umění

Stručný obsah dokumentu zní jako netradiční pohádka – starý poustevník a mladá dívka, která umí komunikovat s ptáky, zaslechnou jednoho dne zpěv neznámého ptáka a vydávají se do lesa a opuštěného dolu, aby jej našli. Ačkoli ve skutečnosti příběh zahrnuje moderní nahrávací zařízení a mikrofony, na jeho pohádkové poetičnosti mu to neubírá. Snímek, jehož středobodem je ptačí zpěv, nabádá k soustředěnému poslechu, a zároveň vede k zamyšlení nad tím, že i tak běžný zvuk, jako je zpěv ptáků, má v sobě něco záhadného.„Hluboko v lesích svět přírody vybízí stejnou měrou k tomu, aby byl předmětem zájmu vědců a předmětem touhy básníků.“---Zdroj citátu: https://www.cinemadureel.org/en/films/7h15-merle-noir-2/  

Krátké vertikální video přibližuje prostory knihovny broumovského kláštera a kombinuje dokumentární prvky s 3D animací a syntetickým, hudebně laděným komentářem. Vnitřní režijní dialog reflektuje Kohoutova vlastní díla vystavená v rámci projektu Ora et lege, jenž spojuje současné umění s kulturou a učením benediktinů.„Jedním z tematických okruhů projektu Ora et lege je sekulární či spíše nejednoznačný vztah k církvi (Ed Atkins, Martin Kohout), který sice ctí její tradici a dějiny, ale upřednostňuje či hlásá světské humanistické ideály.“---Zdroj citátu: Recenze výstavy Ora et Lege https://kubaparis.com/archive/ora-et-lege

V roce 1772 Angličanka Mary Delany napsala své neteři: „Našla jsem nový způsob, jak imitovat květiny.“ Onou imitací byla umělecká forma decoupage, popisující vystřihování a skládání obrazů. Půvab a botanická přesnost díla poutá pozornost doteď, mezi jinými nejmenovanou programátorku, která se pokouší najít způsob, jak zachytit živost rostlin do obrazové podoby. Za tímto účelem vytváří algoritmus, který by, podobně jako Delany, jejíž ilustrace rozhýbává, propojil vědu a krásu.„Jako režisérka jdu opačným směrem, než jsem byla naučena: nemám žádný zájem o to, co je nazýváno ‚krásným obrazem‘. Zkoumám limity kompozitního videa, mezi přeexponováním a absolutní temnotou, abych posunula hranice digitálních obrazů.“ (Miléna Trivier)---Zdroj citátu: https://screen.brussels/fr/professional/milena-trivier

V suterénu Rogosinova kina Bleecker Street Cinema se sešli palestinský básník Rašíd Husajn a izraelský novinář Amos Kenan. Staří přátelé, ale zároveň i zástupci dvou národů, které v 70. letech byly teprve na začátku dlouhé a zdaleka ještě neukončené cesty k vzájemnému porozumění a soužití na sdíleném území. Jejich vzdálenou domovinu, pro Husajna v emigraci dokonce nedostupnou, připomíná režisér vstřiháváním ikonických záběrů diskutovaných lokací a lidí. Podobná rozpolcenost se odráží i v dialogu dvou intelektuálů, bytostně se vzpírajících vnucované pozici nepřítele pro toho druhého.„Byl to prostý film, velice syrový, ale upřímný a úplně jiný než filmy, které se tehdy točily. Sklízel jsem za něj kritiku od extremistů na obou stranách. Přesto se mnoha lidem líbil, protože byl jiný.“ (Lionel Rogosin)---Zdroj citátu: https://festival.ilcinemaritrovato.it/film/arab-israeli-dialogue/

Pláž Sidi Bouzid nedaleko marockého přístavního města Al-Džadída je proslulá svou průzračnou vodou a neobyčejnou biologickou rozmanitostí. Žijí zde desítky druhů mořských řas. Některé z nich jsou ovšem farmaceutickými a potravinářskými firmami využívány při výrobě agarového prášku. Nedaleko se nacházejí také továrny na výrobu rybích konzerv a fosfátových hnojiv, způsobující znečištění vod a ovzduší. Dokument formou performativních intervencí stírajících rozdíl mezi lidským a přírodním prozkoumává mnohovrstevnatý vztah místních obyvatel k ekosystému, který představuje současně zdroj úžasu i obživy.„To on vám dal moře, abyste z něho jedli skvostné maso a získávali ozdoby, jež nosíte.“---Zdroj citátu: Nápis na šáfiovském emblému citovaný ve filmu

