Ji.hlava Online

Stručný obsah dokumentu zní jako netradiční pohádka – starý poustevník a mladá dívka, která umí komunikovat s ptáky, zaslechnou jednoho dne zpěv neznámého ptáka a vydávají se do lesa a opuštěného dolu, aby jej našli. Ačkoli ve skutečnosti příběh zahrnuje moderní nahrávací zařízení a mikrofony, na jeho pohádkové poetičnosti mu to neubírá. Snímek, jehož středobodem je ptačí zpěv, nabádá k soustředěnému poslechu, a zároveň vede k zamyšlení nad tím, že i tak běžný zvuk, jako je zpěv ptáků, má v sobě něco záhadného.„Hluboko v lesích svět přírody vybízí stejnou měrou k tomu, aby byl předmětem zájmu vědců a předmětem touhy básníků.“---Zdroj citátu: https://www.cinemadureel.org/en/films/7h15-merle-noir-2/  

Autorský videodeník, dokumentující režisérovu snahu o umělé oplodnění. Cuthand popisuje svoji touhu po vlastních dětech a nelehkou cestu, kterou musí absolvovat, aby je mohl mít, cestu, jež je zároveň úzce spjatá s jeho příslušností ke kanadským Prvním národům, a tedy i s otázkou zachování původní kultury.„Oplakávat lidi, kteří nikdy neexistovali, je těžší, než se zdá.“ (TJ Cuthand)---Zdroj citátu: https://asinabkafestival.org/portraits-short-docs

Marině je 26 let a na studium vysoké školy si vydělává jako prostitutka. K této práci se dostala náhodou a tím nejlepším možným způsobem – ve feministickém, bezpečném prostředí a obklopena lidmi se zájmem o její dobro. Společně čelí situacím provázeným přehnanými požadavky a předsudky.„Společně čelí konstrukci současné společnosti založené na řadě požadavků a soudů namířených proti sebemenší nekonzistentnosti.“---Zdroj citátu: https://archivodelcortometraje.es/en/cortometraje/30-70-60-120/

Film se odehrává během osmého dne ruského válečného tažení na Ukrajinu. S deníkovou bezprostředností sleduje osm Ukrajinců a Ukrajinek žijících v Česku – podnikatelku, uklízečky, stavební dělníky nebo řidiče autobusu. Dál se věnují svým zaměstnáním, nemohou si dovolit vystoupit z dosavadních životů. Myšlenkami jsou ale stovky kilometrů daleko a všemi dostupnými prostředky pomáhají krajanům*kám. Zajišťují ubytování pro uprchlíky*lice, shánějí neprůstřelné vesty, volají blízkým, kteří se schovávají před dopadajícími bombami. Čeká je hektických, emocionálně náročných 24 hodin. Ne prvních, a ne posledních.„Skrze osobní příběhy konkrétních lidí film přináší intimní vhled do několika tváří války.“ — Oksana Moiseniuk---Zdroj: https://www.dokrevue.cz/clanky/osmy-den-valky

Krátké vertikální video přibližuje prostory knihovny broumovského kláštera a kombinuje dokumentární prvky s 3D animací a syntetickým, hudebně laděným komentářem. Vnitřní režijní dialog reflektuje Kohoutova vlastní díla vystavená v rámci projektu Ora et lege, jenž spojuje současné umění s kulturou a učením benediktinů.„Jedním z tematických okruhů projektu Ora et lege je sekulární či spíše nejednoznačný vztah k církvi (Ed Atkins, Martin Kohout), který sice ctí její tradici a dějiny, ale upřednostňuje či hlásá světské humanistické ideály.“---Zdroj citátu: Recenze výstavy Ora et Lege https://kubaparis.com/archive/ora-et-lege

Amazonie, 19. století. Alexandrina byla ženou, jejíž rysy a barva pleti z ní udělaly objekt pozorování. Exponát, který mohl bílý kolonizátor zkoumat, hodnotit a vlastnit. Jenže odkaz, který Alexandrina a stovky dalších s podobným osudem zanechaly, přežívá dodnes. V jejich tvářích, rituálech, špercích a symbolech.„V této válce bojujeme proti smrti vzpomínek.“

V roce 1772 Angličanka Mary Delany napsala své neteři: „Našla jsem nový způsob, jak imitovat květiny.“ Onou imitací byla umělecká forma decoupage, popisující vystřihování a skládání obrazů. Půvab a botanická přesnost díla poutá pozornost doteď, mezi jinými nejmenovanou programátorku, která se pokouší najít způsob, jak zachytit živost rostlin do obrazové podoby. Za tímto účelem vytváří algoritmus, který by, podobně jako Delany, jejíž ilustrace rozhýbává, propojil vědu a krásu.„Jako režisérka jdu opačným směrem, než jsem byla naučena: nemám žádný zájem o to, co je nazýváno ‚krásným obrazem‘. Zkoumám limity kompozitního videa, mezi přeexponováním a absolutní temnotou, abych posunula hranice digitálních obrazů.“ (Miléna Trivier)---Zdroj citátu: https://screen.brussels/fr/professional/milena-trivier

V suterénu Rogosinova kina Bleecker Street Cinema se sešli palestinský básník Rašíd Husajn a izraelský novinář Amos Kenan. Staří přátelé, ale zároveň i zástupci dvou národů, které v 70. letech byly teprve na začátku dlouhé a zdaleka ještě neukončené cesty k vzájemnému porozumění a soužití na sdíleném území. Jejich vzdálenou domovinu, pro Husajna v emigraci dokonce nedostupnou, připomíná režisér vstřiháváním ikonických záběrů diskutovaných lokací a lidí. Podobná rozpolcenost se odráží i v dialogu dvou intelektuálů, bytostně se vzpírajících vnucované pozici nepřítele pro toho druhého.„Byl to prostý film, velice syrový, ale upřímný a úplně jiný než filmy, které se tehdy točily. Sklízel jsem za něj kritiku od extremistů na obou stranách. Přesto se mnoha lidem líbil, protože byl jiný.“ (Lionel Rogosin)---Zdroj citátu: https://festival.ilcinemaritrovato.it/film/arab-israeli-dialogue/

Pláž Sidi Bouzid nedaleko marockého přístavního města Al-Džadída je proslulá svou průzračnou vodou a neobyčejnou biologickou rozmanitostí. Žijí zde desítky druhů mořských řas. Některé z nich jsou ovšem farmaceutickými a potravinářskými firmami využívány při výrobě agarového prášku. Nedaleko se nacházejí také továrny na výrobu rybích konzerv a fosfátových hnojiv, způsobující znečištění vod a ovzduší. Dokument formou performativních intervencí stírajících rozdíl mezi lidským a přírodním prozkoumává mnohovrstevnatý vztah místních obyvatel k ekosystému, který představuje současně zdroj úžasu i obživy.„To on vám dal moře, abyste z něho jedli skvostné maso a získávali ozdoby, jež nosíte.“---Zdroj citátu: Nápis na šáfiovském emblému citovaný ve filmu

Kultovní koláž archivních materiálů ze 40. až 60. let minulého století přináší absurdně humorný pohled na život v atomovém věku. Podvratná juxtapozice amerických propagandistických snímků, naučných filmů, reklam či novinových zpráv přináší mediální obraz světa, ve kterém vyrůstala generace dnešních šedesátníků a šedesátnic. Studenoválečná paranoia a hrozba nukleární války se do jejich životů propsala v mnoha bizarních podobách. Dobová média vytvořila jakýsi hypotetický vesmír, paradoxní nukleární kulturu vybuchujících jaderných bomb, válečného heroismu a populárních písní s atomovou tematikou.„Film Atomic Café naznačuje určité jizvy na duši země a odváží se i zesměšňovat zvrácenou směsku našeho utopismu a paranoii.“---Zdroj citátu: https://www.villagevoice.com/2018/07/31/newly-restored-the-atomic-cafe-is-just-as-vital-as-ever/

Humorný dokument nás vrací do východního bloku během studené války, kdy auto bylo považováno nejen za malý zázrak a klíčový symbol technologického pokroku, ale i za prostředek boje proti imperialistickému třídnímu nepříteli, přičemž paradoxně reprezentovalo takřka nedostižný společenský status. Ovšem cesta lidí, kteří si svůj vysněný vůz dokázali vybrat i z malé hrstky dostupných socialistických značek a chtěli vykročit vstříc lepším zítřkům, byla mnohdy krkolomná a trvala celá desetiletí. Nostalgií nasáklá filmová odysea složená z několika autobiografií milovníků a milovnic trabantů i moskvičů, pro něž auto znamená více než dopravní prostředek, přibližuje fascinující automobilovou historii i trampoty socialistické doby.„Dost nás zajímají psychologické pohnutky vazeb na tato auta, reality, jež se dodnes děje. Je to prazvláštní forma nostalgie – ne tolik za socialismem a vlastním mládím, jako spíš za dobou, kdy si automobil každý dokázal opravit vlastníma rukama s pomocí jednoduchého nářadí. Většina šoférů se musela naučit poznat své auto skrz naskrz, pokud chtěli, aby bylo vůbec pojízdné. A to, že znali doslova celé vnitřnosti vlastního vozu, vytvářelo mnohem silnější vazbu mezi člověkem a strojem.“---Zdroj citátu: http://www.agitprop.bg/?fbclid=IwAR3saJ0PCSaA-x2D4Fbb6U4PZn_7X8JnXPAFggLfWe-ixAxDdeX_HS9qEL0#/works/WATCH

Jak vypadá svět z jiného než lidského pohledu? Překvapivě poetický snímek, který lze směle označit za zástupce pure cinema, nás prostřednictvím záběrů z bezpečnostních kamer z nejrůznějších koutů světa bere na pouť napříč ročními obdobími. Jednotlivé, na první pohled neutrálně zaznamenané útržky života vypadají jako rozpohybovaná výtvarná plátna či pohlednice, jež nám umožňují navštívit místa, která bychom jinak nikdy nenavštívili. Kamery, jakožto nástroje dohlížení, vyjevují nečekanou krásu industriálních prostorů, soukromých objektů i přírodní krajiny.„Autoportrét přebírá zodpovědnost za vlastní interpretace, představy a fikce každého okamžiku, ale stále se snaží nechat prostor subjektivnímu pohledu diváků a umožnit jim, aby si našli svůj vlastní smysl nebo pronikli do vlastních představ.“

Soubor krátkých němých snímků byl určen pro americký pavilon na Světové výstavě Expo v Bruselu v roce 1958. Filmové sekvence byly v pavilonu přehrávány v neustálé smyčce: nešlo v nich tedy o vyprávění příběhu a kresbu postav, ale spíše o ukazování záblesků z každodenního amerického života. Ve filmovém programu měly být prezentovány chlouby tehdejších Spojených států: moderní metropole, šťastné nukleární rodiny, technologické vymoženosti a plné regály supermarketů. Díky dynamické montáži a výrazné estetice se však režisérce podařilo vytvořit filmovou koláž připomínající avantgardní experimenty.„Měly ukázat záblesky z amerického života. Zatímco já točila v New Yorku a okolí a pak stříhala, Donn Pennebaker cestoval po státech a sbíral snímky, které mi pak posílal. Natočili jsme zhruba 30 smyček. Některé točil Penny, některé já, a Ricky Leacock a Wheaton Galentine každý udělali jednu. Já přišla s rytmickým střihem, aby ty tříminutové smyčky fungovaly. Musela jsem do cca 30 metrů filmu dostat hodně informací. Na Expu tyto smyčky měly velký úspěch.“ — Shirley Clarke

V rámci cyklu mapujícího průmyslové stavby, které formovaly dějiny Slovenska, vznikl polohraný a polomytický portrét lidí, kteří své životy zasvětili Okrase v Čadci. Družstevní podnik jako jeden z mála přežil změnu režimu i polistopadový vzestup konkurence a dodnes do slovenských i zahraničních obchodů dodává vánoční ozdoby. „Mapovanie priemyselného dedičstva je dôležitou súčasťou našej kultúrnej pamäti. Máme voči nej dlh. Zatiaľ čo v zahraničí sa priemyselnej architektúre venujú výskumné centrá a opustené vodojemy, pivovary či sklárne sa po konverziách menia na živé kultúrne centrá alebo originálne rezidenčné bývanie, na Slovensku neexistuje systematický súpis priemyselných objektov.“ — Peter Kerekes---Zdroj citátu: https://mojakultura.sk/dokumentarny-cyklus-budujeme-slovensko-sa-vracia-na-obrazovky-rtvs/

Uprostřed vřavy pouličních nepokojů se seznamuje filmařka a mladý levicový aktivista Pierre. Každou sobotu se potkávají, aby společně podpořili hnutí žlutých vest v pařížských ulicích protestující od listopadu 2018 za dostupné ceny bydlení a pohonných hmot, později však za celkovou ekonomickou spravedlnost a odstoupení francouzského prezidenta. Snímek sestává ze záběrů natočených ze srdce davu a autentických rozhovorů s odpůrci*kyněmi i příznivci*kyněmi hnutí. Introspektivní voiceover autorky přitom tematizuje její vášeň a romantické city, jež se v ní probouzí navzdory brutalitě a naléhavosti demonstrací. „Filmařka se rozhodla využít linie láskyplné vášně a nerozumného okouzlení jako zrcadla ohnivých, revolučních nadějí sociálního hnutí, které každý týden v ulicích Paříže shromažďuje jednotlivce z velmi odlišných horizontů.“ (Fabien Lemerciera)---Zdroj citátu:https://cineuropa.org/en/newsdetail/423280/

Uprostřed rozlehlé pouště na americkém Západě leží opuštěné ruiny města, v nichž přežívají poslední podivínští obyvatelé. Jedním z nich je mladý*á člověk, který*á se rozhodl*a opustit hektický ruch moderního života a zasvěcuje svůj život tvrdé práci. Přes den opravuje rozpadající se domy v městečku, v noci spí ve svém karavanu. Potkává přitom řadu místních i cestovatelů, s nimiž sdílí své radosti i pochyby. Časosběrný dokument funguje jako dvojí portrét: portrét figury vzdorující představám společnosti a portrét místa žijícího v minulosti, které je plné svérázných figurek a fascinujících životních příběhů.

