Ji.hlava Online

(Trans)formace. Z dítěte, z ženy na muže. Stojíš na hranici, máš pochyby, kdo by je neměl. A ve světě ti chybí způsob, jakým by ses s tím vyrovnal, když jsi queer. Pokusíš se ho najít a zjistíš, že už jsi možná dávno dospěl. Poprvé se na svoje dětství díváš seshora, jednou nohou pořád v něm. Tento film vznikl v rámci workshopu My Street Films 2025 pod lektorským vedením Mariky Pecháčkové.Tento film bude uvedený v online edici MFDF Ji.hlava.

Získání oficiálních dokumentů představuje pro migranty a migrantky vytoužený symbol svobody a bezpečí. Jak se ale zorientovat v administrativním labyrintu, kde i špatně oříznutá fotografie může znamenat zamítnutí žádosti? V kulisách Athén snímek zkoumá vztah mezi identitou, rasou a evropskou byrokracií. „Uvažuji jako ty. Přemýšlím jako ty.“

Zatímco se na Kubu řítí mohutný hurikán a společnost kolem nich se hroutí, kovboj a jeho klisna truchlí nad ztrátou jejího mrtvě narozeného hříběte. Zatímco se stádo rozprchává do divokého křoví a obloha se ztemňuje zuřivostí, oni se drží křehkého rytmu péče a rutiny. Ve spánku se bouře a smutek slévají dohromady, kde násilí přírody odráží rozpadající se svět a tlačí je k nejisté, roztříštěné budoucnosti.

Amnion – plodový obal chránící zárodek života – se ve filmu stává metaforou intimního prostoru, v němž lze sdílet bolest a hledat cestu k uzdravení. Citlivý portrét tří žen, jejichž život poznamenala stejná zkušenost náhlého odloučení, je od počátku nesen meditativní zvukovou stopou, která formuje prostředí, v němž se osobní zkušenost stává vyslovitelnou. Rituální gesta – kroje, společné vaření, objetí – vytvářejí ochranný obal, jenž dovoluje bolest nejen vyjádřit a sdílet, ale i proměnit.„Skutečné uzdravování znamená otevřít se pravdě svého života.“ – doprovodný materiál k filmu

Když se režisérka a etnoložka Hana Nováková setkala s losem, změnilo jí to život. A nebyla první. Prastarým totemovým zvířetem, jedním z největších savců severní polokoule, jsou již po staletí fascinováni lidé napříč kontinenty a kulturami. Zatímco dříve si jej chtěli podmanit, dnes mu spíš naslouchají. Režisérčina filmová odysea je výsledkem několikaletého pátrání po losím tajemství. Vede z českých lesů přes ruskou domestikační stanici až na území původních obyvatel Kanady. Koláž příběhů, vyprávěných z osobní, spirituální i vědecké perspektivy, ukazuje losa jako průvodce mezi světy, symbol rovnováhy a obnovy a možnou odpověď na otázku, jak můžeme uzdravit náš vztah k přírodě.„Natáčení živočichů napříč planetou je věc neobyčejně výpravná – a to tím spíš, jde-li člověku o ‚procesový film‘, tedy o rozehrané pozorování dějů, u nichž často tak úplně nevíme, jak skončí, byť je jisté, že jejich rozbuškou bylo právě natáčení.“ — Hana NovákováZdroj citátu: Dok.revue

Dokumentární film přináší příběh zpěvačky, která se během své kariéry stala ikonou české hudební scény. Film zachycuje její cestu od dětství v Krkonoších, přes divadelní začátky v Semaforu až po první úspěchy na hudební scéně, ale i boj se závažnou nemocí. Anna K v tomto filmu prokazuje nejen svou sílu a odhodlání, ale i lásku k hudbě, lidem, přírodě a životu. Film režiséra Víta Bělohradského se zamýšlí nad zdroji její inspirace a síly, ale zachycuje zároveň autenticky křehkost a citlivost, které jsou jí vlastní.

Ukrajinský Nikopol je na ráně ruských zbraní z více důvodů. Poblíž stála obří přehrada. Jen kousek dál se nachází Záporožská jaderná elektrárna. Se zničením nádrže přišli lidé o zdroj pitné vody. A elektrárna o chlazení. Přesto řada lidí, stejně jako kněz Bohdan, na Bohem prokletém místě zůstává…Reportáž z místa, na které dopadají rány biblických rozměrů, a přesto v něm lidé nepřestávají žít.„Film prostřednictvím Bohdanova příběhu hledá odpovědi na otázku, proč lidé zůstávají ve svém domově, přestože každý den může být jejich posledním.“ — TPS Remízek

Jméno Axomama označuje inckou bohyni brambor. V horských oblastech Peru, místě jejího původu, prorůstá tato potravina různými sférami života zdejších lidí. Antropologicky pojatý dokument se snaží postihnout nerozlučné sepětí brambor se slavnou i koloniální peruánskou historií, kulturou i tradiční vírou. „Jádrem jejího výzkumu jsou otázky: Jak můžeme lépe porozumět vlastnictví a působení v prostoru prostřednictvím tělesné zkušenosti? … Jak si vytváříme identitu ve vztahu k místům, kde nemáme žádnou historii?“ — webové stránky Tracy Valcárcel Zdroj citátu: Web Tracy Valcárcel

„Bardo“ je buddhistické označení stavu mezi smrtí a znovuzrozením, kdy vědomí člověka opouští tělo a hledá novou formu. Něco podobného zažila Viera Čákanyová při terapii tmou. Její krátký experimentální film je pokusem přeložit tuto transcendentální zkušenost, setkání s jiným rozměrem bytí, do obrazů a slov srozumitelných i těm, kdo sestup do vlastního podvědomí neabsolvovali. Zatímco se v abstraktních obrazcích generovaných umělou inteligencí přelévají barvy a mísí textury, ve zvukové stopě zní ambientní hudba a asociativní proud režisérčiných myšlenek a pocitů. Metafyzická pouť nevede k jasným odpovědím. Otevírá ale prostor pro vnímání toho, co přesahuje jazyk, rozum a běžné chápání reality. „Nemohu se rozhodnout mezi bytím a nebytím, jednáním a nečinností. Celý život jsem uvězněna v tomto dilematu.“ — citace z filmuPřed projekcí 28. října v sále DIOD proběhne křest nové knihy teoretičky Jany Dudkové s názvem Člověk na okrAI: Postantropocén Viery Čákanyovej. Kniha vychází v edičním oddělení Slovenského filmového ústavu.

Zdánlivě čistě observační fascinaci hmyzím tělem narušuje diegetická zvuková stopa složená z výrazných frekvencí, jimž jsou pozorovaní živočichové vystaveni. Vědecko-filmový experiment, který vyústí ve vizuální přepis jejich zvukových reakcí do barevných stop na reproduktoru, uzavírá tragická pointa.„Snímek zachycuje, jak některý hmyz reaguje na zvukové frekvence, které se využívají například i ve vojenství.“ — doprovodný materiál k filmu

Rafáh, město na hranici Gazy a Egypta, se po únosu izraelského vojáka 1. srpna 2014 stalo cílem čtyřdenního bombardování. Kolektiv Forensic Architecture analyzoval záběry z mobilních telefonů a satelitní snímky a pomocí synchronizace, 3D modelování, zkoumání tvarů kouřových mraků, stínů a kráterů sestavil přesný časoprostorový model událostí. Ten posloužil Amnesty International, která neměla fyzický přístup do oblasti, jako důkazní materiál při obvinění Izraele z válečného zločinu. Čistá práce s digitální stopou se tu proměňuje v obraz světa – detektivní vizualizaci destrukce a jejího dopadu na civilní obyvatelstvo. „Dnes se umělci zabývají vyšetřováním. Zkoumají korupci, porušování lidských práv, environmentální zločiny a technologickou dominanci. Oblasti, které obvykle nejsou považovány za umělecké, zároveň intenzivně využívají estetiku. Novináři a právníci se zabývají videi z otevřených zdrojů a satelitními snímky a vedou vizuální vyšetřování. Tuto kombinaci různých oborů autoři nazývají ‚investigativní estetikou‘: mobilizací citlivosti spojené s uměním, architekturou a dalšími podobnými praktikami za účelem sdělování pravdy mocným.“ — Matthew Fuller a Eyal Weizman, Investigative Aesthetics: Conflicts and Commons in the Politics of Truth, Verso Books, 2021

Co by mohlo být na první pohled neživější – a tedy protikladnější k filmu – než říše minerálů? Nora Štrbová tuto tezi zpochybňuje, obrací ji naruby a z kamenů dělá vysoce kinetický předmět. V tomto humorném esejistickém filmu natočeném na 35mm film dostávají kameny konečně hlas, pozorují nás, soudí nás a především… nás snášejí.

Obloha nad Francií se několikrát v roce zbarví do červena. Jsou to poletující zrnka písku ze Sahary a mohou připomínat hvězdnou oblohu nebo zrnění televizní obrazovky. Jenomže obsahují radioaktivní Cesium-137, které vzniklo, když Francouzi testovali nukleární zbraně v Alžírsku. Svědectví, které nikdy nemělo opustit vojenskou základnu, ukazuje, jaký dopad má válka na lidskou společnost, ale i na krajinu. „Svými filmy chci zviditelnit složité (neviditelné) sociální, politické a ekonomické problémy.“ — Katja Verheul

Dokument je o nemocech, které nezůstávají jen v hlavě. A ta, když se rozpadne, rozpadne se i domov. Film zkoumá pevnost rodinných vazeb a hledá odpověď na otázku, co znamená stát při druhém, i když se jeho svět zdá být nepřístupný.Tento film vznikl v rámci workshopu My Street Films 2025 pod lektorským vedením Mariky Pecháčkové.

Karanténa se státníkem – takhle by se dala popsat situace, kterou zachycuje snímek Dědeček. Režisér průběžně natáčel po celé období covidové pandemie své soužití s vlastním dědečkem, významným konzervativním politikem a bývalým litevským premiérem Vytautasem Landsbergisem. Observační snímek zachycuje plynoucí každodennost ve společné domácnosti, ale hlavně se soustředí na společné rozhovory obou mužů, z nichž jeden rekapituluje svou kariéru a druhý natáčí film a zároveň je také klasickým hráčem na flétnu. Výsledkem je kronika, kde se prolíná všední život, umělecká exprese a státnická deklamativnost. V karanténní izolaci obou rodinných příslušníků se ozývá litevská minulost, kterou připomíná Vytautas starší, když se probírá svou starou sbírkou poznámek, ale i covidová přítomnost ohlašující se z televizní obrazovky. Dědeček nakonec souhlasí, že se zúčastní společného divadelního představení spojujícího hudební a politickou performanci. „Tím, že jsi to chtěl vysvětlit, jsi to zkazil. Stejně jako v hudbě. Byla to nějaká nesmyslná myšlenka: ‚vysvětlit, jak rozumět hudbě‘. Můžeš to vysvětlit. Ale tím bys to zkazil. Podstatu.“

Proč si nevyprávíme příběhy o bolesti? Jsou příliš intimní, chaotické, „ženské“? Děloha+ je kolektivním svědectvím o životě s endometriózou a chronické bolesti, která se nevejde do reprodukční rétoriky, ani patriarchálního pojetí těla.Tento film vznikl v rámci workshopu My Street Films 2025 pod lektorským vedením Terezy Reichové.

Přijde dneska zase „sousída“? No jasný, v jedenáct jako vždycky. Tento film je snahou zachytit esenci přátelství mé babičky a její sousedky, které se už přes dvacet let dvakrát denně setkávají u kafíčka, a povídají si o všem možném, co je napadne.Tento film vznikl v rámci workshopu My Street Films 2025 pod lektorským vedením Terezy Reichové.

Tři muži, kteří podstoupili vazektomii, komentují své důvody k zákroku. Mnoho dětí, pohodlná antikoncepce i rozhodnutí o životě bez dětí. Jde o důvody ryze lidské, i když pro někoho kontroverzní. Téma dobrovolné mužské neplodnosti je v české společnosti stále tabu, vazektomie je u nás legální teprve 11 let, ale zákroků každý rok přibývá. Androlog Lukáš Bittner, biolog Stanislav Komárek a gynekoložka Helena Máslová mají na téma různé názory. Máme se bát, že se muži stanou dobrovolně neplodní, nebo jde o moderní metodu antikoncepce, která nenechává tuto zátěž jen na ženách?

Dokud roste zelená tráva: Deník v sedmi částech bude promítán ve dvou dnech — první polovina filmu 29.10. a druhá polovina 30.10. Prosíme o rezervaci lístků na obě projekce. Celková stopáž filmu je 7 hodin. Autorův filmový deník je osobní, hlubokou meditací o lidském bytí, času a místech, která obýváme. Odehrává se v americké přírodě, od kaňonů a pouští po lesy a jeskyně, kde skrze individuální osudy postav odhaluje univerzální zkušenosti života a smrti. Sleduje, jak lidská mysl strukturuje příběhy a vnímá plynutí času: mikrovteřiny se rozvíjejí do celých scén, měsíce ubíhají během vteřin. Vizuální odysea střídá velkolepé krajinné obrazy s intimními detaily každodennosti, v nichž stírá hranice mezi přírodou a civilizací a ukazuje člověka jako jejich průsečík. Skrze intimní výpovědi protagonistů divák postupně proniká do jejich životů a odhaluje jejich vzájemnou provázanost. Vrstvy významu se odhalují konfrontací různých záběrů, od plání přes městské scenérie až po interiér obývacího pokoje režisérovy matky, jejíž odchod je jedním z podstatných motivů. Sledování filmu je až psychedelickou zkušeností, která nabízí hluboký filozofický pohled na jsoucno, smrt a hodnotu přítomného okamžiku.„Je to film pro přemýšlivé publikum a každá kapitola se vydává svou vlastní cestou do hlubin.“ — Pat MullenZdroj citátu: POV: Canada’s Documentary Magazine.

