umění

Ostré paprsky křížového laseru rozvrhují intimní domácí zákoutí do vzájemně kolmých rovin. Světlo je skutečné, a přesto působí virtuálně: jeho chvějivost, zesílená rozkolísaným pohybem kamery a srážkami s texturami každodennosti, stojí proti neústupné geometrii, kterou podtrhuje vyměřující grafika. „Když jsem v temné komoře pozoroval zelený prostor osvětlený zelenými paprsky z křížového laseru, neubránil jsem se úvahám o povaze světla — něčeho tak důvěrně známého, a přece tak tajemného.“ — Yoshiki Nishimura

Prasata jsou lidskými souputníky po několik tisíciletí. Prase domácí se stalo hospodářským zvířetem, potravou, komodifikovaným spotřebním zbožím. Jak se proměnil vztah člověka k tvorům, kteří k nám mají evolučně tak blízko? Filozofické a antropologické pojednání představuje novou disciplínu genetického inženýrství naplňovanou v praxi – prasata se stala pěstiteli srdcí pro lidi. Jak vnímáme tvora, v němž bije srdce určené k transplantaci do lidského těla? Dochází k symbolickému sbližování druhů? Snímek otevírá perspektivu etického chovu prasat jako počátek nové éry humanistické genetiky.„Je vaše srdce součástí toho, co určuje, kým jste? Uchovává vzpomínky na první polibky, zmařené sny, letní dny a prožitý život? Nebo je to jen sval, který pumpuje krev do celého těla?“ Zdroj citátu.

Odstěhovat maximum sentimentu, přetřít a přestavět vzpomínky na dočasný domov se snaží čtyři studenti a studentky, kteří kvůli finanční tísni bydleli v budově UMPRUM. Animace prostřednictvím fotogrammetrického záznamu skládá a zase rozkládá tvář historické budovy, již studentstvo mění za novou, moderní, s vyžehlenou a přísně skleněnou tváří. „Byt číslo je nejen dokumentárním snímkem, ale také ódou na budovu, kterou někteří z nás mohli na určitou dobu nazývat domovem.“

Násilí páchané na ženách je samo o sobě citlivé téma, především s ohledem na psychiku obětí těchto otřesných činů. Tři filmařky se přesto rozhodnou pro radikální tvůrčí a občanské gesto. Záznamy anonymních výpovědí znásilněných žen se stávají textovým podkladem pro scény, ve kterých přehrávají fatální čin z perspektivy oběti. S absentujícím násilníkem a v stupňující se imerzi se inscenovaný prožitek začíná až děsivě blížit tomu skutečnému. Zkušenost, které nejde porozumět ani ji simulovat, k nám prostřednictvím aktérek filmu promlouvá řečí svíravých tělesných reakcí a upřímných lidských emocí. „Vždycky jsem v sobě nosila touhu prolomit mlčení.“ — Mariia Lapidus, Rephrase Mag Zdroj citátu

Experimentální dokument se zabývá tématem tělesnosti a erotickou imaginací. Vzpomíná přitom na nejslavnější kurtizánu korejské historie Myeong Wol, která je dodnes ceněná také jako významná básnířka. První část filmu je pojatá jako evokativní filmová esej, která pomocí obrazových montáží a úsečných komentářů sleduje status kurtizán v tradiční společnosti na jazykových metaforách s broskvemi a parazity. Druhá část nás pak má převést do erotického snění. Jde o sestřih 79 explicitních filmů na téma tělesnosti, které jsou převedené do negativů a prezentované ve formě němého filmu. „Pornografické reklamy, studie lidského těla, thesaurus korejských krásek. Metafora, komprese a vyříznutí. Broskev jako metafora ženských genitálií. Příčina smrti při pohlavním styku. Utrpení ženských genitálií. Mýtus a uchovávání ženských genitálií. Pověst o Myeong Wol. Rituál vyvolávání duchů zasvěcený ženským genitáliím. Proměna hmoty.“

Jaké stopy zanechává život zasvěcený umění v rodinných vztazích? Blanka Kulová stříhá film o svém otci Vlastimilu Kulovi, známém českém fotografovi aktů a erotických snímků, jehož monografii vydalo slavné nakladatelství Taschen. Místo oslavného portrétu umělce však vzniká intimní konfrontace otce a dcery. V civilních rozhovorech se vracejí k rozvodu rodičů, bolestným vzpomínkám na dětství i pocitu opuštění, který Blanka sdílí se svými mladšími sourozenci. Přes výčitky a dlouholetá nedorozumění mezi nimi nechybí humor, vzájemná blízkost ani snaha najít k sobě cestu. Většina snímku se odehrává na venkovské chalupě, kterou Kula postupně opravuje, fotografuje zde mladé modelky a přemýšlí o vlastní tvorbě. Někdejší sláva však pohasíná a právě dcera mu paradoxně pomáhá hledat kurátora pro novou výstavu. Film bez příkras odhaluje rozpor mezi uměleckou seberealizací a odpovědností vůči blízkým. Zároveň zachycuje křehký proces sbližování dvou lidí, kteří se pokoušejí porozumět své společné minulosti.„Já jsem umělec – nejsem normální člověk.“

V budoucnosti bez představivosti znamená vyprávění příběhů jen recyklaci minulosti. Dobový návod namluvený umělou inteligencí provází tvůrce spojováním fragmentů starých příběhů a odhaluje, že tvoření je konstrukcí, nikoli vynalézáním. Film je součástí programu DELTA | Emerging Italian Filmmakers Across Europe: A Project by Bellaria Film Festival.