Na přelomu 60. a 70. let byla segregace ve Spojených státech amerických ještě živou a pro mnohé stále žitou vzpomínkou. Afroameričtí populární hudebníci a hudebnice v té době promlouvali k veřejnosti jedním z nejsilnějších hlasů o problémech rasové diskriminace a společenského násilí. Do zákulisí oblíbené country a bluesové produkce nás bere intimní a citlivý dokument propojující osobní výpovědi muzikantů, jejich hudbu a záběry z afroamerických komunit. Titulní černé kořeny totiž neodkazují jen k barvě pleti, ale metaforicky vyjadřují i povahu zkušenosti, ze které život minority vyrůstá.„Black Roots přivádí pět Afroameričanů k jednomu kavárenskému stolku: z rodinných vzpomínek, postřehů o současné situaci i touze po odplatě za nespravedlnosti vyrůstá silný obraz hrdosti na vlastní původ, zloby, zastrašování, veselí, bojové nálady i krásy.“---Zdroj citátu: https://festival.ilcinemaritrovato.it/en/film/black-roots/

V 80. letech minulého století byly desítky namibijských dětí vychovány v socialistickém Československu. Speciální vzdělávací program měl za cíl vychovat z dětí novou generaci politicky uvědomělé elity. Tento experiment ale skončil začátkem 90. let v důsledku zásadních politických změn v obou zemích. Děti byly bez ukončeného základního vzdělání a bez jakékoliv jazykové a psychologické přípravy nuceně přesídleny do Namibie, kde se nedokázaly kulturně adaptovat. Dokumentaristé pátrali po stopách dnes již dospělých namibijských dětí a sledovali jejich osudy jak v Namibii, tak v České republice po dobu tří let.“Nikdo nemá právo brát dětem jejich dětství a mrzačit jejich sny. Je jedno v jaké době, zemi, kultuře nebo ideologii se tak děje – prostě je to zločin.”

Hudební kompilaci pěti interpretů*ek doplňují haptické obrazy sochařských objektů, u nichž autor vyzdvihuje látkovou materialitu. Snímek v návaznosti na aktuální ekologickou krizi nastiňuje surreální svět, v němž se zhmotňují představy nových organismů.„Sochařské objekty Michaely Rožnovské ve spolupráci s Martinem Dominikem Kratochvílem zpřítomňují představy nových živočichů na zemi, vycházejí z abstrahovaných tvarů rostlin či nejjednodušších organismů žijících na této planetě. Představují se jako dědicové naší kultury, mytologie a náboženství.“---Zdroj citátu: https://invenio.nusl.cz/record/501818?ln=cs

„Před válkou jsem měla mnoho přátel, mnozí z nich už jsou mrtví,“ komentuje jedna z vypravěček školní fotku svých spolužáků*aček. „Měli jsme perfektní život, ale nikdy jsme nebyli spokojeni,“ dodává lakonicky. Gymnázium v Mostaru je spojilo, válka za nezávislost rozdělila. Mozaika vzpomínek na počátek 90. let je skládána z dobových pohlednic a tichých záběrů míst, kde se kdysi válčilo. Jejich dnešní klid kontrastuje s emotivními úryvky z dopisů chorvatských studentů*ek. Popisují v nich svůj útěk za hranice, zážitky z uprchlických táborů i přetrvávající nenávist k nepřátelům, kteří je připravili o domov i mládí.„Vzali mi všechno, všechno, co jsem měla. Vyhnali mě z domova, okradli mě, uvěznili mého otce, zničili mé město a všechno, co jsem na něm milovala.“

Vizuální esej za doprovodu ambientní elektroniky představuje virtuální prostředí, které pouze vzdáleně připomíná náš každodenní svět. Trojrozměrné digitální objekty komponované z technologických i organických struktur v něm vytváří dystopickou neznámou krajinu, z níž vše lidské již dávno vymizelo. „Proces navrhování odráží mé názory na různá témata, která jsou pro mě významná v okamžiku tvorby a která se snažím v sobě podvědomě nebo možná nevědomě vyřešit.“ ---Zdroj: Rozhovor: The virtual world of thoughts: Artist Kristýna Sidlárová presents her project Digital Climate. Novy Zine 1. https://novyzine.com/Digital-Climate

Dokument představuje soudní spor Dewaynea „Lee“ Johnsona, který zažaloval agrochemickou společnost Monsanto, jejíž herbicid mu způsobil rakovinu. Johnsonův případ byl první z tisíců žalob uvalených na společnost a její herbicid, který byl jedním z nejprodávanějších na světě. Snímek nepopisuje pouze příběh poškozeného, ale ukazuje chamtivost velké společnosti, která výdělek staví nad zdraví lidí a ovlivňuje vědecké studie ve svůj prospěch. Film je také ekologickým a humanistickým apelem, který překračuje hranice konkrétních soudních případů. „Film Into the Weeds si pomocí vyprávění Johnsonova příběhu klade otázku, zda takový druh souboje Davida s Goliášem může vést k podstatné a trvalé změně.“---Zdroj citátu: https://www.cbc.ca/passionateeye/episodes/into-the-weeds

Co když vám vaše přítelkyně řekne, že s vámi čeká dítě? Co když se vám domácí porod zdá lákavější než porod v nemocnici? Co když bydlíte v domě s dalšími spolubydlícími? Zjistěte, jak se s těmito otázkami vypořádal mladý pár.   Tento film vznikl v rámci workshopu My Street Films 2022 pod lektorským vedením Terezy Reichové a Martina Duška.

Nejnovější objev z filipínských archivů, etnografický dokument z roku 1913, přepisuje dějiny kinematografie. Vznikl devět let před snímkem Nanuk, člověk primitivní od Roberta Flahertyho a stává se tak prvním celovečerním dokumentárním filmem na světě. V pěti výjevech zachycuje různé aspekty života domorodých obyvatel. Představuje jeden z mála pozitivních dopadů kolonizace, která přinesla na Filipíny kinematografii. Jejím nositelem byl tajemník pro vnitřní záležitosti Filipín Dean C. Worcester. Snímek pořídil na konci své politické kariéry, než se s ním vydal na lukrativní přednáškové turné po Spojených státech.

Legendární hotel Chelsea v New Yorku se nachází v kritickém momentu své existence. Už osm let trvající rekonstrukce znamená naději pro majitele, že jej zase otevřou v jeho plné slávě a kráse. Pro více než 50 pravidelných nájemníků*ic už tak těžké životní podmínky uprostřed staveniště mohou ale vyústit v ještě tíživější situaci existenční. Právě unikátní moment na předělu tematizuje dokument, který z profilů obyvatel*ek různého věku a zájmů skládá dohromady historický obraz ikonické budovy. Hotelu, který se v popkulturní představivosti, ale zjevně i ve skutečnosti, pozvedl nad místo pouhého přebývání.„Naším záměrem bylo udržet si odstup od mytologie a zároveň snaha o její dekonstrukci. Chtěli jsme vpustit diváky do hotelu Chelsea zadním vchodem a ukázat jim něco jiného, než co si většina lidí obvykle představuje.“---Zdroj citátu: https://www.cineuropa.org/en/interview/422124/

Krátká hybridní esej opírající se o teorii dromologie Paula Virilia sleduje automobilovou závodnici Irinu, která nadevše miluje rychlou jízdu, a francouzského odborníka, jenž vysvětluje, že rychlost byla odjakživa jedním ze základních faktorů politické moci. Výsledkem je reflexe praktických i ideologických aspektů rychlosti – jak se rychlost vztahuje ke gravitaci, lidskému prožívání, přítomnosti i mocenským praktikám.„Bylo by chybou zapomínat, že bohatství je aspektem rychlosti. Člověk obvykle předpokládá, že moc je spojená s bohatstvím. Podle mého názoru je moc nejdříve spojena s rychlostí, bohatství přichází až poté.“

Zasněžené vrcholky hor, malebné vesničky a spořádaná města. Takové je Rakousko, které známe z cestopisů. Stejné Rakousko, do jehož maloměšťácké morálky už od 60. let bodá kritický osten spisovatelky a dramatičky Elfriede Jelinek. Její dokumentární portrét se ale nespoléhá na pouhou biografii slavné literátky. Namísto toho hledá důvody, proč autorčino konstatování nevyřízených účtů z minulosti národ pobuřuje do té míry, že se k provokativní nositelce Nobelovy ceny za literaturu obrátil zády. Osobní je politické. Jazykový experiment je politický nástroj. Historie je stín, který se bude vznášet nad občany a občankami země, dokud mu sami nevyjdou naproti.„Mám pocit, že jsem od svého dětství nezažila nic, nebo nic opravdu důležitého. Obecně myslím, že se v umělcích během dětství nahromadí tolik frustrace a bolesti, že s tím vystačí na celý život.“

Inspirován stejnojmennou básní Anatola Sterna (1929), ve které vyhladovělý proletariát křičí: „Krmí nás / potravou pro duši / vecpanou do našich hrdel!“, hlásí se i tento experimentální film k tradici angažované poezie. Film, pokládán za zničený nacisty, byl znovu objeven v roce 2019 v Bundesarchivu.