„Vyhořelá skupina brněnských intelektuálů se rozhodne odjet do Koločavy na Ukrajině a odehrát tam představení Balady pro banditu.“ Těmito slovy uvádí autorský kolektiv svůj film, ve kterém z převážně dokumentárních obrazů skládají lyrickou grotesku o jedné epochální cestě, která může být cílem. Ale taky nemusí. Hlavním výrazovým nástrojem se tu stává střih, stavící vedle sebe, často do produktivního konfliktu, různé záběry, výpovědi i významy. Stejně jako v básni se před našima očima v plné síle manifestuje „poetická funkce“ umění, jeho schopnost sloužit jako primární nástroj vyjadřování krásy.„Mám tedy v tuto chvíli naději, že i druhý film na téma tohoto příběhu může cosi znamenat navzdory osudu. Že je třeba ještě cosi dodat, a to právě skrze zacházení s filmovou řečí. Já sním o jiném filmu.“---Zdroj citátu: https://www.lidovky.cz/orientace/kultura/zbojnicka-odysea-reziser-vladimir-moravek-pracuje-na-celovecernim-filmu-nikola-suhaj.A190823_144814_ln_kultura_jto

Soubor krátkých němých snímků byl určen pro americký pavilon na Světové výstavě Expo v Bruselu v roce 1958. Filmové sekvence byly v pavilonu přehrávány v neustálé smyčce: nešlo v nich tedy o vyprávění příběhu a kresbu postav, ale spíše o ukazování záblesků z každodenního amerického života. Ve filmovém programu měly být prezentovány chlouby tehdejších Spojených států: moderní metropole, šťastné nukleární rodiny, technologické vymoženosti a plné regály supermarketů. Díky dynamické montáži a výrazné estetice se však režisérce podařilo vytvořit filmovou koláž připomínající avantgardní experimenty.„Měly ukázat záblesky z amerického života. Zatímco já točila v New Yorku a okolí a pak stříhala, Donn Pennebaker cestoval po státech a sbíral snímky, které mi pak posílal. Natočili jsme zhruba 30 smyček. Některé točil Penny, některé já, a Ricky Leacock a Wheaton Galentine každý udělali jednu. Já přišla s rytmickým střihem, aby ty tříminutové smyčky fungovaly. Musela jsem do cca 30 metrů filmu dostat hodně informací. Na Expu tyto smyčky měly velký úspěch.“ — Shirley Clarke

Hudební kompilaci pěti interpretů*ek doplňují haptické obrazy sochařských objektů, u nichž autor vyzdvihuje látkovou materialitu. Snímek v návaznosti na aktuální ekologickou krizi nastiňuje surreální svět, v němž se zhmotňují představy nových organismů.„Sochařské objekty Michaely Rožnovské ve spolupráci s Martinem Dominikem Kratochvílem zpřítomňují představy nových živočichů na zemi, vycházejí z abstrahovaných tvarů rostlin či nejjednodušších organismů žijících na této planetě. Představují se jako dědicové naší kultury, mytologie a náboženství.“---Zdroj citátu: https://invenio.nusl.cz/record/501818?ln=cs

Legendární hotel Chelsea v New Yorku se nachází v kritickém momentu své existence. Už osm let trvající rekonstrukce znamená naději pro majitele, že jej zase otevřou v jeho plné slávě a kráse. Pro více než 50 pravidelných nájemníků*ic už tak těžké životní podmínky uprostřed staveniště mohou ale vyústit v ještě tíživější situaci existenční. Právě unikátní moment na předělu tematizuje dokument, který z profilů obyvatel*ek různého věku a zájmů skládá dohromady historický obraz ikonické budovy. Hotelu, který se v popkulturní představivosti, ale zjevně i ve skutečnosti, pozvedl nad místo pouhého přebývání.„Naším záměrem bylo udržet si odstup od mytologie a zároveň snaha o její dekonstrukci. Chtěli jsme vpustit diváky do hotelu Chelsea zadním vchodem a ukázat jim něco jiného, než co si většina lidí obvykle představuje.“---Zdroj citátu: https://www.cineuropa.org/en/interview/422124/

