historie

Dětský film o největší hromadné sebevraždě 20. století rekonstruuje událost z roku 1978. Reverend Jim Jones přiměl téměř tisícovku stoupenců a stoupenkyň své sekty Chrám lidu, aby v osadě Jonestown v jihoamerické Guyaně vypili jed. Třetina z nich byly děti. Jan Bušta dává sadistům, voyerům a nekrofilům minutu na to, aby opustili kinosál. Jeho sebereflexivní dokument, který je výsledkem desetiletého časosběrného natáčení, nevyobrazuje drastické scény. Za zvuků audionahrávky z osudného dne sleduje koláž dětských přízraků, z jejichž úst zaznívá kázání o úniku před zkažeností světa.„Ve svém debutovém filmu nám Jan Bušta ‚v přímém přenosu‘ přináší elektrizující zážitek z demagogie a manipulace.á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN je také cinefilní poctou milníkům filmového experimentu, ‚demagogicky manipulující‘ se všemi aspekty filmového vyprávění a očekáváním publika.“---Zdroj citátu: https://www.filmcenter.cz/files/files/1645626325_czech-documentaries-2021-2022.pdf

V suterénu Rogosinova kina Bleecker Street Cinema se sešli palestinský básník Rašíd Husajn a izraelský novinář Amos Kenan. Staří přátelé, ale zároveň i zástupci dvou národů, které v 70. letech byly teprve na začátku dlouhé a zdaleka ještě neukončené cesty k vzájemnému porozumění a soužití na sdíleném území. Jejich vzdálenou domovinu, pro Husajna v emigraci dokonce nedostupnou, připomíná režisér vstřiháváním ikonických záběrů diskutovaných lokací a lidí. Podobná rozpolcenost se odráží i v dialogu dvou intelektuálů, bytostně se vzpírajících vnucované pozici nepřítele pro toho druhého.„Byl to prostý film, velice syrový, ale upřímný a úplně jiný než filmy, které se tehdy točily. Sklízel jsem za něj kritiku od extremistů na obou stranách. Přesto se mnoha lidem líbil, protože byl jiný.“ (Lionel Rogosin)---Zdroj citátu: https://festival.ilcinemaritrovato.it/film/arab-israeli-dialogue/

Kultovní koláž archivních materiálů ze 40. až 60. let minulého století přináší absurdně humorný pohled na život v atomovém věku. Podvratná juxtapozice amerických propagandistických snímků, naučných filmů, reklam či novinových zpráv přináší mediální obraz světa, ve kterém vyrůstala generace dnešních šedesátníků a šedesátnic. Studenoválečná paranoia a hrozba nukleární války se do jejich životů propsala v mnoha bizarních podobách. Dobová média vytvořila jakýsi hypotetický vesmír, paradoxní nukleární kulturu vybuchujících jaderných bomb, válečného heroismu a populárních písní s atomovou tematikou.„Film Atomic Café naznačuje určité jizvy na duši země a odváží se i zesměšňovat zvrácenou směsku našeho utopismu a paranoii.“---Zdroj citátu: https://www.villagevoice.com/2018/07/31/newly-restored-the-atomic-cafe-is-just-as-vital-as-ever/

Humorný dokument nás vrací do východního bloku během studené války, kdy auto bylo považováno nejen za malý zázrak a klíčový symbol technologického pokroku, ale i za prostředek boje proti imperialistickému třídnímu nepříteli, přičemž paradoxně reprezentovalo takřka nedostižný společenský status. Ovšem cesta lidí, kteří si svůj vysněný vůz dokázali vybrat i z malé hrstky dostupných socialistických značek a chtěli vykročit vstříc lepším zítřkům, byla mnohdy krkolomná a trvala celá desetiletí. Nostalgií nasáklá filmová odysea složená z několika autobiografií milovníků a milovnic trabantů i moskvičů, pro něž auto znamená více než dopravní prostředek, přibližuje fascinující automobilovou historii i trampoty socialistické doby.„Dost nás zajímají psychologické pohnutky vazeb na tato auta, reality, jež se dodnes děje. Je to prazvláštní forma nostalgie – ne tolik za socialismem a vlastním mládím, jako spíš za dobou, kdy si automobil každý dokázal opravit vlastníma rukama s pomocí jednoduchého nářadí. Většina šoférů se musela naučit poznat své auto skrz naskrz, pokud chtěli, aby bylo vůbec pojízdné. A to, že znali doslova celé vnitřnosti vlastního vozu, vytvářelo mnohem silnější vazbu mezi člověkem a strojem.“---Zdroj citátu: http://www.agitprop.bg/?fbclid=IwAR3saJ0PCSaA-x2D4Fbb6U4PZn_7X8JnXPAFggLfWe-ixAxDdeX_HS9qEL0#/works/WATCH

