práce

Jméno Axomama označuje inckou bohyni brambor. V horských oblastech Peru, místě jejího původu, prorůstá tato potravina různými sférami života zdejších lidí. Antropologicky pojatý dokument se snaží postihnout nerozlučné sepětí brambor se slavnou i koloniální peruánskou historií, kulturou i tradiční vírou. „Jádrem jejího výzkumu jsou otázky: Jak můžeme lépe porozumět vlastnictví a působení v prostoru prostřednictvím tělesné zkušenosti? … Jak si vytváříme identitu ve vztahu k místům, kde nemáme žádnou historii?“ — webové stránky Tracy Valcárcel Zdroj citátu: Web Tracy Valcárcel

Jerada je marocké město s bohatou historií těžby uhlí. S oficiálním uzavřením dolů roku 2001 ale dobývání černé horniny neustalo. Na svou pěst se do podzemí vydávají místní obyvatelé, aby nelegální těžbou zajistili obživu sobě i svým rodinám. Stylizovaný dokument, ve kterém v inscenovaných scénách vystupují obyvatelé Jerady, vede pomyslný i velmi konkrétní řez místní krajinou a společností. V dlouhém dynamickém záběru se spouštíme do dolu, pozorujeme samozvané horníky při práci, jak čelí nebezpečí a spolu s drahocenným nákladem vystupují zase na povrch, kde už čekají automobily, aby uhlí převezly k překupníkům. „S filmem Důl jsem chtěla být svědkyní současné sociální reality: skupina dělníků podniká kroky uprostřed současné krize.“ — Randa Maroufi

Dokumentární pátrání po osudu dvou amazonských domorodců zavlečených na počátku 20. století do evropské civilizace se mění v senzorický cestopis krajinou archivních i současných záběrů. Obrazy starého a nového světa se kupí přes sebe, naráží jeden do druhého nebo pomalu plynou kolem jako Amazonka. Na letmé okamžiky, na fotografiích, v deníkových zápiscích, se Aredomi a Omarino vyhoupnou na hladinu historie, než zase zmizí, možná už natrvalo. Ostudná historie nelidského zacházení s příslušníky domorodých kmenů je bolestnou kapitolou také v příběhu režisérčiny rodiny. I proto se vydává na tuto cestu. „Nechtěla jsem tuto historii napravovat, protože si nemyslím, že je možné něco napravit, ale myslím si, že je možné ji transformovat.“ — Tatiana Fuentes Sadowski

 Budova na předměstí Tunisu, kterou tu postavili Italové v roce 1905, se za doby covidu proměnila ve zvláštní azyl. Uchýlilo se sem totiž osm obyvatel různého původu, kteří tu žili v odloučení jak od svých blízkých, tak od zbytku města, kterému byli vzdálení i kulturně. Tvůrci snímku zachycují jejich nomádskou existenci nejen v rozhovorech odhalujících zvláštnosti těchto svérázných osobností, ale také v poeticky stylizovaných sekvencích dodávajících domu takřka magický rozměr jakéhosi přechodového, mystického prostoru. Vznikla impresionistická mozaika tematizující osamělost a život uvnitř fyzických i symbolických bariér, které se stávají zdrojem melancholie, frustrací a nejistoty. Izolace a rozbití pojmů o čase a společenských regulích se ale zároveň stává příležitostí k vybudování ostrůvků svobody a sebeobjevování, k jakému by v běžných sociálních souřadnicích nikdy nemohlo dojít.  „Soustřeďte se na tělo. Soustřeďte se na emoce. Vaše mysl se ubírá jinam. Nechte ji jít. Ale snažte se být pozorovatelem. Pozorovatelem ve všech situacích.“ 

Klaustrofobní nácvik války jako ubíjející rutina, která je ale zároveň neustále prostoupena hrozivým napětím. Takhle vypadá pohled na tréninkové soustředění na bojové lodi NATO Louise-Marie v podání dokumentu Připravit se!. Observační snímek sleduje posádku nových i zkušených námořníků a také několika námořnic, jak procházejí sérií simulací nepřátelských útoků, ale také přednášek, večerů v posilovnách nebo nezávazných hovorů při večeři. Všechno je jenom jako, ale z mnoha poznámek velících důstojníků jasně vyplývá, že by stejná situace mohla velmi brzy nastat i doopravdy. Film nemá ústřední figuru, ale zaměřuje se na několik osobností, které nezkoumá příliš jako individuality – zajímá se spíš o to, jak zapadají do celkové dynamiky týmu. Snímek koncentrovaný do časoprostoru jediného válečného stroje jako by mezi řádky ukazoval, že přes všechen armádní dril se na skutečnou válku tak docela připravit nedá – a tohle vědomí je v gestech a chování jednotky neustále přítomné. „Vidím tu hodně tváří, které znám. Ale vidím i přinejmenším stejně tváří, které neznám. Tváří mladých lidí. Mnoho zkušeností a málo zkušeností dává dohromady tak akorát zkušeností, abyste zvládli úkol, před nímž teď stojíte.“

90 % všeho, co spotřebováváme, k nám připlouvá po moři. Seablindness zkoumá mezní prostor přístavů, kde se pevnina setkává s mořem a kde kapitál cirkuluje. Na cestě podél těchto proměnlivých hranic zachycujeme rádiové volání uvízlých námořníků. Tento dokumentární film–báseň zkoumá ekologickou úzkost – není však o těch, kdo ji cítí, ale pro ně.

Život malé přímořské komunity se mění k nepoznání. Aspoň tak to připadá starému rybáři, když sleduje neblahé následky klimatické změny na letitý zdroj jeho obživy. Symbolem destruktivní činnosti člověka se i pro tvůrkyni filmu stává mizení mořského koníka – přírodního lakmusového papírku čisté vody. „Natáčení dokumentárních filmů je pro mě jako měnit objektivy, formuje jak mé řemeslo, tak mou lidskost.“ — Carmen Tofeni

Když se člověk naučil rozdělávat oheň, započal svou cestu za vynálezy i průmyslovými revolucemi. Stálou přítomnost tohoto prvotního vzplanutí pozoruje režisér filmu i v činnosti řeckých přístavních dělníků, vykládajících z lodí tuny materiálu, ze kterého se vyrábí předměty naší každodenní zkušenosti. „S přímým odkazem na přesný význam slova Tonáž, které popisuje hmotnost v tunách, zejména nákladu nebo přepravovaného zboží, sleduje film historicky a symbolicky spornou sémantiku a archivy takové hmotnosti.“ — Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Soluni

Menominíové jsou propojeni s přírodou sdílenou moudrostí péče o kulturu stromů a lesů. Oživování tradičních způsobů těžby stejně jako snahy zachovat permakulturní volnost se střetává s převažujícími přístupy extenzivní těžby dřeva pro lidskou potřebu. Komplexní téma vztahu lidských komunit a lesů je nahlíženo z mnoha perspektiv – architekti, dřevorubci, učitelé, ekonomové i aktivisté vysvětlují naši bytostnou civilizační provázanost se stromy jako strážci krajiny i paměti. Osvětový dokument nabízí naději v podobě příkladů přirozené rekultivace i citlivé péče. „Když mluvím o (životním) prostředí, nemám na mysli pouze špinavé řeky, klimatickou změnu nebo kyselé deště. Mám na mysli také lidi. Proto mne velmi zajímají rurální komunity a způsoby, jak se sžívají se svým prostředím, co z něj čerpají. To mne přirozeně přivedlo k tématu péče o lesy na celém světě.“ — Fred Pearce, environmentální novinář