Krátká hybridní esej opírající se o teorii dromologie Paula Virilia sleduje automobilovou závodnici Irinu, která nadevše miluje rychlou jízdu, a francouzského odborníka, jenž vysvětluje, že rychlost byla odjakživa jedním ze základních faktorů politické moci. Výsledkem je reflexe praktických i ideologických aspektů rychlosti – jak se rychlost vztahuje ke gravitaci, lidskému prožívání, přítomnosti i mocenským praktikám.„Bylo by chybou zapomínat, že bohatství je aspektem rychlosti. Člověk obvykle předpokládá, že moc je spojená s bohatstvím. Podle mého názoru je moc nejdříve spojena s rychlostí, bohatství přichází až poté.“

Eduard Štorch (1878–1956) byl prvním spisovatelem u nás a jedním z prvních ve světě, kdo zasadil své příběhy do pravěku. Je přitom paradoxní, že on sám své knihy z doby kamenné a bronzové považoval jen za doplněk ke svému hlavnímu celoživotnímu poslání, jímž mu bylo povolání učitele. Další profesí, již se Štorch věnoval, byla archeologie. Neobvyklý nález v kanalizačním výkopu se stal prvotním impulsem k napsání Štorchova nejslavnějšího díla. Lovci mamutů se dočkali více než dvaceti vydání a přes půl miliónu výtisků. V němčině vyšli nejméně desetkrát a byli přeloženi i do japonštiny.

Zasněžené vrcholky hor, malebné vesničky a spořádaná města. Takové je Rakousko, které známe z cestopisů. Stejné Rakousko, do jehož maloměšťácké morálky už od 60. let bodá kritický osten spisovatelky a dramatičky Elfriede Jelinek. Její dokumentární portrét se ale nespoléhá na pouhou biografii slavné literátky. Namísto toho hledá důvody, proč autorčino konstatování nevyřízených účtů z minulosti národ pobuřuje do té míry, že se k provokativní nositelce Nobelovy ceny za literaturu obrátil zády. Osobní je politické. Jazykový experiment je politický nástroj. Historie je stín, který se bude vznášet nad občany a občankami země, dokud mu sami nevyjdou naproti.„Mám pocit, že jsem od svého dětství nezažila nic, nebo nic opravdu důležitého. Obecně myslím, že se v umělcích během dětství nahromadí tolik frustrace a bolesti, že s tím vystačí na celý život.“

Inspirován stejnojmennou básní Anatola Sterna (1929), ve které vyhladovělý proletariát křičí: „Krmí nás / potravou pro duši / vecpanou do našich hrdel!“, hlásí se i tento experimentální film k tradici angažované poezie. Film, pokládán za zničený nacisty, byl znovu objeven v roce 2019 v Bundesarchivu.

Eva Eisler je významná česká designérka a šperkařka. Krátký film ukazuje její kreativní proces od zrození nápadu až po realizaci a představuje základní stavební kameny její tvorby: čistotu, eleganci a minimalistickou neotřelost. Její kovové konstrukce přitom kontrastují se zasněnou, něžnou estetikou filmu.„Jak v životě, tak v práci – pokud chceme být upřímní – bychom měli neustále hledat podstatu věcí a sami sebe.“---Zdroj citátu: Rozhovor s Evou Eisler, Heroine, 15. 9. 2020. https://www.heroine.cz/kultura/3049-ceska-stopa-ve-svetovem-designu-sperky-evy-eisler-nosila-i-zaha-hadid

Mnohovrstevnatý portrét Jeana-Luca Godarda ukazuje svět jednoho z tvůrců francouzské nové vlny jako laboratoř myšlenek. V bludišti jeho paralelních životů ho potkáváme jako hvězdu, která vtrhla do světa filmu, jako levicového radikála a zastánce maoismu i jako experimentátora s novými technologiemi, jejichž prostřednictvím znovuobjevuje filmové médium. Přes hektickou aktivitu režiséra, který natočil přes 140 filmů, se jeho portrét nese v jemně nostalgickém tónu. Součástí jeho světa je samota, která je podle dokumentaristy Cyrila Leuthyho nutností pro vznik uměleckého díla. „Ve všech mých filmech je obsažen kousek samoty. Je to něco, co mě zajímá, protože se mě to asi pocitově dotýká. Je to nejspíš dobrý způsob, jak zasáhnout publikum… aby se z člověka stal umělec, potřebuje totiž samotu.“ ---Zdroj citátu: https://businessdoceurope.com/venice-ff-godard-seul-le-cinema-by-cyril-leuthy/ 