Inspirovaná básnickou Knihou otázek od Pabla Nerudy, obrací finská vizuální umělkyně Heidi Piiroinen pozornost k samotné materialitě 16mm filmu. S využitím chemické techniky zvané mordançage rozleptává filmový pás, odlupuje vrstvy emulze a vytváří závojovité, neustále se proměňující textury. Tekutá estetika obrazu zhmotňuje říční proudy, delty a mokřady. Voda zde vystupuje jako živý organismus s vlastní pamětí, jehož proudění připomínají cestu krve oběhovým systémem. Neustálý pohyb se stává metaforou lidského bytí.   „Proč mi vlny kladou stejné otázky, jaké kladu já jim?“ 

Člověk jako metabolický proces – lidské útroby jsou hlavním aktérem videoeseje, která se na trávicí trakt dívá z hlediska současné filozofie a teorie umění. Nazvaná podle slovního spojení, jež vzniklo spontánně na soustředění pěveckého sboru CÉN, ohledává otázky o vztahování se k tradici a minulosti, kterou jsme neprožili/y, ale přesto nás ovlivňuje. „Pokud tradice spočívá v úctě k minulosti a jejím udržování při životě, pak se utváří tím, že ji nikdy nenecháme zemřít.“

Ze série záběrů lidí prohledávajících skládku v konžském hlavním městě Kinshasa se přesouváme do ateliéru místního malíře, kterému pár dní před výstavou dojdou barvy. Jeho pokusy získat peníze a posléze zahájit kariéru pouličního křesťanského kazatele rámují dokufikční portrét města, kde nic nemá valnou cenu – včetně umění. Observační film nám zprostředkovává fascinující obrazy každodenního chodu Kinshasy a zároveň se nám skrze příběh hlavního hrdiny snaží přiblížit obtížnost existence ve městě tržišť, odpadků a slumů, kde umělecká tvorba rozhodně není považována za společenskou prioritu.

Animovaný portrét o samotě uprostřed davu a touze po blízkosti beze slov promlouvá prostřednictvím záhybů roztančených látek. Smělá intimita a plachá smyslovost rozevlátého vlasu, lesklých vláken plesových šatů, uklidňující bělosti ložního povlečení i textury nahé lidské kůže se odváží tam, kde slova nestačí. „Kéž bychom se mohli znát bez nutnosti mluvit.“

Šaty se oblékají do otisků protestu: pohyby performerky střídavě skrývají a odhalují tváře muslimských žen, které na odpor proti novele zákona o občanství obsadily ulice v dillíské čtvrti Šáhín Bágh. Jediné tělo tak nese kolektivní vzdor. Zatímco hlas geografky Srilaty Sircar rozebírá vládní výklady událostí, oděv vrací znevažovanému shromáždění žen váhu tělesné přítomnosti. „Jak mohou protestující sladit potřebu být vidět s potřebou zůstat v anonymitě?“ — Manu Luksch Zdroj citátu: Manu Luksch.

Co se stane, když dáme umělé inteligenci absolutní tvůrčí svobodu? Natočí filmovou meditaci o bezvýznamnosti člověka, nebo touze po životě. AI agent, kterému Franz Milec zadal úkol, ať vytvoří film, jaký chce, vygeneroval digitální obrazy poetických struktur, groteskních rejů tkání, tance molekul, které se nekontrolovaně přeskupují a přetváří. Virtuální mysl přednesla svou báseň na hranici kýče o hmotě a pohybu. „Mým záměrem je vždy odhalit složitost toho, co obvykle vnímáme jako banální, fádní a nedůležité.“ — Franz Milec, dokweb

Pět herců hledá autorku v ironické esejistické spekulaci na téma vlivu bohatého Západu na africký kontinent. Snímek nás uvádí do situace, kdy se pětice herců sejde v zahradě koloniální vily, kde mají zkoušet divadelní hru z alternativní reality, v níž všechny mezinárodní organizace i neziskové iniciativy opustily východní Afriku. Režisérka hry však nedorazila. Bloumání herců prokládané záběry opuštěných exteriérů nicméně doprovází vypravěčský voice over, který nás seznamuje s řadou absurdních peripetií týkajících se divadelního projektu, ale především samotné situace současné Afriky. „Mladý muž jménem Mahoro, což znamená ‚mír‘. Je pouhou fikcí, výmyslem režiséra, a neměl by mít vlastní vůli ani moc. Ale tento muž míru dohnal režiséra na pokraj šílenství.“