Eva Eisler je významná česká designérka a šperkařka. Krátký film ukazuje její kreativní proces od zrození nápadu až po realizaci a představuje základní stavební kameny její tvorby: čistotu, eleganci a minimalistickou neotřelost. Její kovové konstrukce přitom kontrastují se zasněnou, něžnou estetikou filmu.„Jak v životě, tak v práci – pokud chceme být upřímní – bychom měli neustále hledat podstatu věcí a sami sebe.“---Zdroj citátu: Rozhovor s Evou Eisler, Heroine, 15. 9. 2020. https://www.heroine.cz/kultura/3049-ceska-stopa-ve-svetovem-designu-sperky-evy-eisler-nosila-i-zaha-hadid

Normy, umělé konstrukty, kladené na podobu těla, tíživě doléhají zejména na ženy. V osvobodivém gestu tato dokumentární esej ukazuje nejen pestrost lidské fyzičnosti, ale i rozdílnost v sebepojetí a individualitě. Lišíme se nejen tím, jak vypadáme, ale i jak se sami vidíme, a hlavně vnímáme a prožíváme.„Vizuální průzkum ženského těla a sebeuvědomění, nenápadně vyprávěný různými ženami, které své tělo používají jako plátno.“---Zdroj citátu:https://cphdox.dk/film/red-lines-white-lines-fine-lines-eva-a-visual-essay-on-the-female-body-kiss-me-never-letters-from-st-petersburg-toxic-magnus/

Pier Luigi, zvaný Gigi, je venkovský policista, který tráví dny vyšetřováním drobných přestupků, flirtováním s novou kolegyní přes vysílačku a hádáním se se sousedem o své přerostlé zahradě. Jeden případ sebevraždy mu však nedá spát, a tak začíná vyšetřovat, zda se za ním neskrývá něco víc. Pomalé vyprávění, absurdní situace a charakter hlavního hrdiny evokují evropský umělecký film. Příjemná atmosféra nenuceného plynutí času a příběhy ze života Gigiho a lidí kolem něj vytváří poutavý, empatický a místy až snově poetický snímek. „Poetický komediální dokument připomínající Tatiho film Můj strýček.“ — Cirriere della Sera---Zdroj citátu: https://shellacfilms.com/international-sales/gigi-la-legge

Spršky zabarvených světelných paprsků protínají temnotu jako o silvestrovské noci. Zatímco se ale oslavné ohňostroje po zahřmění rozplynou do nicoty, po roztříštěných sklenicích zůstává materiální artefakt. Řezavé střepy se tak stávají připomínkou reálné stopy, kterou na nebi zanechává lidská atrakce.„Odjakživa mě fascinovala monumentálnost ohňostroje, proto jsem se rozhodl ztvárnit jeho nápodobu.“---Zdroj citátu: Z. Picpauer https://fud.ujep.cz/sites/digitalni-media/student/zdenek-picpauer/

Mnohovrstevnatý portrét Jeana-Luca Godarda ukazuje svět jednoho z tvůrců francouzské nové vlny jako laboratoř myšlenek. V bludišti jeho paralelních životů ho potkáváme jako hvězdu, která vtrhla do světa filmu, jako levicového radikála a zastánce maoismu i jako experimentátora s novými technologiemi, jejichž prostřednictvím znovuobjevuje filmové médium. Přes hektickou aktivitu režiséra, který natočil přes 140 filmů, se jeho portrét nese v jemně nostalgickém tónu. Součástí jeho světa je samota, která je podle dokumentaristy Cyrila Leuthyho nutností pro vznik uměleckého díla. „Ve všech mých filmech je obsažen kousek samoty. Je to něco, co mě zajímá, protože se mě to asi pocitově dotýká. Je to nejspíš dobrý způsob, jak zasáhnout publikum… aby se z člověka stal umělec, potřebuje totiž samotu.“ ---Zdroj citátu: https://businessdoceurope.com/venice-ff-godard-seul-le-cinema-by-cyril-leuthy/ 

František Fajtl a Filip Jánský byli jedni z mála československých letců, kteří se za druhé světové války zúčastnili bojů na všech významných evropských válčištích a vyšli z nich živí. Právě různým místům a osudům, ale i cestám jim napříč je věnován ojedinělý střihový dokument, spojující autentické výpovědi přímých svědků událostí a málo známé archivní záběry. Vzniklý amalgám obrazů, proslovů a hudební/zvukové složky není ani zdaleka jen typickou historickou ilustrací. Před našima očima se odvíjí sugestivní vylíčení života v bezútěšných podmínkách, daleko od domova a blízko smrti.„Když jsem v Národním filmovém archivu viděl na plátně hrubý materiál, který s československými letci za války natočil režisér Jiří Weiss, zajímavě se mi to propojilo s texty knih obou letců.“---Zdroj citátu: https://protisedi.cz/trailer-good-old-czechs/

Řeka Guadiana, spojnice Portugalska a Španělska, mohutný pramen dodávající životní energii celému jihovýchodu Pyrenejského poloostrova, může utichnout. Stejně jako další řeky je ohrožována klimatickými změnami, kvůli nimž spějí k zániku i rytmické melodie, které vodní tok po staletí rozeznívaly.„My, lidské bytosti, jsme morová rána. Mor, který zahlcuje jeho vlastní planetu. A co je nejhorší, mor, který si je vědom toho, že takový je.“

Koláž vlivů, vyřčených vět, skutků, stop a podob brněnského básníka a prozaika Jana Skácela. Současné kulturní osobnosti se na autora ohlížejí jako na sociální a kulturní fenomén. Režisér a režisérka dokumentu se rozhodli přistupovat k Janu Skácelovi jako k subjektu literárně-společenských dějin, jehož role v soukolí režimních a kulturních událostí je neochvějná a často – v dnešní době – až zbožšťovaná či jinak přikrášlovaná. Ve filmu se pokouší vymezit vůči zažitým představám o Janu Skácelovi – a zároveň interpretacím díla Jana Skácela v minulosti. Interpretují jej sérií vlastních obrazů.

Na polsko-běloruských hranicích začala na přelomu roku 2021 a 2022 krize, když se syrští migranti a migrantky pokusili*y dostat přes hranice. V prostoru mezi zeměmi trpí zimou, hladem a nemocemi. Skupina polských dobrovolnic se jim snaží zajistit humanitární pomoc, mnohdy ale marně. Komunikace přes SMSky často zůstane bez odpovědi, nikdo neví, co se s nimi stalo. To vede k frustraci, znepokojení a vyčerpání, které zachycuje snímek, pečlivě sledující práci dobrovolníků a dobrovolnic.„Uprchlická krize v Polsku hned tak nezmizí, a co teprve, když se nad ní člověk zamyslí v celosvětovém měřítku? Občas si možná říkáte, že jste zbyteční, ale i přesto můžete pomoct alespoň pár lidem z mnoha.“ (jedna z dobrovolnic)

Film nahlíží do každodennosti jedné z mnoha gruzínských žen, které v Řecku slouží jako pečovatelky. Krátké svědectví o odloučení, životě bez zázemí a soukromí, o náročné a podhodnocené práci a důležitosti lidské slušnosti, která těmto ženám dává sílu nepropadat pocitům méněcennosti.„Být hospodyní není práce, je to oběť.“

Eldar, student filmu a transgender muž, se připravuje na návštěvu své konzervativní ruské babičky, která netuší, že již nemá vnučku, ale vnuka. V autobiografickém snímku zachycuje svoji proměnu v bývalou ženskou identitu za účelem této návštěvy, a zároveň připravuje svůj film. V něm probíhá fiktivní setkání, v němž se babičce vyoutuje – jenomže ne té skutečné. Dokument je osobní výpovědí o identitě a mezigeneračním střetu v postsovětském světě.„O mé babičce není co vyprávět. Měla život obyčejné sovětské ženy: pionýři, komunistická strana, nevěrný manžel, ustavičná práce s domácností. Celý život zasvětila výchově dětí: mé matky a později mě. Doufám, že se jí to vyplatilo vzhledem k tomu, jak to dopadlo.“ (Eldar Basmanov)

Dokumentární esej se zaobírá otázkou, čím vším může být pornografie, jakými způsoby se na ni lze dívat a kdo by měl být jejím subjektem. Opíraje se o výroky teoretiků a teoretiček porn studies, odkrývá ideologické a estetické vlivy vizuální formy, jež reprezentuje fyzické potěšení s cílem vyvolat podobný druh potěšení i u svého publika.„Různorodé zamlžené videoklipy nízké kvality se otírají o osamoceného ajťáka ponořeného do sledování pomíjívých pornoutopií. Co tomu takhle říkat malá sbírka, či snad skromný archiv sexuálních výjevů a potěšení?”---Zdroj citátu:https://mikehoolboom.com/?p=20435

O dvou bytech, ve kterých bydlí sám. O dovolené, na které by chtěl umřít. O astrologických intervalech, které při komponování přiřazuje jednotlivým planetám. Skladatel Jan Klusák napsal hudbu k největším filmovým klenotům 60. let. Ani s devadesátkou na krku ale nepřichází o svébytný humor a nadhled. „Za mého dětství slušnej člověk umřel v sedmapadesáti a byl od něj pokoj.“ — Jan Klusák

Lidé se od nepaměti snaží pochopit, popsat, napodobit a přeložit do vlastní řeči zpěv ptáků. Možná v naději, že s nimi budou moct komunikovat. Film vyprávěný z budoucí perspektivy, poté, co proběhlo šesté masové vymírání druhů, je pojat jako ironický průlet dějinami těchto pokusů o navázání mezidruhového dialogu. Prostřednictvím série setkání s hudebníky a muzikology formuluje otázku, zda ptačí zpěv plní pouze biologickou funkci, nebo má také poetické kvality a pevná pravidla. Mnohdy absurdní snaha prolomit tajemství zvířecího jazyka ovšem není vedena pouze zvídavostí, ale též znepokojivou touhou po dominanci.„Hlavní myšlenkou filmu je překlad. Nevěřím v bezprostřední vztah se zvířetem – naše vztahy jsou vždy zprostředkovány třetími stranami, technickými prostředky.“ — Érik Bullot.---Zdroj citátu: https://blogs.mediapart.fr/cinema-du-reel/blog/110322/entretien-avec-erik-bullot-realisateur-de-langue-des-oiseaux

Meditativní dokument Petra Michala sleduje současný život uznávané překladatelky Anny Kareninové. Film se do velké míry zabývá jejím vztahem s již zesnulým manželem a básníkem Petrem Kabešem a samotou, s níž se překladatelka musela vyrovnat. Nejedná se o konvenční dokumentární portrét, jelikož režisér neklade otázky a nechává Kareninu nahlas vyřknout její myšlenky a pocity, pozoruje ji nenucenou kamerou při práci či horských výpravách. Zároveň snímek představuje implicitní důkaz lásky k analogovému médiu, nejen knize, ale také analogovému filmu, jehož vlastnosti jsou nejen viditelné, ale téměř i hmatatelné.„Vím, že ta samota je nějaký úkol, proto abych udělala nebo dokončila to, na čem jsme se dohodli jednak s Petrem a na čem jsem se dohodla vlastně se svým osudem.“ — Anna Kareninová

Filmový portrét o mladém instalatérovi, který se vzepřel představám celé rodiny o jeho budoucnosti. Kostrou příběhu se stává excelovská tabulka plná všedních úkolů, podle které se Tomáš po svém vyhoření v dospělém i pracovním životě každý den řídí.   Tento film vznikl v rámci workshopu My Street Films 2022 pod lektorským vedením Zuzi Piussi  a Adama Oľhy. 

Rapper Čavalenky vypráví příběh dubového lesa. Příběh stromů, jejichž kořeny sahají do doby před antropocénem a jejichž dřevo pomohlo lidstvu k nejzásadnějším historickým průlomům. Stromů, jejichž hodnotu přesto všechno vnímáme pouze optikou trhu, neboť cenu pro nás mají, jen když jsou pokáceny, nařezány a prodány. „Stromy nejsou ticho. Vyprávějí nám, co se stalo. Za ty roky se do nich vryla paměť přírody.“

Argentinský prozaik Félix Bruzzone si před několika lety koupil dům poblíž rozlehlé vojenské základny Campo de Mayo u Buenos Aires. Nešlo o náhodnou volbu. Jeho matka byla během vlády vojenské junty na přelomu 70. a 80. let unesena a držena právě tam. Cílem spisovatelovy autoterapeutické mise je odhalit také ostatní temná tajemství dané lokality. Idylická okolní příroda vytváří ostře kontrastní podklad ke krutostem páchaným argentinskou vládou, o nichž vyprávějí místní pamětníci. Z jejich výpovědí Bruzzone skládá obraz místa, které významně přispělo k rozvratu jeho rodiny i celého národa.„Tento film je jako báseň ve smyslu, že nejde o snímek, jenž by trval na pečlivých podrobnostech. Rozvíjí se postupně, za pomoci symbolismu, a snaží se nalézt způsoby, pakliže je to tedy možné, jak překonat zármutek. Rozhodně to není bezprostřední materiál připomínající učebnici historie.“ — Jonathan Perel---Zdroj citátu: https://www.latinolife.co.uk/articles/camuflaje-camouflage-2022-jonathan-perel

Dokumentární opera netradičním způsobem zpracovává životní příběh československého hudebního skladatele Jana Kapra (1914–1988). Tento dříve oslavovaný a komunistickým režimem protežovaný skladatel byl však v průběhu 70. let umlčen a vymazán z historie. Snímek využívá Kaprových hudebních kompozic stejně jako amatérských filmových záběrů a pomocí dadaisticky hravého libreta odhaluje jeho život a tvorbu na pozadí historických změn. Zákulisní záběry z nahrávání sboru přitom dekonstruují biografický žánr a ukazují, jak náročné může být interpretovat archivní materiál, paměť a lineární vyprávění.  