Koláž vlivů, vyřčených vět, skutků, stop a podob brněnského básníka a prozaika Jana Skácela. Současné kulturní osobnosti se na autora ohlížejí jako na sociální a kulturní fenomén. Režisér a režisérka dokumentu se rozhodli přistupovat k Janu Skácelovi jako k subjektu literárně-společenských dějin, jehož role v soukolí režimních a kulturních událostí je neochvějná a často – v dnešní době – až zbožšťovaná či jinak přikrášlovaná. Ve filmu se pokouší vymezit vůči zažitým představám o Janu Skácelovi – a zároveň interpretacím díla Jana Skácela v minulosti. Interpretují jej sérií vlastních obrazů.

Lidé se od nepaměti snaží pochopit, popsat, napodobit a přeložit do vlastní řeči zpěv ptáků. Možná v naději, že s nimi budou moct komunikovat. Film vyprávěný z budoucí perspektivy, poté, co proběhlo šesté masové vymírání druhů, je pojat jako ironický průlet dějinami těchto pokusů o navázání mezidruhového dialogu. Prostřednictvím série setkání s hudebníky a muzikology formuluje otázku, zda ptačí zpěv plní pouze biologickou funkci, nebo má také poetické kvality a pevná pravidla. Mnohdy absurdní snaha prolomit tajemství zvířecího jazyka ovšem není vedena pouze zvídavostí, ale též znepokojivou touhou po dominanci.„Hlavní myšlenkou filmu je překlad. Nevěřím v bezprostřední vztah se zvířetem – naše vztahy jsou vždy zprostředkovány třetími stranami, technickými prostředky.“ — Érik Bullot.---Zdroj citátu: https://blogs.mediapart.fr/cinema-du-reel/blog/110322/entretien-avec-erik-bullot-realisateur-de-langue-des-oiseaux

Meditativní dokument Petra Michala sleduje současný život uznávané překladatelky Anny Kareninové. Film se do velké míry zabývá jejím vztahem s již zesnulým manželem a básníkem Petrem Kabešem a samotou, s níž se překladatelka musela vyrovnat. Nejedná se o konvenční dokumentární portrét, jelikož režisér neklade otázky a nechává Kareninu nahlas vyřknout její myšlenky a pocity, pozoruje ji nenucenou kamerou při práci či horských výpravách. Zároveň snímek představuje implicitní důkaz lásky k analogovému médiu, nejen knize, ale také analogovému filmu, jehož vlastnosti jsou nejen viditelné, ale téměř i hmatatelné.„Vím, že ta samota je nějaký úkol, proto abych udělala nebo dokončila to, na čem jsme se dohodli jednak s Petrem a na čem jsem se dohodla vlastně se svým osudem.“ — Anna Kareninová

Dokumentární opera netradičním způsobem zpracovává životní příběh československého hudebního skladatele Jana Kapra (1914–1988). Tento dříve oslavovaný a komunistickým režimem protežovaný skladatel byl však v průběhu 70. let umlčen a vymazán z historie. Snímek využívá Kaprových hudebních kompozic stejně jako amatérských filmových záběrů a pomocí dadaisticky hravého libreta odhaluje jeho život a tvorbu na pozadí historických změn. Zákulisní záběry z nahrávání sboru přitom dekonstruují biografický žánr a ukazují, jak náročné může být interpretovat archivní materiál, paměť a lineární vyprávění.  

V prosinci 2020 se z důvodu pandemie zrušila veškerá představení, které měla autorka filmu sjednaná pro malé experimentální divadlo v newyorském obvodu Queens. Rozhodla se tedy se svým partnerem, hudebním skladatelem, do divadla na dva týdny nastěhovat a každý večer performovat pro absentující publikum. Snímek přitom sestává ze směsice žánrů a forem od stand-up výstupů přes monology o umění i životě až k hudebním instalacím. V kombinaci s dokumentárními záběry na každodenní úkony tak vznikl film odhalující tragikomičnost osudu umělce v karanténě, jehož tvorba postrádá bez živého publika smysl.„Vtip neexistuje bez publika.“