Na přelomu 60. a 70. let byla segregace ve Spojených státech amerických ještě živou a pro mnohé stále žitou vzpomínkou. Afroameričtí populární hudebníci a hudebnice v té době promlouvali k veřejnosti jedním z nejsilnějších hlasů o problémech rasové diskriminace a společenského násilí. Do zákulisí oblíbené country a bluesové produkce nás bere intimní a citlivý dokument propojující osobní výpovědi muzikantů, jejich hudbu a záběry z afroamerických komunit. Titulní černé kořeny totiž neodkazují jen k barvě pleti, ale metaforicky vyjadřují i povahu zkušenosti, ze které život minority vyrůstá.„Black Roots přivádí pět Afroameričanů k jednomu kavárenskému stolku: z rodinných vzpomínek, postřehů o současné situaci i touze po odplatě za nespravedlnosti vyrůstá silný obraz hrdosti na vlastní původ, zloby, zastrašování, veselí, bojové nálady i krásy.“---Zdroj citátu: https://festival.ilcinemaritrovato.it/en/film/black-roots/

V 80. letech minulého století byly desítky namibijských dětí vychovány v socialistickém Československu. Speciální vzdělávací program měl za cíl vychovat z dětí novou generaci politicky uvědomělé elity. Tento experiment ale skončil začátkem 90. let v důsledku zásadních politických změn v obou zemích. Děti byly bez ukončeného základního vzdělání a bez jakékoliv jazykové a psychologické přípravy nuceně přesídleny do Namibie, kde se nedokázaly kulturně adaptovat. Dokumentaristé pátrali po stopách dnes již dospělých namibijských dětí a sledovali jejich osudy jak v Namibii, tak v České republice po dobu tří let.“Nikdo nemá právo brát dětem jejich dětství a mrzačit jejich sny. Je jedno v jaké době, zemi, kultuře nebo ideologii se tak děje – prostě je to zločin.”

„Před válkou jsem měla mnoho přátel, mnozí z nich už jsou mrtví,“ komentuje jedna z vypravěček školní fotku svých spolužáků*aček. „Měli jsme perfektní život, ale nikdy jsme nebyli spokojeni,“ dodává lakonicky. Gymnázium v Mostaru je spojilo, válka za nezávislost rozdělila. Mozaika vzpomínek na počátek 90. let je skládána z dobových pohlednic a tichých záběrů míst, kde se kdysi válčilo. Jejich dnešní klid kontrastuje s emotivními úryvky z dopisů chorvatských studentů*ek. Popisují v nich svůj útěk za hranice, zážitky z uprchlických táborů i přetrvávající nenávist k nepřátelům, kteří je připravili o domov i mládí.„Vzali mi všechno, všechno, co jsem měla. Vyhnali mě z domova, okradli mě, uvěznili mého otce, zničili mé město a všechno, co jsem na něm milovala.“

Nejnovější objev z filipínských archivů, etnografický dokument z roku 1913, přepisuje dějiny kinematografie. Vznikl devět let před snímkem Nanuk, člověk primitivní od Roberta Flahertyho a stává se tak prvním celovečerním dokumentárním filmem na světě. V pěti výjevech zachycuje různé aspekty života domorodých obyvatel. Představuje jeden z mála pozitivních dopadů kolonizace, která přinesla na Filipíny kinematografii. Jejím nositelem byl tajemník pro vnitřní záležitosti Filipín Dean C. Worcester. Snímek pořídil na konci své politické kariéry, než se s ním vydal na lukrativní přednáškové turné po Spojených státech.

Eduard Štorch (1878–1956) byl prvním spisovatelem u nás a jedním z prvních ve světě, kdo zasadil své příběhy do pravěku. Je přitom paradoxní, že on sám své knihy z doby kamenné a bronzové považoval jen za doplněk ke svému hlavnímu celoživotnímu poslání, jímž mu bylo povolání učitele. Další profesí, již se Štorch věnoval, byla archeologie. Neobvyklý nález v kanalizačním výkopu se stal prvotním impulsem k napsání Štorchova nejslavnějšího díla. Lovci mamutů se dočkali více než dvaceti vydání a přes půl miliónu výtisků. V němčině vyšli nejméně desetkrát a byli přeloženi i do japonštiny.