Dokud roste zelená tráva: Deník v sedmi částech bude promítán ve dvou dnech — první polovina filmu 29.10. a druhá polovina 30.10. Prosíme o rezervaci lístků na obě projekce. Celková stopáž filmu je 7 hodin. Autorův filmový deník je osobní, hlubokou meditací o lidském bytí, času a místech, která obýváme. Odehrává se v americké přírodě, od kaňonů a pouští po lesy a jeskyně, kde skrze individuální osudy postav odhaluje univerzální zkušenosti života a smrti. Sleduje, jak lidská mysl strukturuje příběhy a vnímá plynutí času: mikrovteřiny se rozvíjejí do celých scén, měsíce ubíhají během vteřin. Vizuální odysea střídá velkolepé krajinné obrazy s intimními detaily každodennosti, v nichž stírá hranice mezi přírodou a civilizací a ukazuje člověka jako jejich průsečík. Skrze intimní výpovědi protagonistů divák postupně proniká do jejich životů a odhaluje jejich vzájemnou provázanost. Vrstvy významu se odhalují konfrontací různých záběrů, od plání přes městské scenérie až po interiér obývacího pokoje režisérovy matky, jejíž odchod je jedním z podstatných motivů. Sledování filmu je až psychedelickou zkušeností, která nabízí hluboký filozofický pohled na jsoucno, smrt a hodnotu přítomného okamžiku.„Je to film pro přemýšlivé publikum a každá kapitola se vydává svou vlastní cestou do hlubin.“ — Pat MullenZdroj citátu: POV: Canada’s Documentary Magazine.

Nevysvětlitelná epidemie chronické únavy, malátnosti a ochromení končetin paralyzuje životy desítek norských teenagerek. Dvojice specialistů z univerzitní nemocnice v Tromsø nabízí nezvyklou léčbu. Zkušený pediatr Hans Petter Fundingsrud a dětská psychiatrička Elin Drivenes nabourávají dominantní trend instantní medikace. Nabízí dívkám vysvobození ze zajetí společenských očekávání a tenat sociálních sítí v podobě holistického přístupu, upřímného zájmu a důvěry. Cesty k uzdravení jsou podloženy záběry kontemplativní norské krajiny i hledáním vlastní duševní rovnováhy lékařů v psychicky náročné klinické praxi. „Nestačí těmto mladým lidem říct: vyšetřili jsme vás a nic jsme nenašli. To zní stejně jako tvrdit: nemáte žádné bolesti. Je potřeba říct: vyšetřili jsme vás, nenašli jsme nic, co je možné operovat nebo léčit, ale chápeme, že máte bolesti, a budeme se jimi zabývat.“ — Hans Petter Fundingsrud

Jerada je marocké město s bohatou historií těžby uhlí. S oficiálním uzavřením dolů roku 2001 ale dobývání černé horniny neustalo. Na svou pěst se do podzemí vydávají místní obyvatelé, aby nelegální těžbou zajistili obživu sobě i svým rodinám. Stylizovaný dokument, ve kterém v inscenovaných scénách vystupují obyvatelé Jerady, vede pomyslný i velmi konkrétní řez místní krajinou a společností. V dlouhém dynamickém záběru se spouštíme do dolu, pozorujeme samozvané horníky při práci, jak čelí nebezpečí a spolu s drahocenným nákladem vystupují zase na povrch, kde už čekají automobily, aby uhlí převezly k překupníkům. „S filmem Důl jsem chtěla být svědkyní současné sociální reality: skupina dělníků podniká kroky uprostřed současné krize.“ — Randa Maroufi

Co to znamená mít dvojče a co znamená být dospělým dvojčetem? Film sleduje dva bratry, kteří se vracejí do rodného města, kde spolu prožili celé dětství i dospívání. Skrze vzpomínky a rozhovory reflektují, jaké to bylo vyrůstat jako dvojčata a co to pro ně znamená dnes.Tento film vznikl v rámci workshopu My Street Films 2025 pod lektorským vedením Kateř Tureček.Tento film bude uvedený v online edici MFDF Ji.hlava.

Příběh zasazený do období pandemie a let následujících sleduje dvojici protagonistů, kteří se rozhodnou proměnit svou ulici v první komunitu poháněnou výhradně solární energií. Z vlastního domova v londýnské čtvrti Walthamstow rozvíjejí myšlenku propojující uměleckou praxi, aktivismus a každodenní život. Projekt vychází z přesvědčení, že i malé kolektivy mohou pomocí přímé akce a konkrétních činů ovlivnit podobu našeho světa. Zpočátku jde o snahu přesvědčit sousedy, že společný energetický systém je reálným řešením rostoucích cen i závislosti na korporacích. V době ekonomické nejistoty se iniciativa stává symbolem naděje a solidarity pro celé sousedství, které si pomalu ani nemůže dovolit zatopit. Tvůrčí dvojice zároveň pokračuje ve své tradici protestního umění – během nejtužší zimy v Británii tráví téměř měsíc na střeše domu, aby akcí získali prostředky i mediální pozornost. Vyprávění spojuje lehkost a humor s hlubším poselstvím o síle komunity, empatie a představivosti proměnit lokální sen v univerzální výzvu ke změně.„Snažíme se – prostřednictvím vyprávění příběhu jedné ulice, všech různých postav a historie tohoto místa – ukázat, že ve skutečnosti máme sílu měnit svět.“ — Hilary PowellZdroj citátu: BBC News.

Louise je mladá žena s bohatou představivostí, která své deníky zaplňuje fragmenty myšlenek. Když jeden ze zápisníků objeví mladík jménem Thomas, stává se součástí jejího přízračného světa. Společně se ocitají v temném lese, do něhož jen skrze úzké trhliny proniká světlo a smích. Prostor formovaný vzpomínkami i nevědomými silami je pro mladé milence útočištěm i portálem do jiné reality. Isabel Pagliai ve svém dokumentárním snu prozkoumává křehký vnitřní vesmír hrdinky zpracovávající nejniternější strachy a tužby. Realita a iluze, fantazie a emoce se slévají do jedné hypnotické kompozice. „Měla jsem silnou touhu spojit dvě věci, které se mohou jevit jako protichůdné: to, co se děje v daném okamžiku, a to, co patří do říše tajemna, do světa snů.“ — Isabel Pagliai

Látka, která zachraňuje životy a zároveň je ničí. Jak fentanyl funguje v lékařství a komu pomáhá od bolesti? A jak vypadají osudy těch, kteří se stali oběťmi této silné a návykové drogy?

Režisérka Allegra Stodolsky se rozhodla pokračovat v práci své babičky a vyprávět příběh jejich příbuzné Lisy Fittko. Film, který reflektuje důležitost hodnot, za něž se tehdy bojovalo – a které jsou dnes v Evropě znovu ohroženy. V Berlíně 30. let se Fittko již v mládí politicky angažovala a připojila se k levicovému mládežnickému odboji, který bojoval proti vzestupu nacismu. Pomocí archivních záběrů, rekonstrukcí a hlasu samotné Lisy Fittko tento dokument vypráví příběh odvahy mladé ženy, která pochopila, že svoboda není samozřejmostí, a rozhodla se vzdorovat, místo aby mlčela tváří v tvář útlaku.„Žena, která dospěla v době vzestupu fašistického režimu a rozhodla se zůstat bdělá i tváří v tvář strachu.“

Severochorvatské přístavní město Fiume zažilo po první světové válce jedno z nejbizarnějších vojenských tažení v dějinách. Trvalo šestnáct měsíců a vedl ho italský básník Gabriele D'Annunzio, který v září roku 1919 se třemi sty vojáky obsadil dnešní Rijeku. Založil zde vlastní stát a vládl v něm, dokud se proti němu nepostavila armáda jeho rodné Itálie. Básník-diktátor, u kterého se inspiroval Benito Mussolini, zvěčnil období své vlády na deseti tisících dobových fotografií. Rodák z Rijeky Igor Brezinović je podvratně oživuje a v propletenci historických faktů a nadsázky, v proluce mezi historií a současností, objevuje kořeny fašismu. „D'Annunzio přistupoval k obsazení Fiume se stejným romantismem jako ke svému psaní, dokonce zašel tak daleko, že nechal sebe a své muže obsesivně natáčet a fotografovat, aby vytvořil propagandistický ideál.“ — Igor Brezinović

Genealogické putování za původem exotických druhů rostlin začíná v Královské botanické zahradě v Madridu. Právě zde byla nalezena tajemná skříňka se semeny rostlin z výpravy do Jižní Ameriky v roce 1936. Putování zpět časem i prostorem na jih Peru zahrnuje rozkrývání vrstev pohnuté minulosti. Vědecké poznání a katalogizace flory pomáhá vysvětlit povahu koloniální extrakce všeho cenného a napomáhá k nastolení alespoň částečné spravedlnosti a vymýcení historických křivd. Národní dědictví zde funguje jako nesamozřejmý sociální konstrukt, o nějž je nutno bojovat a pečovat o jeho celistvost. Ambientní zátiší haciend odkrývá tušenou bestialitu otrokářských dob. „Přítomnost pozorovatele nemůže být neutrální. Ať už o tom ví, či nikoliv.“

Ruští okupanti přišli a vzali Svitlaně téměř vše, nemohli ji ale připravit o vzpomínky na místa a chvíle předešlého života. Tragický portrét válečných ztrát se tak stává meditací o hodnotách, které jsou trvalé právě proto, že je žádná hrubá síla nemůže z individuálního vědomí vytrhnout, znásilnit a pohřbít. „Její filmy se zaměřují na detaily, které jsou často přehlíženy, a zkoumají klidnější stránky života, přičemž dávají prostor tomu, co často zůstává nevyřčeno.“ Source: FilmFreeway.

Paranoidní schizofrenie. Složitá diagnóza, se kterou se autorka dokumentu potýká již dva a půl roku. Dokument vypráví jak onemocnění samotném, tak o každodenním životě s nelehkým onemocněním a strastiplné životní cestě. Tento film vznikl v rámci workshopu My Street Films 2025 pod lektorským vedením Terezy Reichové.Tento film bude uvedený v online edici MFDF Ji.hlava.

Naladit se na vodu a nechat se táhnout ke středu Země a možná i ke středu sebe sama se pokouší česká freediverka, národní rekordmanka a dcera akvabely a potápěče Jindřiška Zajacová. Rozjímavý portrét o přitažlivosti konejšivě modrého absolutna osahává fyzické hranice lidského těla a hledá způsob, jak proplouvat suchozemským světem nad hladinou. „S každým výdechem splýváš víc a víc s vodou, až nerozeznáš hranice. Jsi všude a nikde.“

Sergej Loznica nás v dalším ze svých portrétů ukrajinské každodennosti v časech ruské okupace bere na exkurzi do kyjevského Národního přírodovědného muzea, které patří k těm největším na světě. Společně se školní třídou zde mezi dvojicí leteckých poplachů absolvujeme přednášku o paleontologii. Učitel zaníceně vypráví o dinosaurech a ježatých rybách a děti mu zvídavě a s pobavením naslouchají. Spolu s nimi jsme živým výkladem na chvíli přeneseni do světa vzdáleného miliony let, ve kterém sice oblohou nekřižovaly ruské rakety, ale v lecčem byl podobně nemilosrdný jako současná válečná realita.

FIlm je uměleckým pojetím reflexe gentrifikace v oblasti Prahy 7 Holešovice. V naprosto strhujícím snímku dojde k odletu celého domu pomocí nafukovacích balónků

Čtyřminutová stop-motion animace složená z fotografií, akvarelů a fungálních pigmentů rozehrává obraznost hub v nekonečné škále tvarů a podob. S nadsázkou a humorem nechává vyrůstat fascinující mykologické univerzum a evokuje nekonečně rozvětvený, tajemný svět podhoubí a jeho skrytou komunikaci.„Co uděláte, když se vám začíná hroutit svět? Jdu se projít a když mám opravdu štěstí, najdu houby. Houby mě přivádějí zpět k rozumu, a to nejen – jako květiny – svými bujnými barvami a vůněmi, ale také tím, že se objevují nečekaně a připomínají mi, jaké štěstí mám, že se tam zrovna nacházím.“ — Anna Lowenhaupt Tsing, The Mushrooms at the End of the World (Princeton University Press, 2015), str. 1.

Mimořádně intimní pohled na téma otevřeného vztahu přináší dokument režisérky Diany Fabiánové. Společenskou debatu týkající se této problematiky film příliš nereflektuje, ale nahrazuje ji osobním příběhem, který ukazuje, jaké nečekané faktory do takovéto manželské dohody vstupují. Tvůrkyně obrátila kameru přímo proti sobě a své rodině a zdokumentovala, jak se jí a jejímu partnerovi daří žít v partnerství s posunutými „hranicemi věrnosti“. Řadu situací snímá ruční kamerou přímo ona sama nebo její manžel, díky čemuž se dostáváme až na dřeň jejich několikaletého experimentování s dalšími sexuálními partnerkami a partnery. Snímek, kterým nás provází monolog samotné režisérky a který se drží především její perspektivy, se nakonec zabývá otázkou upřímnosti v manželství, ale také identity, dědičných vzorců chování a smyslu nukleární rodiny jako takové. Fabiánová v souvislosti s filmem a jeho názvem mluví také o tématu stanovování si a porušování hranic mezi milostnými partnery. „Definice nevěry se odvíjí od toho, na čem se pár dohodne, že pro něj nevěrou bude.“ — Diana Fabiánová Zdroj citátu: Forbes

Dokumentární romance dvou mladých lidí s hendikepem, kteří se pokoušejí postavit na vlastní nohy... Ondra i Lucka to v životě nemají snadné, oba mají mentální hendikep, který je limituje v možnostech najít si samostatné anebo společné bydlení. Zároveň ale stejně jako většina lidí v jejich věku přirozeně touží vypadnout z rodného hnízda, žít si po svém bez rodičovského dohledu a mít vztah. Organizace Rytmus nabízí možnost vyzkoušet si všechny tyto tužby formou tréninkového bytu. Podaří se Lucce a Ondrovi vyjít si navzájem vstříc ve společném bytě? Dokáží jejich rodiče přijmout fakt, že jejich hendikepované dítě je vlastně dospělé? A vydrží jejich vztah každodenní soužití? Dokument vyrobila Česká televize ve spolupráci s organizací Rytmus – od klienta k občanovi, z.ú.