V posledním čtvrtstoletí se významný český fotograf a člen mezinárodní agentury Magnum Photos Josef Koudelka mnohokrát vydal po stopách řeckého filozofa Hérakleita a navštívil více než dvě stovky helénistických a starověkých římských měst. A jim také věnuje svůj poslední velký projekt Ruiny. Turecký dokumentarista Coskun Asar zachycuje umělcovu epickou pouť napříč Středomořím i jednotlivé fotografie, které během této cesty vznikly, a s respektem a pokorou portrétuje tvůrce, jenž hledá absolutno ve svém životě, díle i filozofii jako takové.„Kamkoli člověk zavítá, může se ocitnout na krásném místě. Moderní člověk v jejich sousedství sice nastavěl šeredné věci, ale uvidět je – quelle chance, quelle chance! Musím spatřit veškerou tu krásu světa.” (Josef Koudelka)

Muzea jsou podle Jana Švankmajera uspořádaná racionálně, kunstkamery emocionálně. Platí to i pro film, kterým český surrealista uzavírá jak svou filmografii, tak spolupráci s producentem Jaromírem Kallistou. S velkou hravostí v něm přistupuje k uměleckým dílům, kuriozitám i předmětům denní potřeby, které se svou manželkou Evou v průběhu několika desetiletí shromáždil v prostorách bývalé renesanční sýpky v Horním Staňkově. Nehybné objekty ožívají díky Švankmajerovým tradičním skladebným postupům a hudbě Antonia Vivaldiho. Dalí, Štýrský, Toyen, miska pro psa i vrzající podlaha vytvářejí organický celek, který rozněcuje imaginaci a touhu tvořit.„Představa Rudolfovy kunstkomory mě vždycky fascinovala. Ani ne tak skutečnými uměleckými poklady, které císařova sbírka obsahovala, ale onou mimouměleckou, někdy i pokleslou složkou předmětů, objektů a kuriozit, které tvořily její nedílnou součást.“ Jan Švankmajer---Zdroj: https://program.lfs.cz/detail/?film=The-Kunstcamera

Mladá autorka se vydává do Argentiny, aby hledala ztracené střípky ze svého životního příběhu. Autobiografická rekonstrukce rodinné historie pomocí archivních fotografií a osobního vyprávění dokládá, jakým způsobem světové dějiny ovlivnily letní zamilování, vzniky nových rodin i tragická odloučení. „Paříž mě naplňuje radostí. Ale stejně odjíždím do Buenos Aires.“

Střihačem mezinárodně oceňovaných filmů Ida, Studená válka nebo Quo vadis, Aida? je absolvent FAMU Jarosław Kamiński. Rodák z polské Lodže se v krátkém, obrazově vytříbeném medailonu prochází svým rodným městem, vzpomíná na dětství, kdy ze školy utíkal do kina, a popisuje svůj vztah k dnešnímu Polsku i včerejší Praze.„Pamatuju si, že jsem jednou utekl ze školy do kina. Na nějakej francouzskej film.“ — Jarosław Kamiński

Kombinovaný snímek v sobě spojuje nejen různé techniky, ale i tematické okruhy. Titulní mytická postava je jen jedním z aktérů ve snovém světě promlouvajícím k současnému publiku kódy médií a narativů jemu blízkých. Jako bychom vidinu nebo noční můru uvěznili ve smyčce počítačového prostředí.>Mrazivý bílý šum, nehybný sníh >Na to si vzpomínáš >A přestože vím, že se nikdy nesetkáme >Jsi součástí celičkého mého já.---Zdroj citátu: http://marinah.eu/stuff.html

Snímek je sondou do romantických vztahů i sexuálních dobrodružství mladých gay mužů, jejichž životy se odklání od tradičních heteronormativních představ. V intimních rozhovorech s několika protagonisty přijde řeč na randění v queer komunitě, polyamorii i nenaplněné lásky. Scény sestávají z barvitých animací inspirovaných arabskými pohádkami, teatrálních hraných scén s explicitní nahotou i muzikálových čísel s arabskými popovými písničkami. Ostré kontrasty mezi jednotlivými formami vyprávění podporují ironické vyznění filmu zkoumajícího možnosti opravdové lásky stojící mimo očekávání společnosti.„Je to pozoruhodná sbírka příběhů, které vynalézavě a poctivě zkoumají maskulinitu queer pohledem.“---Zdroj citátu: Rich Cline recenze, 26. 9. 2022. http://www.shadowsonthewall.co.uk/22/d11.htm#shal