Inspirován stejnojmennou básní Anatola Sterna (1929), ve které vyhladovělý proletariát křičí: „Krmí nás / potravou pro duši / vecpanou do našich hrdel!“, hlásí se i tento experimentální film k tradici angažované poezie. Film, pokládán za zničený nacisty, byl znovu objeven v roce 2019 v Bundesarchivu.

František Fajtl a Filip Jánský byli jedni z mála československých letců, kteří se za druhé světové války zúčastnili bojů na všech významných evropských válčištích a vyšli z nich živí. Právě různým místům a osudům, ale i cestám jim napříč je věnován ojedinělý střihový dokument, spojující autentické výpovědi přímých svědků událostí a málo známé archivní záběry. Vzniklý amalgám obrazů, proslovů a hudební/zvukové složky není ani zdaleka jen typickou historickou ilustrací. Před našima očima se odvíjí sugestivní vylíčení života v bezútěšných podmínkách, daleko od domova a blízko smrti.„Když jsem v Národním filmovém archivu viděl na plátně hrubý materiál, který s československými letci za války natočil režisér Jiří Weiss, zajímavě se mi to propojilo s texty knih obou letců.“---Zdroj citátu: https://protisedi.cz/trailer-good-old-czechs/

Argentinský prozaik Félix Bruzzone si před několika lety koupil dům poblíž rozlehlé vojenské základny Campo de Mayo u Buenos Aires. Nešlo o náhodnou volbu. Jeho matka byla během vlády vojenské junty na přelomu 70. a 80. let unesena a držena právě tam. Cílem spisovatelovy autoterapeutické mise je odhalit také ostatní temná tajemství dané lokality. Idylická okolní příroda vytváří ostře kontrastní podklad ke krutostem páchaným argentinskou vládou, o nichž vyprávějí místní pamětníci. Z jejich výpovědí Bruzzone skládá obraz místa, které významně přispělo k rozvratu jeho rodiny i celého národa.„Tento film je jako báseň ve smyslu, že nejde o snímek, jenž by trval na pečlivých podrobnostech. Rozvíjí se postupně, za pomoci symbolismu, a snaží se nalézt způsoby, pakliže je to tedy možné, jak překonat zármutek. Rozhodně to není bezprostřední materiál připomínající učebnici historie.“ — Jonathan Perel---Zdroj citátu: https://www.latinolife.co.uk/articles/camuflaje-camouflage-2022-jonathan-perel

V posledním čtvrtstoletí se významný český fotograf a člen mezinárodní agentury Magnum Photos Josef Koudelka mnohokrát vydal po stopách řeckého filozofa Hérakleita a navštívil více než dvě stovky helénistických a starověkých římských měst. A jim také věnuje svůj poslední velký projekt Ruiny. Turecký dokumentarista Coskun Asar zachycuje umělcovu epickou pouť napříč Středomořím i jednotlivé fotografie, které během této cesty vznikly, a s respektem a pokorou portrétuje tvůrce, jenž hledá absolutno ve svém životě, díle i filozofii jako takové.„Kamkoli člověk zavítá, může se ocitnout na krásném místě. Moderní člověk v jejich sousedství sice nastavěl šeredné věci, ale uvidět je – quelle chance, quelle chance! Musím spatřit veškerou tu krásu světa.” (Josef Koudelka)

Režijní dvojice se setkává a promlouvá s veterány z portugalské koloniální války, aby zaznamenala jejich vzpomínky, zkušenosti, pocity. Nejde ale jen o jejich vyprávění, ale o setkání a sdílení samotné. Rozhovory se prolínají s archivními záběry, které naznačují, že snímek není jen nostalgickou podívanou, ale zamyšlením nad válkou a cenou za mír obecně. „Existuje zde kontinuita, při pohledu na dějiny si uvědomujeme, že mír je téměř utopie, a tyto záběry jsme pořídili proto, že šlo o válku, která se táhla celá léta a která jako by nás pronásledovala, která je velmi stará a niterná.“ — Marta Ramos  ---Zdroj citátu: https://comunidadeculturaearte.com/entrevista-jose-oliveira-e-marta-ramos-para-fazer-um-filme-tem-de-haver-um-compromisso-com-alguma-realidade/