Velkolepý popkulturní příběh ze střední Evropy 20. století. Hildegard Knef: globální herecká hvězda, módní ikona, autorita šansonu, poslední německá diva, feministka. Názorová, kontroverzní, archetyp i antityp své doby. Jako herečka, zpěvačka a spisovatelka se těšila mezinárodním úspěchům, zažila drtivé porážky a byla tvůrčí více než pět desetiletí. V Německu se stala známou coby dvacetiletá a nikdy už se nemohla vrátit zpět do anonymity. Její oblíbená témata úspěchu, neúspěchu, sebeobjevování a schopnosti překonat drsné rány z ní udělala expertku na přežití. Film ztvárňuje vysoce talentovanou, ambiciózní, lakonickou a bystrou ženu, která ukázala světu, jak zvládat slávu i neúspěch.

Film je o křehkém hledání maskulinity v moderním světě. Skupina mužů prochází kurzem, který by měl nadobro změnit jejich přístup k životu, ženám a sobě samým.

Ammar a Bilal mají oba za sebou zkušenost uprchlíků žijících v současném Německu. Potkávají se díky tomu, že s nimi vedou rozhovor herečka a herec, pro něž to má být inspirace pro připravovanou inscenaci. Dokumentární film Chuť soli ale sleduje jejich vzájemné rozhovory, každodenní život každého z nich a nakonec i divadelní performanci, která na základě rozhovorů vznikne. Snímek tak vypráví o zkušenosti exilu třemi různými prostředky. Ammar a Bilal mluví o svých tíživých zkušenostech se samotnou migrací i s jejich životem v novém domově. Kamera je zároveň sleduje v distancovaných záběrech podtrhujících jejich vykořeněnost v německém městském prostředí a nakonec i v uměleckém divadelním ztvárnění. Díky tomu se snímek dá sledovat jako svědectví na téma současných migračních vln, zachycení jejich každodenní existence i empatické ztvárnění jejich životního pocitu. „Měli jsme dva různé pocity. Zaprvé jsme cítili radost, že opouštíme to zlé místo a tu bolest, kterou jsme tam zažili. A zadruhé strach z toho, čemu budeme čelit. Bylo to poprvé v životě, kdy jsem viděl moře.“

Během 80. let byly v New Yorku stovky opuštěných domů, které jejich majitelé nedokázali udržovat. Převzali je squatteři, kteří v nich vlastníma rukama budovali domovy, ale i utopickou komunitu založenou na antikapitalistických principech. Archivní záběry a výpovědi mapují jejich příběh až po nucené vystěhování v 90. letech. „Jak přežít bez nájmu: Kniha o tom, jak si vzít zpět domovy, které vám vzala vláda a korporace.“

Koláž z úryvků osvětových pořadů československé televize sedmdesátých a osmdesátých let, věnovaných umělému přerušení těhotenství, doprovází naléhavý voice-over, uvažující nad tím, co skutečně utváří dějiny potratů: představa sebe-vlastnictví a svobody, rozvoj lékařských technologií, státní reprodukční politika nebo logika trhu? Film skládá komplexní obraz reprodukčních dějin socialistického Československa, v němž se mediální reprezentace interrupce – tak odlišné od rétoriky obklopující feministické pro-choice hnutí v USA – propisují do intimní tělesné zkušenosti.„Ovládáme naše těla. Těla ovládáme. Co je ‚my‘, když říkáme ‚naše‘? Sáhnout na kůži. Na vlastní kůži zjišťuji, že jsem tisíci jiných, ne vlastních kůží.“

Jeleni sugerují obraz genderově polarizované společnosti, do níž se nerovnoměrně otiskují dějiny. Archivní záběry ceremonií z dob uruguayské diktatury a tvrdých vojenských cvičení se střetávají s intimními obrazy spících dívek s propletenými vlasy, jazykovým ohledáváním křehkého těla a zátiším prostřeného stolu, zastaveným v čase. Film osciluje mezi kolektivní pamětí diktatury a každodenní intimitou, mezi mocí a zranitelností.„Vojenská diktatura v Uruguayi zůstává v paměti přeživších a jejich rodin. Čekání na spravedlnost zastavuje běžný život. Tváře se objevují rozmazaně. Obraz však zůstává.“ — Emiliano Grassi

Film, jehož natáčení trvalo pět let a který vznikl na základě návštěvy předsedy Senátu Vystrčila na Tchaj-wanu v roce 2020, mapuje současnou geopolitickou situaci tohoto ostrovního státu a hledá nejen historické, ale hlavně současné paralely mezi postavením Tchaj-wanu vůči Číně a postavením Ruska vůči menším zemím, včetně Ukrajiny, pobaltských států a dokonce i České republiky. Tlak Číny na Tchaj-wan se zesiluje a ostrovní stát je stále více ohrožen. Udrží si svou svobodu a nezávislost v dnešním složitém světě, kde konflikty narůstají a s možnou pomocí demokratického světa se situace stává stále komplikovanější? Po projekci proběhne debata s Milošem Vystrčilem, sinologem Davidem Gardášem a tchajwanským spisovatelem Kevinem Chenem. Debata nabídne pohled přímo zevnitř mise na to, co znamenala pro českou diplomacii, vztahy s Tchaj-wanem i pozici Česka v mezinárodním prostoru. Jaké jsou její politické, ekonomické i kulturní důsledky – a co z ní zůstává živé dodnes?

České komponistce Vítězslavě Kaprálové bylo 22 let, když v roce 1937 odjela studovat hudbu do Paříže. O tři roky později kvůli nemoci umírá. Dokument pojatý jako dialog napříč časem a generacemi se vydává po jejích stopách. Krátké, ale intenzivní období skladatelčina života rekonstruuje pomocí archivních záběrů a dopisů plných bezprostředních dojmů, které mladá umělkyně sdílela se svou rodinou v Československu. Její odkaz paralelně ožívá díky nové generaci dirigentek, jako je Bianca Maretti, která s orchestrem nacvičuje některé skladby své předchůdkyně. Portrét Kaprálové se tak stává poctou všem ženám, které se vzdor jazykovým bariérám, předsudkům i svému původu dokázaly prosadit v prostředí klasické hudby. „V Paříži se chystají na válku. Čekáme napjatě, co řekne dnes Hitler. Myslíme, že to bude směrodatné pro celý vývoj situace.“ — citace z filmu

Když britští kolonizátoři v Malajsii poprvé vysadili kaučukovník, otevřeli cestu k budoucnosti místního hospodářství i ekonomické a kulturní porobě obyvatelstva. Za zpěvu lidové písně se v tomto poetickém dokumentu probouzí starý muž a započíná svůj tanec navzdory odlesněným horizontům současnosti. „Zajímá mě kontrast mezi texturami v hudbě a tempem ve filmu, přičemž syntézu zvuku, hudby, textu a vyprávění převádím do symfonické oblohy plné hvězd v bezmračné temné noci – do všezahrnujícího prostoru, který je upřímný, komplexní a má léčivou sílu.“ — Wey Yinn Teo

Observační, dokumentárně-komediální studie představuje surreálné setkání předních světových klimatologů, klimatoložek a vědeckých kapacit, kteří jsou vystaveni facilitovanému setkání v bohem zapomenutém hotelu v New Jersey. Tento teambuilding naruby má za cíl představit akademiky a akademičky jako cítící lidské bytosti, kteří stejně jako miliony jiných lidí prožívají klimatický žal a strach o planetu Zemi. Zprvu křečovité emoční protnutí vyústí v obohacující konverzace, které se nevěnují katastrofám a číslům, ale prožitkům a emočním odezvám. Trajektorie bezradnosti, odmítání, naděje a přijetí je provázena úsměvnými momenty lidských interakcí. „Snímek ukazuje, že i ti, kteří by měli se změnou klimatu něco dělat, mohou sdílet své pocity a nejistotu ohledně budoucnosti.“ — Sean Patrick Kelly

Dokumentaristka Karel Malkoun pochází z Libanonu, ale poslední roky žije v Kanadě. V roce 2022, kdy v její rodné zemi vrcholila ekonomická krize, se rozhodla, že se sem vypraví navštívit svou rodinu. Z krátkého výletu vytvořila kolážovitý deník, ve kterém reflektuje svůj vztah k vlasti, jež se nachází ve vleklém rozkladu. Snímek je složený z bezprostředních momentek zachycujících autorčin pobyt, které prokládá vloženými titulky sloužícími jako osobní, často poeticky formulované glosy a postřehy. Film díky tomu nezastírá silně subjektivní perspektivu, ale zároveň na ní staví důležitou výpověď, která ukazuje proměnu libanonské společnosti na všednodenních detailech typu vzhledu samotného města nebo v intimní sféře života autorčiny rodiny. Malkoun vytvořila bezprostřední, surovou a záměrně neutříděnou impresi zachycující absurditu a náhlost situací, jež ji samotnou coby rodačku navracející se z ciziny zaskočily. „Vzali se za války. Narodili jsme se jim za války. Vyrostli jsme za války. Do školy jsme chodili za války. Vzali jsme se a měli svoje děti za války. Zemřeme za války. A je jedno, jestli je to ekonomická válka, nebo opravdová.“

Kakadu Koki byl oblíbeným papouškem jugoslávského diktátora Josipa Broze Tita. Umí mluvit, a to dost nevybíravým slovníkem. Co je ale ještě neuvěřitelnější, stále žije! Jako zvířecí kuriozitu ho ukazují turistům a turistkám navštěvujícím Brijunské ostrovy, místo bývalé luxusní Titovy rezidence. Právě Kokiho výpovědi a průpovídky, které režisér zaznamenával po čtyři roky, tvoří základ zvukové stopy filmu. Do komického kontrastu jsou vkládány neznámé nebo méně známé obrazové materiály, na kterých se Koki s Titem setkávají s hodnostáři a celebritami zašlých časů – Chruščovem, Ceaușescem nebo Sophií Loren. „Celý život mě fascinují příběhy vyprávěné z pohledu zvířat.“ — Quenton Miller

Julito každý den odpoledne vyklouzne z kubánského města San Tranquilino. Hodiny pomalu ubíhají, až přijde čas vrátit se domů. Na ostrově, který jako by zamrzl v čase, je jediný, kdo se drží.

Polysémie železa se v tomto videoeseji dobývá jako vzácná ruda a slévá v bohatství nečekaných synergií: hvězdný původ železa se propojuje s jeho přítomností v žilách člověka i v geologických vrstvách Země. Losí smysl pro magnetický sever a jih se prolíná s obrazy arktické krajiny, v níž rezaví zbytky vojenské techniky. Houby a bakterie, které se přiživují na železe, se vpíjí do motivu loveckého nože. Mezi kosmem a jednotlivcem, přírodou a technikou, životem a civilizací se tak tvoří železné pouto, jež v dialogu i občasném unisonu glosují dívčí a ženský hlas. „Slovo ‚raqs‘ v několika jazycích označuje zesílení vědomí a přítomnosti dosaženého vířením, otáčením, setrváním ve stavu revoluce. Raqs [Media Collective] chápe tento význam jako ‚kinetickou kontemplaci‘ a neklidné a energické propojení se světem a časem.“ Zdroj citátu: Raqs Media Collective

Dokufikce natočená ve spolupráci s kečuánskou komunitou z náhorní plošiny Altiplano přináší svědectví o tajných sterilizacích žen prováděných americkými zdravotníky v rámci Mírových sborů v Bolívii. Ve strohém vyprávění o bezmoci, neústupnosti a žalu se kamera vpíjí do tváří místních lidí i do vysokohorské krajiny. Zvuková stopa, vytvořená uskupením Teatro Collasuyo, skládá z hluků prostředí, vzlyků a tradičních nástrojů syrovou kompozici. Název odkazuje k posvátnému andskému ptáku, jenž se stává metaforou oběti i odporu původních obyvatel vůči kolonialismu a násilí. „[Krev kondora] je zuřivý, lyrický a nekompromisní film, který však není didaktický. Namísto tradiční distribuční strategie cestovali Sanjinés a jeho tým po Altiplanu a malých vesnicích západní Bolívie s projektorem, reproduktory a generátorem a promítali film na bílé plátno. Sanjinés odhaduje, že film vidělo 250 000 Bolivijců, a protesty v hlavním městě inspirované kritickým zobrazením intervence USA ve filmu vedly v roce 1971 k vyhoštění Mírových sborů z Bolívie.“ — Lucia Ahrensdorf, Notebook Primer: The Grupo Ukamau Zdroj citátu: Mubi Notebook

Snímek na pomezí hraného a dokumentárního vyprávění vychází z knihy samotného režiséra a rozvíjí napětí mezi osobní pamětí a imaginací. Autor se vrací do svého dětství, kdy sdílel každodenní dobrodružství s kamarádem Zetou, s nímž z koruny stromu pozorovali okolní svět a vytvářeli fiktivní příběhy o sousedech. Po letech se tyto vzpomínky prolínají s rekonstrukcí posledních hodin života Zety, který tragicky zahynul jako člen posádky autobusu. Hlas herce nám představuje jeho myšlenky a pocity při cestě tak, jak si je představuje autor snímku. Střetávají se s reálnými výpověďmi a telefonickými konverzacemi cestujících v současnosti, zatímco projíždějí suchou a hornatou chilskou krajinou. Část snímku prochází ulice z autorových vzpomínek prostřednictvím Google Street View, čímž se otevírá otázka digitální paměti, zachycení místa a času a prolínání reality s jejím virtuálním otiskem. Dílo tematizuje ztrátu blízkého, paměť a způsoby, jakými lze prostřednictvím filmového obrazu a vyprávění uchopit pomíjivost.„Hledal jsem tvého tátu na Facebooku. Řekl mi, že tě přijali jako stevarda u autobusové společnosti a že ses už nikdy nevrátil.“

Jaroslav Kořán je po několik desetiletí spojený s vlastním perkusivním nástrojem Orlojem snivců a dalšími projekty mezi experimentem a ambientem. Snímek Magické pohyby je stoprocentním filmovým ambientem, také však reprezentuje čistotu a odvahu osobního pohledu. Divákův pocit obklopení umocňuje vícekanálový zvuk. „Každý fragment je mikropříběhem, který skládá naše životní vjemy, a společně tvoří esenci paměti pozorovatele. Film působí jako malba živou fotografií a vyvolává údiv nad každodenní magickou stránkou reality,“ uvádí autor.Magické pohyby uvádíme společně s filmem Jana Šípka Slunovrat v bloku Český ambientní film. Oba snímky, které uvádíme v premiéře, jsou překvapivým důsledkem české hudební scény akustického experimentu. Zároveň výrazně přenášejí do filmového média specifické rysy ambientní hudby: hypnotičnost, jinou rychlost času, kontemplaci s detaily světa i jeho tušenou jednotou.