Dokumentární snímek vycházející z výzkumné metody field-recordingu dává prostor zaznít fyzickým místům, kde se odehrávají významné energetické, přírodní, ale i politické procesy. Režisér, hudebníci Václav Havelka a Pan Throrarensen, filozof Lukáš Likavčan a field-recordistka/a Sara Pinheiro a Magnús Bergson se ptají, o čem vypovídají zvuky, jimž v běžném životě nepřikládáme význam, a jak předznamenávají vývoj událostí, které ovlivňují životy nás všech. Zvuk se zde stává nástrojem, který leckdy dokáže zachytit geologický čas lépe než obraz.„Cílem česko-islandského uměleckého projektu je zaměřit se zejména skrze zvuk na kritické infrastruktury a zlomová místa budoucnosti.“ — Ivo Bystřičan---Zdroj citátu: https://www.ceska-krajina.cz/2869/zvuky-prirody-v-rezervaci-velkych-kopytniku-dnes-nahravali-umelci-v-ramci-mezinarodniho-projektu/

Je filmová kamera neutrálním médiem, nebo se i za ní skrývá ideologie? Režisérky snímku zkoumají, jakým způsobem se do vývoje a současné podoby filmových technologií propisuje rasismus. Jejich online debaty při přípravě filmu přitom ukazují, o jak kontroverzní téma se stále jedná. Přestože před i za kamerou již dávno nestojí pouze bílí lidé, bílé kůži jsou média stále přizpůsobena. Film sestává ze tří rozmanitých esejí, v nichž autorky sdílí své osobní zkušenosti s předpojatostí technologií, konfrontují stereotypní přemýšlení o filmu a reálně ukazují, jak odlišné je snímat tmavou a bílou pleť.„Kinematografie jsou pro mě diváci, co si viděné odnesou zpět do své reality.“ (Rosine Mbakam)

Experimentální dílo dvojice Alexandra Moralesová a Georgy Bagdasarov připomíná digitální divadelní představení odehrávající se na počítačové obrazovce. Monolog morfujícího filozofa, uměle vytvořeného z neuronových sítí, generuje texty v myšlenkových paradigmatech Viléma Flussera, Günthera Anderse, Waltera Benjamina, Hannah Arendt, Byung-Chul Hana a mnoha dalších a je řízen lidským operátorem, jenž zkoumá možnosti performativity generativních systémů. „Představení je pokusem o kritický vhled do černé skříňky individuálních generativních vzorců, nicméně otázkou zůstává, zda na konci pořadu nedochází jen k doplnění o víceméně pravděpodobné konfigurace a za jak vysokou cenu technologie tyto nové možnosti nabízejí.“

Melancholický dokumentární portrét Roberta Frosta představuje tohoto amerického básníka a čtyřnásobného nositele Pulitzerovy ceny v podzimu života, kdy reflektuje svůj osobní příběh, poezii a existenciální a filozofická témata, jimiž se zabýval napříč svou tvorbou. Frost tráví své dny v milované rurální Nové Anglii a stále se věnuje přednáškové činnosti na univerzitách, zatímco oko kamery přetváří tuto legendu americké poezie v obyčejného člověka ve světle univerzálního humanismu. Jedná se o první dlouhometrážní dokumentární film Shirley Clarke, za nějž byla v roce 1963 oceněna Cenou Akademie.„Jakkoliv zůstává umělec věrný své vizi skutečnosti, ve střetu s vtíravou společností a vlezlým státem ji upozadí a do popředí se dostává jeho individualita a vnímavost.“ — John F. Kennedy

Neutuchající monolog svébytného regionálního malíře Jiřího Bakaly se tematicky rozpíná od přisprostlých odsudků politických poměrů přes jemnocitné vzpomínání na okamžiky osobního štěstí až po existenciální úvahy nad smyslem bytí. To všechno navíc zvládá se štětcem v jedné ruce a lahví vodky v té druhé.„Ale já vím, že by to člověk neměl dělat. Ale mně se líbí, jak to hoří. Chcu si zachovat nějakou svobodu.“

Film se pomocí světlo štěpících hranolů, celofánu, prskavek a ping-pongových míčků pokouší znázornit, co se děje v mysli při poslechu Griegovy hudby k dramatu Peer Gynt. Krouživý tanec tvarů a světel utopených v temnotě se k hudební skladbě váže strukturálně i rytmicky, přičemž jejich vztah ukotvuje matematický vzorec.  

