práce

Marině je 26 let a na studium vysoké školy si vydělává jako prostitutka. K této práci se dostala náhodou a tím nejlepším možným způsobem – ve feministickém, bezpečném prostředí a obklopena lidmi se zájmem o její dobro. Společně čelí situacím provázeným přehnanými požadavky a předsudky.„Společně čelí konstrukci současné společnosti založené na řadě požadavků a soudů namířených proti sebemenší nekonzistentnosti.“---Zdroj citátu: https://archivodelcortometraje.es/en/cortometraje/30-70-60-120/

V rámci cyklu mapujícího průmyslové stavby, které formovaly dějiny Slovenska, vznikl polohraný a polomytický portrét lidí, kteří své životy zasvětili Okrase v Čadci. Družstevní podnik jako jeden z mála přežil změnu režimu i polistopadový vzestup konkurence a dodnes do slovenských i zahraničních obchodů dodává vánoční ozdoby. „Mapovanie priemyselného dedičstva je dôležitou súčasťou našej kultúrnej pamäti. Máme voči nej dlh. Zatiaľ čo v zahraničí sa priemyselnej architektúre venujú výskumné centrá a opustené vodojemy, pivovary či sklárne sa po konverziách menia na živé kultúrne centrá alebo originálne rezidenčné bývanie, na Slovensku neexistuje systematický súpis priemyselných objektov.“ — Peter Kerekes---Zdroj citátu: https://mojakultura.sk/dokumentarny-cyklus-budujeme-slovensko-sa-vracia-na-obrazovky-rtvs/

Dokument představuje soudní spor Dewaynea „Lee“ Johnsona, který zažaloval agrochemickou společnost Monsanto, jejíž herbicid mu způsobil rakovinu. Johnsonův případ byl první z tisíců žalob uvalených na společnost a její herbicid, který byl jedním z nejprodávanějších na světě. Snímek nepopisuje pouze příběh poškozeného, ale ukazuje chamtivost velké společnosti, která výdělek staví nad zdraví lidí a ovlivňuje vědecké studie ve svůj prospěch. Film je také ekologickým a humanistickým apelem, který překračuje hranice konkrétních soudních případů. „Film Into the Weeds si pomocí vyprávění Johnsonova příběhu klade otázku, zda takový druh souboje Davida s Goliášem může vést k podstatné a trvalé změně.“---Zdroj citátu: https://www.cbc.ca/passionateeye/episodes/into-the-weeds

Inspirován stejnojmennou básní Anatola Sterna (1929), ve které vyhladovělý proletariát křičí: „Krmí nás / potravou pro duši / vecpanou do našich hrdel!“, hlásí se i tento experimentální film k tradici angažované poezie. Film, pokládán za zničený nacisty, byl znovu objeven v roce 2019 v Bundesarchivu.

Film nahlíží do každodennosti jedné z mnoha gruzínských žen, které v Řecku slouží jako pečovatelky. Krátké svědectví o odloučení, životě bez zázemí a soukromí, o náročné a podhodnocené práci a důležitosti lidské slušnosti, která těmto ženám dává sílu nepropadat pocitům méněcennosti.„Být hospodyní není práce, je to oběť.“

Eldar, student filmu a transgender muž, se připravuje na návštěvu své konzervativní ruské babičky, která netuší, že již nemá vnučku, ale vnuka. V autobiografickém snímku zachycuje svoji proměnu v bývalou ženskou identitu za účelem této návštěvy, a zároveň připravuje svůj film. V něm probíhá fiktivní setkání, v němž se babičce vyoutuje – jenomže ne té skutečné. Dokument je osobní výpovědí o identitě a mezigeneračním střetu v postsovětském světě.„O mé babičce není co vyprávět. Měla život obyčejné sovětské ženy: pionýři, komunistická strana, nevěrný manžel, ustavičná práce s domácností. Celý život zasvětila výchově dětí: mé matky a později mě. Doufám, že se jí to vyplatilo vzhledem k tomu, jak to dopadlo.“ (Eldar Basmanov)