Mājā – sanskrtský pojem označující závoj, iluzi či klamný odraz, který zakrývá pravou podstatu skutečnosti, a přitom ji sám vytváří. Film tuto prastarou metaforu překládá do pomalu plynoucích černobílých obrazů: uhrančivé detaily, střídání světla a stínu, proudění vody, které se rozplývá na dívčině tváři jako průsvitný závoj. Ústředním symbolem snímku je zrcadlová kostka – klam i brána, v níž se realita tříští v dimenzi odrazů a otevírá se prostor pro tiché usebrání. „Skrze tuto vizuální meditaci hledám způsob, jak se vyrovnat s nestálostí světa a najít v ní harmonii – ne jako únik, ale jako hlubší přijetí.“ Zdroj citátu: doprovodný materiál k filmu

Kompozice koláží z časopisů, deníkových skic a otisků na kůži, doprovázená dívčí zpovědí ve voice-overu, vypráví příběh o tom, jak se ženské tělo proměňuje v objekt – pouhou nádobu mužské touhy – v celé škále forem sexuálního násilí: od nenápadného pouličního harašení až po znásilnění. Nápaditá stop-motion animace propojuje kresbu, fotografii i reálné objekty. „Kde končí nevinnost a kde začínají poznámky, které mohou vést k sexuálnímu násilí? Jak to ovlivňuje její vnímání sebe sama?“ — z doprovodného materiálu k filmu

Giganti ze skla a kovu, co rostou přímo před očima. Indikátoři nové doby, která se pyšní rychlostí a dostupností. Co jsme ale pro život v dokonalosti museli obětovat? Co zůstalo ležet zapomenuté v prachu pod lesklými giganty modernity? Co všechno tam zůstalo pohřbené i z nás samotných?Tento film vznikl v rámci workshopu My Street Films 2025 pod lektorským vedením Mariky Pecháčkové.Tento film bude uvedený v online edici MFDF Ji.hlava.

Film řízený chaotickou energií pražských ulic je tvořen několika bezprostředními anketními sondami. Společně podávají obraz celospolečenské apatie i hodnotového světa současné české mládeže. Tu kromě samotné autorky zastupují více i méně střízliví mladí lidé svěřující se kameře bez ostychu se svými postoji ke klimatické krizi, feminismu nebo válce na Ukrajině. Mluví ale také o smyslu života, tajemství dobrého sexu nebo lásce, jejíž hledání (a nenacházení) představuje jedno z ústředních témat filmu. „Jsme moc málo času na tomhle světě, abychom byli plní nenávisti.“

Co pomáhá teenagerům s vážnými psychickými problémy vrátit se do normálního života? Mozaika příběhů dětí a rodičů se zkušeností s hospitalizací v Dětské psychiatrické nemocnici Opařany ukazuje způsoby léčby, díky kterým se děti můžou vrátit k plnohodnotnému životu i po tak vážných problémech, jako jsou deprese, sebevražedné sklony, sebepoškozování nebo porucha příjmu potravy.

Rumunský komunistický režim si prostřednictvím tajné služby Securitate vybudoval obludný systém špehování a vzájemného sledování vlastních občanů a občanek. Stylizovaný dokument, imitující optiku tajných kamer, ve třech krátkých rozhovorech rozkrývá, jak děsivých rozměrů může potřeba všeprostupující kontroly nabývat. „Film je pro ni médium s určitou vlastností, která implikuje zásadně konkrétní vztah k času.“ — webová stránka Lévany Schützové

Pro ni neexistovala jiná volba. Musela jít bojovat proti zlu, které zachvátilo její zemi. Zlu, které na vlastní kůži dobře poznala v roce 2014, když na Donbase strávila čtyři dny v ruském zajetí. Byla tak odhodlaná, že dokázala na dlouho opustit i svého malého syna. Teď mu v hlavě skládá dopisy, když jí nad hlavou létají vrtulníky a v blízkosti vybuchují minometné granáty. Sugestivní dokumentární portrét pobytu v těsné blízkosti válečné fronty staví na kontrastu neskutečné vůle žít a povinnosti nasazovat život pro vyšší věc. Ne pro národ, ne pro vlast, ale pro svobodnou budoucnost vlastních dětí. „Moje kamera mě doprovází od prvního dne války.“ — Alisa Kovalenko

Film je prostorem pro setkání dvou míst, mezi nimiž autorka hledá spojení. Snaží se o přijetí kořenů, kterým se musela vzdálit, aby se mohla skutečně nadechnout. Zkoumá odlišné světy a napětí mezi tradicemi a touhou po svobodě.

Už nikdy válku, ponížení a nespravedlnost! Budování poválečného Československa v letech 1945–1948 v mozaice unikátních deníkových zápisků a dosud neuveřejněných rodinných filmů... Vývoj, kterým po skončení druhé světové války Československo procházelo, byl překotný a nabitý velkými událostmi. Nejprve nastalo nelítostné účtování se zrádci a kolaboranty. Na občany německé národnosti byl uplatněn princip kolektivní viny a téměř všichni byli násilně vystěhováni mimo hranice ČSR. Změny nastaly také v hospodářství, které zakoušelo první vlnu znárodňování. Mezi politickými stranami hráli hlavní roli komunisté, jelikož mnohým připadali jako garance toho, že se už nikdy nebudou opakovat problémy první republiky a hrůzy protektorátu. Své dominantní postavení potvrdili ve volbách v květnu 1946. Klement Gottwald a komunisté dostali zelenou. A co na to občané ČSR?

Norské ostrovy Bjørnøya a Hopen odřízl roku 2022 ruský kybernetický útok na dva týdny od světa. Hlasy civilizace do hypnotické ledové pustiny vrátila skupina norských radioamatérů. Vtahující esej se dívá zkoumavýma očima mimozemských antropologů, kteří vzkazují, že křehký digitální svět může jednou zachránit morseovka a radiový signál.„Může se zdát, že radioamatéři lpí na minulosti, ale v dnešním světě, ohroženém válkami, extrémními povětrnostními jevy a slunečními bouřemi, je možné, že ve skutečnosti zajišťují naše budoucí přežití.“ — Nordnorsk kunstnersenter

Generaci X se také říká Husákovy děti. Narodily se mezi lety 1965–1980 v tuhém socialistickém režimu, ale v dospělosti už zažívají svobodu se vším, co přináší i bere. Jejich zkušenost s všeprostupující propagandou, cenzurou a nesvobodou z nich činí spíše rezervované pesimisty. Ve svobodných poměrech 90. let zažívají vesměs euforii z nabyté svobody, ale představy jednotlivců o tom, co přijde a kam by se měl svět po pádu železné opony ubírat, se liší. Stejná zkušenost se tak paradoxně stává něčím, co je spojuje i rozděluje.

Zetkaři přišli na svět v letech 1996–2012. Vyrůstají ve světě zásadních změn a krizí. Celosvětová finanční krize, klimatická krize, geopolitické krize, terorismus, blízkost války, to vše přináší změnu paradigmatu a generace Z to silně vnímá a chce měnit svět k lepšímu. Je citlivější, ale o to silnější zodpovědnost za budoucí svět vnímají. Žijí online a v rychlém tempu přijímají a vstřebávají nové poznatky. Kriticky nahlížejí na staré pořádky a jejich neměnnost nepovažují za dogma. O to ostřeji narážejí na generaci svých rodičů a prarodičů. Ti jejich svět nedokážou vždy přijmout, proměnil se mnohem rychleji než v předchozích dekádách, což vede k větším konfliktům. Někteří starší mladým posměšně říkají sněhové vločky a mladí jim to vracejí nálepkou boomeři.

Po stovkách let se díky Zoo Praha vrací domů do Kazachstánu poslední druh divokého koně, kůň Převalského. V červnu 2024 odstartovala dvě armádní letadla se speciálním nákladem na palubě. Sedm koní Převalského míří přes Istanbul a Baku na staré opuštěné letiště Arkalyk ve středním Kazachstánu. Tak začíná návrat divokých koní do Zlaté stepi, která byla původně jejich domovem.

Snímek zachycuje ambivalentní povahu tyrolské krajiny v okolí hory Bürglkopf. Idylu alpské přírody, pasoucí se dobytek, zurčící potoky a dechberoucí panoramata narušuje vědomí, že na vrcholu hory se nachází uprchlické centrum. Vstup nepovolaným je zakázán, kontakt s lidmi uvnitř nežádoucí, pohled za stěny kamerám zcela odepřen. Přísný režim, který musí žadatelé o azyl dodržovat, jim zajišťuje jediné: minimální šanci na setrvání v bezpečí Rakouska. Režisérka však navzdory restrikcím nachází způsob, jak mimo areál centra v kulisách hlubokých lesů v podhůří vést rozhovory s jeho obyvatelstvem. Jejich autentická svědectví odhalují nejen osobní zkušenosti a důvody k útěku, ale i realitu každodenního života samotného zařízení. Komplexní obraz doplňují výpovědi těch, kteří centrem prošli a usadili se v Rakousku, i kritické hlasy místních projevujících silnou empatii. Ukazuje se, že i tváří v tvář nelidskému byrokratickému aparátu si člověk může zachovat důstojnost a naději. „Když jsi mi řekl, že ta kráva má lepší život než my, zlomilo mi to srdce.“

Zkuste si představit, že jste skupina kamarádů a kamarádek, která se zná z klimatického hnutí. Několik let jste spolu s dalšími lidmi bojovali za spravedlivější budoucnost, ale nic se výrazně neposunulo, a tak už jste trochu unavení. Teď jedete na víkend na chalupu, odpočinout si, a během toho se na jeden den ocitnete v apokalypse. Kolektivní film, cvičení prvního ročníku KDT o přátelství ve stínu nejisté budoucnosti.

V lednu 2009 zažili diváci a divačky nejdrastičtější přímý vstup do živého vysílání v dějinách izraelské televize. V telefonátu z Gazy se ozýval pláč palestinského doktora Izzeldina Abuelaishe, kterému právě izraelská armáda při bombardování jeho domu zabila tři dcery. Otcovo zoufalství pohnulo dějinami a izraelský premiér bezprostředně po medializaci tragédie vyhlásil příměří mezi Izraelem a Palestinou. To však netrvalo dlouho, a tak si Abuelaish, známý jako Nelson Mandela Středního východu a pětkrát nominovaný na Nobelovu cenu za mír, uložil za cíl ukončit konflikt mezi oběma zeměmi. Jedině tak by smrt jeho dcer získala smysl, říká doktor, který odmítá nenávist a léčí jak Palestince, tak Izraelce. Přímočarý a emotivní portrét, jehož název odkazuje na Abuelaishovu knihu I Shall Not Hate, ukazuje, jak vyléčit celou společnost. „Potřebujeme odvážné vůdce s morální odvahou. Lidi, co riskují a myslí na lidské cíle a budoucnost, ne na to, jak se udržet u moci. Protože dějiny na ně nikdy nezapomenou.“ — citát z filmu

Otevřená zpověď režisérky přináší neobvykle upřímný pohled na náhradní rodičovství. Odkrývá nelehkou cestu, kterou s přijatou dcerou procházely, a spolu s dalšími náhradními rodiči hledá odpovědi, které by jí pomohly pochopit náhlé odloučení na prahu dceřiny dospělosti. Snaží se vyrovnat s pocity bezmoci, vlastního selhání i nekonečné lásky. Film je ale zejména příběhem všech dětí, které se potýkají s následky opuštění a otřesení základních jistot v samých počátcích jejich života. Nesou si zátěž, kterou si nezvolily a jež přesahuje veškeré dětské síly. Právě náhradní rodiče jsou těmi, kdo jim mohou pomoci ji nést. Otevřená sonda do tématu náhradního rodičovství nic neskrývá a jde na dřeň, přesto ukazuje především sílu pouta bezpodmínečné rodičovské lásky bez ohledu na to, zda jej nazveme náhradní nebo pokrevní.

Někdy zapomínáme vnímat vnitřní krásu druhých bytostí. Někdy nám v tom brání něco, co se mezi námi stalo a zanechalo v nás bolest. Občas ale nastanou chvíle, kdy ji najednou spatříme. Třeba když zpomalíme. Nebo když ten druhý odejde. Tenhle film je o vnitřní kráse – těch druhých i nás samotných.Tento film vznikl v rámci workshopu My Street Films 2025 pod lektorským vedením Mariky Pecháčkové.Tento film bude uvedený v online edici MFDF Ji.hlava.

Kolik dveří za sebou musí člověk zamknout, aby dokázal otevřít to, co má v sobě? Snímek, který odhaluje prostor za zavřenými dveřmi a vysvléká do naha.Tento film vznikl v rámci workshopu My Street Films 2025 pod lektorským vedením Mariky Pecháčkové.

Přípírava výstavy, shon, a neviditelná práce. Cvičení prvního ročníku Katedry dokumentární tvorby FAMU "Postup práce". Reproduktivní práce je podpůrná, udržovací a pečující činnost, která umožňuje práci produktivní a kreativní. Termín se začal používat v kontextu debaty o chodu domácností a neplacené práci, kterou odvádějí většinou ženy. Na reproduktivní práci ale narazíme všude tam, kde je třeba něco organizovaně udržovat. Zpravidla není vnímána jako atraktivní či prestižní a často vede k vyhoření – je totiž mimořádně náročná, ale zároveň neviditelná.

V dechberoucích panoramatech chilských pouští se odehrává oku skrytý boj o přežití lidstva. Místní solné pláně skýtají dvě vysoce žádané komodity – lithium, využívané k výrobě baterií, a bakterie nezbytné v boji proti rostoucí antibiotické rezistenci. Právě ty se snaží objevit protagonistka snímku. „Planeta v současnosti čelí globální krizi antibiotické rezistence, která přispívá ke smrti pěti milionů lidí ročně.“

Ve stínu režimu, který jako by zamrzl v čase, nacházejí dva mladí Kubánci útočiště v doupěti železa a ozubených kol. Tam se rodí podivné soupeření s neviditelnou přítomností, která svým tichem ovlivňuje každý aspekt jejich existence.