Popularita poutní cesty do Santiaga de Compostela stále roste. Čtyři české poutní příběhy inspirovaly i nového poutníka, který se teprve vydává na svou dlouhou pouť. Dostává se mimo svou komfortní zónu a poznává nejen kouzlo poutnictví, ale i sám sebe. Když potká poutník poutníka na cestě do Santiaga de Compostela, tak je první otázka jasná: Odkud jdeš? Protože každý krok se počítá. O tom svědčí čtyři příběhy poutníků: Kvakina, jenž vyšel z Boskovic. Olgy, která pouť zvládla v seniorském věku. Maria, jehož si cesta přivolala sama, a Petra, který ochrnul na půl těla a když vstal z invalidního vozíku, vydal se na cestu. Do toho budeme sledovat poutníka Kamila Bartoška, který je známý jako Kazma Kazmitch – bavič a mystifikátor.

V prosinci 2020 se z důvodu pandemie zrušila veškerá představení, které měla autorka filmu sjednaná pro malé experimentální divadlo v newyorském obvodu Queens. Rozhodla se tedy se svým partnerem, hudebním skladatelem, do divadla na dva týdny nastěhovat a každý večer performovat pro absentující publikum. Snímek přitom sestává ze směsice žánrů a forem od stand-up výstupů přes monology o umění i životě až k hudebním instalacím. V kombinaci s dokumentárními záběry na každodenní úkony tak vznikl film odhalující tragikomičnost osudu umělce v karanténě, jehož tvorba postrádá bez živého publika smysl.„Vtip neexistuje bez publika.“

V posledním čtvrtstoletí se významný český fotograf a člen mezinárodní agentury Magnum Photos Josef Koudelka mnohokrát vydal po stopách řeckého filozofa Hérakleita a navštívil více než dvě stovky helénistických a starověkých římských měst. A jim také věnuje svůj poslední velký projekt Ruiny. Turecký dokumentarista Coskun Asar zachycuje umělcovu epickou pouť napříč Středomořím i jednotlivé fotografie, které během této cesty vznikly, a s respektem a pokorou portrétuje tvůrce, jenž hledá absolutno ve svém životě, díle i filozofii jako takové.„Kamkoli člověk zavítá, může se ocitnout na krásném místě. Moderní člověk v jejich sousedství sice nastavěl šeredné věci, ale uvidět je – quelle chance, quelle chance! Musím spatřit veškerou tu krásu světa.” (Josef Koudelka)

Ve své intimní filmové básni autorka pomocí abstraktních obrazů pozoruje proměňující se lesní krajinu. Nejprve zelenou a důvěrně známou, posléze zasaženou ohněm a poznamenanou požárem, kdy se popel stává její přirozenou součástí. Může popel, jenž je následkem ničivé síly, být znakem znovuzrození a domova?„Tak jako teď za sebe skládám slova, skládala jsem vedle sebe částice prachu ve snaze pochopit, jak se věci k sobě vztahují. Minerály popela, co se hýbou ve tvaru našich potřeb.“

Polská vesnice uprostřed ničeho. A v ní skvadra svérázných vousatých staříků, kteří nešetří soudy nad světem i nad sebou samými. Zatímco v okolním světě řádí koronavirová pandemie, život na periferii se táhne stejně pomalu jako dosud. Do debat plných existenciálních otázek jen přibylo jedno téma navíc.„A lidi popadají jako mouchy.“

Na řeckém ostrově Arki žije tisíc koz, ale jen třicet lidí. Mezi nimi i jediný chlapec jménem Kristos, který právě dokončuje první stupeň základní školy. Aby mohl dokončit základní vzdělání, musí odjet studovat na jiný ostrov, což si ale jeho rodiče nemohou dovolit. Kristosova učitelka Maria je však rozhodnuta udělat pro to vše, co je v jejích silách. V poetickém observačním dokumentu čelí desetiletý chlapec dilematu, zda zůstat na rodném ostrově a stát se pastevcem jako jeho otec a bratři, nebo se vydat do neznáma.„Tento film je návrat do mého dětství. Otec byl vášnivý mořeplavec a já s ním rok co rok vyrážela na plavbu po Egejském moři. Z celého soustroví Dodekanés jsem si nejvíc oblíbila ostrov Arkoi. Po jeho smrti jsem pocítila potřebu se tam vrátit a zarazilo mě, že tam zbylo jen jedno dítě, jediný žák místní maličké školy. Záhy mi došlo, že Kristos je ve stejném věku jako já, když jsem poprvé přistála u břehů jeho ostrova. Jaký je to pocit, zůstat úplně sám a dospívat bez jediného kamaráda? Dostala jsem chuť natočit film o tom, jaký život na tohoto kluka čeká.“ — Giulia Amati---Zdroj citátu: https://www.giornatedegliautori.com/en/program/kristos-the-last-child-eng/

Na konci 70. let bylo na pobřeží Tchaj-wanu vystavěno několik futuristických budov v eliptickém tvaru, které se staly známé pod názvem „UFO domy“ a měly být pronajímány americkým vojákům. Projekt ale zkrachoval a pozůstatkem vizionářství realitních makléřů*ek je podivné město duchů. Režisér se ve své filmové eseji zamýšlí nad kapitalismem, architekturou a významy utopie a kombinuje digitální a celuloidové materiály pro audiovizuální zážitek podobně enigmatický jako samotné „UFO domy“.„Po desetiletích už dávno odešli spekulanti s nemovitostmi a oportunisté, zůstal jen severovýchodní monzunový vítr, který se prohání napůl opuštěnými domy. Koneckonců historie se opakuje, podobně jako každoroční migrace krabů.“ (Chun-tien Chen)---Zdroj citátu: https://filmfreeway.com/ChronicleofNowhere927

Čeští homosexuálové a lesby se o svoje práva zasazovali už za první republiky. V roce 1961 tak došlo ke zrušení trestnosti homosexuality. Nicméně téma zůstalo i po této, v evropském kontextu progresivní zákonné úpravě, v šedé zóně, nemluvilo se o něm. Jeden ze čtyř dílů cyklu, natočeného pro iVysílání ČT.

V 50. letech se českoslovenští sexuologové rozhodli zkoumat jev, jehož význam a smysl vědě unikal – ženský orgasmus. Jeden ze čtyř dílů cyklu, natočeného pro iVysílání ČT.

Muzea jsou podle Jana Švankmajera uspořádaná racionálně, kunstkamery emocionálně. Platí to i pro film, kterým český surrealista uzavírá jak svou filmografii, tak spolupráci s producentem Jaromírem Kallistou. S velkou hravostí v něm přistupuje k uměleckým dílům, kuriozitám i předmětům denní potřeby, které se svou manželkou Evou v průběhu několika desetiletí shromáždil v prostorách bývalé renesanční sýpky v Horním Staňkově. Nehybné objekty ožívají díky Švankmajerovým tradičním skladebným postupům a hudbě Antonia Vivaldiho. Dalí, Štýrský, Toyen, miska pro psa i vrzající podlaha vytvářejí organický celek, který rozněcuje imaginaci a touhu tvořit.„Představa Rudolfovy kunstkomory mě vždycky fascinovala. Ani ne tak skutečnými uměleckými poklady, které císařova sbírka obsahovala, ale onou mimouměleckou, někdy i pokleslou složkou předmětů, objektů a kuriozit, které tvořily její nedílnou součást.“ Jan Švankmajer---Zdroj: https://program.lfs.cz/detail/?film=The-Kunstcamera

Pro někoho kretén, pro jiné génius. Zoran je legenda srbského sídliště, muž, který prý bez dokladů procestoval svět. Pak mu kvůli politice, válce a MDMA přeskočilo. „Viděl jsem to na vlastní oko“, přisvědčuje poloslepý stařec. Jasné odpovědi na otázku, kdo vlastně byl Zoran, se v závěru napůl vážného pátrání sice nedočkáme, ale jisté je, že kdyby neexistoval, museli by si jej místní vymyslet. „Znám ho od sedmi let, mám nekonečno příběhů.“

Madridská residence Josete Massa je první domov důchodců na světě, určený pro seniory z řad LGTBIQ+ komunity. Javier Codesal zde natáčel mezi lety 2019 a 2020, v době, kdy budova procházela rekonstrukcí. Umisťuje obyvatele domova mezi sutiny téměř jako živé sochy do galerie. Jejich těla se, stejně jako jejich duše, vymykají heteronormativní představě o kráse. Jako novodobí apoštolové pronáší útržky biblických textů a citují Pasoliniho a Jarmana. Náboženské texty, které jim plynou ze rtů, se netýkají ani tak víry, jako kulturní tradice. Položily základ po staletí děděným kanonickým příběhům, které redukují představitele a představitelky sexuálních menšin na soubor stereotypů.„Žena stvořená z Adamova žebra dává translidem mytický význam. Tento mýtus nás vede k přesvědčení, že fyzická realita translidí vyjadřuje původní rysy naší proměnlivé tělesnosti.“

Změť mořského pobřeží, travnatých plání a hustých lesů splývá na časem poškozeném filmovém políčku v jeden rozostřený obraz a vytváří tak asociativně propojený deník impresí a vzpomínkových fragmentů, které se míhají pamětí stejně nepředvídatelně jako vlny přelévající se na pláži jedna v druhou.„Krátká únorová skica z pobřeží Baltského moře.“---Autor citátu: Peter Podolský

Mladá autorka se vydává do Argentiny, aby hledala ztracené střípky ze svého životního příběhu. Autobiografická rekonstrukce rodinné historie pomocí archivních fotografií a osobního vyprávění dokládá, jakým způsobem světové dějiny ovlivnily letní zamilování, vzniky nových rodin i tragická odloučení. „Paříž mě naplňuje radostí. Ale stejně odjíždím do Buenos Aires.“

Střihačem mezinárodně oceňovaných filmů Ida, Studená válka nebo Quo vadis, Aida? je absolvent FAMU Jarosław Kamiński. Rodák z polské Lodže se v krátkém, obrazově vytříbeném medailonu prochází svým rodným městem, vzpomíná na dětství, kdy ze školy utíkal do kina, a popisuje svůj vztah k dnešnímu Polsku i včerejší Praze.„Pamatuju si, že jsem jednou utekl ze školy do kina. Na nějakej francouzskej film.“ — Jarosław Kamiński

Mnohovrstevnatý snímek na jedné straně funguje jako autobiografický portrét nebinárního člověka, zároveň však přibližuje široké spektrum obtíží i radostí, kterými prochází trans a nebinární lidé v Česku. Osobní je v tomto filmu politické, a proto se v kaleidoskopu situací objevují intimní rozhovory s maminkou u smažení řízků, záběry na krojované slavnosti Jízdy králů na Slovácku, povídání o svých coming outech u ohně i vážná témata diskriminační české legislativy týkající se trans osob. Civilní charakter snímku přitom umocňují autentické rozhovory a záběry z ruční kamery provázející životy protagonistů*ek. „Šak si moja."

Kombinovaný snímek v sobě spojuje nejen různé techniky, ale i tematické okruhy. Titulní mytická postava je jen jedním z aktérů ve snovém světě promlouvajícím k současnému publiku kódy médií a narativů jemu blízkých. Jako bychom vidinu nebo noční můru uvěznili ve smyčce počítačového prostředí.>Mrazivý bílý šum, nehybný sníh >Na to si vzpomínáš >A přestože vím, že se nikdy nesetkáme >Jsi součástí celičkého mého já.---Zdroj citátu: http://marinah.eu/stuff.html

Snímek je sondou do romantických vztahů i sexuálních dobrodružství mladých gay mužů, jejichž životy se odklání od tradičních heteronormativních představ. V intimních rozhovorech s několika protagonisty přijde řeč na randění v queer komunitě, polyamorii i nenaplněné lásky. Scény sestávají z barvitých animací inspirovaných arabskými pohádkami, teatrálních hraných scén s explicitní nahotou i muzikálových čísel s arabskými popovými písničkami. Ostré kontrasty mezi jednotlivými formami vyprávění podporují ironické vyznění filmu zkoumajícího možnosti opravdové lásky stojící mimo očekávání společnosti.„Je to pozoruhodná sbírka příběhů, které vynalézavě a poctivě zkoumají maskulinitu queer pohledem.“---Zdroj citátu: Rich Cline recenze, 26. 9. 2022. http://www.shadowsonthewall.co.uk/22/d11.htm#shal

Mara znamená v běloruštině sen, ve smyslu naděje, ve slovanské mytologii se tak označuje žena duch, která se lidem zjevuje ve spánku a přináší buď sny, nebo noční můry. Umělecké zosobnění této mytické postavy se ve stejnojmenném filmu prochází ulicemi Minsku v letech 2020–2021. Během protestů proti diktátorskému režimu je symbolickým vyjádřením nadějí i následných hrůz pro občany*ky dožadující se svých prostých práv i svobod. A pro režisérku filmu je ztělesněním alter ega, které jí v poetické zkratce umožňuje mluvit o nejosobnějších obavách i tužbách tváří v tvář neradostné realitě nepřející snům.„Nechtěl jsem natočit typickou filmovou ,reportáž‘. Nejdůležitější pro mě bylo ukázat, co dokáže provést trauma s lidskou duší.“---Zdroj citátu: https://eefb.org/country/belarus/sasha-kulak-on-mara/

Marek Holeček patří mezi nejvýznamnější české a světové horolezce současnosti. Na ty nejvyšší hory těsně pod nebem leze bez kyslíku náročným alpským stylem. Jeho extrémní přístup k horám i životu mu přináší úspěchy a také problémy. Film Mára jde do nebe sleduje jeho pět pokusů o prvovýstup na náročnou horu Gašerbrum I v pákistánském pohoří Karákóram. Dívá se na ně očima Máry Holečka a zároveň očima lidí okolo něj, očima lidí, kteří čekají, zda se vrátí. Úspěšná totiž byla až pátá expedice a film sleduje i ty nepovedené a dokonce ty tragické. Během nich přišel díky omrzlinám o několik článků prstů na noze a také o kamaráda a spolulezce, jenž přímo před ním spadl z výšky tisíc metrů.