Neúspěšný pokus polárníka Roalda Amundsena dosáhnout v roce 1925 letecky severního pólu je tématem unikátního archivního dokumentu. Záběry pořízené v ledové pustině na 16mm kameru doplňují umělé postsynchrony imitující křupání sněhu, dunění větru a další zvuky z konce světa.„Jak zachytit dobytí místa, jež je naprosto prázdnou zeměpisnou abstrakcí?“---Zdroj citátu: https://marvinwayne.com/en/la-banquisa

Bělehradské Muzeum revoluce se mělo stát dalším brutalistním monumentem oslavujícím socialistickou Jugoslávii. Plán však nebyl realizován a v opuštěné stavbě z roku 1961 nyní žijí lidé bez domova. Mezi ně patří mladá matka se svou dcerou nebo stárnoucí Mara. Jejich životy nemohou být vzdálenější utopickým vizím o dokonalém světě. Srbský tvůrce Srđan Keča přetavil svou videoinstalaci z roku 2014 do snímku, jenž s pokorou nahlíží do křehkého osobního vesmíru stojícího mimo společenské struktury. Všímá si, jak uprostřed nicoty, na periferii státních zájmů, mimo zorné pole většinové populace, proplouvají lidské životy.„Existuje celý ‚porno‘ žánr zachycování socialistických ruin, obzvlášť v případě fotografií jugoslávských pomníků, jež jsou představovány, jako by je vystavěla nějaká mimozemská civilizace, a který si pohrává s odkazy na sci-fi, nicméně tyto budovy mají svou historii, a historii zároveň i zachycují.“---Zdroj citátu: https://povmagazine.com/srdan-keca-on-museum-of-the-revolution-and-documenting-paradise-lost/

V dokumentu inspirovaném knihou esejí Winfrieda Georga Sebalda se Sergej Loznica zabývá otázkou, zda je etické využívat civilní obyvatelstvo k válečným cílům a zda je možné morálně ospravedlnit užití prostředků hromadného ničení. Sestřih archivních záběrů zobrazuje německá města rozbombardovaná spojeneckými vojsky za druhé světové války a podává hrůzné svědectví o destrukci a jejích důsledcích, jež v mnoha kruzích zůstaly promlčené.„Podíváme-li se na můj nejnovější film, zkoumá princip, jenž se po druhé světové válce stal přijatelným, takřka standardním jevem. Útoky na civilní obyvatelstvo jsou dnes prakticky pravidelným prvkem válečné strategie. V současnosti lze tento princip sledovat na Ukrajině, ale krátce předtím se totéž dělo v Sýrii, zatímco okolní svět lhostejně přihlížel. Mám pocit, že tato idea, tento princip spočívající v masovém ničení by měl být podroben zkoumání a reflexi, a to nejen politiky, ale i filozofy, antropology a sociology, prostě všemi, kdo studují projevy lidské společnosti.“ — Sergei Loznitsa---Zdroj citátu: https://www.hollywoodreporter.com/movies/movie-news/ukrainian-director-sergei-loznitsa-history-destruction-cannes-2022-1235151641/

Je filmová kamera neutrálním médiem, nebo se i za ní skrývá ideologie? Režisérky snímku zkoumají, jakým způsobem se do vývoje a současné podoby filmových technologií propisuje rasismus. Jejich online debaty při přípravě filmu přitom ukazují, o jak kontroverzní téma se stále jedná. Přestože před i za kamerou již dávno nestojí pouze bílí lidé, bílé kůži jsou média stále přizpůsobena. Film sestává ze tří rozmanitých esejí, v nichž autorky sdílí své osobní zkušenosti s předpojatostí technologií, konfrontují stereotypní přemýšlení o filmu a reálně ukazují, jak odlišné je snímat tmavou a bílou pleť.„Kinematografie jsou pro mě diváci, co si viděné odnesou zpět do své reality.“ (Rosine Mbakam)

Kombinace queer cinema a angažovaného dokumentu podává naléhavou zprávu o nutnosti společenské transformace. Pracuje s juxtapozicí sexuální menšiny a revoluce v roce 1986, ve kterém padl režim diktátora Ferdinanda Marcose. Svobody může být dosaženo pouze proměnou socioekonomických a politických struktur.