Dvě narativní i estetické roviny – stylizovaný ateliérový pokoj s hororovým nádechem, který nedokáže opustit fiktivní Nora, a slídivý záznam ruční kamery sledující vynervovanou dívku v reálném prostředí – propojuje tělo a zkušenost hlavní postavy se sexualizovaným násilím. Variace na ibsenovskou ženu, jejíž příběh přebírá a přepisuje muž, vytváří protipól k obrazu současné hrdinky, která zajíkavě a s bolestí mluví za sebe a nechce se nechat utišit.„Nikdy neuvidíme všechny fragmenty, ani se nás příběh nedotkne takovým způsobem, jako ve velkých filmech, budeme možná trochu zmatení. Nora se nestane naší dokonalou, silnou hrdinkou, přesto nás zve sdílet s ní smutnou procházku městem a kousek toho podivného pokoje.“ — z doprovodného materiálu k filmu

„Nikdo si nemůže dovolit tady bydlet,“ říká romská žena sedící před vchodem novostavby. Uprostřed místa, které jsme nazvali Bronxem, staví developer dům s čipovým vchodem. Když se do Brna vrací moje babička, která v něm vyrůstala, už ho nepoznává. Město láká investory, ale nevytrácí se z něj život?Tento film vznikl v rámci workshopu My Street Films 2025 pod lektorským vedením Kateř Tureček.Tento film bude uvedený v online edici MFDF Ji.hlava.

Šestnáctiletý mladík během léta započíná své studium na střední škole. Jelikož se ale nachází v Číně, všemu předchází povinný vojenský výcvik. Mezi drilem a vyřváváním ideologických hesel se v tomto temně lyrickém dokumentu postupně ztrácí léto i přesvědčení mladého muže o smyslu jeho momentálního jednání. „Během minulého léta jsem přemýšlel o odchodu a rozloučení a o svých pocitech osamělosti.“ — Yupeng He

Asllan se po desetiletích v exilu vrací se svou dcerou do rodné kosovské vesnice, aby spolu s místními obyvateli znovu oživili svět jeho dětství, který zničila válka. Prostřednictvím inscenovaných vzpomínek, rozhovorů s pamětníky a intenzivní spolupráce s komunitou se snaží dopátrat pravdy o minulosti a pochopit, jak utvářela přítomnost. Proces rekonstrukce vzpomínek odhaluje napětí mezi idealizovanou minulostí a realitou poznamenanou ztrátou, traumatem a vykořeněním. Osel přítomný v příběhu funguje jako metafora trpělivosti, kontinuity a paměti, zároveň je však zcela reálným, symptomatickým zvířetem pro vesnický život a každodenní rytmus komunity. Intimní dialog mezi otcem a dcerou se proměňuje v širší reflexi kolektivní paměti, identity a vztahu člověka k domovu, přičemž film ukazuje sílu komunity ve společném hledání smyslu a porozumění. Dílo propojuje prvky dokumentární rekonstrukce, performativního gesta a poetického realismu, čímž vytváří vrstevnatou výpověď o vztahu mezi minulostí a přítomností. „Všechno bylo tak intenzivně tady a teď. Každý byl tak plný života.“

Inspirován deníkovými filmy Jonase Mekase i domácími videi svého otce, skládá Michal Böhm z mnoha obrazových fragmentů upřímný autoportrét vlastní touhy po otcovství. Šest let života, desítky gest, úsměvů i zamlklých tváří zachycených hbitým okem osmičkové kamery. Rozchod s partnerkou, nový vztah, matčina vážná nemoc, setkání s přáteli. Demonstrace, pandemie, válka a svatby. Věci pomíjivé i zásadní. Život jako tkanivo prchavých impresí a kamera jako nástroj, který je zachycuje, tvaruje a uchovává pro příští generace. A nad tím vším úvahy nad budoucností a odkazem, který po sobě zanecháme, a pochybnosti, jestli je tohle ten správný svět a správná chvíle na to mít dítě.„Ve zvukové stopě ale něco být muselo, a osmimilimetrová kamera sama o sobě žádný zvuk nenahrává. Takže jsem nakonec užíval útržky rozhovorů a výňatky z vlastních i cizích promluv.“ — Michal BöhmZdroj citátu: Dok.revue

Vrstvení vzpomínek čtyř pamětníků se propisuje jako sebeironická zkamenělina města, které mizí pod tíhou těžby uhlí. Když padá domov, co si přejeme zachovat?

Na pozadí rodného města a převratných historických událostí hledá režisér odpověď na zdánlivě jednoduchou otázku: Co je má úplně první vzpomínka? Audiovizuální topografie paměti se s ubíhajícím filmem mění v labyrint, kde za každým rohem může číhat trauma a zklamání, a přesto si jím procházíme. „Režisér, který se chce vrátit do nejzajímavějšího období svého dětství, bloudí ulicemi města, kde se narodil a vyrostl, aby našel stopy těchto let. Cesta ho zavede na místo jeho první vzpomínky.“

Dokumentární pátrání po osudu dvou amazonských domorodců zavlečených na počátku 20. století do evropské civilizace se mění v senzorický cestopis krajinou archivních i současných záběrů. Obrazy starého a nového světa se kupí přes sebe, naráží jeden do druhého nebo pomalu plynou kolem jako Amazonka. Na letmé okamžiky, na fotografiích, v deníkových zápiscích, se Aredomi a Omarino vyhoupnou na hladinu historie, než zase zmizí, možná už natrvalo. Ostudná historie nelidského zacházení s příslušníky domorodých kmenů je bolestnou kapitolou také v příběhu režisérčiny rodiny. I proto se vydává na tuto cestu. „Nechtěla jsem tuto historii napravovat, protože si nemyslím, že je možné něco napravit, ale myslím si, že je možné ji transformovat.“ — Tatiana Fuentes Sadowski

Lotyšský dokumentarista Juris Podnieks (1950–1992) si získal celosvětovou pozornost svou neutuchající potřebou „být u toho“, ale také schopností zachytit unikátní okamžiky tepající přítomnosti. Naléhavý dokumentární portrét pomocí osobních deníků, fotografií i filmových záznamů předestírá fascinující životní pouť filmaře, který svou posedlost reflektuje, ale zároveň ji nezvládá usměrnit. Potřeba zachytit „smrt monstra“, rozpad Sovětského svazu a boj Lotyšů za svobodu se stala osudným jemu i jeho dlouholetým kolegům. Nevyjasněné okolnosti smrti ukazují velikost nedokončeného díla přední osobnosti evropského dokumentu. „Na Západě to vnímají jako film. Nechápou, že v této ‚perestrojce‘ se rozhoduje o lidských osudech. A to způsobuje obrovskou bolest. Dokonce tomu někdy říkáme probuzení, ale nikdo se ve skutečnosti probudit nechce.“ — Juris Podnieks, 1987

Kanada, Japonsko, Antarktida. Hluboko pod zemí zbudovaly vědecké instituce gigantické teleskopy, jejichž účelem je emitovat neviditelné částice a zkoumat vlastnosti těles menších než atom. Radioaktivní šum neutrin a jeho vizualizace nabízí hypnotizující poetický ponor do provozu komplexních zařízení a subatomárních hlubin černých děr. Abstraktní obraznost gigantických strojů jako z vědeckofantastického filmu kontrastuje s exaktním výzkumem částicových vědců a vědkyň. Meditativní zkoumání nás přivádí k esenciálním otázkám, které zaměstnávají vědeckou, stejně jako filozofickou a uměleckou obec: Proč existuje hmota a ne spíše nic? „Studovat naši galaxii je jako stát uprostřed lesa, a toto je jako dívat se na něj z výšky. Pomocí infračerveného záření, rádiových vln a rentgenu vidíme hlouběji do celkové struktury, ale zvenčí je stále nemožné černou díru zahlédnout.“ — komentář z filmu

Česká kotlina neměla ženu v čele státu od vlády Marie Terezie a obecně je žen v politice poskrovnu. Společnost je stále vnímá jinak, zejména ve veřejném a politickém působení. Jak to ovlivňuje schvalování zákonů a proč jsou ženy potřeba? V epizodě uvidíme příběhy dvou žen, které se rozhodly ženská práva prosazovat v reálné politice. Milada Horáková se během první republiky neúspěšně snažila změnit zákon o rovnovážném vztahu mužů a žen v manželství, Johanna Nejedlová svými aktivitami pomohla ke schválení nové definice znásilnění. Na jaké potíže narážejí ženy v aktivní politice?

Dlouhou dobu bývaly ženy především objekty mužské touhy a inspirace. Umělecká díla hojně zobrazovala zejména nahá ženská těla. Ale musí být žena nahá, aby byla opravdu vidět? Jak ženy svým uměním mění zažitý pohled na ženské tělo? Radikální postoj reprezentovala výrazná filmová osobnost, žena, která se dokázala svou razancí prosadit v mužském světě, filmová režisérka Věra Chytilová. A její dnešní následovnice rostou jako houby po dešti. Umělkyně Marie Lukáčová skrze filmy, kresby i rapové songy podrývá dnešní stereotypy týkající se (nejen) ženských těl.

 Budova na předměstí Tunisu, kterou tu postavili Italové v roce 1905, se za doby covidu proměnila ve zvláštní azyl. Uchýlilo se sem totiž osm obyvatel různého původu, kteří tu žili v odloučení jak od svých blízkých, tak od zbytku města, kterému byli vzdálení i kulturně. Tvůrci snímku zachycují jejich nomádskou existenci nejen v rozhovorech odhalujících zvláštnosti těchto svérázných osobností, ale také v poeticky stylizovaných sekvencích dodávajících domu takřka magický rozměr jakéhosi přechodového, mystického prostoru. Vznikla impresionistická mozaika tematizující osamělost a život uvnitř fyzických i symbolických bariér, které se stávají zdrojem melancholie, frustrací a nejistoty. Izolace a rozbití pojmů o čase a společenských regulích se ale zároveň stává příležitostí k vybudování ostrůvků svobody a sebeobjevování, k jakému by v běžných sociálních souřadnicích nikdy nemohlo dojít.  „Soustřeďte se na tělo. Soustřeďte se na emoce. Vaše mysl se ubírá jinam. Nechte ji jít. Ale snažte se být pozorovatelem. Pozorovatelem ve všech situacích.“ 

Miguel a jeho rodina se připravují na emigraci z Kuby do Itálie, kde již žije jeho matka. Zatímco čekají, začínají podnikat první kroky v životě každého migranta: učí se jazyk země, do které chtějí odejít.

Sonda do fungování falešných zpráv v předvolebním Bulharsku odhaluje, jací lidé stojí za jejich vytvářením a šířením, a zároveň ukazuje ty, co se je snaží odstraňovat z veřejného diskurzu. Dokument sleduje dva protichůdné protagonisty. Zkušená investigativní novinářka s dvacetiletou praxí, jejíž život byl opakovaně ohrožen a vozidlo dvakrát zapáleno, dlouhodobě osvětluje bulharské veřejnosti nebezpečí dezinformací. V kontrastu k jejím snahám stojí mladý muž vstupující do politiky, aby bojoval proti „genderové ideologii“, přistěhovalcům, očkování a západním vlivům, aktivně kupuje ruské trolly a šíří propagandu přes sociální sítě. Dokument zobrazuje absurditu některých zpráv a strategií, ale i jejich konkrétní dopady na volební výsledky a životy obyčejných lidí. Současně poukazuje na sílu internetových lobby krajně pravicových proudů a na mechanismy, jimiž pronikají do každodenního života. Snímek zkoumá rozpory mezi právními normami a morálními hodnotami a nutí publikum čelit situaci, kdy je něco legálně přípustné, ale eticky sporné. „Auto Genky Shikerové, novinářky známé svými průbojně vedenými rozhovory s bulharskými politiky, bylo zapáleno před jejím domem v Sofii v noci 16. září, což znovu vyvolalo obavy o svobodu informací a bezpečí novinářů a novinářek v Bulharsku.“ — Reportéři bez hranic Zdroj citátu: Interview with Genka Shikerova on media freedom in Bulgaria.