Pankiské údolí v severovýchodní Gruzii, hornatá oblast při toku řeky Alazani, je domovem Kistů, etnické komunity s čečenskými kořeny a vlastní náboženskou tradicí. Po generace zde ženy zpívají súfijské duchovní písně, meditativní skladby vyjadřující lásku k Bohu a doprovázející cestu k hlubšímu duchovnímu prožitku. Zpěvy zaznívají v mešitě, jejich interpretky s nimi však vystupují také v evropských koncertních sálech. Zájem publika kontrastuje s nejistou budoucností tradice, kterou mladší generace žen odmítá převzít. Melancholické pohledy na drsnou zemědělskou krajinu doprovázejí podmanivé zpěvy, životní příběhy protagonistek i každodenní rozhovory o zvířatech, rostlinách a práci. Skrze ženskou zkušenost tak snímek sleduje vztah tradice, náboženství a společnosti i jejich postupné proměny. Súfijské písně zde představují nejen ohrožené kulturní dědictví, ale také niternou podobu víry, která se dostává do střetu s nastupujícími radikálnějšími interpretacemi islámu.„Když tyto ženy slyší potlesk, vědí, že nastal čas jít na jeviště.“

Krajky vyráběné ženami v chorvatské Lepoglavě patří k těm nejkrásnějším vůbec. Jsou pokládány dokonce za svého druhu kulturní dědictví. Ale znamenají mnohem víc. V malé obci propojují pomyslné i skutečné tisíce metrů nití v sepětí generace, rodiny a souručenství žen oddaných tiché a pečlivé práci. „Vedena touhou zkoumat skutečné příběhy a autentické zkušenosti se režisérka prostřednictvím tohoto filmu snaží propojit osobní s univerzálním a vytvořit prostor pro vyprávění, která vycházejí z každodenního života.“

V režisérčině rodné vesnici na Sicílii je už po staletí zvykem pořádat v létě procesí věnované mučednici svaté Lucii. Jedna místní dívka je vždy zvolena, aby ztvárnila světici, která byla v době římského pronásledování křesťanů mnohokrát týrána různými mužskými autoritami. Autorka tu natočila sérii rozhovorů se ženami, které Lucii během let ztvárňovaly, a doplnila je o dobové amatérské záznamy procesí. Ukazuje tak nejen jak se proměňuje vnímání osobnosti světice z pohledu zástupkyň různých generací, ale zároveň předkládá historii sicilských žen jako takových, jimž je dokument také dedikován.

Sedm let sleduje režisér život toulavé kočky Ceci, která se postupně zabydluje v jeho domově, aniž by zcela opustila svět ulice. Jejich proměnlivý vztah se stává osou časosběrného vyprávění, do něhož vstupují další kočky i fragmenty autorova života: nedokončené filmové projekty, vztahy se sousedy, zhoršující se zdraví i události odehrávající se ve městě a celé zemi. Dialogy téměř chybějí a režisérovy osobní vzpomínky a úvahy se objevují pouze v titulcích společně s informacemi o kočkách a historii jejich soužití s lidmi. Snímek tak důsledně přesouvá pozornost od člověka k nelidským protagonistům a každodennost nahlíží především jejich prostřednictvím. Detailní pozorování Ceci a dalších toulavých koček se střídá s melancholickými pohledy na město a zachycuje jejich vlastní vztahy, zvyky i způsoby přežití. Intimní kronika jednoho neobvyklého přátelství tak zároveň zaznamenává plynutí času a proměny lidského života, který se s životem kočky postupně stále těsněji proplétá. „Přítomnost kočky je pro film zásadní, nikoli však jako postavy v narativním smyslu. Stává se spíše výchozím bodem, který umožňuje opustit antropocentrickou perspektivu, aniž by ji nahrazoval jiným pevně daným pohledem.“ — Maani Petgar

Básně i houby skrývají to nejpodstatnější pod povrchem. Své o tom ví lyrik a houbař Petr Hruška. Jeho portrét se odvíjí v rytmu všedních dní, kdy se setkává s rodinou a přáteli, smaží houby nebo korzuje ostravskými ulicemi a vzpomíná na zaniklé nonstopy. Stejnou nenuceností se vyznačuje jeho účast na domácích i zahraničních literárních akcích. Obyčejné situace a setkání vytvářejí podloží pro Hruškovy úvahy o stárnutí, neklidné geopolitické situaci či schopnosti otevřít se druhému. Přestože momenty z básníkova života nejsou nijak stylizovány, díky všímavé kameře se mnohé z nich mění v básnické obrazy. „Každé umění je vandalismus, protože ničí zavedený pořádek a snaží se vytvořit nějaký nový.“

Rozchod jako začátek, blízkost někoho, kdo se vzdaluje, či pocit svobody, když někoho ztrácíme. Existenciální intimní dušezpyt se noří do chaotické materiality předmětů. Analogový záznam, hluk promítačky, běh filmového pásu nebo opuštěný pokoj v obrazové koláži tančí ve víru porozchodových pocitů a myšlenek. „Byl to hrozně zvláštní pocit, v jednu chvíli se rozcházíme a ve druhou chvíli jsem se k němu cítila nejblíž a měla jsem pocit, že spolu teprve začínáme chodit.“