Dům ve zdevastovaném stavu dává válečným uprchlíkům*icím z Náhorního Karabachu to nejzákladnější přístřeší už 30 let. Tři generace, včetně dětí a vnuků lidí, kteří museli opustit své rodné vesnice, živoří v domě na předměstí Baku. Spojují je podobné problémy: pocit ztráty domova, vykořenění, stesk, zášť a nemoci. „Od konce druhé války se mi často zdálo o našem domě.“

Režijní dvojice se setkává a promlouvá s veterány z portugalské koloniální války, aby zaznamenala jejich vzpomínky, zkušenosti, pocity. Nejde ale jen o jejich vyprávění, ale o setkání a sdílení samotné. Rozhovory se prolínají s archivními záběry, které naznačují, že snímek není jen nostalgickou podívanou, ale zamyšlením nad válkou a cenou za mír obecně. „Existuje zde kontinuita, při pohledu na dějiny si uvědomujeme, že mír je téměř utopie, a tyto záběry jsme pořídili proto, že šlo o válku, která se táhla celá léta a která jako by nás pronásledovala, která je velmi stará a niterná.“ — Marta Ramos  ---Zdroj citátu: https://comunidadeculturaearte.com/entrevista-jose-oliveira-e-marta-ramos-para-fazer-um-filme-tem-de-haver-um-compromisso-com-alguma-realidade/

Mezi peřinami, ve kterých se mladý pár od rána do večera povaluje, se dlouho ukrývaly bobtnající problémy. Někdy je samotná láska málo, i když opar zamilovanosti tvrdí opak. Intimní a nebulvární vhled do postele milenců, kteří už nemohou utíkat dál od nevyhnutelné pravdy.„Nevíme, jestli naše vzájemná láska převáží naši negativní dynamiku.“

Ve dvou věznicích v severozápadní části USA probíhá experiment zaměřený na mentální zdraví. Vězněným jsou pouštěna videa přírody, kterou někteří již desítky let nezažili. Film je meditací o izolaci, lidském vztahu k přírodě a o skutečnosti, jak nesamozřejmý je zpěv ptáků či procházka v lese. „Modrý pokoj, který je zároveň meditací i provokací, poukazuje na škody způsobené odepřením přístupu do přírody a na to, jak se všichni stáváme vězni, když je nám odepřena základní lidská potřeba společenství s přírodou.“ (Angie Driscoll)---Zdroj: https://hotdocs.ca/whats-on/hot-docs-festival/films/2022/blue-room

Miko je kamioňák, po otci Rom a především člověk, který chtěl pomoci potřebným. Když česká vláda po chemických útocích na syrské civilisty a civilistky v roce 2018 hledala důvody, proč nepřijmout pár desítek dětí z řeckých utečeneckých táborů, vzal Miko spravedlnost do vlastních rukou a společně s iniciativou Češi pomáhají připravil pro dětské uprchlíky a uprchlice zázemí. Vládní představitelé ale dali přednost politickým zájmům. Zachrání situaci alespoň parlamentní volby a výměna na ministerstvech? Nelichotivý, ale přesně artikulovaný portrét Česka jako země, která nabídne pomocnou ruku jen, když se jí to vyplatí.„Dnešní stát ti vlastně nedovoluje jednat podle svého svědomí.“

Neúspěšný pokus polárníka Roalda Amundsena dosáhnout v roce 1925 letecky severního pólu je tématem unikátního archivního dokumentu. Záběry pořízené v ledové pustině na 16mm kameru doplňují umělé postsynchrony imitující křupání sněhu, dunění větru a další zvuky z konce světa.„Jak zachytit dobytí místa, jež je naprosto prázdnou zeměpisnou abstrakcí?“---Zdroj citátu: https://marvinwayne.com/en/la-banquisa

Naoto Matsumara je jediný stálý obyvatel v okolí jaderné elektrárny Fukušima, kde v roce 2011 došlo k závažné jaderné havárii. Matsumara zůstal a svůj čas v zóně věnuje péči o opuštěná zvířata. Observační dokument je zamyšlením nad katastrofami lidmi stvořených technologií, nad ekologickou krizí a jejími následky. Film je součástí dokumentárního projektu We Have to Survive, jehož cílem je upozornit na současné a budoucí dopady klimatické nouze. „Takové je lidstvo. Všichni souhlasí, dokud mají pohodlí. Pokud nastanou zlé časy, nikdo nespolupracuje. A tak to s námi dopadne.“ (Naoto Matsumara)

Bělehradské Muzeum revoluce se mělo stát dalším brutalistním monumentem oslavujícím socialistickou Jugoslávii. Plán však nebyl realizován a v opuštěné stavbě z roku 1961 nyní žijí lidé bez domova. Mezi ně patří mladá matka se svou dcerou nebo stárnoucí Mara. Jejich životy nemohou být vzdálenější utopickým vizím o dokonalém světě. Srbský tvůrce Srđan Keča přetavil svou videoinstalaci z roku 2014 do snímku, jenž s pokorou nahlíží do křehkého osobního vesmíru stojícího mimo společenské struktury. Všímá si, jak uprostřed nicoty, na periferii státních zájmů, mimo zorné pole většinové populace, proplouvají lidské životy.„Existuje celý ‚porno‘ žánr zachycování socialistických ruin, obzvlášť v případě fotografií jugoslávských pomníků, jež jsou představovány, jako by je vystavěla nějaká mimozemská civilizace, a který si pohrává s odkazy na sci-fi, nicméně tyto budovy mají svou historii, a historii zároveň i zachycují.“---Zdroj citátu: https://povmagazine.com/srdan-keca-on-museum-of-the-revolution-and-documenting-paradise-lost/

Martin Imrich žije a studuje v Praze. Pochází ale z Jižní Moravy, kam se také vydává na pěší pouť, aby překonal rozpor mezi „tím, kým jsem, a tím, kým jsu“, jak říká. Jeho videodeník, doprovázený upřímným mimoobrazovým komentářem, zachycuje útržkovitou formou cestu ke kořenům i pátrání po smyslu podobného uměleckého projektu.„Vlašim a Benešov jsou nejodpornější místa na světě a lituju všech lidí, kteří tam musí žít.“

Hortence byla ve svém životě čtyřikrát těhotná a na svět přivedla sedm dětí. O všechny se bedlivě stará, čtyři z nich jsou ale dřevěné sošky. Dvojčata mají totiž podle učení voodoo – které v Beninu patří mezi oficiálně uznávaná náboženství – zvláštní mystickou moc, která jim dodává téměř božský status. „Dvojčata jsou převtělením bohů na Zemi. Přicházejí na svět s nevysvětlitelnou mystickou mocí.“

Čas není přímka, ale kruh, který nemá konec ani začátek. Život není pohyb vpřed, ale kličkování tam a zpět mezi tím, co by člověk chtěl, a tím, co by měl dělat. A někdy se proto ocitne uprostřed noci na křižovatce a nezbývá mu než v dešti přemítat, kterou ze tří cest si vybrat.„Když se dívám na sebe, vždy si přeji, abych sama sebe měla raději.“

Nejseverněji položené město na světě Longyearbyen je nejlidnatějším sídlem norského souostroví Špicberky. Česká sociální antropoložka se zde pokouší najít nový domov se svou rodinou, zatímco pracuje na výzkumu společenských proměn v tamější komunitě. Ztráta pracovních míst v těžebním průmyslu i komplikované vztahy mezi norskými rodáky, cizími přistěhovalci a turisty přispívají k proměně nálad ve městě, zatímco okolní zasněžená pohoří tají a laviny ohrožují každodenní existenci místních obyvatel. Portrét mikrokosmu ledového městečka je přitom syrovým obrazem současného globalizovaného světa. „V tom kouzlu je skrytý taky to riziko. Protože kdyby si každej řekl, že by sem chtěl jet a užít si čistoty a prostoru, tak už tady ani čistota ani prostor nebude.“  

Film sleduje vyhořelého umělce, který našel alternativní cestu životem. To samé se ovšem nedá říci o jeho tvůrci, který stále svádí svůj niterný boj o smyslu života. --- Tento film vznikl v rámci workshopu My Street Films 2022 pod lektorským vedením Mariky Pecháčkové a Jana Sachera.  Film získal 3. cenu v soutěži My Street Films Award.

Novodobý domorodec, sám na opuštěné planetě, obklopen chladnou přírodou buduje nový svět ze zbytků zaniklé civilizace. Surrealistické audiovizuální dílo se zamýšlí nad otázkou lidské existence, kdy svět je na pokraji zkázy, a evokuje truchlení aktivistického umělce nad ekologickou katastrofou.„Průvodním poselstvím postavy Domorodce, jenž putuje krajinou doprovázen svou bezmeznou představivostí, je přetavení sentimentu do nových tvůrčích postupů. Jde patrně o jediný způsob, jak se vyrovnat se současnou situací.”---Zdroj citátu: komentář k filmu

Dokumentární snímek vycházející z výzkumné metody field-recordingu dává prostor zaznít fyzickým místům, kde se odehrávají významné energetické, přírodní, ale i politické procesy. Režisér, hudebníci Václav Havelka a Pan Throrarensen, filozof Lukáš Likavčan a field-recordistka/a Sara Pinheiro a Magnús Bergson se ptají, o čem vypovídají zvuky, jimž v běžném životě nepřikládáme význam, a jak předznamenávají vývoj událostí, které ovlivňují životy nás všech. Zvuk se zde stává nástrojem, který leckdy dokáže zachytit geologický čas lépe než obraz.„Cílem česko-islandského uměleckého projektu je zaměřit se zejména skrze zvuk na kritické infrastruktury a zlomová místa budoucnosti.“ — Ivo Bystřičan---Zdroj citátu: https://www.ceska-krajina.cz/2869/zvuky-prirody-v-rezervaci-velkych-kopytniku-dnes-nahravali-umelci-v-ramci-mezinarodniho-projektu/

Dokumentární snímek vycházející z výzkumné metody field-recordingu dává prostor zaznít fyzickým místům, kde se odehrávají významné energetické, přírodní, ale i politické procesy. Režisér, hudebníci Václav Havelka a Pan Throrarensen, filozof Lukáš Likavčan a field-recordistka/a Sara Pinheiro a Magnús Bergson se ptají, o čem vypovídají zvuky, jimž v běžném životě nepřikládáme význam, a jak předznamenávají vývoj událostí, které ovlivňují životy nás všech. Zvuk se zde stává nástrojem, který leckdy dokáže zachytit geologický čas lépe než obraz.   „Cílem česko-islandského uměleckého projektu je zaměřit se zejména skrze zvuk na kritické infrastruktury a zlomová místa budoucnosti.“ — Ivo Bystřičan   --- Zdroj citátu: https://www.ceska-krajina.cz/2869/zvuky-prirody-v-rezervaci-velkych-kopytniku-dnes-nahravali-umelci-v-ramci-mezinarodniho-projektu/

První vernisáž autora Hnusných obrazů – Nosičehoven, zachycena podobně hnusným a někdy i trochu vtipným způsobem. --- Tento film se účastnil soutěže filmů My Street Films Award. Film získal zvlášní uznání poroty.