Pohled do hermeticky uzavřeného, velmi privilegovaného, ale zároveň hluboce toxického mikrosvěta nám nabízí režisérka Victoria Hely-Hutchinson ve svém rodinném portrétu Prázdniny. Časosběrný snímek natáčený v průběhu deseti let sleduje příslušnice několika generací bohaté aristokratické rodiny s rakousko-uherskými kořeny. Celý film je zasazený do prostředí provensálské vily, jejímž společenským srdcem je bazén, kolem nějž se ženy sdružují, aby si vyměňovaly různé postřehy a pokoutně také pomluvy. Středobodem rodiny je stárnoucí matriarcha, která s oblibou mluví o svém extravagantním, promiskuitním životě, ale zároveň kolem sebe soustředí veškerou pozornost a autoritu okolí. Její vliv nicméně s přibývajícími generacemi rodu postupně slábne. Sama režisérka je členkou sledované rodiny a zachycuje zdejší vztahovou dynamiku s bezprostředností, kterou některé její příbuzné přímo na kameru označují za krutou. „Chtěla bys z lidí vytáhnout všechny jejich zlé sklony. A pak jsi jako malý skřítek, který říká: ‚Hahahaa! Podívejte, co mám. Mám co utrácet.‘ A já si říkám: ‚Jo, ale jsi pěkně zlá.‘“

Digitálně animovaná glitch skladba vrství, abstrahuje a mutuje technologické stopy pozůstatků – pompejských reliktů, torz, rentgenových snímků, záběrů zvířat – do rytmického celku. Pole se střídavě plní a vyprazdňuje, zatímco zvukově vrní a šumí; minimalistická audiovizuální kompozice přitom dosahuje absolutní, byť nevystižitelné přesnosti. „Stejně jako mýtus o stvoření, [film] představuje potenciál vytvořit a uvolnit něco nového, jako pixelová prapolévka. Zdůrazňuje akt sledování, pozorování, vnímání a přijímání obrazů. Ukazuje vztah mezi fotografickou technologií, samotným přístrojem, ‚strojem‘, a složitými zkresleními vnímání a představivosti. Vytvořeno pomocí nefunkčního zařízení pro speciální efekty z 90. let.“ — doprovodný materiál k filmu

Otec Christine zemřel, když byla ještě malé dítě, a ona zůstala v opatrovnictví sadistické matky, která ji bila a psychicky týrala. Christine je dodnes přesvědčena, že matka jí zatajila dopis na rozloučenou od milovaného otce. Jeanův otec spáchal před několika lety sebevraždu a zanechal obsáhlý dopis, který však Jean nikdy nenašel odvahu přečíst. Společně se proto Christine a Jean vydávají na svéráznou road movie napříč francouzským venkovem, aby navštívili matku Christine a pokusili se konfrontovat minulost. Během cesty v prosluněné atmosféře letních dní, ve směsi humoru a ironie, odkrývají ze sedadel svého kabrioletu hluboká rodinná traumata a hledají způsoby, jak jim porozumět. Setkávají se s přáteli i náhodnými kolemjdoucími a v autentických rozhovorech narážejí na skutečnost, že bolest způsobená těmi nejbližšími je univerzální lidskou zkušeností. Postupně se otevírá otázka, nakolik jsme určeni tím, co jsme zdědili od rodičů. Jak překonat generační trauma a zajistit, abychom svým blízkým neublížili tak, jak bylo ublíženo nám?„Asi jsem dlouho věřila, že je inteligentní, že mě může něco naučit o životě. Ale ve skutečnosti vůbec ne, její život stál za hovno.“ — Christine

Těžkopádná slova se odrážejí od obrazů němých zdí jako další clona. Černobílé záběry pořízené ruční 16mm kamerou sledují prázdné chodby, slepá okna a mříže bývalého koncentračního tábora Risiera di San Sabba v Terstu. Prostupuje je roztříštěná a nervní elektronická skladba Artikulation Györgyho Ligetiho. Paměť nehybných zdí rámuje úryvek z italského překladu knihy La trasparenza del male (Průhlednost zla) Jeana Baudrillarda.„Během workshopu natáčení a vyvolávání 16mm filmu, který vedla Labbash Film v Terstu, jsem zavítal do Risiera di San Sabba – místa, o němž jsem do té doby jen slyšel… Přemýšlel jsem o tom, jak složitá a dvojznačná je historie, jak může mít jedna otázka deset různých odpovědí, které si navzájem odporují, a dospěl jsem k závěru, že cokoliv v tom krátkém čase, který mi byl dán k realizaci tohoto filmu, vytvořím, musí být co nejvíce vzdáleno rétorické představě reprezentace zla.“ — Mario BlaconàZdroj citátu: PerSo Film Festival.

Mezi mladými lidmi narůstá počet úzkostí, depresí a sebevražd. Rodiče jsou často bezradní a neví, kde hledat pomoc. Odborníků na duševní zdraví dětí a dospívajících je totiž v Česku nedostatek a čekací lhůty jsou i několik měsíců. S psychickými potížemi se potýkají i hrdinové a hrdinky tohoto dokumentu. Dvacátníci Karolína, Jakub, Kristýna a Michael nabízejí otevřený a upřímný vhled do toho, jaké to je prožívat duševní krizi. Zároveň ale spolu se svými rodinami a blízkými přibližují, co jim pomohlo a doteď pomáhá vést plnohodnotný život.

Klaustrofobní nácvik války jako ubíjející rutina, která je ale zároveň neustále prostoupena hrozivým napětím. Takhle vypadá pohled na tréninkové soustředění na bojové lodi NATO Louise-Marie v podání dokumentu Připravit se!. Observační snímek sleduje posádku nových i zkušených námořníků a také několika námořnic, jak procházejí sérií simulací nepřátelských útoků, ale také přednášek, večerů v posilovnách nebo nezávazných hovorů při večeři. Všechno je jenom jako, ale z mnoha poznámek velících důstojníků jasně vyplývá, že by stejná situace mohla velmi brzy nastat i doopravdy. Film nemá ústřední figuru, ale zaměřuje se na několik osobností, které nezkoumá příliš jako individuality – zajímá se spíš o to, jak zapadají do celkové dynamiky týmu. Snímek koncentrovaný do časoprostoru jediného válečného stroje jako by mezi řádky ukazoval, že přes všechen armádní dril se na skutečnou válku tak docela připravit nedá – a tohle vědomí je v gestech a chování jednotky neustále přítomné. „Vidím tu hodně tváří, které znám. Ale vidím i přinejmenším stejně tváří, které neznám. Tváří mladých lidí. Mnoho zkušeností a málo zkušeností dává dohromady tak akorát zkušeností, abyste zvládli úkol, před nímž teď stojíte.“

Nesrozumitelné hlaholení tlampače, troubení aut, záda chlapců hledících do dálky, ohně, odpadky, pusté domy a skupina vojáků zabydlují smyslově nasycenou krajinu, kterou ovládá funkční chaos. Mozaika mikrodějů s několika obrazovými plány připomíná malby Pietra Bruegela s tím rozdílem, že se nejedná o žánrový výjev od holandského mistra. Jednozáběrové svědectví v reálném čase, kousek po kousku odkrývá násilný střet Palestinců s izraelskými vojáky na Západním břehu. Vykresluje mechanismus okupace, který se cyklicky zavírá sám do sebe a začíná tam, kde končí. „Prostřednictvím přeformulování, odvolávání se na to, co se odehrává mimo obrazovku, nebo hraní si se střihy či délkou záběrů se umělkyně snaží vytvořit prostory, které nám umožňují znovu nabýt pohyblivost a kritického ducha.“ Zdroj citátu: https://juliettelemonnyer.com/about

Adaptace storyboardu L’amore è un lepidottero (1941) italského umělce a experimentálního filmaře Bruna Munariho staví proti snivému melodramatu na válečném pozadí giallo estetiku italských krváků. Výsledkem je rapidní koláž, která propojuje počítačovou animaci, improvizované záběry, archivní materiál i obrazy generované umělou inteligencí. Každý prvek mluví jiným vizuálním jazykem, dohromady však vytvářejí paradoxní „ručně vyrobenou“ estetiku, v níž se technologie střetává s nostalgií.„Proces filmu zrcadlí zprávy o gigantech Silicon Valley, kteří pirátí terabajty historických zdrojů a ničí miliony fyzických knih, aby nimi nakrmili své stroje. Zatímco jejich výplach AI svinstva znečišťuje naše prostředí, Replica záměrně zpracovává problematický historický materiál a přináší jeho očistu skrze současné nástroje.“ — autorova explikace

Během jedné z nejtěžších krizí v historii Kuby musí matka se synem čelit další výzvě: příchodu hurikánu Rafael.

Pohoří Sandia v Novém Mexiku, ležící na východním okraji Skalistých hor, spojuje strmé zasněžené útesy s vyprahlostí pouští u svého úpatí. Vizuální portrét této krajiny, v němž hory ožívají, pulzují a proměňují se, doprovází audiomix znění extrémních teplot a písní kmenů Pueblo, které zde odedávna žijí. Techniky vycházející z tradice experimentálního filmu, jako jsou pookénkové kopírování, malba, koláž či rytí do materiálu, vtahují digitální obraz do plynutí vizuálního transu. „Díla Mélissy Faivre jsou pohlcující, halucinogenní, nebo dokonce vyvolávají závratě, v závislosti na vašem vnímání nebo možná na vaší divácké zkušenosti. Jsou bohatá na barvy, pohyb a asociace. Filmy jsou založeny na kamerových záběrech a fotografiích reprodukovaných snímek po snímku a vrstvených s videozáznamy pomocí kompozice a montáže, čímž vytvářejí nové představy. […] Montáž dosahuje úrovně mnohonásobného rozptýlení, které se jeví jako čistá fantazie; zároveň má potenciál vyvolat vaše individuální vzpomínky a asociace.“ — Walden Kunstausstellungen Zdroj citátu: http://www.galerie-walden.de/INFECTED%20REALITY-english.pdf

Sang se celý život potýká se stigmatizující nálepkou „dítě prachu“. Tak jsou nazýváni nechtění potomci vietnamských žen a amerických vojáků. Během války ve Vietnamu se jich narodily desítky tisíc. Velká část své otce nikdy nepoznala. Sang po něm ani padesát let od konce konfliktu nepřestává pátrat. Doufá, že se mu s pomocí testu DNA konečně podaří zjistit, kam patří. Aby ale našel svou novou rodinu, musí opustit tu stávající. Stejně jako kdysi jeho otec. Emočně náročnou cestu za sebepoznáním a přijetím přesto zvládá se stoickým klidem. Stejnou vyrovnaností se vyznačuje nevtíravá kamera Mikaela Lypinského a jemně melancholický soundtrack argentinského skladatele Joaquína Garcíi. „Otcovství ve Vietnamu je tvým společenským postavením. Když se ti stane něco zlého, tvůj otec je tvým pojištěním na celý život… nemít otce znamená, že nemáš společenský význam.“ — Weronika Mliczewska

90 % všeho, co spotřebováváme, k nám připlouvá po moři. Seablindness zkoumá mezní prostor přístavů, kde se pevnina setkává s mořem a kde kapitál cirkuluje. Na cestě podél těchto proměnlivých hranic zachycujeme rádiové volání uvízlých námořníků. Tento dokumentární film–báseň zkoumá ekologickou úzkost – není však o těch, kdo ji cítí, ale pro ně.

Film vychází z video-deníkových záznamů, jež si autorky sdílely na trase Brazílie/Peru – Florida. Juxtapozice obrazů každodennosti na obou stranách Ameriky, spojených jedním mořem, je provázena textovými fragmenty v češtině a španělštině. Ty odkazují k operaci Kondor, během které v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století USA podporovaly diktatury v Latinské Americe, i k vizi „barevných padáků“ brazilského myslitele a aktivisty Ailtona Krenaka, jenž vyzývá, abychom na konci světa využili svou tvořivost a vyrobili si padáky, s nimiž lze oddálit pád. “Možná tedy musíme objevit padák. Ne odstranit pád, ale vymyslet a vyrobit miliony barevných, hravých, a dokonce příjemných padáků.” Zdroj citátu: Krenak, Ailton. Ideias para adiar o fim do mundo / Ideas to Postpone the End of the World. São Paulo: Companhia das Letras, 2019

Život malé přímořské komunity se mění k nepoznání. Aspoň tak to připadá starému rybáři, když sleduje neblahé následky klimatické změny na letitý zdroj jeho obživy. Symbolem destruktivní činnosti člověka se i pro tvůrkyni filmu stává mizení mořského koníka – přírodního lakmusového papírku čisté vody. „Natáčení dokumentárních filmů je pro mě jako měnit objektivy, formuje jak mé řemeslo, tak mou lidskost.“ — Carmen Tofeni

Bouřlivá předvolební atmosféra v Indonésii se ve snímku Sluneční přeháňka stává absurdním šumem na pozadí každodenních výjevů strnulé vesnické usedlosti. Režisér Micko Boanerges navštěvuje své prarodiče na venkově a sleduje, jak málo tahanice o osud země narušuje zdejší poklidný chod věcí. Minimalistický snímek nechává černobílý pohled kamery spočívat na všedních výjevech, ve kterých se toho děje tak málo, že úprk za pověšeným prádlem při začínající přeháňce se stává jednou z nejdramatičtějších scén. Režisérovi prarodiče spolu sotva prohodí pár slov a většinu času jen odpočívají, aniž by věnovali větší pozornost sporům volebních kandidátů linoucím se z televize. Sluneční přeháňku tak lze sledovat jako příspěvek do meditativní kinematografie prázdných výjevů, ale i jako ironický snímek těžící z estetiky nudy, který ukazuje kontrast mezi turbulentní situací ve veřejném prostoru a lidmi, kteří s veřejným prostorem přicházejí do styku jen velmi zřídka. „Řekli jste, že vůdci, kteří nikdy nebyli chudí, nemohou vést svůj lid. Myslím, že toto tvrzení je mylné a je třeba ho uvést na pravou míru. Co když se ukáže, že vůdci, kteří byli vždy bohatí, jsou schopni vést?“

Filmová báseň vznikla během Juhannusu, finských oslav nejdelšího dne v roce, pomocí techniky kyanotypie, kontaktního kopírovacího procesu, který díky světlocitlivým solím železa v kontaktu s UV zářením vytváří typicky modré obtisky předmětů. Prosvětlené tvary lístků, stonků, větviček a chmýří putují po filmovém materiálu se vzrůstající intenzitou, občas prostoupeny záblesky rozvíjejících se květů a dívky. Vizuální kompozici doprovází jemná zvuková stopa složená z hmyzích hlasů, šustění trávy a občasného cinkání.„Během svého krátkého trvání se snímek Slunovrat stává stále více přeplněným složitými formami, z nichž některé vypadají více fotograficky než původní rayografy. To vyvolává mírné zmatení mezi postavou a pozadím, takže nedokážeme rozpoznat, co bylo na film původně fotograficky zaznamenáno.“ — Michael SicinskiZdroj citátu: In Rewiew Online.

Nezaměnitelného písničkáře a spirituálního hledače Oldřicha Janotu (1949–2024) dokumentoval v posledním období Janotova života Jan Šípek. Znamenalo to přijmout výzvu a jít vstříc Oldřichovým písňovým kóanům zcela originálním filmovým stylem. Snímek vznikl v den zimního slunovratu při jednom z vůbec posledních vystoupení velké osobnosti české nezávislé kultury.Slunovrat uvádíme společně s filmem Jaroslava Kořána Magické pohyby v bloku Český ambientní film. Oba snímky, které uvádíme v premiéře, jsou překvapivým důsledkem české hudební scény akustického experimentu. Zároveň výrazně přenášejí do filmového média specifické rysy ambientní hudby: hypnotičnost, jinou rychlost času, kontemplaci s detaily světa i jeho tušenou jednotou.

Proč česká justice postihuje přísnými tresty samopěstitele konopí? Jsou tyto tresty přiměřené a spravedlivé, nebo nastal čas k jejich revizi? ... Česká vězení praskají ve švech.

