologickou krizí a jejími následky. Film je součástí dokumentárního projektu We Have to Survive, jehož cílem je upozornit na současné a budoucí dopady klimatické nouze. „Takové je lidstvo. Všichni souhlasí, dokud mají pohodlí. Pokud nastanou zlé časy, nikdo nespolupracuje. A tak to s námi dopadne.“ (Naoto Matsumara)

Nejseverněji položené město na světě Longyearbyen je nejlidnatějším sídlem norského souostroví Špicberky. Česká sociální antropoložka se zde pokouší najít nový domov se svou rodinou, zatímco pracuje na výzkumu společenských proměn v tamější komunitě. Ztráta pracovních míst v těžebním průmyslu i komplikované vztahy mezi norskými rodáky, cizími přistěhovalci a turisty přispívají k proměně nálad ve městě, zatímco okolní zasněžená pohoří tají a laviny ohrožují každodenní existenci místních obyvatel. Portrét mikrokosmu ledového městečka je přitom syrovým obrazem současného globalizovaného světa. „V tom kouzlu je skrytý taky to riziko. Protože kdyby si každej řekl, že by sem chtěl jet a užít si čistoty a prostoru, tak už tady ani čistota ani prostor nebude.“  

Dokumentární snímek vycházející z výzkumné metody field-recordingu dává prostor zaznít fyzickým místům, kde se odehrávají významné energetické, přírodní, ale i politické procesy. Režisér, hudebníci Václav Havelka a Pan Throrarensen, filozof Lukáš Likavčan a field-recordistka/a Sara Pinheiro a Magnús Bergson se ptají, o čem vypovídají zvuky, jimž v běžném životě nepřikládáme význam, a jak předznamenávají vývoj událostí, které ovlivňují životy nás všech. Zvuk se zde stává nástrojem, který leckdy dokáže zachytit geologický čas lépe než obraz.„Cílem česko-islandského uměleckého projektu je zaměřit se zejména skrze zvuk na kritické infrastruktury a zlomová místa budoucnosti.“ — Ivo Bystřičan---Zdroj citátu: https://www.ceska-krajina.cz/2869/zvuky-prirody-v-rezervaci-velkych-kopytniku-dnes-nahravali-umelci-v-ramci-mezinarodniho-projektu/

Dokumentární snímek vycházející z výzkumné metody field-recordingu dává prostor zaznít fyzickým místům, kde se odehrávají významné energetické, přírodní, ale i politické procesy. Režisér, hudebníci Václav Havelka a Pan Throrarensen, filozof Lukáš Likavčan a field-recordistka/a Sara Pinheiro a Magnús Bergson se ptají, o čem vypovídají zvuky, jimž v běžném životě nepřikládáme význam, a jak předznamenávají vývoj událostí, které ovlivňují životy nás všech. Zvuk se zde stává nástrojem, který leckdy dokáže zachytit geologický čas lépe než obraz.   „Cílem česko-islandského uměleckého projektu je zaměřit se zejména skrze zvuk na kritické infrastruktury a zlomová místa budoucnosti.“ — Ivo Bystřičan   --- Zdroj citátu: https://www.ceska-krajina.cz/2869/zvuky-prirody-v-rezervaci-velkych-kopytniku-dnes-nahravali-umelci-v-ramci-mezinarodniho-projektu/

Film začíná vzpomínkami Travise Wilkersona na dětství, jehož podobu formovala studená válka a matčina posedlost atomovou bombou. Život v permanentním strachu z jaderného holocaustu mu způsoboval noční můry. Po vítězství Donalda Trumpa se vrátily. Ve snaze pochopit kořeny svých neuróz se autor vydává na terapeutický roadtrip po Spojených státech. Doprovází jej jeho dcery a manželka, spolutvůrkyně dokumentu. Navštěvují nukleární sila i místa spjatá s vyhlazováním domorodého obyvatelstva. Rodinný výlet se stává podkladem pro pronikavou kritiku národní ideologie založené na destrukci a vyvolávání paniky.„Tento film je příběhem naší země – přestože nám osobně nikdy nepatřila –, naší rodiny, ale také násilí páchaného na domorodém obyvatelstvu, bez něhož bychom ji dnes neobývali.“ — Erin Wilkerson---Zdroj citátu: https://www.melodieundrhythmus.com/mr-2-2022/strahlende-zukunft/