Film začíná vzpomínkami Travise Wilkersona na dětství, jehož podobu formovala studená válka a matčina posedlost atomovou bombou. Život v permanentním strachu z jaderného holocaustu mu způsoboval noční můry. Po vítězství Donalda Trumpa se vrátily. Ve snaze pochopit kořeny svých neuróz se autor vydává na terapeutický roadtrip po Spojených státech. Doprovází jej jeho dcery a manželka, spolutvůrkyně dokumentu. Navštěvují nukleární sila i místa spjatá s vyhlazováním domorodého obyvatelstva. Rodinný výlet se stává podkladem pro pronikavou kritiku národní ideologie založené na destrukci a vyvolávání paniky.„Tento film je příběhem naší země – přestože nám osobně nikdy nepatřila –, naší rodiny, ale také násilí páchaného na domorodém obyvatelstvu, bez něhož bychom ji dnes neobývali.“ — Erin Wilkerson---Zdroj citátu: https://www.melodieundrhythmus.com/mr-2-2022/strahlende-zukunft/

Poslední nezrekonstruovaný socialistický obchodní dům Prior už nevyhovuje standardům moderních nákupních center. Připomíná spíš zachovalý skanzen, v němž se zastavil čas a umožnil jeho svérázným obyvatelům donekonečna prožívat 80. léta. Film o tom, jak to vypadá, když genius loci pozře všechno kolem.„Tady nic nedává smysl.“

V dokumentu inspirovaném knihou esejí Winfrieda Georga Sebalda se Sergej Loznica zabývá otázkou, zda je etické využívat civilní obyvatelstvo k válečným cílům a zda je možné morálně ospravedlnit užití prostředků hromadného ničení. Sestřih archivních záběrů zobrazuje německá města rozbombardovaná spojeneckými vojsky za druhé světové války a podává hrůzné svědectví o destrukci a jejích důsledcích, jež v mnoha kruzích zůstaly promlčené.„Podíváme-li se na můj nejnovější film, zkoumá princip, jenž se po druhé světové válce stal přijatelným, takřka standardním jevem. Útoky na civilní obyvatelstvo jsou dnes prakticky pravidelným prvkem válečné strategie. V současnosti lze tento princip sledovat na Ukrajině, ale krátce předtím se totéž dělo v Sýrii, zatímco okolní svět lhostejně přihlížel. Mám pocit, že tato idea, tento princip spočívající v masovém ničení by měl být podroben zkoumání a reflexi, a to nejen politiky, ale i filozofy, antropology a sociology, prostě všemi, kdo studují projevy lidské společnosti.“ — Sergei Loznitsa---Zdroj citátu: https://www.hollywoodreporter.com/movies/movie-news/ukrainian-director-sergei-loznitsa-history-destruction-cannes-2022-1235151641/

Dílo na pomezí dokumentu a fikce předkládá novou podobu budoucího světa, v němž energie, jakožto univerzální a nezničitelná síla, určuje uspořádání globálních aktivit a vztahů. Film je reflexí toho, jak může vypadat postkapitalistická společnost, v níž panuje energetická spravedlnost, na jejímž chodu se podílí jak lidský, tak i mimolidský faktor.„Vizuálny jazyk diela je postavený na juxtapozícii obrazu spoločnosti Energetickej Spravodlivosti a špekulatívneho archeologického výskumu prevedeného na území súčasnej komunálnej záhrady z pohľadu utopického status quo budúcnosti.“---Zdroj citátu: https://dspace.vutbr.cz/xmlui/handle/11012/195152?locale-attribute=pl

Štefan Pongo odešel z Česka do Británie, aby spolu s rodinou unikl rasovým stereotypům a diskriminaci. Aby měl normální život. A také ho má, tedy až do chvíle, než se rozhodne na internetu reagovat na rasistické řeči českého prezidenta Miloše Zemana. Dráha osudu řidiče kamionu tak nabere úplně jiný směr. Citlivě pojatý osobnostní i rodinný portrét, film-argument, který proti zjednodušujícím, šovinistickým hodnocením staví plnokrevný obraz, v němž jsou rasové otázky více problémem k řešení než žitou skutečností. Je to vyprávění o cestě tam a zpátky napříč státy, přesvědčeními i naším svědomím.„Vrtalo mi hlavou, jak se žije Romům, kteří emigrovali do Velké Británie, tak jsem se tam vydal a našel kamioňáka Štefana Ponga a jeho báječnou velkou rodinu.“---Zdroj citátu: http://www.romea.cz/cz/kultura/premiera-dokumentarniho-filmu-pongo-calling-probehne-v-patek-na-mezinarodnim-filmovem-festivalu-docfest-v-sheffieldu  

Dvě ikony světového náboženství a boje za svobodu se setkávají po mnoha letech odloučení a rozpravují na téma hledání radosti v dnešním komplikovaném světě. Jeho Svatost dalajlama, buddhista a duchovní vůdce Tibetu, a Desmond Tutu, jihoafrický arcibiskup a bojovník proti apartheidu, jsou přitom dlouholetí přátelé, které spojuje šibalství a smysl pro humor. Snímek představuje rekonstrukce jejich životů a politických událostí, které je formovaly jako politické a duchovní vůdce. V záznamu unikátního rozhovoru vedou misi za hledání radosti, v níž je přitom podporují poznatky moderních vědců a vědkyň i myšlenky literátů a literátek.„Jste stvořeni pro dokonalost. Ještě nejste dokonalí, jste mistrovské dílo ve výrobě.“

Studující učitel Ondřej, právnička Denisa a policista Petr jsou Romové, jimž se v Británii otevřel svět plný příležitostí, které by v Česku a na Slovensku hledali jen těžko. Mnohovrstevnatý, místy velmi intimní dokument, který obsahuje řadu scén natočených mobilními telefony samotných protagonistů*ek, vykresluje každodenní starosti i malá vítězství tří postav, které reprezentují vzdělanou a ambiciózní, a přesto stále zranitelnou komunitu Evropanů*ek, a pomáhají chopit se nabízených možností i ostatním. Kromě otázek o vykořeněnosti a hledání vlastní identity po Brexitu se humanismem protkaný snímek ptá i na to, jak jejich osudy ovlivnila epidemie covidu.„Tento film se během posledních čtyř let výrazně posunul. Pandemie nás přiměla využít nový koncept natáčení prostřednictvím iPhonů, jimiž jsme zachycovali životní osudy našich protagonistů z intimní blízkosti, což nám poskytlo možnost zkoumat fungování komunity zevnitř. Volba natáčecích postupů byla navržena tak, aby umožnila lidem zvyknout si na přítomnost kamery, a tento materiál se tak velmi rychle stal jádrem snímku, přičemž záznamy pořízené štábem poskytovaly flashbacky do doby před nástupem pandemie.“---Zdroj citátu: https://www.cinelinkindustrydays.com/2021-docu-talents-from-the-east/one-more-question

Jak dnes vypadají místa, v nichž se odehrály ikonické scény z československých filmových klasik? Snímek pomocí audiostopy přenáší publikum do kinematografických skvostů minulého milénia, zatímco pomocí kontrastních záběrů z dnešní doby vytváří provokativní most mezi předchozími dekádami a současností.„Sifon podáváme jenom ke kávě.“---Zdroj: Film Dědictví / in Prázdná místa / A co ty, Mirečku? (7:36 - 7:39)

Je filmová kamera neutrálním médiem, nebo se i za ní skrývá ideologie? Režisérky snímku zkoumají, jakým způsobem se do vývoje a současné podoby filmových technologií propisuje rasismus. Jejich online debaty při přípravě filmu přitom ukazují, o jak kontroverzní téma se stále jedná. Přestože před i za kamerou již dávno nestojí pouze bílí lidé, bílé kůži jsou média stále přizpůsobena. Film sestává ze tří rozmanitých esejí, v nichž autorky sdílí své osobní zkušenosti s předpojatostí technologií, konfrontují stereotypní přemýšlení o filmu a reálně ukazují, jak odlišné je snímat tmavou a bílou pleť.„Kinematografie jsou pro mě diváci, co si viděné odnesou zpět do své reality.“ (Rosine Mbakam)

Experimentální dílo dvojice Alexandra Moralesová a Georgy Bagdasarov připomíná digitální divadelní představení odehrávající se na počítačové obrazovce. Monolog morfujícího filozofa, uměle vytvořeného z neuronových sítí, generuje texty v myšlenkových paradigmatech Viléma Flussera, Günthera Anderse, Waltera Benjamina, Hannah Arendt, Byung-Chul Hana a mnoha dalších a je řízen lidským operátorem, jenž zkoumá možnosti performativity generativních systémů. „Představení je pokusem o kritický vhled do černé skříňky individuálních generativních vzorců, nicméně otázkou zůstává, zda na konci pořadu nedochází jen k doplnění o víceméně pravděpodobné konfigurace a za jak vysokou cenu technologie tyto nové možnosti nabízejí.“

Před 20 lety na přechodu pro chodce v pražské Čimické ulici přejelo auto muže. Byl to můj táta. Přes ten přechod jsem několik let nemohla chodit. Dnes po něm chodím denně. Krátký poetický experimentální film z místa, které má pro mě zvláštní význam, je nahlédnutím do vztahu s mým otcem.  --- Tento film vznikl v rámci workshopu My Street Films 2022 pod lektorským vedením Mariky Pecháčkové a Jana Sachera.  Film získal 1. cenu v soutěži My Street Films Award a získal také ocenění studentské poroty.

Švýcarsko je jednou z mála evropských zemí, v níž stále platí povinná vojenská služba. Snímek dává nahlédnout za stěny kasáren, v nichž se vojáci účastní povinných drilů a cvičení, zároveň však nachází způsoby, jak si krátit dlouhou chvíli. Sledujeme mladé rekruty při každodenních činnostech: jídle, úklidu pokojů i videohovorech s okolním světem. Součástí montáže jsou však i domácí vlogy mužů, kteří již vojenským výcvikem prošli a o své zkušenosti, historky i frustrace se dělí s internetem. Mezi zábavnými úryvky z vojenského života se tak vyjevují problematické aspekty militarizované společnosti. „Lidé, kteří se mnou sdíleli pokoj naříkali / hej, nechci vždycky po ránu slyšet hip hop / řekl jsem, je mi to jedno, musím zničit špatné pocity z vojny.“ ---Zdroj citátu: Rap vojáka z filmu Over Our Hills (28:40-28:56)    

Kombinace queer cinema a angažovaného dokumentu podává naléhavou zprávu o nutnosti společenské transformace. Pracuje s juxtapozicí sexuální menšiny a revoluce v roce 1986, ve kterém padl režim diktátora Ferdinanda Marcose. Svobody může být dosaženo pouze proměnou socioekonomických a politických struktur.

Melancholický dokumentární portrét Roberta Frosta představuje tohoto amerického básníka a čtyřnásobného nositele Pulitzerovy ceny v podzimu života, kdy reflektuje svůj osobní příběh, poezii a existenciální a filozofická témata, jimiž se zabýval napříč svou tvorbou. Frost tráví své dny v milované rurální Nové Anglii a stále se věnuje přednáškové činnosti na univerzitách, zatímco oko kamery přetváří tuto legendu americké poezie v obyčejného člověka ve světle univerzálního humanismu. Jedná se o první dlouhometrážní dokumentární film Shirley Clarke, za nějž byla v roce 1963 oceněna Cenou Akademie.„Jakkoliv zůstává umělec věrný své vizi skutečnosti, ve střetu s vtíravou společností a vlezlým státem ji upozadí a do popředí se dostává jeho individualita a vnímavost.“ — John F. Kennedy

Islámský stát bývá prezentován jako unikavé, odosobněné zlo, zhmotňující se jen během teroristických útoků. Režisérka Zaynê Akyol se neurčité hrozbě rozhodla pohlédnout do tváře a dát jí konkrétní tvar. Získala unikátní přístup k desítkám zadržených džihádistů z celého světa. Zároveň vyzpovídala jejich manželky. Místo výslechu, na který jsou zvyklí, je nechává volně vyprávět o dětství, víře, snech a zkušenostech i historii obávané organizace. Jejich mrazivou vizi celosvětového chalífátu, kterou neopouštějí ani po pádu ISIS, konfrontuje s leteckými záběry Sýrie zdecimované právě fanatiky stavějícími ideologii nad lidské životy. „Natáčení tohoto filmu bylo pro mě velmi emotivní. Proto jsem se vydala za tím Druhým, za tím nepřítelem světa, abych mu naslouchala a snažila se mu porozumět. Takové setkání by samozřejmě nikdy nebylo možné, kdyby nebylo záminky k natočení filmu.“---Zdroj citátu: https://womenandhollywood.com/hot-docs-2022-women-directors-meet-zayne-akyol-rojek/

Neutuchající monolog svébytného regionálního malíře Jiřího Bakaly se tematicky rozpíná od přisprostlých odsudků politických poměrů přes jemnocitné vzpomínání na okamžiky osobního štěstí až po existenciální úvahy nad smyslem bytí. To všechno navíc zvládá se štětcem v jedné ruce a lahví vodky v té druhé.„Ale já vím, že by to člověk neměl dělat. Ale mně se líbí, jak to hoří. Chcu si zachovat nějakou svobodu.“

Kompilace scén z filmů klasického Hollywoodu, v nichž se muž dotýká loktu ženy, přisuzuje opakovanému zobrazení gesta hlubší význam. Nehledě na to, zda muž pomáhá ženě do vlaku, nebo zda jde o zjevný projev násilí, nabývá gesto na zlověstnosti a poukazuje na sexistický podtext prostupující kinematografií klasického Hollywoodu.„Jednou z věcí, které se učíme ve filmech režírovaných muži, je, co je to ‚vysněná žena‘. To, co se učíme ve filmech režírovaných ženami, je, co jsou skutečné ženy.“ (Jane Campion)---Zdroj citátu: https://www.inspiringquotes.us/author/7660-jane-campion

Film se pomocí světlo štěpících hranolů, celofánu, prskavek a ping-pongových míčků pokouší znázornit, co se děje v mysli při poslechu Griegovy hudby k dramatu Peer Gynt. Krouživý tanec tvarů a světel utopených v temnotě se k hudební skladbě váže strukturálně i rytmicky, přičemž jejich vztah ukotvuje matematický vzorec.  