V prosinci 2020 se z důvodu pandemie zrušila veškerá představení, které měla autorka filmu sjednaná pro malé experimentální divadlo v newyorském obvodu Queens. Rozhodla se tedy se svým partnerem, hudebním skladatelem, do divadla na dva týdny nastěhovat a každý večer performovat pro absentující publikum. Snímek přitom sestává ze směsice žánrů a forem od stand-up výstupů přes monology o umění i životě až k hudebním instalacím. V kombinaci s dokumentárními záběry na každodenní úkony tak vznikl film odhalující tragikomičnost osudu umělce v karanténě, jehož tvorba postrádá bez živého publika smysl.„Vtip neexistuje bez publika.“

Muzea jsou podle Jana Švankmajera uspořádaná racionálně, kunstkamery emocionálně. Platí to i pro film, kterým český surrealista uzavírá jak svou filmografii, tak spolupráci s producentem Jaromírem Kallistou. S velkou hravostí v něm přistupuje k uměleckým dílům, kuriozitám i předmětům denní potřeby, které se svou manželkou Evou v průběhu několika desetiletí shromáždil v prostorách bývalé renesanční sýpky v Horním Staňkově. Nehybné objekty ožívají díky Švankmajerovým tradičním skladebným postupům a hudbě Antonia Vivaldiho. Dalí, Štýrský, Toyen, miska pro psa i vrzající podlaha vytvářejí organický celek, který rozněcuje imaginaci a touhu tvořit.„Představa Rudolfovy kunstkomory mě vždycky fascinovala. Ani ne tak skutečnými uměleckými poklady, které císařova sbírka obsahovala, ale onou mimouměleckou, někdy i pokleslou složkou předmětů, objektů a kuriozit, které tvořily její nedílnou součást.“ Jan Švankmajer---Zdroj: https://program.lfs.cz/detail/?film=The-Kunstcamera

Naoto Matsumara je jediný stálý obyvatel v okolí jaderné elektrárny Fukušima, kde v roce 2011 došlo k závažné jaderné havárii. Matsumara zůstal a svůj čas v zóně věnuje péči o opuštěná zvířata. Observační dokument je zamyšlením nad katastrofami lidmi stvořených technologií, nad ekologickou krizí a jejími následky. Film je součástí dokumentárního projektu We Have to Survive, jehož cílem je upozornit na současné a budoucí dopady klimatické nouze. „Takové je lidstvo. Všichni souhlasí, dokud mají pohodlí. Pokud nastanou zlé časy, nikdo nespolupracuje. A tak to s námi dopadne.“ (Naoto Matsumara)

Čas není přímka, ale kruh, který nemá konec ani začátek. Život není pohyb vpřed, ale kličkování tam a zpět mezi tím, co by člověk chtěl, a tím, co by měl dělat. A někdy se proto ocitne uprostřed noci na křižovatce a nezbývá mu než v dešti přemítat, kterou ze tří cest si vybrat.„Když se dívám na sebe, vždy si přeji, abych sama sebe měla raději.“

Nejseverněji položené město na světě Longyearbyen je nejlidnatějším sídlem norského souostroví Špicberky. Česká sociální antropoložka se zde pokouší najít nový domov se svou rodinou, zatímco pracuje na výzkumu společenských proměn v tamější komunitě. Ztráta pracovních míst v těžebním průmyslu i komplikované vztahy mezi norskými rodáky, cizími přistěhovalci a turisty přispívají k proměně nálad ve městě, zatímco okolní zasněžená pohoří tají a laviny ohrožují každodenní existenci místních obyvatel. Portrét mikrokosmu ledového městečka je přitom syrovým obrazem současného globalizovaného světa. „V tom kouzlu je skrytý taky to riziko. Protože kdyby si každej řekl, že by sem chtěl jet a užít si čistoty a prostoru, tak už tady ani čistota ani prostor nebude.“  