Melancholický dokumentární portrét Roberta Frosta představuje tohoto amerického básníka a čtyřnásobného nositele Pulitzerovy ceny v podzimu života, kdy reflektuje svůj osobní příběh, poezii a existenciální a filozofická témata, jimiž se zabýval napříč svou tvorbou. Frost tráví své dny v milované rurální Nové Anglii a stále se věnuje přednáškové činnosti na univerzitách, zatímco oko kamery přetváří tuto legendu americké poezie v obyčejného člověka ve světle univerzálního humanismu. Jedná se o první dlouhometrážní dokumentární film Shirley Clarke, za nějž byla v roce 1963 oceněna Cenou Akademie.„Jakkoliv zůstává umělec věrný své vizi skutečnosti, ve střetu s vtíravou společností a vlezlým státem ji upozadí a do popředí se dostává jeho individualita a vnímavost.“ — John F. Kennedy

Okres Tchaj-nan leží na jihozápadním pobřeží Tchaj-wanu. Místní obyvatelé žijí skromným životním stylem a věnují se pěstování rýže a rybolovu. Autor snímku zde po dobu dvanácti let žil, sbíral záběry nádherné pobřežní krajiny a zaznamenával životní osudy jejích obyvatel. V tomto časosběrném dokumentu se tak vyjevuje proměna přírody i městského osídlení vlivem lidské činnosti a zároveň stálost tradice a lidské sounáležitosti. Statické záběry na mořské vlny a rozhlehlá rýžová pole budí dojem oživlých fotografií a vytváří tak kontemplativní film o pocitu bezčasí v rurální komunitě jihovýchodní Asie.„V roce 2021, když jsem byl zaneprázdněn závěrečnou fází postprodukce, můj otec náhle zemřel. Myslel jsem, že nejlepší dárek, který jsem mu mohl dát, je toto dílo plné mořské soli a silného větru, které se velmi podobalo našemu životu a osudu.“---Zdroj citátu: prohlášení režiséra, Taiwan Docs. https://docs.tfai.org.tw/en/film/6738

Opatrovatelka, parta dělníků a řidič dálkového kamionu. Narodili se na Slovensku, po vstupu země do EU ovšem využili možnosti pracovat v libovolné zemi schengenského prostoru. Během týdenních pracovních turnusů v Rakousku, Německu nebo na evropských dálnicích se snaží sžít s cizím prostředím a neztratit kontakt s dětmi a partnery. Kvůli jejich budoucnosti za lépe placenou prací odcestovali. Teď je vinou své nepřítomnosti ztrácejí. Neví, co je čeká, až se vrátí domů. Trojice posmutnělých příběhů skládá lakonický portrét globalizovaného pracovního trhu, který lidem sice umožňuje plnit si sny, ale často za cenu velkých obětí.

Yoyogi je park, nacházející se v centru Tokia. Yoyogi je dějištěm, ale také hlavní postavou tohoto dokumentu. Záměrem režiséra ale není představit historii parku – až na úvodní titulek se o něm publikum nedozví žádná fakta. Dokument bez mluveného komentáře zachycuje park a jeho návštěvníky pouze statickou kamerou a jemným střihem. Děti hrající si na památníku, objímající se dvojice pod deštníkem na lavičce, mladíci soutěžící v rapu, bezdomovec, kterého míjí kolemjdoucí, dívka natáčející TikTokové video, skupinka černochů zpívající píseň v cizím jazyce. Meditativní observace.„Tento film kombinuje dvě zvláštní a zdánlivě se překrývající specifika. Na jednu stranu je zde odtažité, téměř vědecké pozorování v jeho suchosti, pozorování obyčejných scén ze života lidí v parku, na druhou stranu je zde pocit jakéhosi kouzla a neskutečnosti toho, co se odehrává.“---Zdroj citátu: https://allfilm.ee/work/yoyogi-haiku/