Meditativní snímek odhaluje městská i přírodní zákoutí, jimiž vedou nekonečné záhyby průmyslového potrubí, které své okolí obtáčí jako had uroboros. Potrubí vede pohled kamery přes rozsáhlá pole i sídliště a spojuje tak vodáky na řece, hrající si děti i zurčící potok, jejichž počínání je němým svědkem.„Jsme tu společně a naše činy ovlivňují další lidi a prostor, ve kterém se nacházíme.“---Zdroj citátu: https://afo.cz/host/sarah-lomenova/

Petr Nikl je zakládajícím členem výtvarné skupiny Tvrdohlaví. Je to intermediální umělec s klasickými kořeny, který se svobodně a přesvědčivě vyjadřuje prostřednictvím tradičních výtvarných technik, ale i autorských knih, interaktivních projektů a improvizačních akcí na bázi performance, divadla a hudebních vystoupení. Je nositelem Ceny Jindřicha Chalupeckého z roku 1995, několikanásobným laureátem ceny za nejkrásnější knihu a držitelem Zlatého anděla v kategorii alternativní hudba z roku 2005. Petr Nikl se ohlíží za svým dosavadním životem, uplynulou kariérou a dává pomyslné vize, kam se bude jeho cesta ubírat v budoucnosti.

Abdi prožil dětství v Mogadišu během občanské války. Teď navrhuje a vyrábí nábytek v Nizozemsku. Dříve byl opakovaně svědkem násilí a válečných zločinů. Sám po emigraci porušil zákon a skončil ve vězení. Jeho sousedem je shodou okolností filmař Douwe Dijkstra. Společně se rozhodli rekonstruovat a zároveň lépe prozkoumat Abdiho mládí a dospívání plné traumatizujících incidentů. Vedle ne vždy spolehlivých vzpomínek jim k tomu slouží Dijkstrovo studio na speciální efekty se zeleným plátnem a množstvím miniatur. Film je současně životopisem i podnětnou dekonstrukcí snahy o uchopení něčí minulosti.„Pracuji velmi investigativním postupem zahrnujícím hledání informací a pokusy. Ale zjišťuji, že tento přístup, jako bych točil film o filmu, nikdy není o technické stránce věci. Pro mě je to vždy o tom ukázat svůj pohled filmaře nebo jak se stavím k danému tématu, postavě nebo předmětu.“ — Douwe Dijkstra---Zdroj citátu: https://businessdoceurope.com/locarno-ff-neighbour-abdi-by-douwe-dijkstra/

Zvířata zdecimovaná nesnesitelnou tíhou bytí, existenciální frustrací i každodenními maličkostmi. Lidé jako vyprázdněné loutky čekající na povel z režie anebo křepčící herci zběsile ochraňující svá křehká ega. Teatrální, multidimenzionální performance na motivy autorských frustrací a uměleckých (dez)iluzí. „Máme problém s vámi, máme problém s námi. Bojíme se mluvit jinak než metaforami.“

Po ukončení výuky v semináři se absolvent v ortodoxní církvi stává knězem, jen když se ožení nebo stane řeholníkem. Vitalij a Łukasz tento moment oddalují, bydlí ve sdíleném bytě, kde se obklopeni knihami věnují svým zálibám – filozofickým disputacím a nácviku sborového zpěvu. Citlivě komponovaný dokument tematizuje nekonformní přátelství vzniklé uvnitř konformní instituce. Na jedné straně stojí tlaky vyvolávané očekáváními svázanými se společenskou funkcí, na druhé individualistický prožitek radosti z pouhé existence v mezičase, zvláště když nachází oporu v rodině a mezi blízkými lidmi.„Ukáže se vazba mezi hlavními hrdiny silnější než jejich náboženské cítění?“---Zdroj citátu: https://www.krakowfilmfestival.pl/en/online-cinema/film/3547-light-years/

Karlheinz Stockhausen byl německý avantgardní komponista, průkopník elektronické hudby, vizionář, megaloman a autor zdánlivě nerealizovatelného projektu. V roce 1977 začal připravovat operní cyklus Licht. Zahrnoval sedm oper, stovky umělců*kyň a čtyři vrtulníky. Dokončil jej o 26 let později, pár let před svou smrtí. K inscenaci celého 29 hodin dlouhého představení za skladatelova života nedošlo. Teprve v roce 2019 se této výzvy chopila Nizozemská národní opera. Film je současně dobrodružnou kronikou vzniku jedné z nejvelkorysejších hudebních produkcí historie i intimním portrétem samotného Stockhausena.„Jako umělkyně jsem se do jeho hudby ponořila hlouběji, než tomu bylo před natáčením. Ne vždy se mi sice jeho tvorba zamlouvala, nicméně člověk vycítí, že se za ní skrývá obrovský duch.“ (Oeke Hoogendijk)---Zdroj citátu: https://businessdoceurope.com/cphdox-interview-licht-stockhausens-legacy-by-oeke-hoegendijk/

Platy generálních ředitelů raketově rostou. Mzdy řádových zaměstnanců a zaměstnankyň se zvýšily jen nepatrně. Podle jednoho průzkumu vnímá pětina pracujících své šéfy jako soupeře. Většina z nich v práci není spokojena a nepovažuje ji za naplňující. Aby John Webster této dynamice lépe porozuměl, bere si na pomoc myšlenky antropologa Davida Graebera a vrací se k raným továrním modelům. Realitu za nablýskanou korporátní fasádou přibližují dnešní zaměstnanci: stres, nekompetentní vedení, syndrom vyhoření. Černohumorná analýza kapitalistické práce hledá odpověď na otázku, jestli lze být dnes v práci vůbec šťastný. „Doufám, že lidi přinutí k diskuzi o tom, co se děje na pracovišti – pravděpodobně polovina až dvě třetiny zaměstnanců [v kancelářích] se totiž cítí podobně – a aby začali zpochybňovat způsob, jakým se zde pracuje.“ — John Webster ---Zdroj citátu: https://businessdoceurope.com/cphdox-interview-the-happy-worker-or-how-bullshit-took-over-the-workplace-by-john-webster/

Film je portrétem kameramana Tomáše Šťastného, po němž režisér zdědil jméno i povolání. Šťastný kombinuje archivní rodinné a osobní videozáznamy a hranou dramatizaci, která je intimním náhledem do jeho vzpomínek a snahou o pochopení svého otce.„Já se s tebou neloučím tímhle filmem, protože vím, že tě budu furt objevovat.“ — Tomáš Šťastný ml.

Tři skupiny dospívajících kamarádek z Québecu procházejí obdobím velkých změn. Proces objevování vlastního těla a identity zaznamenávají chytrými telefony a sdílejí s vrstevníky*icemi z jiných koutů sesíťovaného světa. Kvůli silné potřebě vnějšího potvrzení své životy proměňují v pásmo vyretušovaných fotek a videí. Filmová kamera ale zachycuje i pocity prázdna a samoty a projevy hluboké vnitřní nejistoty, které pro Periscope, TikTok nebo Instagram nejsou tak atraktivní. Intimní portrét adolescence je natočen s pochopením pro prožívání a sebeprezentaci generace vyrůstající na pomezí skutečného a virtuálního světa.„Je jednodušší mluvit s telefonem než s ostatními lidmi.“

Snímek v historických souvislostech propojuje epidemii s migrací, kolonizací a xenofobií, aby vytvořil kontext pro dění ve světě zasaženém pandemií covidu-19. S pomocí voice-overu a koláže archivních videí, fotografií a tiskovin vzniká příběh o opakujících se vzorcích lidského chování v době krize, které odhalují nelichotivou podstatu takzvané civilizace.„Měli bychom tedy přemýšlet o propuknutí pandemií jako o metaforickém připomenutí společenské nespravedlnosti, na niž bychom se měli zaměřit.“ (Patricia J. Williams)

Audiovizuální esej využívající digitalizovaný 8mm formát se zabývá otázkou, co je podstatou současného umění a komu je určeno. Snímek rozdělený do devíti kapitol se opírá o praktické zkušenosti a vystavovaná díla v bratislavské galerii Gandy a zkoumá vztah mezi uměleckým dílem jako celkem, jeho znaky a signaturami i institucionálním zázemím.„Umělecká díla se podobají věcem kolem nás, záhadně odrážejí skutečnost. Instituce jsou také podobné objektům, které známe. Zrcadlí způsob, jakým jednáme.“

Okres Tchaj-nan leží na jihozápadním pobřeží Tchaj-wanu. Místní obyvatelé žijí skromným životním stylem a věnují se pěstování rýže a rybolovu. Autor snímku zde po dobu dvanácti let žil, sbíral záběry nádherné pobřežní krajiny a zaznamenával životní osudy jejích obyvatel. V tomto časosběrném dokumentu se tak vyjevuje proměna přírody i městského osídlení vlivem lidské činnosti a zároveň stálost tradice a lidské sounáležitosti. Statické záběry na mořské vlny a rozhlehlá rýžová pole budí dojem oživlých fotografií a vytváří tak kontemplativní film o pocitu bezčasí v rurální komunitě jihovýchodní Asie.„V roce 2021, když jsem byl zaneprázdněn závěrečnou fází postprodukce, můj otec náhle zemřel. Myslel jsem, že nejlepší dárek, který jsem mu mohl dát, je toto dílo plné mořské soli a silného větru, které se velmi podobalo našemu životu a osudu.“---Zdroj citátu: prohlášení režiséra, Taiwan Docs. https://docs.tfai.org.tw/en/film/6738

Meditativní symfonie o městu a smrti. Režisér snímku se vrací do míst, kde před osmnácti lety natočil film o sebevraždě. Nyní v přeplněných ulicích Teheránu i v jeho zanedbaných zákoutích s oprýskanými zdmi pátrá po důvodech, které přivedly tři sestry k rozhodnutí společně ukončit své životy. „Jejich životy byly shrnuty v několika větách; všechny věty jsou v minulém čase, není v nich budoucnost ani přítomnost.“

Opatrovatelka, parta dělníků a řidič dálkového kamionu. Narodili se na Slovensku, po vstupu země do EU ovšem využili možnosti pracovat v libovolné zemi schengenského prostoru. Během týdenních pracovních turnusů v Rakousku, Německu nebo na evropských dálnicích se snaží sžít s cizím prostředím a neztratit kontakt s dětmi a partnery. Kvůli jejich budoucnosti za lépe placenou prací odcestovali. Teď je vinou své nepřítomnosti ztrácejí. Neví, co je čeká, až se vrátí domů. Trojice posmutnělých příběhů skládá lakonický portrét globalizovaného pracovního trhu, který lidem sice umožňuje plnit si sny, ale často za cenu velkých obětí.