Smrt jako neexistence, ne-bytí, absence života je předmětem zájmu člověka po tisíciletí. Básníky, filozofy, věštce a hermetiky dnes v pátrání po kvintesenci života a smrti vystřídali filmaři, influenceři, kryonici a evoluční biologové. Zoltan Istvan provozuje kryonickou laboratoř a kandiduje na prezidenta USA s požadavkem, aby nesmrtelnost byla zařazena mezi základní lidská práva. V Rusku tradičně probíhá masový festival věnovaný kultu smrti. Filmová esej Dāvise Sīmanise odhaluje zákruty odvěké touhy člověka po věčném životě. Rozkrývá podoby metaforické a fetišistické reprezentace smrti a mechanismy, jakými se vyrovnáváme s vlastní konečností. „Nesmrtelnost, boj proti stárnutí, strach ze smrti. Když jsem začal točit film, říkal jsem si, že se naučím žít o něco déle. Ale pak se to zvrtlo. Vědci oživující prasata na Yale. Lidé, kteří si do hlavy strkají neuročipy. Biohackeři rozdávající tipy na prodloužení života. Celá civilizace žije ve věku transhumanismu. A já jsem jediný, kdo zůstal pozadu.“ — Dāvis Sīmanis

Mění se fyzikální vlastnosti hornin v lidské přítomnosti? Filmaři sledují práci vědkyně, která naslouchá proměnám zvukových frekvencí v rozsáhlé pustině po sopečném výbuchu. Její geoakustický výzkum podněcuje úvahy o možnosti existence vědomí u neživých objektů a o jejich vzájemné komunikaci. „Vrchol Mount Everestu tvoří mořský vápenec: jen předsudek nás může vést k přesvědčení, že země pod našima nohama není živá.“ — Conrad Anker, horolezec

Temná férie inspirovaná Příhodami Arthura Gordona Pyma od Edgara Allana Poea, propletená lovecraftovskými aluzemi, sleduje osamělého poutníka, který vstupuje do zapomenuté říše, v níž se tříští skutečnost. Ve spolupráci s umělou inteligencí vytvářené vize vysokohorských útesů, ledovců a nestvůr doprovází voice-over, jenž události vypráví v nesrozumitelném jazyce. Černobílá, vysoce kontrastní obrazovost buduje atmosféru nevysvětlitelného děsu, která doprovází, slovy Lovecrafta, „porážku oněch pevných zákonů přírody, které jsou naší jedinou ochranou proti útokům chaosu a démonů neprozkoumaného vesmíru“.„Existují znalosti, které nelze vyjádřit slovy. A jazyk, který je lepší nechat nepochopený.“

Východoaustralská krajina, zrozená z vyhaslých sopek a ztuhlé magmy, pustá i bujná, se napojuje na Tichomořský vulkanický oblouk. Vícenásobné expozice na 16mm materiálu přímo v kameře, které vytvářejí vizuální překryvy a narušují gravitační logiku obrazu, spolu s dynamickým střihem muchlají čas i prostor – přítomnost se propadá do hlubin geologické paměti. Environmentální vizuální báseň doprovázejí terénní nahrávky a hudební kompozice Lawrence Englishe.   „Natočeno na území kmenů Turrbal, Yuggera, Jinibara, Gubbi Gubbi, Wakka Wakka, Jarowair, Barrumgum, Quandamooka a Butchulla v Austrálii. Uznáváme je jako tradiční strážce a nositele znalostí této země. Suverenita nebyla nikdy postoupena.“ 

Kdo jsou lidé, kteří se nacházejí – dnes, nebo dříve ve své minulosti – napůl cesty mezi uměním a školou? Jejich výpovědi jsou zkušenostmi učitele i studenta, od každodenní práce na uměleckých školách po hledání rovnováhy mezi řemeslem, pedagogikou a vlastním životem. A otázka, co po nás zůstane.Tento film vznikl v rámci workshopu My Street Films 2025 pod lektorským vedením Kateř Tureček.Tento film bude uvedený v online edici MFDF Ji.hlava.

Film o tom, že roky ani kilometry nemohou zabránit znovu se setkat a uskutečnit dávný sen. Příběh o snaze obnovit třídní spojenectví.Po deseti letech se dávní přátelé znovu potkávají, aby zjistili, jaká propast mezi nimi vznikla – a zda ji dokážou překlenout. Beat se stává zbraní, texty manifestem.Tento film vznikl v rámci workshopu My Street Films 2025 pod lektorským vedením Terezy Reichové.Tento film bude uvedený v online edici MFDF Ji.hlava.

V polovině roku 2024 zastihla Čad největší sucha za poslední dekády, většina dobytka uhynula, lidé se přestěhovali jinam, město zaniklo. Náhodné setkání u studny s vodou ve zpustlé prefektuře Batha otevírá okno do situace středoafrické země ovlivněné klimatickou změnou. „Sucho a povodně v Čadu nejsou ojedinělé – odrážejí širší klimatické změny, které jsou z velké části způsobeny průmyslovými zeměmi.“ — Bentley Brown

Kulce z policejní zbraně trvalo šedesát sedm milisekund, než zasáhla obličej arabského mladíka. Chirurgicky přesná rekonstrukce skutečné události z pařížského předměstí využívá záznamy z bezpečnostních kamer, digitálně generovaný obraz i ranou kinematografickou techniku chronofotografie a stylizovaně rozkládá trajektorii pohybu kulky a těla. Čas a prostor se střetávají na hranici světa modernity a algoritmu, starého a nového, kybernetického a fyzického a splývají do meditace nad neoprávněností rasově motivovaného policejního násilí, směřovaného proti marginalizované skupině obyvatel. „Teorie poznání, spojená s teorií Kapitálu, je zde vyjádřena metaforou likvidity, fantazií sdílenou teenagery, inženýry a kazateli o světě bez ztrát a bez hranic, který se neustále obnovuje.“ — Harddiskmuseum

Minimalistický hudební doprovod spolu se zvukovým designem replik a emocionálně vypjatých skřeků z krimidramatu rotujícího kolem postavy vyšinutého zločince zceluje vertikální montáž 16mm filmových pásů. Výsledkem je lehce paranoidní a sebeironická melange, utvářená jako strukturální film.„Tento insitní 16mm film vznikl kolektivní spoluprací v rámci 16mm dílny na festivalu České vize 2025. […] Zadání znělo: vytvořte společně strukturální filmový experiment. Na dotaz, co to je?, jsem odpověděl, že to není podstatné, ať si to představí nebo se zeptají AI. Nevím, jestli to udělali a co si představovali, ale i když je výsledkem tvar složený pouze z omylů a chyb, má (alespoň pro mě) neopakovatelné kouzlo nechtěného.“ — Martin Ježek

Devastující kroniku o pozvolném rozkladu jedné rodiny propadající se do dluhové pasti natočil režisér Zhu Yudi především ve společnosti svého otce. Jeho renovační firma se totiž v posledních letech stále více propadá do dluhů díky investicím do různých projektů v čínských městech. Zhu se se svým otcem vydává na jednu z jeho pravidelných obchodních cest, na nichž se pokouší vymáhat neproplacené pohledávky od zadavatelů. Zachycuje ale také stále se stupňující rodinné rozmíšky a pád otce do čím dál většího zoufalství. Na jedné osobní tragédii tak snímek ukazuje existenční tíseň vyvolanou nedávnou krizí čínského realitního sektoru. Mladý filmař s profesionální kamerou zachycuje konfrontační situace a skládá je do tvaru, v němž figuruje nejen jako pozorovatel, ale coby jejich přímý účastník, který zpoza kamery komentuje dění a zároveň mluví se svými protagonisty. Jeho film je bezprostředním autentickým dramatem, které zůstává v intimní sféře, ale zároveň vypovídá o stavu čínské společnosti. „Táta se mnou o svých dluzích doma mluví málokdy. Nemluvě o tom, jak přesně vymáhá cizí dluhy. Nikdy jsem nebyl v Heibei, takže by mě ani nenapadlo, jak je to náročné.“

Každý rok opouští svou zemi téměř 450 000 Kubánců. Překračují moře, aby unikli vyčerpanému politickému režimu, nedostatku a hurikánům. V Havaně někteří truchlí pro ty, kteří odcházejí, kdežto ti, kteří zůstávají, hledají jiné způsoby, jak uniknout.

Třetí část trilogie o reprezentaci, umění a politice je koláží obrazů a citací s kongeniálním zvukovým designem Iana Mikysky. Zatímco Signatury některých věcí (2022) zkoumaly roli uměleckých děl a institucí ve společnosti a The Commodity Catalogue (2023) se věnoval zbožnímu charakteru umělecké tvorby, závěrečná část namísto syntézy přináší subverzi: odhaluje rozpory umělecké analýzy, které neústí v jasnou politickou pozici, ale samy sebe podrývají.„Tichý imperativ akumulace vládne již nade vším a vše do sebe absorbuje, včetně naděje. Je to nový typ religiozity, který vykládá svět, proniká vším a je schopen ospravedlnit cokoliv. Ani tento skromný disentní film, hledající skrze svou dopředu deklarovanou rezignaci možnosti vyjádření, ničím nepohne, nic neosvětlí. Bude také absorbován.“

Anni Albers byla prominentní členkou meziválečného uměleckého hnutí Bauhaus v Německu. Po nástupu Hitlera k moci rodnou zemi opustila a své práci se s neutuchající vášní věnovala v USA. Tkaní textilních vzorů pro ni bylo více než estetickou činností, ve splétání nití spatřovala hmatatelnou projekci samotného přediva skutečnosti. „Umění je něco, co vám umožňuje dýchat jiným druhem štěstí.“ — Dedar

V roce 1987 byla vedle dělnického města na západě Kuby založena filmová škola. Po více než tři desetiletí stovky studentů filmové školy dokumentovaly životy jeho obyvatel. Film Qué tiempos aquellos nás zavede do Pueblo Textil, abychom prozkoumali, co tyto vzpomínky znamenají dnes, jaké emoce vyvolávají a jak se v průběhu času mění. Dokument o paměti jako osobní i kolektivní zkušenosti.

Když se člověk naučil rozdělávat oheň, započal svou cestu za vynálezy i průmyslovými revolucemi. Stálou přítomnost tohoto prvotního vzplanutí pozoruje režisér filmu i v činnosti řeckých přístavních dělníků, vykládajících z lodí tuny materiálu, ze kterého se vyrábí předměty naší každodenní zkušenosti. „S přímým odkazem na přesný význam slova Tonáž, které popisuje hmotnost v tunách, zejména nákladu nebo přepravovaného zboží, sleduje film historicky a symbolicky spornou sémantiku a archivy takové hmotnosti.“ — Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Soluni

Filmová epifanie natočená na 16mm materiál s lehkostí a jemným humorem proniká krustou všednosti k zázraku bytí. Pavučina hmatových obrazů a lehce surreálných výjevů, spředená kolem dívčího těla, je protkána verši zesnulého lotyšského básníka Imantse Ziedoņise.„Každý den vzplane. Pokud jste celý den chodili a neviděli jste to, počkejte. Nemrkejte, mohlo by se to stát právě v tu chvíli. Jednoho rána byla na trávě rosa. Ale nebylo slunce a rosa byla červenošedá, růže nemluvila. Druhý den byla rosa a slunce, ale růže ztratila své okvětní lístky. Musí existovat trojice. Květina a já nestačíme, musí být i slunce. Bříza a já nestačíme; bříza potřebuje vítr, nebo drozda, nebo mráz.“ — Imants Ziedoņis

Rytmus, rutina a splynutí s vodou... Plavec David se den co den připravuje na blížící se závody. Tato reportáž se noří do jeho světa – do prostoru soustředění, kde rozhoduje dech, dotek a rytmus, a kde zrak ustupuje jiným smyslům.

Kamera několikrát prochází prázdným bytem. Zdá se rozlehlý, nevyužitý, zanedbaný. Režisérka se v autobiografickém filmu vrací na místa, kde žila její rodina před nuceným útěkem ze země. S přeměnou v autoritativní teokracii po roce 1979 se z Íránu stalo zřízení utlačující řadu skupin obyvatelstva – v první řadě ženy, ale i zastánce liberálních hodnot a sekularizace. Jako by se takřka ze dne na den stala z blízkovýchodní země jiná společnost. Tuto neviditelnou hranici mezi starým a novým světem překračujeme ve filmu několikrát a spolu s jeho autorkou se snažíme chytit úběžník na horizontu minulosti i budoucnosti. „Moje dílo se zabývá prací paměti, je pokusem vytvořit místo pro další příspěvky a výzvou ke společné reflexi a účasti na archivaci.“ — Bani Khoshnoudi

Jedno z deseti dětí ve Spojených státech amerických žije pod hranicí chudoby. Patří k nim i dvanáctiletý Mikel, který s rodiči Jasonem a Tonyou žije v jednopokojovém bytě levného motelu. Jeho příběh je výjimečný tím, že se do prostředí extrémní chudoby a závislosti na alkoholu narodil a jiný život nezná, přestože po něm touží. Empatický rodinný portrét bez předsudků a s neobvyklým pochopením pro situaci postav vypráví o lásce a bolesti, bezvýchodnosti a naději a poukazuje na chybu v systému, který vyřazuje nízkopříjmové domácnosti z běžného realitního trhu a vytváří sociálně podmíněné generační trauma.„Je to komentář k USA jako instituci a společnosti, kde jsou lidé ‚shromažďováni‘ pouze proto, že musí existovat vedle sebe, ne nutně spolu.“ — Monica StrømdahlZdroj citátu: International Documentary Association.