V roce 2022 uplyne 70 let od jednoho z největších, neblaze proslulých procesů, které se v poválečném Československu konaly. Před Nejvyšším soudem v Praze tehdy stanulo čtrnáct obžalovaných komunistických funkcionářů. Mezi nimi byl i Otto Šling. Soud odsoudil jedenáct z nich k trestu smrti, k propadnutí majetku a ke ztrátě čestných práv občanských. Všichni obžalovaní se vzdali práva na odvolání. Karel Šling je posledním přímým potomkem všech jedenácti popravených. Ani ve svých 75 letech nepůsobí šťastným a vyrovnaným dojmem. Dosud se vyrovnává s traumaty, na která neměl a ani nemohl mít žádný vliv.

Ani více než 25 let od hrůzných válečných zločinů spáchaných v bývalé Jugoslávii se tato tragická historie neuzavírá – pro příbuzné obětí, pro znesvářené národy ani pro českého vyšetřovatele, který se po letech navrací na místa pátrání. Dokumentární cesta zpět se neubírá jen po drahách prchajících zločinců, ale je vedena i snahou zachytit něco z étosu právě v té době ustaveného Mezinárodního soudního Haagu a jeho dvojaké podstaty – prostřednictvím nezávislého vyšetřování válečných zločinů usilovat o nastolení smíru v případě komplikovaných etnických, národnostních a jiných konfliktů.„Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii odsoudil pouze zlomek pachatelů – stovku klíčových aktérů konfliktu, kteří nesli vojenskou nebo politickou odpovědnost. Přirozeně to však mělo také neoddiskutovatelný symbolický rozměr.“---Zdroj: https://www.denik.cz/ze_sveta/jugoslavie-valka-chorvatsko-20210815.html  

Ani více než 25 let od hrůzných válečných zločinů spáchaných v bývalé Jugoslávii se tato tragická historie neuzavírá – pro příbuzné obětí, pro znesvářené národy ani pro českého vyšetřovatele, který se po letech navrací na místa pátrání. Dokumentární cesta zpět se neubírá jen po drahách prchajících zločinců, ale je vedena i snahou zachytit něco z étosu právě v té době ustaveného Mezinárodního soudního Haagu a jeho dvojaké podstaty – prostřednictvím nezávislého vyšetřování válečných zločinů usilovat o nastolení smíru v případě komplikovaných etnických, národnostních a jiných konfliktů.„Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii odsoudil pouze zlomek pachatelů – stovku klíčových aktérů konfliktu, kteří nesli vojenskou nebo politickou odpovědnost. Přirozeně to však mělo také neoddiskutovatelný symbolický rozměr.“---Zdroj: https://www.denik.cz/ze_sveta/jugoslavie-valka-chorvatsko-20210815.html

Slévárenský průmysl kdysi postavil lucemburskou ekonomiku na nohy. Zůstaly po něm vylidněné monumentální budovy a životy poznamenané prací v nebezpečných podmínkách, která i tak pro mnohé znamenala každodenní jistotu i naději. Na zdech továren a vzpomínkách na dřinu stojí dokumentární pomník mizejícího světa dělnické práce.„Zapomenuté prostory vyplněné vzpomínkami na minulé životy: ZÁBLESK je hloubková zvuková pouť po kdysi rozkvétajícím ocelářském průmyslu v srdci Evropy. Film, vyprávěný výrazně osobní optikou, je zamyšlením nad tím, co tento průmysl lidstvu přinesl.“---Zdroj citátu: https://simonehart.com/discontinued

Režisérka Nataša Urban opustila rodné Srbsko před mnoha lety. Teď se ale skrze otcův cestovatelský deník a rozhovory s rodinou a blízkými vrací na místa, kde vyrůstala a která se mezitím stala zpustošenými mementy válečného konfliktu v bývalé Jugoslávii. Ve vesnicích, kde se dříve autorka procházela s rodiči, zůstaly lidské i betonové ostatky. Velké dějiny balkánského poloostrova požírají ty menší, rodinné – šťastné vzpomínky na dětství jsou v paměti zavalovány tím, co vyhřezlo z objevených masových hrobů. Hledět na krvavé obrazy jugoslávské historie je stejně bolestivé jako dívat se přímo na zatmění Slunce. „Potom, aby zahladili stopy, zničili tábor pro válečné zajatce v roce 1992, rok poté, co jej postavili. A lidé z okolní vesnice pak přicházeli pro cihly, které si na traktorech odvezli a použili je ke stavbě tamního kostela.“