Melancholický dokumentární portrét Roberta Frosta představuje tohoto amerického básníka a čtyřnásobného nositele Pulitzerovy ceny v podzimu života, kdy reflektuje svůj osobní příběh, poezii a existenciální a filozofická témata, jimiž se zabýval napříč svou tvorbou. Frost tráví své dny v milované rurální Nové Anglii a stále se věnuje přednáškové činnosti na univerzitách, zatímco oko kamery přetváří tuto legendu americké poezie v obyčejného člověka ve světle univerzálního humanismu. Jedná se o první dlouhometrážní dokumentární film Shirley Clarke, za nějž byla v roce 1963 oceněna Cenou Akademie.„Jakkoliv zůstává umělec věrný své vizi skutečnosti, ve střetu s vtíravou společností a vlezlým státem ji upozadí a do popředí se dostává jeho individualita a vnímavost.“ — John F. Kennedy

Platy generálních ředitelů raketově rostou. Mzdy řádových zaměstnanců a zaměstnankyň se zvýšily jen nepatrně. Podle jednoho průzkumu vnímá pětina pracujících své šéfy jako soupeře. Většina z nich v práci není spokojena a nepovažuje ji za naplňující. Aby John Webster této dynamice lépe porozuměl, bere si na pomoc myšlenky antropologa Davida Graebera a vrací se k raným továrním modelům. Realitu za nablýskanou korporátní fasádou přibližují dnešní zaměstnanci: stres, nekompetentní vedení, syndrom vyhoření. Černohumorná analýza kapitalistické práce hledá odpověď na otázku, jestli lze být dnes v práci vůbec šťastný. „Doufám, že lidi přinutí k diskuzi o tom, co se děje na pracovišti – pravděpodobně polovina až dvě třetiny zaměstnanců [v kancelářích] se totiž cítí podobně – a aby začali zpochybňovat způsob, jakým se zde pracuje.“ — John Webster ---Zdroj citátu: https://businessdoceurope.com/cphdox-interview-the-happy-worker-or-how-bullshit-took-over-the-workplace-by-john-webster/

Slévárenský průmysl kdysi postavil lucemburskou ekonomiku na nohy. Zůstaly po něm vylidněné monumentální budovy a životy poznamenané prací v nebezpečných podmínkách, která i tak pro mnohé znamenala každodenní jistotu i naději. Na zdech továren a vzpomínkách na dřinu stojí dokumentární pomník mizejícího světa dělnické práce.„Zapomenuté prostory vyplněné vzpomínkami na minulé životy: ZÁBLESK je hloubková zvuková pouť po kdysi rozkvétajícím ocelářském průmyslu v srdci Evropy. Film, vyprávěný výrazně osobní optikou, je zamyšlením nad tím, co tento průmysl lidstvu přinesl.“---Zdroj citátu: https://simonehart.com/discontinued

Excentrický polský pár vlastní jednu z největších zastaváren v Evropě, kde se každý den s trojicí oddaných zaměstnanců pokoušejí vydělat si na živobytí. Vykupují a prodávají téměř vše: náboženské relikvie, knihy o sexu i mamutí zub. Zároveň jsou důležitou součástí komunity slezského maloměsta, pro jehož občany jsou samaritány i terapeuty. Tragikomický snímek na příkladu jedné až absurdně rozmanité zastavárny tematizuje socioekonomické problémy polského pohraničí, od chudoby, nedostatku pracovních míst až po alkoholismus a domácí násilí.„Na film je radost se dívat díky jeho tragikomickému pohledu, a to, že se titulní zastavárna nachází na ulici Vytrvalosti, mluví za vše.“ (Marta Bałaga)---Zdroj citátu: https://www.cineuropa.org/en/newsdetail/423793/