Petr Nikl je zakládajícím členem výtvarné skupiny Tvrdohlaví. Je to intermediální umělec s klasickými kořeny, který se svobodně a přesvědčivě vyjadřuje prostřednictvím tradičních výtvarných technik, ale i autorských knih, interaktivních projektů a improvizačních akcí na bázi performance, divadla a hudebních vystoupení. Je nositelem Ceny Jindřicha Chalupeckého z roku 1995, několikanásobným laureátem ceny za nejkrásnější knihu a držitelem Zlatého anděla v kategorii alternativní hudba z roku 2005. Petr Nikl se ohlíží za svým dosavadním životem, uplynulou kariérou a dává pomyslné vize, kam se bude jeho cesta ubírat v budoucnosti.

Karlheinz Stockhausen byl německý avantgardní komponista, průkopník elektronické hudby, vizionář, megaloman a autor zdánlivě nerealizovatelného projektu. V roce 1977 začal připravovat operní cyklus Licht. Zahrnoval sedm oper, stovky umělců*kyň a čtyři vrtulníky. Dokončil jej o 26 let později, pár let před svou smrtí. K inscenaci celého 29 hodin dlouhého představení za skladatelova života nedošlo. Teprve v roce 2019 se této výzvy chopila Nizozemská národní opera. Film je současně dobrodružnou kronikou vzniku jedné z nejvelkorysejších hudebních produkcí historie i intimním portrétem samotného Stockhausena.„Jako umělkyně jsem se do jeho hudby ponořila hlouběji, než tomu bylo před natáčením. Ne vždy se mi sice jeho tvorba zamlouvala, nicméně člověk vycítí, že se za ní skrývá obrovský duch.“ (Oeke Hoogendijk)---Zdroj citátu: https://businessdoceurope.com/cphdox-interview-licht-stockhausens-legacy-by-oeke-hoegendijk/

Film je portrétem kameramana Tomáše Šťastného, po němž režisér zdědil jméno i povolání. Šťastný kombinuje archivní rodinné a osobní videozáznamy a hranou dramatizaci, která je intimním náhledem do jeho vzpomínek a snahou o pochopení svého otce.„Já se s tebou neloučím tímhle filmem, protože vím, že tě budu furt objevovat.“ — Tomáš Šťastný ml.

Audiovizuální esej využívající digitalizovaný 8mm formát se zabývá otázkou, co je podstatou současného umění a komu je určeno. Snímek rozdělený do devíti kapitol se opírá o praktické zkušenosti a vystavovaná díla v bratislavské galerii Gandy a zkoumá vztah mezi uměleckým dílem jako celkem, jeho znaky a signaturami i institucionálním zázemím.„Umělecká díla se podobají věcem kolem nás, záhadně odrážejí skutečnost. Instituce jsou také podobné objektům, které známe. Zrcadlí způsob, jakým jednáme.“

Impresionistická městská symfonie zachycuje Manilu jako místo fascinujících kontrastů. Chudoba se střetává se stavebním rozmachem, čekání a statičnost žebráků se spěchajícími auty a chodci. Protipóly jsou jak významotvorným, tak stylistickým prvkem. Jedno poeticky zrcadlí druhé.

Cvičení katedry kamery o člověku, který tvrdí, že jeden nesmí uvěřit svému příběhu, ale příběhy jsou vlastně to jediné, co má na světě rád. O člověku, který se lidí bojí, ale miluje jejich podstatu. O člověku, kterému bylo v dětství tvrzeno, že pokud si najde něco, pro co bude cítit vášen, tak bude vždy v pořádku, a tak si našel drogy. A hlavně o člověku, který se drog vzdal, aby zase mohl vyprávět příběhy.

Sejdi dolů do údolí, do prašného lomu, kde široko daleko nic není. Jen ty a tvoje mysl, která se napíná, aby zachytila sebemenší chvění. V dáli slyšíš praskání ohně. Člověk musí projít žehem s plným vědomím, aby se stal úplným. Monochromatický hlubinný ponor k rozostřeným hranicím vědomí a nevědomí.„V záblescích paprsků minulých já hledám se – tě dnes.“