Protagonistou snímku je důchodce Pavel, který ve svém bytě hromadí další a další věci. Pavel je přesvědčen o hodnotě své sbírky, ačkoli ji vlastně nezná. Film medituje nad tématem hromadění věcí a potřebou vlastnit obecně. Tvůrce ozvláštňuje obraz s pomocí rotoskopie, jež umocňuje omšelost ukazovaného prostoru.„Já jsem se přesvědčil, že nepřítelem jsem já sám. Nejhůř se pere sám se sebou.“ — Pavel, protagonista

Impresionistická městská symfonie zachycuje Manilu jako místo fascinujících kontrastů. Chudoba se střetává se stavebním rozmachem, čekání a statičnost žebráků se spěchajícími auty a chodci. Protipóly jsou jak významotvorným, tak stylistickým prvkem. Jedno poeticky zrcadlí druhé.

Žonglovat potřebujeme všichni. Trénovat pozornost, zvýšit rychlost, vylepšit fyzickou kondici, propojit mozkové hemisféry. Užít si společenství. A to každém věku. Senior cirkus! --- Tento film vznikl v rámci workshopu My Street Films 2022 pod lektorským vedením Mariky Pecháčkové a Jana Sachera.  Film získal 2. cenu v soutěži My Street Films Award.

Cvičení katedry kamery o člověku, který tvrdí, že jeden nesmí uvěřit svému příběhu, ale příběhy jsou vlastně to jediné, co má na světě rád. O člověku, který se lidí bojí, ale miluje jejich podstatu. O člověku, kterému bylo v dětství tvrzeno, že pokud si najde něco, pro co bude cítit vášen, tak bude vždy v pořádku, a tak si našel drogy. A hlavně o člověku, který se drog vzdal, aby zase mohl vyprávět příběhy.

Moje vlasy nejsou vyzvání ke konverzaci. Moje vlasy nechtějí, aby se jich někdo dotýkal. Moje vlasy si neříkají o komplimenty. Moje vlasy prostě jenom jsou a ty s tím nic neuděláš. Stejně jako se mnou. Stylizovaná a klaustrofobická artikulace hranic těla a osobního prostoru. „Máš krásné vlasy.“

Hnědouhelný důl a elektrárna Turów na česko-polsko-německých hranicích přinášejí napětí do mezinárodních vztahů. Pro Poláky Turów znamená zdroj obživy, ale Češi se obávají, že případné rozšíření dolu povede k úbytku pitné vody a k dalším ekologickým problémům. Tento konflikt s nadhledem symbolizuje česko-polská soutěž o nejlepší bramborový salát, kterého se účastní i Teresa, jejíž rodina v elektrárně pracuje.„Víte, my jsme malí páni, my to nerozhodneme. To víte, že by to bylo špatný, kdyby tu nebyla voda, ale my tomu nerozumíme prostě, to je mezi nima nahoře.“ — Nejmenovaná aktérka

Ani více než 25 let od hrůzných válečných zločinů spáchaných v bývalé Jugoslávii se tato tragická historie neuzavírá – pro příbuzné obětí, pro znesvářené národy ani pro českého vyšetřovatele, který se po letech navrací na místa pátrání. Dokumentární cesta zpět se neubírá jen po drahách prchajících zločinců, ale je vedena i snahou zachytit něco z étosu právě v té době ustaveného Mezinárodního soudního Haagu a jeho dvojaké podstaty – prostřednictvím nezávislého vyšetřování válečných zločinů usilovat o nastolení smíru v případě komplikovaných etnických, národnostních a jiných konfliktů.„Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii odsoudil pouze zlomek pachatelů – stovku klíčových aktérů konfliktu, kteří nesli vojenskou nebo politickou odpovědnost. Přirozeně to však mělo také neoddiskutovatelný symbolický rozměr.“---Zdroj: https://www.denik.cz/ze_sveta/jugoslavie-valka-chorvatsko-20210815.html  

Ani více než 25 let od hrůzných válečných zločinů spáchaných v bývalé Jugoslávii se tato tragická historie neuzavírá – pro příbuzné obětí, pro znesvářené národy ani pro českého vyšetřovatele, který se po letech navrací na místa pátrání. Dokumentární cesta zpět se neubírá jen po drahách prchajících zločinců, ale je vedena i snahou zachytit něco z étosu právě v té době ustaveného Mezinárodního soudního Haagu a jeho dvojaké podstaty – prostřednictvím nezávislého vyšetřování válečných zločinů usilovat o nastolení smíru v případě komplikovaných etnických, národnostních a jiných konfliktů.„Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii odsoudil pouze zlomek pachatelů – stovku klíčových aktérů konfliktu, kteří nesli vojenskou nebo politickou odpovědnost. Přirozeně to však mělo také neoddiskutovatelný symbolický rozměr.“---Zdroj: https://www.denik.cz/ze_sveta/jugoslavie-valka-chorvatsko-20210815.html

Jestli je na sebe hrdá? Zeptal se roku 2020 otec jedné z dobrovolnic po jejím návratu z mise ve Středozemním moři, při které zachraňovali topící se uprchlíky*ice. V odpověď vznikl medializovaný dopis a následně i film–ilustrace pocitu zhnusení a bezmoci, složený z mořských vln a různých filmových materiálů.„V červnu 2020 se jedna z mladých dobrovolnic vracejících se na plavidle humanitární pomoci Sea Watch 3 rozhodla napsat dopis svému otci. Jeho text se prolíná s filmovými materiály různých formátů (animovanými, Super 8, archivními záběry…).“---Zdroj citátu: https://www.shortfilmwire.com/en/film/200110598/En-col_re

Yoyogi je park, nacházející se v centru Tokia. Yoyogi je dějištěm, ale také hlavní postavou tohoto dokumentu. Záměrem režiséra ale není představit historii parku – až na úvodní titulek se o něm publikum nedozví žádná fakta. Dokument bez mluveného komentáře zachycuje park a jeho návštěvníky pouze statickou kamerou a jemným střihem. Děti hrající si na památníku, objímající se dvojice pod deštníkem na lavičce, mladíci soutěžící v rapu, bezdomovec, kterého míjí kolemjdoucí, dívka natáčející TikTokové video, skupinka černochů zpívající píseň v cizím jazyce. Meditativní observace.„Tento film kombinuje dvě zvláštní a zdánlivě se překrývající specifika. Na jednu stranu je zde odtažité, téměř vědecké pozorování v jeho suchosti, pozorování obyčejných scén ze života lidí v parku, na druhou stranu je zde pocit jakéhosi kouzla a neskutečnosti toho, co se odehrává.“---Zdroj citátu: https://allfilm.ee/work/yoyogi-haiku/

Hlavním motivem dokumentu je cesta. Cesta metaforická, duchovní, cesta hmatatelná, lesní stezka, silnice, chodník, drogový trip nebo cesta do zahraničí. Režisérka slepuje koláž mikropříběhů lidí a míst, kteří se k cestě vyjadřují. Její dokument osciluje mezi hravým absurdnem, existenčními a existenciálními otázkami, environmentalismem a společenským komentářem. Dynamičnost a rytmus vyprávění pak určují přeskoky mezi různými formami záznamu, jako je analogový film, digitální film či natáčení na mobilní telefon. „Já myslím, že existuje představa dobrodružství, že jdete někam rovně a nevíte kam dojdete. To je totiž jedno, kam jdete, hlavně, že někam dojdete.“ — Roman Prahl, historik umění

Slévárenský průmysl kdysi postavil lucemburskou ekonomiku na nohy. Zůstaly po něm vylidněné monumentální budovy a životy poznamenané prací v nebezpečných podmínkách, která i tak pro mnohé znamenala každodenní jistotu i naději. Na zdech továren a vzpomínkách na dřinu stojí dokumentární pomník mizejícího světa dělnické práce.„Zapomenuté prostory vyplněné vzpomínkami na minulé životy: ZÁBLESK je hloubková zvuková pouť po kdysi rozkvétajícím ocelářském průmyslu v srdci Evropy. Film, vyprávěný výrazně osobní optikou, je zamyšlením nad tím, co tento průmysl lidstvu přinesl.“---Zdroj citátu: https://simonehart.com/discontinued

Excentrický polský pár vlastní jednu z největších zastaváren v Evropě, kde se každý den s trojicí oddaných zaměstnanců pokoušejí vydělat si na živobytí. Vykupují a prodávají téměř vše: náboženské relikvie, knihy o sexu i mamutí zub. Zároveň jsou důležitou součástí komunity slezského maloměsta, pro jehož občany jsou samaritány i terapeuty. Tragikomický snímek na příkladu jedné až absurdně rozmanité zastavárny tematizuje socioekonomické problémy polského pohraničí, od chudoby, nedostatku pracovních míst až po alkoholismus a domácí násilí.„Na film je radost se dívat díky jeho tragikomickému pohledu, a to, že se titulní zastavárna nachází na ulici Vytrvalosti, mluví za vše.“ (Marta Bałaga)---Zdroj citátu: https://www.cineuropa.org/en/newsdetail/423793/

Režisérka Nataša Urban opustila rodné Srbsko před mnoha lety. Teď se ale skrze otcův cestovatelský deník a rozhovory s rodinou a blízkými vrací na místa, kde vyrůstala a která se mezitím stala zpustošenými mementy válečného konfliktu v bývalé Jugoslávii. Ve vesnicích, kde se dříve autorka procházela s rodiči, zůstaly lidské i betonové ostatky. Velké dějiny balkánského poloostrova požírají ty menší, rodinné – šťastné vzpomínky na dětství jsou v paměti zavalovány tím, co vyhřezlo z objevených masových hrobů. Hledět na krvavé obrazy jugoslávské historie je stejně bolestivé jako dívat se přímo na zatmění Slunce. „Potom, aby zahladili stopy, zničili tábor pro válečné zajatce v roce 1992, rok poté, co jej postavili. A lidé z okolní vesnice pak přicházeli pro cihly, které si na traktorech odvezli a použili je ke stavbě tamního kostela.“

Již před pandemií žilo v České republice téměř 24 tisíc lidí bez domova. V následujících měsících se s bytovou nouzí kvůli růstu nezaměstnanosti začala potýkat řada dalších Čechů. Jejich realitu na vlastní kůži zakouší také Filip, pražský student sociální práce. Protagonista bezprostředního videodeníku natáčel v ulicích Ústí nad Labem. Během parných dnů se jeho existence scvrkla na hledání místa, kde by se najedl a přespal. Narůstající únavu a apatii prosvětlují krátké okamžiky radosti z projevů lidské solidarity nebo teplého jídla, které v daných podmínkách nepředstavuje samozřejmost, ale podmínku přežití. „Autobiografický videodeník sociálního pracovníka, který se rozhodl strávit týden na ulici v cizím městě. Je domov místo uvnitř, nebo venku?”---Zdroj citátu: od autorky

V čiré observaci se režisér Viktor Németh soustřeďuje na zobrazení ZÓNY (jednoho z posledních lisabonských ghett v Amadoře) a vyvolává tím otázky – jde o umělecké uskupení, komunitu, nebo zkrátka o životní styl? Útržky vizuálně nápaditých obrazů, zvukové otřesy elektronické hudby linoucí se nemilosrdně z reproduktorů či zastřené záběry interakcí, k nimž nemáme přístup, mystičnost ZÓNY pouze stupňují.„Je vcelku známá věc, že v těsné blízkosti samého centra Lisabonu stále existují jistá ,ghetta‘... Tyto čtvrti jsou mytizovány jako natolik nebezpečná a nekontrolovatelná místa, že se je bojí navštěvovat i policejní hlídky. Ve skutečnosti však obyvatelé těchto míst tvoří velmi silnou a houževnatou komunitu.“---Zdroj citátu: doplňující text od režiséra

Sejdi dolů do údolí, do prašného lomu, kde široko daleko nic není. Jen ty a tvoje mysl, která se napíná, aby zachytila sebemenší chvění. V dáli slyšíš praskání ohně. Člověk musí projít žehem s plným vědomím, aby se stal úplným. Monochromatický hlubinný ponor k rozostřeným hranicím vědomí a nevědomí.„V záblescích paprsků minulých já hledám se – tě dnes.“

Válka není vtip. Znamená to ale, že o válce nelze žertovat? Stand-up komička Mariana Shama uprchla před válkou z Kyjeva do Prahy. Zde přemýšlí, zda je vhodné v době probíhajících tragických událostí vtipkovat.   Tento film vznikl v rámci workshopu My Street Films 2022 pod lektorským vedením Zuzi Piussi  a Adama Oľhy.