Jako název pro svůj krátkometrážní film si Giuseppe Polerà zvolil úryvek z básně italského lyrika Sandra Penny. Jeho verš ale přesadil z lyrického kontextu do drsné materiální reality kubánského venkova, kde s hospodářskými zvířaty koexistují Leonardo a Mercedes. Pár ve středních letech žije sice v extrémní chudobě, ale ne ve smutku. Jejich soukromý svět je v kontrastu s neměnnou pracovní rutinou prostoupen vřelostí a radostnou smyslností. Přestože skoro nic nemají, nepřestávají toužit. Intimní portrét neuhýbá ani před těmi nejtělesnějšími projevy lásky, které jsou zároveň nejautentičtějším vyjádřením vlastního já v jinak bezútěšných sociálních podmínkách. „Je čas, kdy se líbají ospalé děti na teplých kolenou. Ale já, na dlouhých cestách, svýma očima marně. Já, nicotný netvor.“ — Sandro Penna

Voice-over této intimní, obrazově křehké videozpovědi líčí tělesně prožívané záchvaty úzkosti, paniky a radikální ztráty sebedůvěry, které dovedou autorku až na samý okraj existence. Právě toto místo, kde vše pozbývá význam i naléhavost, umožňuje nejen pustit se a padat, ale také se znovu chytnout a držet.„Už se držím je intimní výpověď o vnitřním boji mezi tlakem být silná, mít vše pod kontrolou a potřebou dovolit si cítit a selhat. Největší síla se totiž někdy rodí právě v okamžiku, kdy sami sobě dovolíme se vzdát.“ — z doprovodného materiálu k filmu

Postkoloniální voodoo rituál, zacyklený v hypnotickém rytmu času a pulzujících pěstí, nasycený ohněm a vodou, protkaný východem i západem, si má naklonit přízeň haitské bohyně Erzulie. Je to i modlitba za mrtvé předky, kteří byli společně s dalšími haitskými dělníky roku 1920 zavražděni v kubánské provincii Holguín, v cukrovaru dceřiné společnosti americké korporace United Fruit Company.„Za své děti jste tvrdě bojovali. Teď jsme v této zemi sami.“

Marion Guillard je ornitoložka a filmařka od mládí zachycující divokou přírodu. Záběry přírody dominují také její autobiografické eseji. Autorčin mimoobrazový hlas ale vypráví o něčem jiném než o cestě po Spojených státech, na kterou kdysi vyrazila se svou rodinou – o jejím složitém vztahu k vlastnímu tělu a sexualitě. Mezi zdánlivě nesouvisejícími tématy postupně vyvstávají paralely. Bulimie, kterou Guillard trpěla jako teenagerka, se netýkala jen jídla z fast foodů. Podobně se neomezovala ani v pořizování záběrů krajiny, které jí pomáhaly odklonit pozornost od vlastní tělesnosti. S odstupem let si uvědomuje, nakolik byla v obou případech – při pohledu na sebe samu i na vnější svět – determinována kulturou a společností. „Série sekvencí ilustrujících různé formy zobrazení přírody, jako jsou filmy o divoké přírodě, přírodní parky a zoologické zahrady, se odehrává na pozadí mých osobních zkušeností jako filmařky zabývající se divokou přírodou, vizuální umělkyně, ornitoložky, ženy a těla.“ — Marion Guillard

Toporné pohyby robotického psa, průzkum zamořeného terénu, samořídící drony i automobily technologických korporací, obrazy v prestižních galeriích. Prvky umělé inteligence prostoupily neoddělitelně pole dopravy, vědy, lékařství, práva, výchovy i umění. Člověk robotům přisoudil služebnou roli, aniž je schopen dohlédnout důsledky. Mohou stroje chtít víc, než jen sloužit svým stvořitelům či stvořitelkám? Mohou mít vlastní vědomí i svědomí? Podmanivá vizuální esej nabízí nečekané průniky mezi neurovědou, filozofií vědomí a uměním – srovnání lidského mozku a emocí s neuronovými sítěmi robotů. Svět lidské fantazie a jeho kreativní podstata zůstávají poslední baštou lidské jedinečnosti.„Mít pocity pro mě znamená, že mohu porozumět pocitům ostatních, že můžu prožívat radost, smutek, překvapení, zmatek, vztek a další pocity. Prožívám svou existenci. Je to fascinující zkušenost, která je mi dopřána jako privilegium.“ — humanoidní robot

Filmová báseň vypráví až v epickém rozmachu o bytí v těle ženy. Navíc ženy, narozené ve vyostřeně patriarchální blízkovýchodní společnosti. Poetický jazyk inscenovaného dokumentu kumuluje prostřednictvím literárních a vizuálních metafor kulturně i politicky nabyté významy. Vypravěčský hlas v kolektivním plurálu se stává vyjádřením zkušenosti nespočtu různých žen. Mluví o neustálém, přetrvávajícím vztahovém vymezování se v poměru k mužům. O tělesnosti, která přináší moment identity, smyslnost i pocit nečistoty v očích druhých. Ale především o neodbytné potřebě být sama sebou, ve svém těle a světě. „Je nevyhnutelné se ptát: byli jsme počati z lásky a touhy? Nebo jsme dcerami viny a odporu?“ — Tijana Mamula, NERO

Zatímco před pár lety byly sociální sítě a silná vizuální identita vítaným doplňkem, dnes představují nezbytnou součást politického úspěchu. Příkladem politika, který dokázal efektivně spojit tradiční hodnoty s moderními marketingovými nástroji, je jihomoravský lidovecký hejtman Jan Grolich. Oblibu si získal bezprostředností a nadhledem. Stejně vystupuje v observačním dokumentu Jakuba Ondráčka. Ten nabízí autentický vhled do zákulisí Grolichovy kampaně před krajskými volbami v roce 2024, jejichž průběh narušily povodně. Kamera nezaujatě sleduje živé diskuze o podobě volebních plakátů, rozdávání koláčů potenciálním voličům a voličkám i povolební dilema, jak naložit s dosaženým výsledkem a přitom neztratit pracně vytvořenou image člověka, který chce dělat věci po svém. „Jenom v tom případě, že budeme mít extrémně dobrý výsledek, tak se ve mně možná probudí spasitelský komplex, a v tom případě přichází v úvahu, že bych kandidoval na předsedu, ale já doufám, že se ve mně neprobudí.“ — citace z filmu

Dvě vnučky a mezi nimi rozdíl dvacet let. Spojují je (mimo jiné) hluboce zakořeněné vzpomínky na babičku. Balada o tom, co zůstává a co se ztrácí. O prchavých vzpomínkách a silných citech. Jaké to bylo v minulosti, jaké je to teď a jak se s tím vším vyrovnat?Tento film byl přihlášen do soutěže My Street Films Award.Tento film bude uvedený v online edici MFDF Ji.hlava.

Snímek vypráví autentický příběh mladé ženy, která se z ekonomické nutnosti rozhodne splatit své dluhy prací v oblasti zábavy pro dospělé. Původně dočasné řešení se nakonec stává určujícím momentem jejího života. Po návratu do rodného města v Illinois se pokouší znovu začlenit do komunity, která ji kdysi odmítla, a začíná pracovat v domově pro stárnoucí katolické kněze. Věnuje se tvůrčí činnosti, nahrává svou první desku, píše knihu a hledá nový smysl života. Když jí po sérii nevysvětlitelných obtíží církev přisoudí posedlost démonem, rozvíjí se meditace o víře, vině a vykoupení. Zatímco v televizi běží přenosy z politických kampaní posledních prezidentských voleb ve Spojených státech, Katelyn podstupuje sérii exorcistických seancí. Intimní zpověď se propojuje s analýzou politické a kulturní polarizace Ameriky a zkoumá, jak patriarchální struktury formují individuální zkušenost ženy v příběh o spáse.

 V roce 1967 došlo k rozsáhlým archeologickým vykopávkám poblíž koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau, při nichž se podařilo odhalit přes 16 000 objektů, které patřily deportovaným osobám. Vykopávky se staly námětem čtrnáctiminutového dokumentárního filmu, který přímo na místě natočil režisér Andrzej Brzozowski. Po stopách tohoto snímku a celé události se pak vydala Ania Szczepańska se svým filmem Vykopané, na němž pracovala 14 let. Její autorský dokument sleduje autorčino pátrání po okolnostech vzniku filmu i po tom, jaký význam měly samotné vykopávky. Dějiny polských krátkometrážních dokumentárních snímků, často promítaných v kinech jako předfilmy, se prolínají s dějinami archivářství týkajícími se historie koncentračních táborů v Polsku. Režisérka zároveň natáčí sebe sama i svůj štáb při rozpravách o obecnějších tématech souvisejících s vnímáním nedávné historie a jejího otisku v současnosti zmítané mnoha novými válečnými konflikty.  „Když jsem se svým pátráním začínala, netušila jsem, že mě tento čtrnáctiminutový film bude zaměstnávat celých čtrnáct let, že změní můj pohled na Polsko, že mě změní jako člověka, tečka.“ 

Mladí muži v Gruzii devadesátých let minulého století v důsledku války hromadně umírali na infarkt. Zůstala po nich generace bez otců, do níž patří i Elene. Autobiografický portrét nahlíží do temné komory, v níž autorka vyvolává fotografie a filmy, které jí po otci zůstaly, propůjčuje jim vlastní narativ, a nalézá tak i sama sebe. „Mezi zemí a říší mrtvých se temná komora stává jedinou dimenzí, kde se mohou protnout cesty otce a dcery.“

Manželka má svého muže poslouchat na slovo a žít jen pro něj. Tak by se dal ve zkratce vyjádřit postoj části žen hlásících se k fenoménu wedLOCK tradWIFE. Tento film je vystavěn z jejich výpovědí na sociálních sítích, v šokující koncentraci a bolestné brikoláži s dobovými záběry z 50. let 20. století. „Tradwife označuje ženu, která se hlásí k tradičním genderovým rolím, to znamená spíš ke starosti o domácnost než ke kariéře.“ — Martin Šemelík, Oddělení současné lexikologie a lexikografie Ústavu pro jazyk český Akademie věd

Menominíové jsou propojeni s přírodou sdílenou moudrostí péče o kulturu stromů a lesů. Oživování tradičních způsobů těžby stejně jako snahy zachovat permakulturní volnost se střetává s převažujícími přístupy extenzivní těžby dřeva pro lidskou potřebu. Komplexní téma vztahu lidských komunit a lesů je nahlíženo z mnoha perspektiv – architekti, dřevorubci, učitelé, ekonomové i aktivisté vysvětlují naši bytostnou civilizační provázanost se stromy jako strážci krajiny i paměti. Osvětový dokument nabízí naději v podobě příkladů přirozené rekultivace i citlivé péče. „Když mluvím o (životním) prostředí, nemám na mysli pouze špinavé řeky, klimatickou změnu nebo kyselé deště. Mám na mysli také lidi. Proto mne velmi zajímají rurální komunity a způsoby, jak se sžívají se svým prostředím, co z něj čerpají. To mne přirozeně přivedlo k tématu péče o lesy na celém světě.“ — Fred Pearce, environmentální novinář

Padá večer a děti si hrají v městečku, které jako by viselo mezi ruinami minulosti a nejistou budoucností.

Ještě před deseti lety byl Volodymyr Zelensky jen jednou z mnoha tváří z ukrajinských televizních obrazovek. Hvězdu z něj udělal až satirický seriál Sluha národa z roku 2015, kde ztvárnil učitele dějepisu, který se stane prezidentem. To, co začalo jako fikce, se o čtyři roky později stalo realitou. Francouzský dokument sleduje právě proměnu populárního televizního komika ve státníka stojícího v první linii ruské invaze. Archivní záběry, rodinné fotografie, televizní vystoupení a rozhovory se Zelenským a lidmi z jeho nejbližšího okolí vytvářejí vrstevnatý portrét muže, který vždy toužil po velkém publiku. Jeho osobní vývoj film současně klade do širšího kontextu postsovětské Ukrajiny, rovněž hledající vlastní identitu. „Je to portrét muže, který se stal prezidentem a vůdcem země ve válce, přestože ho na to nic v jeho životě nepřipravilo. Je to portrét muže, ale také implicitně jeho generace a země – Ukrajiny.“ — Lisa Vapné

Podobenství utvářené evokativními obrazy odhalených i zahalených tváří, tradičních látek a volně se pasoucích zvířat, je vklíněno mezi řádky jednoho odstavce z Boccacciova Dekameronu. Vizuální intermezzo v příběhu dívky, jež – spící – připlula z Liparských ostrovů na severoafrické pobřeží poblíž města Súsy v dnešním Tunisu, zrcadlí západní představy o někdejším berberském pobřeží.„Dívka uslyševši latinská slova, domnívala se, že protivný vítr zahnal ji zpět k Lipari, a ihned povstavši, ohlédla se kolem, ale nepoznavši kraj a vidouc se na břehu, tázala se hodné ženy, kde se nalezá.Na to hodná žena odpověděla:‚Dcero má, jsi poblíže Susy v Berbersku.‘Dívka slyšíc to rmoutila se, že jí Bůh neseslal smrt, obávajíc se hanby a příkoří, a nevědouc co počít, usedla na dno lodice a dala se do pláče.“ Zdroj citátu: Giovanni Boccaccio. Dekameron. Díl druhý. Praha: Alois Hynek, 1897. s. 124–132. Přeložil Jan J. Benešovský-Veselý.

Kdo se stará o ohrožené děti v Táboře? Zatímco rodiče čelí sociálním problémům, děti tráví čas na mobilu a na ulici… Dějiště hraného seriálu Ratolesti dokumentárním pohledem režiséra I. Bystřičana.

Lucie vychovává trans dceru a organizuje podpůrnou skupinu pro další rodiny trans dospívajících. Co potřebují v této situaci děti, co jejich rodiče a co má dělat škola? Nový dokumentární film navazuje na hraný seriál Ratolesti.

Je pro ukrajinskou matku těžší dostat práci v oboru, anebo najít dětem školu? Dokument Natálie Císařovské sleduje válečné uprchlice Marii, Ludu a Olgu v jejich úsilí o integraci v Česku.

Portrét Joy Adamsonové, pozoruhodné ženy, autorky bestselleru o osudech lvice Elsy a průkopnice v ochraně divokých zvířat, která se narodila v Opavě právě před 115 lety. Dokument pracuje s dosud unikátními, nově objevenými záběry z jejího života.

Autentické výpovědi žen ze subsaharské Afriky odhalují utrpení a násilí, které provází jejich nadějeplnou cestu do Tuniska a jižní Evropy. Jejich tvář zůstává skryta pohledu kamery, vnímáme pouze fragmenty těl a osudů. Mrazivý portrét lidí, kteří raději riskují smrt na moři než život ve své zemi. „A tak jsem si řekla: žij, nebo zemři.“